Nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2005 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 242 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu I.

Ústavnímu soudu byla řádně a včas doručena ústavní stížnost T. K., t. č. ve vazbě ve Věznici Praha-Pankrác, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004 sp. zn. 44 To 54/2004. Řízení o této ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 96/04. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004 č. j. 44 To 54/2004-231, byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 12. 2003 č. j. KZv 293/2003-173. Tím byl stěžovatel podle § 71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ponechán ve vazbě.

II. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a navrhl zrušení § 242 odst. 2 trestního řádu.

Stěžovatel s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku namítl mimo jiné porušení zásady rovnosti zbraní, podle níž musí mít všechny strany sporu stejnou možnost mluvit a obhajovat svoji pravdu a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně. II. senát Ústavního soudu dovodil, že na jednání a rozhodování soudu o stížnosti obviněného v této věci se v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a z něj vyplývající judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahují veškeré požadavky na vedení řádného procesu, jak je příkladmo zmiňuje stěžovatel. Mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody patří právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Podle stávající právní úpravy [§ 74 odst. 1, § 146a odst. 1 písm. a), § 148, 149, 240 a 242 trestního řádu a § 31 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], aplikované i Městským soudem v Praze v daném případě, rozhoduje soud o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě v neveřejném zasedání. Při něm jsou přítomni členové senátu a zapisovatel. Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Soud je přitom oprávněn vyjít pouze z usnesení státního zástupce o prodloužení vazby, stížnosti obviněného proti tomuto usnesení a listin obsažených ve spise. Tato úprava podle názoru II. senátu Ústavního soudu neodpovídá shora uvedenému právu obviněných na spravedlivý proces, zakotvenému v Úmluvě, která je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

II. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení II.

Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna uvedla, že se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně (nálezy vyhlášené pod č. 121/1996 Sb., č. 286/1996 Sb., č. 38/1999 Sb., č. 83/1999 Sb., č. 192/1999 Sb., č. 290/1999 Sb., č. 3/2000 Sb., č. 98/2004 Sb.) přihlásil k principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, tzn. v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení; při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Dále připomenula, že ve skutkově obdobném případě (nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. března 2004) Ústavní soud konstatoval, že obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle čl. 10 Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný Evropským soudem pro lidská práva. Proto se Poslanecké sněmovně jeví vhodnější ústavně konformní výklad ustanovení § 242 trestního řádu než jeho derogace, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 243 trestního řádu, upravujícím provádění důkazů v neveřejném zasedání, které má z pohledu jednoduchého práva kogentní povahu. I toto ustanovení by přitom mělo být aplikováno s přihlédnutím k čl. 5 odst. 4 Úmluvy a jeho výkladu Evropským soudem pro lidská práva. Proto Poslanecká sněmovna uzavírá, že derogací ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu by nemusel být naplněn cíl sledovaný podaným návrhem.

Senát uvedl, že se tímto zákonným ustanovením zabýval v souvislosti s návrhem tzv. velké novely trestního řádu (provedené zákonem č. 265/2001 Sb.), kdy byl zásadně diskutován soulad oprávnění státního zástupce rozhodovat v přípravném řízení o dalším trvání vazby s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Požadavek, aby v řízení o pokračování či skončení vazby mohlo být uplatněno právo obviněného být slyšen soudem před rozhodnutím, nebyl jmenovitě vysloven. Senát se většinově ztotožnil s tím, že předkládaná novela ve svém důsledku sleduje pozitivní přeměnu příliš složitého, nákladného a těžkopádného řízení v efektivnější (rychlejší) nástroj potlačování kriminality při zachování demokratických pravidel spravedlivého procesu.

Obecně nicméně poznamenal, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy je Evropským soudním dvorem pro lidská práva v současnosti, po jistém období váhání v otázce plného uplatňování požadavků spravedlivého procesu na vazební řízení, interpretován přísně tak, že jde-li o vazbu v trestním řízení, musí se konat ústní jednání (rozsudek Nikolovová versus Bulharsko z 25. března 1999 a další). Rozsah aplikovatelnosti čl. 5 odst. 4 Úmluvy přitom přesahuje jeho slovní znění, které se omezuje na rozhodování na návrh obviněného, a týká se rovněž rozhodování o prodloužení vazby (např. rozsudek Grauzinis versus Litva z 10. října 2000). Evropský soud pro lidská práva tak považuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy za záruku habeas corpus. Z Úmluvy se dovozuje obecná povinnost smluvních států respektovat její ustanovení v interpretaci podávané Evropským soudem pro lidská práva. Použití pravidla podle čl. 10 Ústavy o aplikační přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem je však zřejmě komplikováno jednak naznačeným vývojem názoru (interpretace) Evropského soudu pro lidská práva samého, jednak obdobnými změnami v názoru Ústavního soudu na předmětnou problematiku (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 22/03, sp. zn. I. ÚS 53/03, sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Soudy proto očekávají spíše oporu danou změnou zákona než složitější („trnitou“) výkladovou cestu. Žádoucí legislativní revize vazebního řízení v dané věci nemusí měnit formu neveřejného soudního projednávání, ale měla by nejspíše hledat podmínky pro jeho ústnost při zachování zásady rovnosti zbraní a s přihlédnutím k požadavku efektivnosti řízení.

Proto je podle názoru Senátu na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadeného ustanovení.

III. Dikce napadeného zákonného ustanovení III.

Ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu zní:

IV. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele IV.

Návrh na zrušení ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu podal II. senát Ústavního soudu v souvislosti s ústavní stížností T. K., kterou tento senát projednává pod sp. zn. II. ÚS 96/04. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s postupem obecného soudu, který svým postupem aplikoval právě napadené ustanovení trestního řádu. Lze tudíž na straně II. senátu Ústavního soudu coby navrhovatele konstatovat naplnění dispozice normy obsažené v § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., a tedy podmínek aktivní legitimace.

V. Ústavní konformita legislativního procesu V.

Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v řízení o kontrole zákonů nebo jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.

Co se týče zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jelikož u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti Ústava, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 14, usn. č. 32, str. 309].

Proto se Ústavní soud omezil na přezkum jediné změny dotčeného zákonného ustanovení, ke které došlo zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Touto novelou byl dosavadní odstavec druhý ve znění: „Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora při neveřejném zasedání povinná.“ vypuštěn a dosavadní třetí odstavec byl označen jako druhý.

Ze sněmovního tisku č. 535 prvního volebního období Poslanecké sněmovny bylo zjištěno, že se jednalo o vládní návrh zákona, který byl v posuzovaném směru odůvodněn takto: „Účast státního zástupce v neveřejném zasedání za situace, kdy účast obviněného nebo obhájce je vyloučena, odporuje principu rovnosti stran v soudním řízení i úloze, kterou má podle ústavy státní zástupce plnit. Proto se přítomnost osob při neveřejném zasedání omezuje na členy senátu a zapisovatele.“.

Ze sněmovního tisku č. 552 prvního volebního období Poslanecké sněmovny Ústavní soud zjistil, že organizační výbor navrhl upuštění od projednávání zásad vládního návrhu zákona. Ze zprávy zpravodajů branného a bezpečnostního výboru, ústavněprávního výboru a výboru petičního, pro lidská práva a národnosti ze dne 5. 11. 1993 (sněmovní tisk č. 633) Ústavní soud zjistil, že jím byl doporučen vládní návrh zákona ke schválení s úpravami, které se však netýkaly předmětného ustanovení. Usnesením Poslanecké sněmovny ze 14. schůze prvního volebního období, konané dne 10. listopadu 1993, byl vysloven souhlas s vládním návrhem trestního řádu, ve znění schválených pozměňovacích návrhů. Z hlasování č. 157 vyplývá, že ze 184 přítomných poslanců bylo 104 pro, proti bylo 10 a 41 se zdrželo hlasování.

Prezident, předseda vlády i předseda Poslanecké sněmovny zákon podepsali a vyhlášen byl 10. prosince 1993 ve Sbírce zákonů v částce 74 pod č. 292/1993 Sb.

Ústavní soud tedy konstatuje, že i zákon č. 292/1993 Sb. byl přijat ústavně konformním způsobem.