Nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2010 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. Průběh řízení I.

1. 1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti shora citovaných navrhovatelek proti rozhodnutím insolvenčního správce dlužníka a proti postupu Městského soudu v Praze v rámci uvedených insolvenčních řízení, spojené s návrhem na zrušení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
2. 2. Plénum Ústavního soudu spojilo všechny tři návrhy a věc je vedena pod sp. zn. II. ÚS 1412/09.
3. 3. Druhý senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatelek podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), neboť uplatněním napadených ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou splněny formální předpoklady jejího projednání dle § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost nebyla shledána zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, proto ve smyslu § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

II. Rekapitulace návrhu a podstatných částí vyjádření účastníků II.

1. 4. Navrhovatelka SCA Packaging Česká republika, s. r. o., uvedla, že s jinými věřiteli předložila insolvenčnímu správci obsáhlý právní rozbor, podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávek jiných věřitelů a navrhla důkazy, které by si měl obstarat k řádnému zjištění pohledávky. Návrhy na provedení důkazů se insolvenční správce nezabýval a taktéž se nezabýval ani právní argumentací uvedenou v právním rozboru. Jestliže se Městský soud v Praze v průběhu insolvenčního řízení dozvěděl, že významná část věřitelů důvodně zpochybňuje pohledávky vedlejších účastníků, které mají rozhodující vliv na uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, měl uložit insolvenčnímu správci se těmito podněty zabývat a provést podrobná šetření o zpochybňovaných pohledávkách. Městský soud však zůstal v rámci své dohlédací činnosti naprosto nečinný. Při přezkumném jednání se omezil pouze na poučení dle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona a poučil věřitele, že nemají právo popírat pohledávky jiných věřitelů.
2. 5. Navrhovatelka Středočeská plynárenská, a. s., uvedla, že insolvenční správce i soud nevěnovali patřičnou pozornost nejen tvrzeným skutečnostem a právním námitkám navrhovatelky a dalších věřitelů vyjmenovaných výše, ale zejména navrženému a dokonce předloženému důkazu v podobě „analýzy peněžních toků ve společnosti Bohemia Crystalex Trading, a. s., v r. 2001“. O tomto důkazu nebylo ani insolvenčním správcem ani soudem rozhodnuto.
3. 6. Navrhovatelka RWE Energie, a. s., uvedla, že na přezkumném jednání požadovala, aby pohledávce Citibank byla věnována zvláštní pozornost, o pochybnostech ohledně této pohledávky byl předem písemně vyrozuměn i soud a písemně i ústně insolvenční správce. Soud nato sdělil navrhovatelce, že jí byla dána možnost vyjádřit se písemně k pohledávkám Citibank a nebude připuštěno popírání pohledávek věřiteli, které insolvenční zákon neumožňuje. Navrhovatelka RWE Energie, a. s., soudu navrhla uložit insolvenčnímu správci, aby bylo jeho rozhodnutí k pohledávce Citibank čteno a vzhledem ke konečnému charakteru přezkumu podáno k námitkám navrhovatelky řádné odůvodnění. Insolvenční správkyně sdělila, že insolvenčnímu správci nepřísluší zabývat se v rámci přezkumu pohledávek tvrzeními věřitelů, analýzami účetních závěrek a právními úvahami, a toto by mělo náležet výhradně soudu. Ve vyjádření insolvenční správkyně tak veřejně nezazněl ani jeden argument, který by vyvracel závěry právních stanovisek předložených navrhovatelkou. Přesto se s tím soud spokojil.
4. 7. Navrhovatelky namítají ve vztahu k napadeným ustanovením insolvenčního zákona, že nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) konkrétních pohledávek určitých jiných věřitelů v insolvenčním řízení insolvenčním správcem značí v důsledku zkrácení uspokojení jejich pohledávek, tedy dotčení jejich práv, především práva vlastnického. Rozhodnutí insolvenčního správce o uznání nebo popření pohledávek totiž určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně dalších důsledků). V případě uznání pohledávky věřitele se tedy důsledně vzato rozhoduje (mimo jiné) o výši (poměrného) uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si vzájemně konkurují. Pokud insolvenční správce nepopře sporné pohledávky, nedá ostatním věřitelům možnost, aby skutečná pravost, výše a zajištění pohledávek byly zjištěny před nezávislým a nestranným soudem, a není tak naplněn požadavek základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Postavení insolvenčního správce, tak jak je upraveno insolvenčním zákonem, rozhodně nelze stavět naroveň nezávislého a nestranného soudního orgánu, jak jej předpokládá čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Základními atributy nezávislosti a nestrannosti soudního orgánu je zejména neodvolatelnost, nepřeložitelnost a ustanovení do funkce bez časového omezení. Insolvenční správce dále nesplňuje atributy nesesaditelnosti, neboť podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona je odvolatelný, a to na základě hlasováni většiny všech přihlášených věřitelů počítané podle výše pohledávek. Vzhledem k tomu, že popřením pohledávky jiného věřitele chrání věřitel současně své majetkové - a tudíž základní - právo, porušují napadená ustanovení i čl. 4 Ústavy, čl. 13 Úmluvy, a též čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Důvodem přijetí napadených ustanovení patrně bylo zneužívání popěrného práva některými věřiteli a snaha maximálně zrychlit insolvenční řízení. Tento jistě legitimní cíl však musí být v souladu s principem proporcionality (přiměřenosti), který je vyjádřen v čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož pří omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Napadená ustanovení dle přesvědčení navrhovatelek zcela vybočila z mezí přiměřenosti, neboť princip rychlosti nepřiměřeně upřednostnila před principem ochrany majetkových práv věřitelů. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vždy v těchto otázkách zdůrazňuje zásadu spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společenství (i společnosti) a právem jednotlivce na ochranu majetku a v této souvislosti vždy zkoumá, zda zásahy státu do majetkových práv jednotlivce nejsou pro něho přílišným a nepřiměřeným břemenem.
5. 8. V doplnění návrhu uvedla navrhovatelka RWE Energie, a. s., zejména, že absence popěrného práva a současná podoba insolvenčního zákona konvenuje zájmům velkých a z podstaty jejich podnikání vždy zajištěných věřitelů - bank, a poškozuje tak ostatní nezajištěné věřitele, jejichž míra uspokojení se dle nového insolvenčního zákona oproti dříve aplikovanému zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, údajně (a zcela neodůvodněně) snížila z průměrných 9 na 4 % (údaje jsou neověřené). Je veřejným tajemstvím mezi insolvenčními správci, že pohledávky bank v České republice není třeba podrobovat důkladnému přezkumu, neboť panuje silné přesvědčení, že banky zastoupené renomovanými právními kancelářemi chyby při vzniku, správě a vymáhání svých pohledávek zkrátka nedělají. Zákonné požadavky na osobu insolvenčního správce ani možnost domáhat se ex post vůči insolvenčnímu správci náhrady škody nemohou být vnímány jako adekvátní opatření vyvažující odepření věřitelského popěrného práva. Podle čl. 13 Úmluvy a ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva ovšem není institut náhrady škody považován za účinný právní prostředek nápravy nesprávného rozhodnutí před národním orgánem, nejde o opravný prostředek, který by byl skutečně účinný a efektivní, je schopen toliko napravovat (či zmírňovat) nepříznivé důsledky vadného rozhodnutí v rámci majetkové sféry poškozeného. Lze si jen těžko představit, že by se poškozený věřitel v poplatkově nákladných řízeních v systému současné české justice byl schopen v přijatelné době efektivně domoci na insolvenčním správci náhrady škody v řádech stovek milionů korun, která mu vznikla v důsledku vadného přezkumu pohledávek insolvenčním správcem.
6. 9. V dalším doplnění návrhu navrhovatelka RWE Energie, a. s., odkazuje na některé zahraniční právní úpravy (Rakousko, Německo, Velká Británie atd.), dle nichž je věřitelům přiznáno popěrné právo.
7. 10. Poslanecká sněmovna ve vyjádření k návrhu uvedla, že zákon č. 182/2006 Sb. byl přikázán k projednání ústavně právnímu výboru, který jej projednal na svém zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jenž byl obsažen v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh upravil nově i ustanovení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1. Návrh zákona byl schválen ve třetím člení dne 8. února 2006 ve znění komplexního pozměňovacího návrhu ústavně právního výboru a dalších pozměňovacích návrhů, které se však již netýkaly uvedených ustanovení.
8. 11. Senát uvedl, že jak ve výborech Senátu, tak i na schůzi Senátu k ustanovením, která jsou navrhována ke zrušení, nebyla vedena žádná diskuse. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že v horní komoře Parlamentu nezazněly názory, kterými by bylo možné tvrzení navrhovatelek o protiústavnosti ustanovení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 insolvenčního zákona podpořit, či naopak vyvrátit.

III. Dikce napadených ustanovení zákona III.

1. 12. Napadené ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.“.
2. 13. Napadené ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.“.
3. 14. Napadené ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.“.
4. 15. Napadené ustanovení § 201 odst. 1 insolvenčního zákona zní: „Nevykonatelná pohledávka je zjištěna a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce, b) jestliže insolvenční správce, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo c) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o určení její pravosti, výše nebo pořadí.“.

IV. Ústavní konformita legislativního procesu IV.

1. 16. Návrh insolvenčního zákona, který byl posléze vyhlášen pod č. 182/2006 Sb. (sněmovní tisk 1120/2 Poslanecké sněmovny 2002-2006, 4. volební období), byl projednáván Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky jako tisk 1120 v prvém čtení dne 26. října 2005 a přikázán k projednání ústavně právnímu výboru, který jej projednal na svém zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jenž byl obsažen v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh upravil nově i napadaná ustanovení. Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 27. ledna 2006, pozměňovací návrhy přednesené ve druhém čtení byly zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl potřebnou většinou přítomných poslanců schválen ve třetím čtení dne 8. února 2006 ve znění komplexních pozměňovacích návrhů. Návrh zákona byl Senátu postoupen dne 28. února 2006 a organizační výbor Senátu jej jako tisk č. 288 (5. funkční období) přikázal k projednání ústavně-právnímu výboru. Tento výbor návrh zákona projednal dne 15. března 2006 a přijal k němu usnesení č. 93 (senátní tisk č. 228/1), ve kterém doporučil, aby Senát návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Plénum Senátu projednalo návrh zákona na své 10. schůzi dne 30. března 2006, kdy v hlasování č. 199 k návrhu zákona usnesením č. 416 byl návrh schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro hlasovalo 49 senátorů z 54 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti. Zákon byl prezidentovi doručen k podepsání dne 7. 4. 2006 a ten jej dne 14. 4. 2006 podepsal. Schválený zákon byl doručen premiérovi k podpisu dne 27. 4. 2006 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 5. 2006 v částce 62 pod číslem 182/2006 Sb.
2. 17. Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/2006 Sb. byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, resp. že v tomto řízení nezjistil nic, co by svědčilo pro závěr opačný.