V.

Předchozí stránka

1. 43. Uvedené konstatování přitom platí zvláště za situace, kdy se věřitel popřením pohledávky jiného věřitele domáhá ochrany nikoli jen „obyčejného“ práva, nýbrž práva základního. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu vyplývá, že pojem „majetek“ obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci ve vnitrostátním právu. Může zahrnovat jak „existující majetek“, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě může jednotlivec tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším „legitimní očekávání“ (ésperance légitime/legitimate expectation). Takové legitimní očekávání je totiž dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563)] integrální součástí ochrany majetkových práv. Napadené ustanovení je proto důsledně vzato v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 - viz výše).
2. 44. S ohledem na to, že se věřitel popřením pohledávky jiného věřitele domáhá ochrany práva základního, je napadené ustanovení rovněž v rozporu s čl. 4 Ústavy, dle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
3. 45. Napadené ustanovení Ústavní soud shledává protiústavním i v kontextu čl. 13 Úmluvy, dle něhož „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“. Napadené ustanovení totiž vylučuje účinný právní prostředek nápravy rozhodnutí o uznání pohledávky jiného věřitele, které v důsledcích může zasáhnout právo na ochranu majetku jiného věřitele [„pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy“ (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 - viz výše)].
4. 46. Ústavní soud poukazuje i na přiměřenou aplikaci rozsudku senátu (páté sekce) Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice (stížnost č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05). ESLP se v tomto rozhodnutí zabýval třemi stížnostmi. Stěžovatelé coby menšinoví akcionáři namítali, že po zápisu usnesení o zrušení společnosti a převodu jmění na hlavního akcionáře do obchodního rejstříku nemají možnost napadnout toto rozhodnutí ani smlouvu o převodu jmění. ESLP v citovaném rozsudku konstatoval, že omezení přístupu k soudům bylo zákonné v tom smyslu, že bylo upraveno vnitrostátním právem, a bylo i legitimní co do sledovaného veřejného cíle (zájmu), jímž je podpora „stability v obchodních kruzích zamezením zneužívání opravných prostředků proti usnesení“ (srov. bod 102 in fine). Nicméně současně dospěl k závěru, že takovéto omezení přístupu k soudům je nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli. ESLP také konstatoval, že žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka není možné považovat za právní prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku v souvislosti s hlavním předmětem řízení [srov. např. následující text citovaného rozsudku: „101. Pokud jde o tvrzení vlády, že stěžovatelé měli možnost hájit své zájmy jiným způsobem, například domáhat se samostatného soudního přezkumu vypořádání zaplaceného hlavním akcionářem nebo podat žalobu na náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka, Soud podotýká, že tato řízení mají jiný cíl a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění. Mimoto přiměřené zadostiučinění mohlo být požadováno pouze za porušení základních práv společníka. Vláda neprokázala, že tyto právní prostředky mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti. Není je tedy možné považovat za prostředek ke zmírnění účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák. v souvislosti s hlavním předmětem řízení. Stejně tak je nelze považovat za účinné prostředky nápravy, které má stěžovatel povinnost vyčerpat (viz § 74 výše), což je otázka, kterou Soud spojil s posouzením odůvodněnosti (viz § 80 výše) ... 105. Pokud jde o přiměřenost tohoto omezení, Soud uvádí, že stejně jako v případě stížnosti č. 32921/03 argumentuje vláda existencí alternativních právních prostředků, díky nimž je omezení slučitelné s Úmluvou. Soud dále uvádí, že podle jeho výše uvedeného názoru nebyly tyto cesty prostředkem nápravy, který bylo třeba vyčerpat ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy, a stejně tak tyto prostředky nemohly dostatečně zmírnit újmu na právech menšinových akcionářů způsobenou tímto omezením (viz § 101 výše). Jestliže právo třetí stěžovatelky na přístup k soudu bylo omezeno v důsledku působení § 220h odst. 4 obch. zák. podobným způsobem jako v případě stížnosti č. 32921/03, Soud konstatuje, že dostupnost alternativních prostředků nápravy nemohla v případě dané stížnosti splňovat požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy.“].
5. 47. Ústavní soud rovněž v rámci komparatistiky uvádí, že kupř. i dle rakouské či německé právní úpravy může pohledávku jiného věřitele popírat věřitel (srov. např. § 105 Konkursordnung, § 178 Insolvenzordnung). Na komparatistickou stránku této problematicky rozsáhle odkazuje i doplnění návrhu navrhovatelkou RWE Energie, a. s., ze dne 24. 6. 2010, v němž uzavírá, že »zde předestřená komparace ukazuje, že země, kde má ekonomické nazírání na právní instituty daleko delší tradici než v ČR, touto cestou nešly, jelikož jako země „Rule of Law“ respektují onen ústavní rozměr práv věřitelů, princip plné jurisdikce rozhodnutí orgánů veřejné moci a chtějí se vyhnout možným „skrytým tlakům“ některých věřitelů se spornými pohledávkami na správce. Zároveň tyto tradiční demokracie dokáží najít jiné efektivní cesty, jak zabránit nepřiměřené délce insolvenčních řízení, aniž by omezovaly věřitelská práva.«.
6. 48. Na shora citovaném závěru o protiústavnosti napadeného ustanovení nemění nic to, že věřitelé poškození nesprávným přihlášením, resp. uznáním (nepopřením) insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jiného věřitele mají možnost domáhat se po insolvenčním správci náhrady škody nebo jiné újmy (na základě § 37 insolvenčního zákona).
7. 49. Jedná se totiž o odlišnou právní konstrukci, tj. v rámci odpovědnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2219/07 ze dne 2. 4. 2008 (N 63/49 SbNU 3)], navíc směřující vůči jinému subjektu. Právo a povinnost jsou párovým pojmem, právu jednoho subjektu odpovídá povinnost druhého subjektu. V napadeném ustanovení zákonodárce odepřel právo jednoho věřitele popřít pohledávku druhého věřitele, byť tímto popěrným právem pohledávky druhého věřitele sleduje věřitel ochranu svých (nejen) majetkových práv. Adresátem popření pohledávky je tak druhý věřitel. Jde o ochranu práva (především majetkového) jednoho věřitele před nesprávnou pohledávkou (nesprávnost její pravosti, výše, pořadí) druhého věřitele. Žaloba na náhradu škody způsobené insolvenčním správcem je ale procesním prostředkem k ochraně práva směřujícím výlučně vůči insolvenčnímu správci. Hypoteticky úspěšným vyčerpáním žaloby na náhradu škody způsobené insolvenčním správcem by tak věřitel neodstranil stav nesprávně přihlášené pohledávky jiného věřitele [což může důsledně vzato znamenat (poměrné) uspokojení jeho pohledávky v menší míře a znamená dotčení i jiných jeho práv (srov. další důsledky spojené s výsledkem přezkumu)].
8. 50. Nehledě na to, že i přes hypotetické pozdější odškodnění by nebyly odstraněny pro právní sféru věřitele všechny negativní důsledky plynoucí z nepopření druhým věřitelem nesprávně přihlášených pohledávek (srov. kupř. posílení vlivu těchto věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech, srov. např. § 49 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého „Nestanoví-li tento zákon jinak, vyžaduje se k platnosti usnesení schůze věřitelů prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; přitom platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas.“). Věřitel by tak mohl sice později uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, domohl by se zpětně pouze odstranění své majetkové újmy, nikoliv však újmy na jiných svých (procesních) právech.
9. 51. V případě odpovědnosti za škodu se jedná o institut sekundární povahy. Jednotlivcům jsou však primárně garantovány práva a svobody, přičemž k jejich účinné ochraně a vymáhání je stát povinen stanovit efektivní prostředky. Primárně je tedy věřitel oprávněn domáhat se ochrany svých práv a svobod jako takových a nemůže být povinen spokojit se pouze až s následným odškodněním za porušení svých práv a svobod na základě realizace práva na náhradu škody. To by odporovalo smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V opačném případě by právní řád aproboval porušení práv a svobod takového věřitele. Rovněž i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (viz výše) Ústavní soud argumentoval porušením základního práva daňového ručitele domáhat se ochrany svého práva z důvodu zákonného omezení skutečností namítatelných ručitelem v odvolání proti ručitelské výzvě, ačkoliv nebylo vyloučeno argumentovat obdobně, tj. že ručitel může uplatnit regres vůči dlužníkovi (analogie s možností uplatnit nárok na náhradu škody vůči insolvenčnímu správci). Též v nálezové judikatuře Ústavní soud vyslovil právní názor o požadavku subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1180/07 ze dne 12. 2. 2009 nebo IV. ÚS 1253/08 ze dne 3. 12. 2008; oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento právní názor lze přiměřeně aplikovat i na danou problematiku.
10. 52. V probíhajícím insolvenčním řízení je nepochybně zájmem účastníků (tedy i věřitele) dosažení spravedlivé ochrany jejich práv a oprávněných zájmů (srov. § 1 občanského soudního řádu). Právo účastníka je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu (mj.) insolvenčního řízení, kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, nacházející svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [srov. ostatně základní zásadu insolvenčního řízení výslovně zakotvenou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona]. Tento zájem nemůže být odklizen náhradou škody, neboť prioritní je zde vůbec zamezení stavu, kdy některý z účastníků bude nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby nebyla nutná kompenzace. Účastník řízení (včetně věřitele) tak může sice později uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, nevymaže se předchozí stav porušení jeho práv (pouze by byl kompenzován, nadto ne v plné míře - srov. text shora). Věřitel, který v probíhajícím insolvenčním řízení usiluje o efektivní ochranu svých práv, musí mít možnost požádat o ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. [Ostatně obdobně argumentuje Ústavní soud v nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151) ve vztahu k ústavním stížnostem na průtahy řízení v dosud probíhajícím řízení před obecnými soudy - neodmítá ústavní stížnost pro nepřípustnost s tím, že se mohou i v průběhu řízení uplatnit vůči státu požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti státu za průtahy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]
11. 53. Uvedené platí tím spíše, že insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit (za podmínek uvedených v § 37 insolvenčního zákona). Tento instrument tedy neskýtá absolutní garanci zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, i proto se nemůže jednat o efektivní prostředek ochrany práv věřitele.
12. 54. Obsahem práva na spravedlivý proces je též včasné poskytnutí soudní ochrany, avšak další řízení (o nároku na náhradu škody směřujícím vůči insolvenčnímu správci) konstruované jako nezbytné by vedlo k porušení tohoto principu. Obdobně ostatně argumentoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/07 (viz výše), v němž meritorně přezkoumal ústavní stížnost, i když byli stěžovatelé napadeným rozhodnutím odvolacího soudu odkázáni na nezbytnost domáhat se svého práva na náhradu vynaložených nákladů cestou samostatné žaloby o náhradu škody. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil právní názor, že další soudní řízení by vedlo k porušení principu včasného poskytnutí soudní ochrany.
13. 55. Pokud by Ústavní soud z ústavněprávních hledisek aproboval napadené ustanovení, s odkazem navrhovatelek na možné odškodnění ze strany insolvenčního správce, aproboval by stav vedení insolvenčního řízení tak, že by někteří z účastníků byli nespravedlivě poškozeni a někteří nedovoleně zvýhodněni. Jakkoli by majetková újma účastníků mohla být potom kompenzována, nebyl by tím nijak odstraněn stav nedovoleného zvýhodnění jiného účastníka uznáním jeho pohledávky ve vyšší částce, než odpovídá skutečnému stavu, což by se promítlo i do vyššího poměrného uspokojení jeho pohledávky, než mu skutečně po právu patří. Orgán veřejné moci musí vykládat právní předpisy tak, aby tento neracionální a především nespravedlivý stav eliminoval. Smyslem insolvenčního řízení - jako každého civilního procesu - je dosažení spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1 občanského soudního řádu).
14. 56. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů zrušil ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona, které znamená protiústavní mezeru v podobě protiústavního zúžení okruhu subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné poskytnout časový prostor zákonodárci k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy, a proto odložil vykonatelnost tohoto nálezu.
15. 57. Ve zbývající části návrh na zrušení ustanovení § 192 odst. 1 věty poslední, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 insolvenčního zákona Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný, a to především z důvodu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti zákonodárce (jíž se Ústavní soud řídí ve své ustálené judikatuře). Tato ostatní napadená ustanovení upravují toliko postup při realizaci popěrného práva, i když pro protiústavně zúžený okruh subjektů. Poté, co zákonodárce odstraní výše uvedenou protiústavní mezeru rozšířením okruhu nositelů popěrného práva, bude na jeho úvaze, jakým způsobem zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů (zda bude zákonná úprava odpovídat postupu dle současné právní úpravy či bude zvoleno jiné řešení); Ústavní soud nemůže ve svém rozhodnutí řešení této problematiky předjímat.

Následující stránka