16. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadeného ustanovení. K vyjádření vyzval s ohledem na jeho působnost i Ministerstvo spravedlnosti.
17. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem Sobotkou uvedl, že napadené ustanovení je v zákoně od počátku jeho platnosti s účinností od 1. dubna 1964, aniž by bylo dotčeno jakoukoliv změnou. Poněvadž byl Senát ustaven až v roce 1996, je zřejmé, že na schválení tohoto ustanovení neparticipoval.
18. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula relevantní části důvodové správy k příslušnému vládnímu návrhu zákona o rodině, jehož součástí bylo i napadené ustanovení, jakož i legislativní proces v Národním shromáždění Československé socialistické republiky v jeho III. volebním období. Zároveň dodala, že přes rozsáhlou novelizaci zákona o rodině v následujících letech nebylo doposud napadené ustanovení novelizováno.
19. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uvedlo, že právní prostředky k určení otcovství vycházejí z několika společenských požadavků. Tím základním je především ten, aby dítě mělo oba své rodiče. Dalším je požadavek, aby se právní vztah v co největším počtu případů ztotožňoval i se vztahem biologickým. V neposlední řadě je pak žádoucí, aby byl tento vztah určen v co možná nejkratší době po narození dítěte, což naplňuje požadavek maximální stability právního vztahu rodiče a dítěte. Při uplatňování všech těchto požadavků je nutné řídit se zejména zásadou ochrany zájmů dítěte. Ve věci stěžovatele je podle Ministerstva spravedlnosti prokázána neexistence biologického vztahu mezi stěžovatelem a 2. vedlejším účastníkem (tj. dítětem, jehož otcovství stěžovatel popírá). Je důležité posoudit otázku, zda udržení nesouladu právního vztahu se stavem faktickým je v zájmu dítěte či nikoli. Za těchto okolností měl nejvyšší státní zástupce více zvážit svou možnost podat návrh na popření otcovství, neboť uvedené skutečnosti naplňují zákonné podmínky, za kterých je možné k tomuto kroku přistoupit. Není možné v tomto případě vystačit pouze s obecným tvrzením, že popření otcovství muže, který zjevně není biologickým otcem dítěte a který k tomuto dítěti nemá ani jiný citový, pro dítě prospěšný vztah, není v zájmu dítěte. Ministerstvo spravedlnosti ale nesouhlasí s návrhem zrušit napadené ustanovení zákona o rodině, nýbrž i s ohledem na to, že se současný právní stav a dosavadní praxe orgánů justice probíhající v jeho mezích dostává v některých případech do rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu, navrhuje přistoupit k jeho legislativní změně. Ta by měla zpřesnit podmínky, za kterých je možné podat návrh na popření otcovství i po uplynutí zákonem stanovené lhůty v případech, kdy není v zájmu dítěte ani v zájmu otce zapsaného do matriky zachování nesouladu právního vztahu a stavu faktického.
20. Veřejný ochránce práv sice není účastníkem řízení o návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ale jako kolizní opatrovník nezletilého L. S. v řízení o ústavní stížnosti se vyjádřil i k tomuto návrhu. Ve svém vyjádření nedoporučil návrhu vyhovět s ohledem na ustálený systém právních domněnek otcovství a časové omezení možnosti popírání otcovství odůvodněné potřebou stability rodiny jako základní společenské jednotky. Současně poukázal na evidentní střet několika oprávněných Ústavou České republiky chráněných zájmů – vedle legitimního zájmu na popření „matrikového otcovství“ v konkurenci s exaktně zjištěným otcovstvím biologickým a práva dítěte znát své rodiče je třeba respektovat i právo matky na ochranu její cti a soukromí a právo dítěte na nezasahování do jeho soukromého života, cti a dobré pověsti. Současně zdůraznil neexistenci zákonné úpravy, která by umožnila soudům ukládat účastníkům (matrikovému otci, matce a dítěti) povinnost podrobit se testům DNA a riziko pořizování takových testů pokoutním způsobem.
III. Dikce napadeného právního předpisuIII.
21. Ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině zní: „Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít u soudu, že je jeho otcem.“.
IV. Ústavní konformita legislativního procesuIV.
22. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zjišťuje Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, zda napadený zákon nebo jiný právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Jak vyplývá již z vyjádření účastníků řízení, napadené ustanovení bylo součástí původního znění zákona o rodině z roku 1963, přičemž za tuto dobu nedoznalo jeho znění žádné změny. Posouzení legislativního procesu by tedy znamenalo posuzovat soulad s již neplatnými ústavními předpisy platnými v době přijetí zákona. Vycházeje z § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je nepřípustný návrh, jestliže ústavní zákon, s nímž je podle návrhu přezkoumávaný předpis v rozporu, pozbyl před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti, tak Ústavní soud uvádí, že v případě právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky dne 1. ledna 1993 je oprávněn přezkoumávat pouze jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence (srov. nález ze dne 27. října 1999 sp. zn. Pl. ÚS 10/99, N 150/16 SbNU 115; 290/1999 Sb.). Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud posuzovat uvedenou proceduru ani v této věci.