Nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2022 sp. zn. Pl. ÚS 36/21 ve věci návrhu na zrušení § 89e odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. Rekapitulace návrhu na zahájení řízení I.

1. 1. Okresní soud v Mělníku se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2021 domáhá zrušení § 89e odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 373/2011 Sb.“). Podle navrhovatele je ke zrušení navržené ustanovení v rozporu s čl. 31 větou druhou Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který zaručuje občanům na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
2. 2. Navrhovatel podává návrh v souvislosti s řízením, které vede ve věci sp. zn. 19 C 183/2021, jejímž předmětem je návrh Městské polikliniky Praha, sídlem Spálená 78/12, Praha 1, uložit žalovanému R. H. povinnost zaplatit částku 3 000 Kč s příslušenstvím, která představuje nutné náklady za ošetření žalovaného v Protialkoholní záchytné stanici Bulovka, kde mu bylo dne 12. 11. 2019 poskytnuto ošetření a pobyt z důvodu, že ohrožoval své zdraví tím, že ležel v opilosti (2,56 promile alkoholu v krvi) na ulici. Navrhovatel odkazuje na nález ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud akcentoval solidární chování občanů vůči těm, kteří potřebují náročnější zdravotní péči. Navrhovatel upozorňuje, že napadené ustanovení nerozlišuje, zda je osoba umístěna do záchytné stanice z důvodu, že bezprostředně ohrožuje sebe, či z důvodu, že bezprostředně ohrožuje jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek. Navrhovatel je přesvědčen, že v případě, kdy je osoba převzata do záchytné stanice z důvodu, že ohrožuje sebe (tj. nikoliv z důvodu, že ohrožuje osobu jinou, majetek nebo veřejný pořádek), má nárok na bezplatnou zdravotní péči s ohledem na čl. 31 větu druhou Listiny, v opačném případě by tyto osoby byly diskriminovány oproti osobám, které si také poškození zdraví způsobily samy svým úmyslným jednáním (např. poskytování zdravotní péče při pokusech o sebevraždu) nebo nezdravým způsobem života (např. léčba rakoviny plic u silných kuřáků, léčba onemocnění souvisejících s obezitou apod.), jimž se bezplatná zdravotní péče poskytuje.
3. 3. Navrhovatel uvádí, že historicky bylo smyslem záchytných stanic založených MUDr. Jaroslavem Skálou v roce 1951 mj. i poskytnout návaznou péči o osoby se závislostí na alkoholu či jiných návykových látkách, tato návazná péče v dnešních záchytných stanicích absentuje. Je-li cílem zákonodárce poskytnout osobě, která je intoxikována alkoholem či jinou návykovou látkou, odbornou zdravotní péči pro ochranu této osoby před náhlým stavem, měla by být zdravotní péče podle navrhovatele hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Má-li přesto zákonodárce za to, že zachycená osoba by měla povinnost platit poplatek za ošetření, měla by být výše poplatku stanovena zákonem a měly by být dány jasné meze poplatkové povinnosti tak, aby pro zachycené osoby neměla rdousící efekt. Většina klientů záchytných služeb jsou totiž osoby sociálně slabé, bez domova, které jsou zde umisťovány opakovaně, a současná praxe, kdy je těmto osobám účtován neúměrně vysoký poplatek, jen jejich sociální situaci zhoršuje. Nelze rovněž přehlédnout laxní přístup zákonodárce k této problematice, když např. v zákonné úpravě regulačních poplatků za návštěvu lékaře a pobyt v nemocnici je stanoven limit poplatků ve výši 5 000 Kč za rok a rovněž od regulačních poplatků byly (za určitých podmínek) osvobozeny osoby, kterým byla poskytována pomoc v hmotné nouzi, u záchytných stanic však taková úprava chybí.
4. 4. Závěrem se navrhovatel zamýšlí, z jakého důvodu nejsou dotčené osoby dočasně omezeny na svobodě v policejních celách, jak je tomu v jiných evropských státech (mají-li záchytné stanice za cíl zajistit bezpečnost jiných osob a majetku před nežádoucím jednáním osoby pod vlivem návykových látek), když podle důvodové zprávy k zákonu č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, činí náklady na pobyt osoby v policejní cele průměrně částku 750 Kč, zatímco náklady na záchytnou službu, jejichž výše není zákonem stanovena a rozhoduje o ní vedení stanice, činí např. v Brně 700 Kč, v Plzni 4 500 Kč, v Olomouci 2 500 Kč (případně 1 600 Kč, je-li zaplaceno v hotovosti na místě), v Praze 3 000 Kč. Pobyt osoby na záchytné stanici za zákonem nespecifikovanou částku se tedy jeví jako nepřiměřené zatížení daných osob i zdravotnických zařízení a personálu.

II. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k obsahu návrhu II.

1. 5. Ústavní soud podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) vyzval Poslaneckou sněmovnu a Senát jako účastníky řízení a vládu a Veřejného ochránce práv jako vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k obsahu návrhu.
2. 6. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že napadené ustanovení bylo do zákona č. 373/2011 Sb. vloženo novelizací provedenou zákonem č. 65/2017 Sb. Návrh tohoto zákona předložila Poslanecké sněmovně vláda dne 2. 6. 2016 a téhož dne byl rozeslán poslancům jako sněmovní tisk 828/0. Poslanecká sněmovna návrh vlády, aby byl návrh zákona projednán tak, aby s ním vyslovila souhlas již v prvém čtení, neschválila a přikázala ho k projednání výboru pro zdravotnictví jako výboru garančnímu, který jej projednal dne 18. 10. 2016. Ve druhém čtení dne 25. 10. 2016 byla podána řada pozměňovacích návrhů, avšak žádný (stejně jako v případě prvého čtení) se nevztahoval k napadenému ustanovení. Garanční výbor poté dne 24. 11. 2016 projednal podané pozměňovací návrhy a předložil předsedovi Poslanecké sněmovny usnesení, v němž zaujal k pozměňovacím návrhům stanoviska. Třetí čtení se konalo dne 9. 12. 2016, kdy byl Poslaneckou sněmovnou s návrhem zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů vysloven souhlas, a to z celkového počtu přihlášených 163 poslanců a poslankyň 118 hlasy pro a 23 hlasy proti. Návrh zákona postoupila Poslanecká sněmovna dne 20. 12. 2016 Senátu, který jej dne 19. 1. 2017 schválil. Zákon byl doručen prezidentu republiky k podpisu dne 31. 1. 2017, prezident jej podepsal a dne 3. 3. 2017 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 21 pod číslem 65/2017 Sb. Předsedkyně Poslanecké sněmovny má za to, že zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen, a ponechává na Ústavním soudu, aby posoudil otázku namítané protiústavnosti napadeného ustanovení.
3. 7. Senát ve vyjádření uvedl, že zákonnou osnovu projednal na své 4. schůzi v 11. funkčním období dne 19. 1. 2017. Při projednávání návrhu zákona byla vedena široká diskuse, jejímž předmětem však napadené ustanovení nebylo. Po proběhlé rozpravě Senát přijal usnesení č. 80, kterým návrh zákona schválil, když pro schválení hlasovalo 45 senátorů z 68 přítomných a 12 senátorů bylo proti. Taktéž Senát konstatuje, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a ve věci rozhodl.
4. 8. Vláda podáním ze dne 8. 2. 2022 Ústavnímu soudu sdělila, že jako vedlejší účastník vstupuje do řízení, navrhla zamítnutí návrhu, zmocnila JUDr. MgA. Michala Šalamouna, Ph.D., ministra pro legislativu a předsedu Legislativní rady vlády, ve spolupráci s ministrem zdravotnictví k vypracování vyjádření k návrhu a ministra zdravotnictví k jejímu zastupování v řízení.
5. 9. Vláda ve svém vyjádření odmítla úvahy navrhovatele o diskriminaci osob, které samy sebe pod vlivem návykové látky bezprostředně ohrožují, v porovnání s osobami, které si vlastním přičiněním poškodily zdraví, neboť tato argumentace postrádá komplexnější rozměr a nahlíží zjednodušeným pohledem na poskytování zdravotní péče. Vláda upozorňuje, že záchytná služba je především zdravotní službou sui generis, která je specifická svým účelem, jímž je ochrana poskytovaná osobám, jež v důsledku stavu vyvolaného intoxikací jsou dočasným ohrožením pro jiné osoby, majetek či veřejný pořádek nebo pro sebe samotné, neboť nekontrolují své chování. Jde tedy o zdravotní službu, která zajišťuje bezpečné odeznění intoxikace alkoholem nebo jinou návykovou látkou, a to pod dohledem zdravotnického personálu. Poskytnutí služeb záchytné stanice má primárně povahu dohledu nad bezpečnou detoxikací intoxikované osoby, přičemž aspekt zdravotní péče je upozaděn, a záchytná služba nemá za cíl zlepšování či zachování zdravotního stavu nebo zmírnění utrpení, který je běžný pro jiné zdravotní služby [a mimo jiné též vyžadovaný v § 13 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“) k úhradě zdravotní služby z veřejného zdravotního pojištění]. Naproti tomu vylučuje-li zdravotní stav intoxikované osoby její umístění v záchytné stanici, tj. pokud jde o osobu ohroženou na životě selháním základních životních funkcí, v bezvědomí, s neošetřeným zraněním, s masivním krvácením nebo osobu jevící známky onemocnění bezprostředně vyžadující zdravotní péči, kterou nelze poskytnout v záchytné stanici, bude jí poskytnuta náležitá zdravotní péče v jiném k tomu určeném zdravotnickém zařízení a tato zdravotní péče bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Potřeba poskytování záchytné služby tedy není vyvolána zdravotním stavem zachyceného jako u zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění, ale pouze stavem momentální intoxikace vyvolaným zaviněně samotnou osobou tak, že požila nadměrné množství alkoholu nebo jiných návykových látek. Zdravotní péče ve smyslu léčby závislosti na návykových látkách je tak až krokem následným, ke kterému jsou osoby umístěné v záchytné stanici pouze zdravotnickým personálem vyzvány.
6. 10. Vláda nesouhlasí ani s názorem navrhovatele, že zákon nestanoví jasné meze poplatkové povinnosti za poskytnutí záchytné služby, což může způsobovat v krajních případech rdousící efekt. Napadené ustanovení stanoví obecný rámec výše poplatku, kterým jsou pouze náklady poskytnuté záchytné služby, nelze tedy poplatek stanovit zcela svévolně, ale pouze do výše skutečně vynaložených nákladů. Další podrobnosti pro určení výše náhrady nákladů lze dovodit z cenové regulace zdravotních služeb stanovené cenovým předpisem o regulaci cen zdravotních služeb, který vydává Ministerstvo zdravotnictví podle § 1 odst. 6 písm. a) a e) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 2a odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, (v posuzované věci jde o Cenový předpis č. 1/2019/DZP vydaný ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 11/2018 ze dne 21. 12. 2018, pro rok 2022 je platný Cenový předpis č. 1/2022/CAU vydaný Věstníkem Ministerstva zdravotnictví č. 13/2021 dne 30. 11. 2021). Výše provozovateli záchytných stanic požadované platby nadto podléhá přezkumu obecných soudů, např. na základě žalob podaných provozovatelem záchytné stanice jako věřitelem osoby, jež byla v záchytné stanici umístěna. Obecné soudy tedy mohou přezkoumat relevanci uplatněných nákladů a v individuálních případech uplatnit korektiv dobrých mravů a v jeho intencích výši uznaných vynaložených nákladů snížit. Vláda v této souvislosti uvádí, že záchytné stanice nepožadují uhradit veškeré skutečně vzniklé náklady, nýbrž pouze 10–40 % nákladů na umístění a pobyt osoby v záchytné stanici (k tomu vláda v tabulce uvádí údaje získané pro účely vyjádření z některých záchytných stanic). Vláda konstatuje, že napadené ustanovení reguluje též povinnost osob uhradit náklady na dopravu do záchytné stanice, jeho zrušením by tyto náklady šly k tíži osoby, která dopravu zajistila (obcí, krajů), a celkově by to vedlo k nejistotě provozovatelů záchytné služby ohledně úhrady nákladů.
7. 11. Vláda dále uvádí, že úhrada záchytnou stanicí vynaložených nákladů osobou, jíž byla poskytnuta záchytná služba, je tradiční součástí právní úpravy záchytné služby, když ve všech dnes již zrušených právních předpisech od roku 1989 byla v různých obměnách povinnost hradit náklady záchytné péče uložena osobě umístěné v záchytné stanici v případě, že u ní bude zjištěna přítomnost alkoholu či návykové látky. Stejně tak zákon č. 65/2017 Sb. v § 24 ukládá regresní úhradu nákladů osobám, u kterých se prokázala přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky. Klade-li navrhovatel otázku, z jakého důvodu nejsou osoby pod vlivem návykových látek dočasně omezeny na svobodě v policejních celách, jelikož náklady na pobyt v policejní cele jsou podstatně nižší, tyto úvahy vláda odmítá jako nepřípadné, neboť se navrhovatel pouští do úvah, které svojí povahou náleží do oblasti rozhodování exekutivy a legislativy, resp. politických složek moci, nikoli soudů. Jde navíc o řešení vůči intoxikovaným osobám mnohem restriktivnější a tvrdší, ačkoliv se může jevit z pohledu navrhovatele jako ekonomicky výhodnější.
8. 12. Vláda uzavírá, že záchytná služba nemá za cíl poskytovat osobám umístěným v záchytné stanici zdravotní péči ve smyslu zlepšení nebo zachování jejich zdravotního stavu, pouze zajišťuje krátkodobý dohled nad osobou, která kvůli dočasné intoxikaci nekontroluje své chování. Napadené ustanovení proto nemůže zasáhnout do esenciálního jádra práva na ochranu zdraví a zdravotní péči, neboť nijak neomezuje ani nenarušuje přístup ke zdravotní péči a léčbě hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Vláda proto nemá pochybnosti o ústavnosti napadeného ustanovení a navrhuje, aby Ústavní soud návrh zamítl.
9. 13. Veřejný ochránce práv Ústavnímu soudu podáním ze dne 31. 1. 2022 sdělil, že do řízení nevstupuje.
10. 14. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice navrhovateli, aby se k nim mohl vyjádřit. Navrhovatel v replice s argumenty vlády nesouhlasí, neboť podle jeho názoru již samotná detoxikace představuje zlepšení zdravotního stavu. Je-li osoba v takovém stavu, že nezvládne detoxikaci bez zásahu zdravotnického personálu, a tedy mohla by ohrozit sama sebe, je nutná kontrola zdravotního personálu. V opačném případě se nabízí otázka, zda § 89a zákona č. 373/2011 Sb. není v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 4 Listiny upravujícím základní právo na osobní svobodu, když ve většině případů postupná detoxikace neohrožuje osobu na životě a probíhá bez přispění zdravotnického personálu. Jde-li o výši nákladů za poskytnutou záchytnou službu, navrhovatel zdůrazňuje, že ačkoliv záchytné stanice podle vlády obvykle požadují pouze poměrnou část nákladů, jde vždy o rozhodnutí konkrétního zařízení, žádný limit tohoto charakteru z napadeného ustanovení, které nijak náklady na poskytnutou záchytnou službu blíže nespecifikuje, neplyne, přičemž požadované náklady se zásadním způsobem liší kraj od kraje. Přiložená tabulka není podle navrhovatele kompletní, vláda si tedy zjevně ani není vědoma, jaké celkové náklady záchytné stanice účtují. Uvádí-li vláda, že zrušení uvedeného ustanovení by vedlo k nejistotě provozovatelů záchytné služby ohledně úhrady nákladů, které by v konečném důsledku šly k jejich tíži, navrhovatel má za to, že v případě zrušení napadeného ustanovení Ústavním soudem je zcela v působnosti zákonodárce přijmout jinou zákonnou úpravu a případně ekonomicky odbřemenit zřizovatele záchytných stanic, pro tento případ navrhovatel poukázal na zákonnou úpravu jiných států, kdy osoba v podnapilém stavu je kontrolována na policejních celách.

III. Aktivní legitimace navrhovatele a podmínky řízení III.

1. 15. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu, jenž je přípustný a i v ostatním splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti.
2. 16. Navrhovatel je aktivně legitimován podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) k podání návrhu na zrušení věty první napadeného zákonného ustanovení, kterou má při svém rozhodování bezprostředně použít. Aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení věty druhé však postrádá, jelikož žalovaný v původním řízení není osobou nezletilou.

IV. Ústavní konformita zákonodárného procesu IV.

1. 17. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., Ústavní soud kromě posouzení souladu napadeného ustanovení s ústavním pořádkem zjišťuje, zda byl zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
2. 18. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nenamítal vadu zákonodárného procesu ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, není s ohledem na principy procesní ekonomie nutno tuto otázku blíže zkoumat a postačí, vedle přihlédnutí k vyjádřením předloženým Poslaneckou sněmovnou a Senátem, formální ověření průběhu legislativního procesu z veřejně dostupného informačního zdroje na https://www.psp.cz.
3. 19. Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].

V. Upuštění od ústního jednání V.

1. 20. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

VI. Dikce napadeného ustanovení VI.

1. 21. Ustanovení § 89e odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb. zní:

   „(1) Prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta; tato osoba hradí i náklady na dopravu do záchytné stanice tomu, komu tyto náklady vznikly. Pokud byla záchytná služba poskytnuta nezletilé osobě, která není plně svéprávná, hradí náklady její zákonný zástupce.“

VII. Ústavněprávní a mezinárodněprávní východiska VII.

1. 22. Základním referenčním kritériem pro posouzení důvodnosti podaného návrhu je čl. 31 Listiny. Tento článek zní: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Těchto práv se lze ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Při posuzování návrhu bylo proto třeba respektovat, že právo na zdravotní péči je možno uplatňovat jen za podmínek, které stanoví zákon. Ten musí taktéž vyhovovat čl. 4 Listiny, který zákonodárce opravňuje k omezení určitého základního práva zákonem a zároveň stanoví, že toto omezení musí platit stejně pro stejné případy a vždy musí šetřit podstatu a smysl omezovaného práva či svobody.
2. 23. Ústavní soud již v minulosti [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/15 (N 69/85 SbNU 193; 185/2017 Sb.)] konstatoval, že právo na ochranu zdraví se dotýká celé řady oblastí fungování společnosti, které ve svém důsledku podmiňují úroveň zdraví jejího obyvatelstva. Subjektem odpovědným za zajišťování a naplňování práva na ochranu zdraví je stát, a je proto také na něm, aby za tímto účelem přijal adekvátní opatření. Činí tak vytvářením podmínek pro širokou dostupnost lékařské péče a zlepšováním všech stránek vnějších životních podmínek [viz nález ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08 (N 155/50 SbNU 365) či nález ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 51/06 (N 171/42 SbNU 471; 483/2006 Sb.)]. Z práva na ochranu zdraví tak vyplývá celá řada pozitivních povinností státu (zejména organizačního charakteru), ať už jde o povinnosti prevenční, hygienické, kontrolní, či jiné. Prvotním pozitivním závazkem státu je přijmout odpovídající legislativní úpravu, která dané právo zakotví a vytvoří nezbytný legislativní rámec pro jeho zajištění v praxi. Kromě toho z něj lze vyvodit také některé další závazky spočívající jednak v negativní povinnosti státu zdržet se zásahů do zdraví svých obyvatel, jednak v povinnosti státu chránit jednotlivce před takovými zásahy ze strany třetích osob.
3. 24. Součástí pozitivních povinností státu vyplývajících z čl. 31 věty prvé Listiny je i zajištění fungujícího systému ochrany zdraví dostupného každému, jenž v sobě zahrnuje i systém dostupné zdravotní péče. Obdobně je konstruován výklad práva na zdraví v čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.), jenž v odstavci prvém uvádí, že státy „uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví“. Na evropské úrovni je právo na zdraví zaručeno především čl. 11 Evropské sociální charty (č. 14/2000 Sb. m. s.).
4. 25. Také Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) klade důraz na rovný přístup ke zdravotní péči, neboť v čl. 3 zakotvuje povinnost smluvních stran, „majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné zdroje“, učinit „odpovídající opatření, aby v rámci své jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality“. Přístup ke zdravotní péči musí být podle této úpravy založen na principu rovnosti, aniž by docházelo k neoprávněné diskriminaci.
5. 26. Již z předchozí judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.)] se podává, že podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb charakterizuje rozsáhlá veřejnoprávní regulace, která zajišťuje, aby měly všechny osoby v souladu s čl. 31 Listiny přístup ke zdravotní péči určité kvality. K dosažení tohoto cíle ukládá zákon poskytovatelům zdravotních služeb řadu povinností, k jejichž reálnému naplnění by ovšem nedocházelo, pokud by s nimi související náklady nesli výlučně tito poskytovatelé nebo jednotliví pacienti jako jejich příjemci. Pro tyto subjekty by totiž nebylo možné považovat uvedené náklady za únosné. Právě z tohoto důvodu existuje v České republice systém veřejného zdravotního pojištění, jehož účastníky jsou povinně osoby vymezené v § 2 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., kterým na jeho základě mohou být poskytovány z něj hrazené služby. Tento systém má přitom s ohledem na celkový počet pojištěnců a výši shromážděných prostředků dominantní podíl na výdajích za zdravotní služby. Podnikání podstatné části poskytovatelů zdravotních služeb je přitom v rozhodující míře závislé na tom, zda a v jaké výši jim vznikne nárok na úhradu právě z tohoto systému.
6. 27. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 49/18 (171/2022 Sb.) vyjádřil respekt k funkci státu spočívající ve formulování konkrétní zdravotní politiky, která v sobě může obsahovat i zakotvení určitých priorit, motivačních anebo také sankčních prvků. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že jeho úkolem není a ani být nemůže zpochybňovat tuto funkci státu, nýbrž v řízení o kontrole norem zasáhnout do právní úpravy coby výsledku naplňování konkrétní zdravotní politiky jen tehdy, shledá-li porušení některého ústavně zaručeného základního práva anebo jiné ústavní kautely. Není proto oprávněn tuto zdravotní politiku korigovat pouze z toho důvodu, že ji např. nepovažuje za nejlepší možnou. Zcela ideální model zdravotní péče totiž v realitě ani existovat nemůže, a úkol státu je proto daleko prozaičtější: neustále usilovat o co možná nejvyšší standard zdravotní péče v daném čase, prostoru, v rámci rozpočtových možností státu a výsledků vědy a výzkumu.