262
SDĚLENÍ
Ústavního soudu
Plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 dne 13. srpna 2013 ve složení Stanislav Balík, Ludvík David, Jan Filip, Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce zpravodaj), Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková a Milada Tomková na návrh III. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci jeho právního názoru pro řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 665/11, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02, ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 733/05, ze dne 10. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2462/10 a ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12,
toto stanovisko:
I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody, není rozhodnutím o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu, kterým byla podle § 397 odst. 1 trestního řádu vyslovena přípustnost jejího vydání. Zatímco soud rozhoduje o tom, zda není dán některý z důvodů uvedených v § 393 trestního řádu, jenž by činil vydání nepřípustným, ministr spravedlnosti tyto závěry soudu sám dále nepřehodnocuje a jejich věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc v případě svých pochybností k přezkoumání Nejvyššímu soudu podle § 397 odst. 3 trestního řádu. Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se kromě posouzení jeho politických aspektů, jejichž hodnocení soudům zásadně nepřísluší, omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, dále zda nenastala některá ze skutečností uvedených v § 399 odst. 2 a 4 trestního řádu a zda případně nenastala jiná skutečnost, která by představovala právní překážku povolení vydání. Z těchto důvodů může osoba, o jejíž vydání jde, podat ústavní stížnost jak proti rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo o přípustnosti vydání rozhodnuto v prvním stupni, tak proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Obě tato rozhodnutí se totiž navzájem odlišují svým účelem a předmětem posouzení, pročež mají z hlediska řízení před Ústavním soudem povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje této osobě k ochraně jejího práva (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Lhůta k podání ústavní stížnosti se v případě každého z nich posuzuje samostatně.
II. V řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele z České republiky do cizího státu, Ústavní soud posuzuje také, zda vydání nebrání skutečnost, že osobě, o jejíž vydání jde, byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, nebo že doposud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ústavní soud však v tomto řízení ani nepřezkoumává ani nepřehodnocuje právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné.
Odůvodnění
I. Důvody předložení stanoviska I.
- 1. Dne 4. března 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost A. A. proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. února 2011 č. j. 2727/2008-MOT-T/119, kterým bylo povoleno jeho vydání do Ruské federace za účelem trestního stíhání; věc je vedena pod sp. zn. III. ÚS 665/11. Stěžovatel se domnívá, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho práva zaručená čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované společně s Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967 pod č. 208/1993 Sb., a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ve spojení s čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ministr spravedlnosti jím totiž měl povolit vydání ještě před skončením řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
- 2. Podáním, které Ústavní soud obdržel dne 8. dubna 2011, stěžovatel rozšířil své stížnostní žádání o návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č. j. 8 To 85/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010 sp. zn. Nt 475/2008, kterými bylo vysloveno, že jeho vydání je přípustné. Stěžovatel považuje tento jejich závěr za věcně nesprávný, nesouhlasí s tím, že není dán žádný z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 393 trestního řádu, a upozorňuje na důsledky těchto rozhodnutí z hlediska jeho ústavně zaručených základních práv. Ještě před tím, než ale mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížnosti i v této části, musel se zabývat otázkou, zda byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Tak tomu bylo nepochybně v té části, ve které ústavní stížnost směřovala přímo proti rozhodnutí ministra spravedlnosti. Podle názoru III. senátu Ústavního soudu, který je předmětem tohoto stanoviska a jehož důvody jsou podrobně rozvedeny níže, však toto rozhodnutí nelze považovat současně za rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovatele k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), pokud k jeho porušení mělo dojít rozhodnutími soudů o přípustnosti vydání. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti nim je proto třeba odvíjet již od doručení usnesení vrchního soudu stěžovateli, k němuž došlo 5. října 2010, což v daném případě znamená, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána opožděně. Ze stejného důvodu nelze v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ministra spravedlnosti přezkoumávat nebo přehodnocovat ani závěry soudu, na jejichž základě bylo vysloveno, že vydání stěžovatele je přípustné.