Nález Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů

1. - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudů a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, zda se nedotýká omezení důstojnosti soudců, např. není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na moc soudní [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 49];
2. - princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 50)];
3. - svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v tom rámci i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním. Druhým důvodem podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního zajištění soudců (platových restrikcí) do rámce principu jejich nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné, resp. výkonné na rozhodování soudců, jinými slovy, vyloučit svévolné zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu „penalizace“ soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy nátlaku na jejich rozhodování [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 139/38 SbNU 59; 354/2005 Sb.)];
4. - platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)];
5. - za platovou restrikci je třeba považovat opatření, kdy soudci je odňata nebo snížena nároková složka odměny, aniž by toto odnětí nebo snížení bylo kompenzováno zvýšením jiné nárokové složky odměny [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 55)];
6. - za další formu platové restrikce je třeba považovat i zmrazení zákonem předpokládaného růstu příjmů soudců nebo i jiných ústavních činitelů, přičemž např. „trvalé“ zmrazení platu by Ústavní soud nepochybně posuzoval jako krok ústavně nepřípustný. Platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, pokud nenastanou zcela výjimečné, mimořádné okolnosti státu [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/08 (bod 41), obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 55)];
7. - za výrazný prvek záruky přiměřeného materiálního zabezpečení soudců z hlediska principu dělby státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a požadavku jejich vzájemné vyváženosti je třeba považovat i přímou vazbu mezi platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na straně jedné a platem soudců na straně druhé. Konstrukce zákona o platu představitelů státní moci, která s pomocí jednotné platové základny a zákonem stanovených koeficientů zaručuje, že spolu se zvýšením platu představitelů moci zákonodárné a výkonné se ve stejném poměru automaticky zvýší i platy soudců, tak představuje významnou, v právním řádu vestavěnou pojistku, že poměr v materiálním zabezpečení představitelů jednotlivých mocí bude i v budoucnu zachováván [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 59)].

Navrhovatel zdůrazňuje, že na uvedených tezích Ústavní soud setrval i ve své nejnovější judikatuře [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/10 (výše) a Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010 (309/2010 Sb.), bod 40].

Ve prospěch závěru o protiústavnosti napadených zákonných ustanovení Městský soud v Brně odkazuje i na řadu mezinárodních dokumentů. V první řadě poukazuje na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 17. listopadu 2010 o soudcích CM/Rec(2010)12 (příloha č. 5) [http://www.coe.int], které nahradilo dřívější doporučení Ree (94)12. Z článků 53 až 55, které se týkají odměňování soudců, vyplývá, že:

1. - základní pravidla pro odměňování soudců musí být stanovena zákonem,
2. - odměňování soudců musí vyjadřovat jejich roli a odpovědnost a být na dostatečné úrovni,
3. - v době nemoci a mateřství by mělo být zajištěno udržení rozumné výše jejich odměny,
4. - penze soudců by měla být v rozumném vztahu k dřívějšímu platu,
5. - měla by existovat speciální zákonná ustanovení bránící snižování platu soudců.

Z dalších mezinárodních dokumentů navrhovatel upozorňuje na zprávu Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise), přijatou ve dnech 12. až 13. března 2010 (příloha č. 6 - část III, článek 6) [http://www.venice.coe.int], v níž se uvádí: „Benátská komise je toho názoru, že finanční ohodnocení soudců musí korespondovat s důstojností jejich profese a že adekvátní hodnocení je nezbytným předpokladem ochrany soudců před nežádoucími externími vlivy. [...] Výše ohodnocení by měla být stanovena s ohledem na společenské poměry v zemi a porovnána s mírou ohodnocení vyšších úředníků.“. Konečně v rámci srovnávací analýzy argumentuje i závěry Poradního výboru soudců v rámci aktivit Rady Evropy, Conseil consultatif de juges européens (CCJE), z roku 2001 [stanovisko č. 1 (Avis No 1)], v nichž (body č. 61 a 62) je zdůrazněna potřeba takových zákonných ustanovení, která budou bránit snižování platu soudců a která zajistí faktické zvyšování platů tak, aby byla udržena jejich hodnota ve vztahu k životním nákladům (http://wcd.coe.int/).

V další části svého návrhu Městský soud v Brně rekapituluje vývoj právní úpravy materiálního zabezpečení soudců, a to zejména vývoj jejích intencí, jakož i změnu relací ve vztahu k materiálnímu zabezpečení zaměstnanců ve veřejné správě. Materiální zabezpečení soudců platem a víceúčelovou náhradou výdajů bylo zakotveno ve 2. polovině 90. let v zákoně o platu, přičemž plat soudce byl konstruován jako součin platové základny a koeficientu vyjadřujícího jeho služební zařazení, náhrada výdajů byla určena podílem z platové základny ve výši 5,5 %. Platová základna byla odvozena z nejvyššího tarifu úředníka ministerstva jako dvojnásobek. Navrhovatel akcentuje skutečnost, že zásadou, jíž byla tato úprava vedena a která zazněla při projednávání této koncepce odměňování soudců, byla mj. zásada neměnnosti platových relací mezi jednotlivými funkcemi a zásada shodného a automatického pohybu platů a dalších náležitostí okruhu funkcionářů státu a státních zaměstnanců; současně byl vysloven předpoklad, že „jednou provždy odpadne často nedůstojné a politicky zneužitelné jednání o výši platu v Parlamentu“ (stenozáznam 34. schůze Parlamentu České republiky, Poslanecké sněmovny 1993–1996, část 6/32 – příloha č. 9). V roce 2002 [zákon č. 309/2002 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), tzv. doprovodný zákon k návrhu služebního zákona, vládní návrh předložen Poslanecké sněmovně jako tisk 794 – příloha č. 10] byla konstrukce platové základny změněna (s účinností od 1. ledna 2004) tak, že tvoří trojnásobek průměrného platu fyzické osoby v nepodnikatelské sféře za předminulý rok podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu (§ 3 odst. 3 zákona o platu). Navrhovatel k této změně uvádí, že jejím důsledkem byl pokles relace platu soudce ve vztahu k platu ve veřejné sféře, přičemž dle něj důvody, které vedly k razantnímu snížení relace platu soudců a zaměstnanců ve veřejné sféře (z původní relace cca 4,3 na 3,0) nebyly nikdy přesvědčivě podány a Parlament se jimi fakticky vůbec nezabýval. Tisk 794 v důvodové zprávě k čl. XXXV uváděl, že vazba platového tarifu zaměstnanců ministerstev a platové základny ústavních činitelů vedla k rozdílům v přírůstcích platu, a dále – a to zejména – poukazoval na navrhovaný služební zákon, který měl podstatně zpřísnit podmínky výkonu služby ve státní správě a vést k „tomu odpovídajícímu platovému ocenění úředníků“. Při zachování dosavadního způsobu stanovení platové základny by se platy ústavních činitelů automaticky zvýšily, „aniž by se změnily podmínky výkonu jejich funkcí“. Proto byla navržena změna, „aby se vytvořila stabilní vazba mezi platy ústavních činitelů a vývojem mezd v nepodnikatelské sféře. Ve vztahu k možnostem diferenciace v platech ... je možné považovat za přiměřenou relaci platové základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře ve výši trojnásobku.“. Městský soud ale k tomu poznamenává, že základní předpoklad pro snížení platové základny a změnu její konstrukce však naplněn vůbec nebyl: služební zákon [zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon)] dodnes nenabyl účinnosti a úředníkům státní správy jsou zachovány povinnosti v intencích zákoníku práce. K přehodnocení výše platové základny však již nedošlo. Konstrukce platové základny jako trojnásobku průměrného platu fyzických osob v nepodnikatelské sféře za předminulý rok (tedy s dvouletým časovým skluzem) představovala dle navrhovatele sice podstatný zásah do úrovně platu soudců, ovšem v situaci po velkých povodních roku 2002 se mohl jevit akceptovatelným zásahem pro budoucí vývoj odměňování soudců. Změna souvisela s přechodem na 16třídní systém odměňování úředníků, u nichž nejvyšší tarify vzrostly mezi lety 2002 a 2004 z 18 570 Kč na 27 700 Kč (nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě), a zachování původního systému stanovení platové základny by vedlo k jejímu odpovídajícímu růstu, což, jak navrhovatel uvádí, výkonná moc nechtěla akceptovat. Proto dle něj byly platy soudců od roku 2002 ponechány na stejné úrovni, aby platová základna potřebným způsobem poklesla, přičemž považuje za příznačné, že v důvodové zprávě k tisku 133 se tato restrikce nazývá „evoluční metoda nápravy chybně stanovené platové základny“.

Navrhovatel dále předkládá argumenty ve prospěch tvrzení o nivelizaci soudcovských platů ve srovnání s úrovní platů ve veřejné sféře. Rekapituluje v této souvislosti intence a obsah zákona č. 427/2003 Sb., kterým se pro rok 2004 stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, poslanců Evropského parlamentu, soudců a státních zástupců, výše dalšího platu těchto osob za první pololetí roku 2004, a kterým se mění některé související zákony, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, jež zakotvily nezvyšování platové základny pro určení výše platu soudců na roky 2002 až 2004, resp. 2008 až 2010. Dle jeho přesvědčení se celé desetiletí po roce 2000 (o období před tímto rokem nemluvě) ve vztahu k materiálnímu zabezpečení soudců neslo ve znamení restrikcí, a to pod hesly „reformy veřejných financí“ či „stabilizace veřejných financí“, přičemž takový přístup stát nezvolil k žádné skupině zaměstnanců státu; v tomto období platy ve veřejné sféře plynule rostly, přičemž některým skupinám osob byla poskytnuta významná zvýhodnění (například příslušníci ozbrojených složek mají materiální zabezpečení, které soudci nepožívají, ačkoliv charakter jejich činnosti snese v řadě ohledů srovnání a jejich ústavní postavení by takový typ materiálního zabezpečení obvyklý v demokratických zemích odůvodňovalo). Navrhovatel poukazuje na ekonomickou situaci státu, nazíranou meziročním nárůstem reálného HDP pohybujícím se v období 2003–2007 v rekordních hodnotách 3,6–6,8 % (zdroj: ČSÚ: ČR v číslech – příloha č. 15), na předpokládaný růst HDP o 2,3 % v roce 2010, na makroekonomickou predikci České republiky (zdroj: Ministerstvo financí, leden 2011 - příloha č. 17), jež předvídá v letech 2010–2012 růst mezd 2,6%, 2,9% a 4,1%, jakož i na úniky prostředků z veřejných zdrojů, z čehož dovozuje existenci prostředků na materiální zabezpečení soudní moci na úrovni, která byla nastavena v roce 2002 po ničivých povodních. Městský soud v Brně dále konstatuje, že vláda jako předkladatel napadeného zákona v důvodové zprávě (tisk 133) uvedla, že takto stanovená platová základna „je přiměřeně vyšší než v předchozích letech“ (do 31. 12. 2010 zmrazená základna činila 56 847 Kč, základna podle § 3 odst. 3 zákona o platu od 1. 1. 2011 činí 57 747 Kč), přičemž nepředložila žádnou analýzu vývoje platů ve veřejné sféře a neodůvodnila nijak (kromě vyčíslení nákladů pro státní rozpočet spojených s obnovením zákonného mechanismu platové základny jako trojnásobku průměrného platu ve veřejné sféře), proč považuje takovýto zásah do zákonných a dlouhodobě legitimně vnímaných relací jako potřebný a nezbytný. Pro uvedené považuje její postup za výraz svévole.

Zákon č. 236/1995 Sb. byl přijat mimo jiné s cílem stabilizovat situaci v justici v souvislosti s odchodem soudců do lukrativnějších právnických povolání. Výsledkem po 15 letech je, jak ve svém návrhu dokládá Městský soud v Brně, propad relace platové základny a průměrného platu ve veřejné sféře z hodnoty 4,38 v roce 1996 na 2,34 v roce 2011, tj. o 46 %, tedy téměř o polovinu.

Zvláště pak navrhovatel akcentuje vývoj poměru platu soudců a platu vyšších úředníků. Připomíná, že vláda v programovém prohlášení (příloha č. 18) uvedla, že „vnímá funkci soudce jako vrchol všech právnických profesí“ (pročež zpřísní například podmínky pro jmenování soudců). Plat soudce, a to soudce soudu prvního stupně nikoli již v samém počátku jeho profesní dráhy (s 8 lety praxe) nutno dle něj porovnat v relaci s platem vyššího úředníka (jak k tomu ostatně vedou i mezinárodně uznávané standardy); za takového úředníka považuje ředitele odboru ústředního orgánu státní správy (či vrchního ředitele) v situaci, kdy řídící soustava ústředních orgánů státní správy není dnes nijak regulována. Soudce okresního soudu s osmi lety praxe má mít v roce 2011 měsíční plat ve výši 54 600 Kč, v roce 2014 57 500 Kč. Ve vztahu k průměrnému platu ve veřejné sféře dosaženému v těchto letech půjde o 2,3 až 2,4násobek. Půjde však o plat, který po 5 letech praxe budou mít v roce 2014 běžně absolventi vysoké školy (Lidové noviny zveřejnily 15. února 2011 výsledek průzkumu, podle něhož plat absolventa právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze se čtyř až pětiletou praxí činí v současné době v průměru 43 049 Kč). Podle zveřejněných dat informačního systému o průměrném výdělku, který vede Ministerstvo práce a sociálních věcí (výňatky za roky 2003–2009), se zvýšil průměrný měsíční plat ředitele odboru ústředního orgánu státní správy v letech 2003–2009 o 33 % a v roce 2009 činil 66 734 Kč, přičemž 9. decil představoval 88 751 Kč (to znamená, že téměř 15 % hrubých platů ředitelů odborů na ústředních orgánech bylo vyšších než 88 751 Kč). To znamená, že soudce ve vysoce produktivním věku pobírá přibližně pouze 2/3 platu lépe honorovaných vyšších státních úředníků a nedosahuje ani zdaleka průměru. V roce 2003 činil plat uvedeného soudce 47 000 Kč a průměrný plat ředitele odboru ústředního orgánu státní správy 50 187 Kč, v roce 2009 se tento rozdíl rozevřel na 57 400 Kč (soudce) a 66 734 Kč (ředitel odboru).

Průměrný plat ředitele odboru ústředního orgánu státní správy v roce 2009 podle shora citovaného zdroje (ISPV MPSV) představuje, jak uvádí navrhovatel, 2,8násobek průměrného platu ve veřejné sféře v tomtéž roce (23 099 Kč), přičemž 25 % těchto platů převyšuje 74 917 Kč (3. kvartil), tj. 3,2násobek průměrného platu, a téměř 15 % částku 88 751 Kč, tj. 3,8násobek průměrného platu. Plat soudce okresního soudu s téměř desetiletou praxí před 40. rokem věku (tedy v období vysoké životní a odborné produktivity) v roce 2011 (ve výši 54 600 Kč) představuje 2,3násobek průměrného platu (odhad výše průměrného platu: 22 869 Kč, tj. 1% pokles v roce 2011 oproti roku 2010), v roce 2012 a následujících bude činit tento poměr cca 2,4násobek průměrného platu. Tyto rozdíly považuje navrhovatel za zcela nedůvodné. Podle jeho názoru vývoj předmětných relací představuje nivelizaci, která v tomto rozsahu dosahuje neústavního rozměru. Z pohledu srovnávacího odkazuje na zprávu Rady Evropy vydanou v roce 2010, zahrnující údaje roku 2008 [dostupná na www.coe.int/ (Systéme judiciaires européens, édition 2010)], jež v tabulce 11.11 (příloha č. 8) porovnává hrubý příjem soudce na počátku kariéry s průměrnou hrubou mzdou. Dle ní průměrná relace v zemích Rady Evropy činí 2.5, Česká republika v roce 2008 má zaznamenánu hodnotu 2.1: vyšší hodnoty mají takové státy jako Arménie, Bosna-Hercegovina, Ázerbájdžán, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Černá Hora, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Slovensko. V řadě zemí Rady Evropy pak soudci požívají různých typů dalších výhod (speciální důchody, náhrady spojené s bydlením, snížené daně, speciální typy životního či zdravotního pojištění, auta s řidičem, náklady na reprezentaci či jiné typy benefitů), s nimiž 5,5% náhradu výdajů na reprezentaci a literaturu českých soudců srovnávat nelze. Dle navrhovatele v tomto ohledu nelze poukazovat na nižší hodnoty tohoto ukazatele u zemí s nepřetržitým demokratickým vývojem po II. světové válce, neboť v nich i nižší relace vůči průměrné mzdě znamená nepochybnou příslušnost soudce ke střední společenské vrstvě.

Z pohledu ústavněprávní argumentace namítá navrhovatel – vycházeje z nástinu vývoje materiálního zabezpečení soudců po roce 1995 – v první řadě dotčení v legitimním očekávání. Vychází přitom z konstatování, dle něhož ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu (stanovící pravidlo pro určení platové základny jako trojnásobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře za předminulý rok) bylo do zákona o platu začleněno zákonem č. 309/2002 Sb. s účinností od 1. 1. 2004, bylo jeho součástí v této podobě po dobu sedmi let, a to jako pravidlo, které nahradilo původní konstrukci svazující platovou základnu s nejvyšším tarifem úředníka ministerstva. V době od přijetí zákona č. 309/2002 Sb. tak všichni soudci (ale též ostatní ústavní činitelé) požívali legitimního očekávání, že tato již snížená úroveň jejich příjmů je úrovní společensky akceptovanou a že jim jako součást materiálního zabezpečení patřícího do rámce soudcovské nezávislosti bude poskytována. Jestliže pak byla tato úroveň po předem vymezenou dobu suspendována, měli soudci legitimní očekávání, že uplynutím této doby budou opět příjemci platu, který bude zaručovat onu společensky ustálenou relaci. Poslanecká sněmovna vládní návrh předložený jí dne 12. 10. 2010 schválila dne 10. 12. 2010, tj. 20 dnů před uplynutím tříletého moratoria, čímž snížila předmětnou relaci na 2,5násobek – v absolutním vyjádření z částky 69 297 Kč (průměrný plat v roce 2009: 23 099 Kč x 3 = 69 297 Kč) na částku 57 747 Kč. Senát schválil návrh zákona za šest dnů poté dne 16. 12. 2010 a prezident republiky jej podepsal následující den po doručení 17. 12. 2010. Postup zákonodárce dle navrhovatele dokumentuje obavy z možného opožděného přijetí tohoto zákona. Zásah do tohoto legitimního očekávání nastal pouhých několik dnů před uplynutím doby, po které by došlo k návratu do očekávaných relací. Zákon byl vyhlášen 30. 12. 2010, kdy k obnovení očekávaných relací zbýval jediný den.

Zákonodárce tak dle Městského soudu v Brně snížením relace platové základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře zasáhl legitimní očekávání soudců ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku (stížnost č. 31443/96, Reports 2004-V)], a čl. 1 Ústavy (z něhož plyne princip legitimního očekávání jako součást demokratického právního státu). Na podporu svého tvrzení uvádí navrhovatel i argument srovnávací, a to odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky (nález sp. zn. PL. ÚS 12/05 ze dne 28. 11. 2007), jenž vyslovil neústavnost zákona (zákonů), které po několik let (2003–2006) odkládaly účinnost zákona, podle kterého soudcům náležel další plat. Učinil tak s poukazem na princip legitimního očekávání, jasnosti, stability a právní jistoty, vyvěrající z obecného principu právního státu, dle něhož není podle názoru Ústavního soudu Slovenské republiky možno hovořit o „dočasnosti“, pokud zásahy trvají několik let. V návrhu se odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu Lotyšské republiky (sp. zn. 2009-11-0 ze dne 18. 1. 2010), jenž posuzoval zákonnou úpravu materiálního zabezpečení soudců rovněž hlediskem principu legitimního očekávání.

Nadto je navrhovatel přesvědčen, že tento zásah nebyl dostatečně odůvodněn veřejným zájmem. Podle důvodové zprávy a stenografických záznamů z projednávání návrhu zákona (sněmovního tisku 133, senátního tisku 9) byla novelizace § 3 odst. 3 do zákona o platu včleněna jako pojistka řešící předem důsledky případného derogačního výroku Ústavního soudu – už tento cíl považuje navrhovatel za hrubě rozporný s principem demokratického právního státu (předkládat a přijímat zákony jako pojistky proti případným zásahům Ústavního soudu). Skutečností je, jak dále uvádí, že ani platová základna ve výši 2,5násobku nebude v letech 2011–2014 použita, neboť bude suspendována ad hoc základnami stanovenými v § 3b (a § 3a) zákona o platu, a to s cílem uspořit: důvodová zpráva k tisku 133 uvádí: „je třeba šetřit ve všech oblastech financovaných ze státního rozpočtu“. K tomu, aby byl daný normativní účel ústavně konformním, musí být dle navrhovatele prokázáno, že se daný normativní prostředek shoduje s proklamovaným účelem a obstojí z hlediska potřebnosti (možné plurality možných normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiarity z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty). Uvádí, že pokud bude pro období 2008–2014, tj. po dobu sedmi let, platová základna udržována na úrovni průměrného platu ve veřejné sféře v roce 2005, lze předvídat, že v roce 2015 se bude opakovat situace roku 2011, kdy i naplnění 2,5násobku bude vyžadovat „skokové“ navýšení platů; takový přístup nelze dle něj hodnotit jinak než jako trvalé platové moratorium, které nemůže být hodnoceno jako ústavně konformní. Dle Městského soudu v Brně restrikce, má-li být skutečně jen restrikcí, a nikoli trvalým zásahem do zabezpečení soudců, musí být relativně krátkodobá a musí, poté, co důvody, pro které byla zavedena, odpadnou, vést k návratu k původně nastaveným hodnotám. Náklady vyčíslené důvodovou zprávou k zákonu č. 425/2010 Sb., spojené s návratem k platové základně na úrovni trojnásobku průměrného platu ve veřejné sféře, činí 814 mil. Kč za všechny ústavní činitele, přičemž příjmy státního rozpočtu na rok 2011 činí 1 044 mld. Kč, výdaje 1 179 mld. Kč, schodek 135 mld. Kč. Jakkoli dle navrhovatele nelze ekonomické potíže státu podceňovat, nejedná se o částku, která by státní rozpočet fatálně ohrožovala. V této souvislosti poukazuje na praxi Polské republiky, kde Ústavní soud připouští zásahy do platu soudců až za situace, v níž polská Ústava zakazuje obecně zadlužovat stát (tedy v situaci, kdy by veřejný dluh přesáhl 3/5 hodnoty ročního hrubého domácího produktu – rozhodnutí sp. zn. K 12/03 Ústavního soudu Polské republiky).

Navrhovatel zásah do § 3 odst. 3 platového zákona považuje za rozporný s čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, s čl. 2 odst. 1 Ústavy, jakož i s čl. 1 Protokolu, z nichž plyne státu povinnost zajistit soudcům i materiálně nezávislost, a to jako garanci nestranného a spravedlivého rozhodování, z nichž dále plyne princip legitimního očekávání a právo na dobré zákony, jakož i s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví rovnost v právech, neboť zákonodárce upravil poměry soudců s cílem přiblížit se nivelizaci ve výsledku. Rozpor spatřuje i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to pokud soudní moc byla vyloučena z procesu přípravy a projednání napadeného zákona, a dále i s čl. 89 odst. 2 Ústavy, tj. v souvislosti s porušením závazného účinku nálezů Ústavního soudu.

Vyslovuje dále přesvědčení, že v předmětné věci jde o situaci obdobnou té, již posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) a kdy usoudil, že je namístě zrušit novelizaci zákona, přičemž důsledkem je obnovení právního stavu před neústavním zásahem. Má za to, že ve vztahu k zásahu do § 3 odst. 3 platového zákona zákonem č. 425/2010 Sb. je nutno hovořit ne pouze o změně zákona, nýbrž materiálně o ad hoc odklonu od obecně stanovených pravidel jasně vymezených předchozím zněním zákona. Obecné pravidlo platové základny totiž nemá být použito až do roku 2015, což je navíc komplikovanou úpravou „pojištěno“ proti zásahu Ústavního soudu. To dle navrhovatele znamená úplné vyloučení právní úpravy zajišťující vazbu na úroveň platů ve veřejné sféře na úhrnné období 7 let (2008–2014) a její prolomení prostřednictvím ad hoc stanovených částek. Postup analogický postupu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 by dle něj nikterak nezavdal příčinu ke vzniku právní nejistoty ve vztahu k jakýmkoli třetím osobám, a to ani v případě, kdyby vykonatelnost případného nálezu Ústavního soudu nastala jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů. Na překážku vykonatelnosti případného nálezu Ústavního soudu podle jeho názoru není ani absence sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši platové základny ve Sbírce zákonů – jednak by takové sdělení mělo být okamžitě vydáno, a pokud by se tak nestalo, lze výpočet platové základny provést dle údajů o výši průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře, publikovaných Českým statistickým úřadem (tyto údaje jsou k dispozici do roku 2009). Tento petit podle přesvědčení navrhovatele zcela koresponduje i se závěry, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09, dostupném na http://nalus.usoud.cz (zejména v bodech 36–37).

V další části svého návrhu Městský soud v Brně předkládá argumenty ve prospěch tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu. Uvádí, že zákonodárce pro stanovení platové základny soudců v roce 2011 a v letech 2012–2014 zvolil metodu výslovně stanovené částky ad hoc pro tento účel „vypočítanou“ (pro rok 2011 jde o 5% pokles vůči základně roku 2007 užívané až do roku 2010, tedy z 56 847 Kč na 54 005 Kč, pro roky 2012–2014 ve výši 56 849 Kč, což je částka o 2 Kč vyšší, než platila v letech 2007–2010). Záměrem podle důvodové zprávy (tisk 133) je snížit platy představitelů všech tří mocí v souvislosti s nezbytnými úspornými opatřeními ve veřejných rozpočtech; toto opatření má být přiměřené nezbytným úsporným opatřením v jiných oblastech financovaných z veřejných zdrojů, např. platovým restrikcím u zaměstnanců nepodnikatelské sféry. Pro soudce bylo zvoleno „mírnější opatření“ než pro ostatní ústavní činitele [5% v roce 2011, poté zmrazení na úrovni roku 2007 (+2 Kč) do roku 2014]. Dále důvodová zpráva poukazuje na to, že bez tohoto opatření by „zůstala zachována nepřiměřená disproporce ve výši platů představitelů státní moci vůči celé nepodnikatelské sféře“, a dále tvrdí, že „úsporná opatření u představitelů moci výkonné a zákonodárné, stejně jako u zaměstnanců veřejných služeb a správy jsou výrazně vyšší.“. Návrh zákona „vychází ze skutečnosti, že důsledky celosvětové ekonomické krize, které postihují a i do budoucna postihnou všechny oblasti společnosti, jsou výjimečné a mimořádné okolnosti státu, které odůvodňují určitou úsporu i v platech soudců, i když výrazně nižší než u ostatních představitelů státní moci a všech zaměstnanců, jejichž platy jsou hrazeny ze státního rozpočtu.“. V důvodové zprávě se rovněž praví, že „navrženou úpravu spolu s úpravou obsaženou v zákoně č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a v zákoně č. 418/2009 Sb., kterými byly platy ... nejprve zmrazeny v letech 2008 a 2009 a následně sníženy v roce 2009 o 4 %, lze považovat za srovnatelné opatření s navrhovaným řešením v oblasti odměňování ve veřejné správě a službách“. Konečně se důvodová zpráva odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/99 ze dne 3. 7. 2000 (N 104/19 SbNU 3; 320/2000 Sb.), který řešil odnětí tzv. dalšího platu za II. pololetí roku 1997 – a poukázal na hodnotící zprávu Evropské komise o České republice, ve které bylo uvedeno, že „platy soudců jsou relativně vysoké“, přičemž v jiných oblastech, např. pokud jde o policii a správní struktury, bylo poukázáno na nízkou úroveň platů. K tomu důvodová zpráva dodává: „Těchto rozdílů bylo dosaženo zejména v důsledku chybně nastaveného způsobu stanovení platové základny [...] evoluční proces nápravy bude trvat mnoho let. Ekonomická situace státu nikdy nedovolila výrazně zvýšit platy hrazené ze státního rozpočtu, proto se dnešní situace, snad s výjimkou policie a dalších ozbrojených sborů, od situace v roce 2000 příliš neliší. I u těchto zaměstnanců navíc dojde k výraznému snížení objemu prostředků na platy. Zmírnění dalšího odtržení úrovně platů hrazených ze státního rozpočtu proto nelze označovat za snahy o nivelizaci, protože i z náhledu Evropského společenství jde o zmírnění neodůvodněných rozdílů v úrovni platů a k dosažení proporcionality při vynakládání prostředků na platy ze shodného zdroje, tedy ze státního rozpočtu.“. Navrhovatel považuje odkaz na hodnotící zprávu Evropské komise z roku 2000 za nepřípadný, jelikož relace platové základny a průměrného platu soudců a platové základny a průměrného platu ve veřejné správě představovala v roce 1999 hodnotu 3,7, v roce 2011 již pouze hodnotu 2,34.

Navrhovatel v této souvislosti připojuje údaje o výši platů ve veřejné správě, jež získal od Soudcovské unie České republiky, která v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, požádala jednotlivá ministerstva o přehledy platů ředitelů odborů, vrchních ředitelů a náměstků ministrů. Dle takto získaných údajů vytváří navrhovatel přehled průměrných platů ředitelů odborů, vrchních ředitelů a náměstků ministrů na jednotlivých ministerstvech v roce 2010:

K obsahu uvedených údajů navrhovatel poznamenává, že ve funkcích ředitelů odborů, vrchních ředitelů a náměstků ministrů je u shora uvedených 11 ministerstev zaměstnáno 605 osob, přičemž na Ministerstvu zemědělství je v těchto funkcích 150 osob, z čehož 127 ředitelů odborů s nezvykle „nízkými“ průměrnými platy snižuje celkový průměrný plat ředitelů odborů u všech 11 ministerstev. Tento celkový průměrný plat ředitelů odborů je za 458 osob představován částkou cca 64 tis. Kč, avšak bez Ministerstva zemědělství by činil 70 tis. Kč. Ve funkcích vrchních ředitelů a náměstků působí v 11 ministerstvech celkem 147 osob, jejich průměrný plat se blíží 100 tis. Kč (97,6 tis. Kč), u 76 náměstků ministrů průměr přesahuje 100 tis. Kč (105,5 tis. Kč). Lze tak předpokládat, že plat přesahující 80 tis. Kč dosahuje na 11 ministerstvech cca 190 osob, plat přesahující 60 tis. Kč dosahuje na 11 ministerstvech cca 400 osob. Přehledy poskytnuté jednotlivými ministerstvy přitom dle navrhovatele ukazují, že na úrovni ředitelů odborů nejsou výjimkami platy vysoce překračující 100 tis. Kč, na úrovni náměstků ministrů či vrchních ředitelů přesahují platy jednotlivců 200 tis. Kč. Z uvedených údajů vyvozuje závěr, dle něhož plat soudce okresního soudu s téměř desetiletou praxí na úrovni 54 600 Kč nedosahuje (s výjimkou Ministerstva zemědělství, u něhož ovšem není zřejmé, o jaké funkce přesně u 127 ředitelů odborů jde) ani průměrného platu ředitele odboru na žádném z uvedených ministerstev.