II. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení, jakož i repliky navrhovatele II.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Úvodem svého vyjádření ze dne 1. listopadu 2006 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček konstatuje, že položka 14a včetně napadeného ustanovení bodu 2 písm. a) byla do sazebníku soudních poplatků vložena doprovodným zákonem k soudnímu řádu správnímu, jenž byl publikován pod č. 151/2002 Sb., přičemž návrh zákona byl předložen do Poslanecké sněmovny vládou dne 4. října 2001, projednán pak jako tisk 1081. K otázce souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem se pak ve vyjádření odkazuje na důvodovou zprávu k danému návrhu, dle níž „navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána“. První čtení, jak se dále ve vyjádření uvádí, se konalo dne 25. října 2001 na 39. schůzi Poslanecké sněmovny, v hlasování č. 234 byl návrh přikázán ústavněprávnímu výboru, přičemž se pro něj z přítomných 117 poslanců vyslovilo 109 a nikdo nebyl proti. Tisk 1081 projednal ústavněprávní výbor na své 97. schůzi dne 18. ledna 2002, přičemž na rozdíl od původního znění vládního návrhu obsahujícího částku 5 000,- Kč ústavněprávní výbor v přijatém usnesení navrhl tuto částku snížit na výši 2 000,- Kč (usnesení výboru č. 235 bylo následně projednáno jako tisk 1081/1). Druhé čtení se konalo na 46. schůzi Poslanecké sněmovny, obecná rozprava k návrhu proběhla ve dnech 30. ledna a 8. února 2002, 8. února pak následovala rozprava podrobná. Pozměňovací návrhy z ní plynoucí byly shrnuty do tisku 1081/2. Třetí čtení se uskutečnilo na téže - tj. 46. schůzi Poslanecké sněmovny dne 15. února 2002, závěrečný návrh usnesení, kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s přijatým návrhem zákona, a to podle tisku 1081, ve znění pozměňovacích návrhů, byl přijat, když se pro něj z přítomných 159 poslanců vyslovilo 149 a nikdo nebyl proti. Následně byl návrh zákona postoupen Senátu, který se jím nezabýval. Prezident republiky zákon podepsal dne 28. března 2002.
Na základě uvedeného předseda Poslanecké sněmovny konstatuje, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.
S ohledem na Poslaneckou sněmovnou přijaté pozměňující návrhy, jež se napadeného ustanovení dotkly pouze ve výši navržené částky, a s ohledem na důvodovou zprávu se ve vyjádření konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení o souladu přijatého zákona s Ústavou i právním řádem a že je na Ústavním soudu, aby v souladu s „podanou ústavní stížností Městského soudu v Praze“ (sic!) a jeho návrhem na zrušení ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 151/2002 Sb., a to v části vyjádřené slovy: „Za žalobu na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000,-“, posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Závěrem předseda Poslanecké sněmovny upozorňuje na ne zcela přesně formulovaný návrh Městského soudu v Praze, v němž se navrhuje zrušení slov „Za žalobu na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000,-“, přičemž v položce 14a bodě 2 návětí zní: „Za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví“, a dále je text členěn na písmena a) až d). Vypuštěním výše uvedených slov by dle účastníka řízení v položce 14a bodě 2 zůstala v návětí pouze slova „nebo jiný návrh“, a dále text písmen b) až d), což by v praxi vedlo ke zmatečnosti a neaplikovatelnosti tohoto ustanovení.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky.
Úvodem svého vyjádření ze dne 7. listopadu 2006 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka, shodně s vyjádřením předsedy Poslanecké sněmovny, upozorňuje na nesprávnou formulaci návrhového petitu, poukazuje přitom na gramatické nesrovnatelnosti zůstavší dikce po případné derogaci (očividně by např. přebývala slova „nebo jiný“), dále na nesrovnatelnosti legislativně-technické [navrhuje se zrušit písmeno a) položky 14a bodu 2 mj. ve slovech „Za žalobu na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví“, ač tato slova vůbec písmeno a) neobsahuje], a konečně i na nesrovnalosti obsahové [vypuštěním slova „žaloba“ by nebylo z hlediska další interpretace zcela pokryto písmeno d) bodu 2 položky 14a, tj. „ostatní případy“, které dosud zahrnuje např. žaloba na nečinnost]. K obsahu svého vyjádření pak účastník dodává, že se bude týkat varianty návrhu na zrušení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků.
Ke genezi napadeného zákonného ustanovení se ve vyjádření uvádí, že přijetí položky 14a sazebníku poplatků připadlo do období legislativního projednávání reformy správního soudnictví v roce 2002 [s výjimkou nově vloženého ustanovení bodu 2 písm. d), které bylo do dané položky zařazeno zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů]. Bylo provedeno zákonem č. 151/2002 Sb. Návrh uvedeného zákona byl Senátu postoupen dne 25. února 2002, pod č. 224 byl předmětný návrh organizačním výborem Senátu přikázán ústavněprávnímu výboru jako výboru garančnímu, a dále výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. Oba výbory usneseními č. 83 ze dne 6. března 2002, resp. č. 94 ze dne 12. března 2002 doporučily Senátu návrh schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Dne 21. března 2002 návrh zákona projednalo na své 15. schůzi třetího funkčního období plénum Senátu a usnesením č. 327 vyjádřilo vůli se jím nezabývat. V hlasování č. 95 bylo 38 ze 43 přítomných senátorů pro návrh, jeden byl proti návrhu.
Dle vyjádření napadené ustanovení nebylo co do obsahu v průběhu legislativního projednávání v Senátu nikterak problematizováno, což dokazuje i forma přijetí návrhu zákona, která je de facto schválením návrhu zákona Senátem v plénu bez rozpravy. Z uvedeného pak účastník řízení činí závěr, dle něhož Senát návrh zákona projednal v mezích ústavní pravomoci a rozhodl, jak bylo již uvedeno.
Ve stanovisku k věci samé pak účastník řízení vychází z interpretace § 1 zákona o soudních poplatcích. Uvádí, že jeho dikce prima facie umožňuje důsledně rozlišovat mezi poplatkem za řízení, poplatkem za úkon soudu a poplatkem za úkon správy soudu, přičemž v reakci na nejednotnou aplikační praxi se významem této distinkce zabýval Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 4. července 1996 sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95. V dalším rekapituluje vývoj právní úpravy soudních poplatků počínaje císařským nařízením č. 279/1915 ř. z., o soudních poplatcích, přes zákon č. 173/1950 Sb., o soudních poplatcích, nařízení ministra financí č. 3/1951 Sb., kterým se vydává sazebník soudních poplatků a některé předpisy o nich, resp. nařízení ministra financí č. 22/1959 Sb., o soudních poplatcích, dále zákon č. 116/1966 Sb., o soudních poplatcích, zákon č. 147/1984 Sb., o soudních poplatcích, až po zákon č. 549/1991 Sb. a jeho novelizaci provedenou zákonem č. 255/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Byla-li dle účastníka pro první z uvedených úprav charakteristická srozumitelnost a relativně vysoká konkrétnost, pro úpravy z doby po roce 1948 byla pak příznačná vyšší míra obecnosti, nejednoznačnost a směšování různých právních institutů (např. v právní úpravě z let 1951 a 1959 směšování poplatků za žalobu či návrh s poplatky za různé výpisy, osvědčení apod.).
Ve vazbě na ustanovení § 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění zákona č. 255/2000 Sb., se ve vyjádření předsedy Senátu konstatuje, že položka 14a, jejíž součástí je dotčené ustanovení, je v sazebníku řazena mezi poplatky vybírané za řízení, přičemž ani z dikce § 1 písm. a), podle které se poplatky za řízení vybírají „z úkonů uvedených v sazebníku poplatků“, ani z uvozovací věty bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků znějící „za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví“, ani ze spojení obou nelze dovozovat, že by nemělo být zpoplatněno řízení jako celek. Zákonodárce dle přesvědčení účastníka specifikoval sazbu poplatku podle požadavku dostupnosti soudní ochrany, povahy posuzované věci i podle náročnosti na rozhodující orgán - soud. Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatel ve svém podání zvažuje pojmy řízení, žaloba a žalobou napadené správní rozhodnutí, účastník zastává názor, dle něhož právní konstrukce poplatkového práva zůstává přes proměnlivé výrazové prostředky v čase ve své podstatě neměnná, přičemž jejím základem je rozčlenění na poplatky za řízení a poplatky za úkony při zohlednění rozdílu mezi úkony soudu a úkony justiční správy. Z uvedeného důvodu formuluje následující interpretaci dotčeného ustanovení: v soudním řízení před správním soudem proti rozhodnutí správního orgánu je zpoplatněn výkon soudnictví v jedné instanci, a to částkou 2 000,- Kč splatnou při podání žaloby.
Účastník řízení zdůrazňuje volnost projevu právního subjektu, pročež považuje za správné vázat soudní poplatek na žalobu (dispoziční úkon žalobce), a nikoli jej chápat jako ekonomický příspěvek na výdaje státu za úřední činnost. Součástí dispoziční volnosti žalobce je jeho právo svým podáním vymezit předmět řízení (kupř. jednou žalobou ke správnímu soudu žádat o přezkoumání několika správních rozhodnutí). Na straně druhé účastník (s poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 53/2004-76 a č. j. 1 Afs 127/2005-105) upozorňuje na oprávnění soudu věci spojit ke společnému projednání nebo více napadených správních rozhodnutí pojatých do jedné žaloby vyloučit k samostatnému projednání, není-li společné řízení možné nebo vhodné (§ 39 odst. 2 s. ř. s.). Z uvedeného rozboru se ve vyjádření vyvozuje závěr, dle něhož ve věci, v níž je napadáno více rozhodnutí správních orgánů jedinou správní žalobou, rozhodnutí jsou skutkově a právně identická a týkají se týchž účastníků, musí být vedeno jedno řízení, zpoplatněné jednou sazbou-jedním poplatkem za řízení dle sazebníku. V této souvislosti je kladen důraz na vzájemnou vazbu splnění poplatkové povinnosti a garantování přístupu k soudu.
Vycházeje z analogických prvků mezi občanským soudním řízením a správním soudnictvím se účastník ztotožňuje s doktrinárním stanoviskem k účelu soudních poplatků (V. Hora, Československé civilní právo procesní. Díl II., Praha 1923, s. 71), dle něhož soudnictví na straně jedné „nesmí být podnikem výdělečným“, na straně druhé nemá docházet „k sudičství, ku zneužívání soudu a řízení soudního a tím i ku škodě celku“. Jinými slovy vyjádřeno, na potenciálního žalobce má soudní poplatek působit motivačně (nezneužívat soudnictví), z hlediska společnosti plní poplatek roli části ekonomického ekvivalentu za činnost soudu (výkon soudnictví). Uvedený právní závěr dle účastníka plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Buffalo, s. r. o. v likvidaci, proti Itálii). Vycházeje z proporcionality vztahu uvedených účelů, považuje předseda Senátu za přiměřenou i výši soudního poplatku (tj. 2 000,- Kč).
K námitce nejednoznačnosti ze strany navrhovatele pak účastník řízení konstatuje, že dle jeho názoru jsou zákonná pravidla v předmětné věci nastavena dostatečně jasně, srozumitelně a natolik obecně, aby soudu umožňovala aplikovat danou normu případ od případu, přičemž ponechávají dostatečný prostor pro uvážení. Domnívá se dále, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03, dle něhož „interpretace zákona č. 549/1991 Sb., podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní“, představuje jasné a srozumitelné východisko pro řešení příp. výkladových pochybností. Vycházeje z uvedeného, poukazuje na zásadu ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, jež by měla být východiskem pro postup navrhovatele v dané věci.
Závěrem se ve vyjádření konstatuje, že je zcela na Ústavním soudu, aby „posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadených ustanovení“.
V replice k vyjádření Poslanecké sněmovny, doručené Ústavnímu soudu dne 17. ledna 2008, navrhovatel zdůrazňuje, že ve svém návrhu vychází z čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze poplatky ukládat pouze na základě zákona, a z čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni, z čehož dovozuje závěr, dle něhož i v případě žaloby proti více rozhodnutím musí být výše finančních nákladů sporu určena bez závislosti na úsudku soudce vyvozeném z prostudování skutkové podstaty věci. Argumentaci zásadou rovnosti účastníků řízení Městský soud v Praze ilustruje v replice i příklady z vlastní praxe. Klade si dále otázku, zdali v případě, závisí-li určení výše soudního poplatku od úvahy soudu, neměla by být dána ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. Ministerstvu financí jako osobě zúčastněné na řízení možnost se ke každé výši soudního poplatku vyjádřit. K formulaci petitu pak navrhovatel podotýká, že je v pravomoci Ústavního soudu dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. rozhodnout, že zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí, čímž je dán nástroj zamezení vzniku nežádoucí disproporce. Závěrem repliky pak konstatuje, že na svém návrhu trvá, což činí i s poukazem na novější judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 464/06 - v elektronické verzi viz http://nalus.usoud.cz, ve Sbírce rozhodnutí nepublikováno,).
III. Upuštění od ústního jednání III.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak navrhovatel v podání ze dne 22. ledna 2008, tak i účastníci řízení v přípise předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 8. ledna 2008 a předsedy Senátu Parlamentu České republiky ze dne 7. ledna 2008 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV. Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu IV.
Ústavní soud je při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 2, usn. č. 14), sp. zn. Pl. ÚS 8/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 83, vyhlášen pod č. 29/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 149, vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 113, vyhlášen pod č. 512/2004 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 9, vyhlášen pod č. 86/2005 Sb.)]. Navrhuje-li Městský soud v Praze zrušit ustanovení položky 14a bodu 2 písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy: „Za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000,-“, ačkoli celým svým obsahem návrh směřuje vůči písmeni a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků, považuje Ústavní soud vymezení petitu za zřejmý omyl, a pokud ve svých úvahách z něj vybočil, nejde o postup ultra petitum, nýbrž o odstranění zjevného rozporu mezi obsahem a citací právního předpisu, označující petit návrhu (viz obdobně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, vyhlášen pod č. 84/2007 Sb.). V opačném případě by totiž v případě derogace navrhovatelem označeného zákonného ustanovení zbývající část položky 14a bodu 2 sazebníku poplatků pozbyla rozumného smyslu.
Ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších zákonů, zní: „a) proti rozhodnutí správního orgánu Kč 2 000,-“.
V. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele V.
Návrh na zrušení ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších zákonů, byl podán Městským soudem v Praze dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, v uvedených věcech sp. zn. 9 Ca 52-56/2006 je Městským soudem v Praze rozhodováno o pěti žalobách obchodní společnosti FAD, a. s., proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, jimiž se domáhá zrušení 162 rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání proti platebním výměrům na daň z převodu nemovitostí, vydaným Finančním úřadem pro Prahu 5. Uvedenými rozhodnutími nebylo žalobkyni v daňovém řízení uznáno právo na osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 písm. a) a b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, které uplatnila z převodu bytových a nebytových jednotek v přesně označené nemovitosti.
Městský soud v Praze tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. dospěl k závěru, že ustanovení písmene a) bodu 2 položky 14a sazebníku poplatků, jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších zákonů, jehož má být při řešení věcí sp. zn. 9 Ca 52-56/2006 použito, je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.
Jelikož zaplacení soudního poplatku je podmínkou projednání věci (§ 9 zákona o soudních poplatcích), lze na straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro řízení o kontrole norem.
VI. Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu VI.
Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený zákon, jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka řízení bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh předmětného zákona, tj. zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, ve 3. čtení na své 46. schůzi dne 15. února 2002 usnesením č. 2106, kdy z přítomných 159 poslankyň a poslanců se pro jeho přijetí vyslovilo 149 poslankyň a poslanců a nikdo nebyl proti.
Dne 21. března 2002 návrh zákona projednalo na své 15. schůzi třetího funkčního období plénum Senátu a usnesením č. 327 vyjádřilo vůli se jím nezabývat. V hlasování č. 95 bylo 38 ze 43 přítomných senátorů pro návrh, jeden byl proti návrhu.
Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod č. 151/2002 Sb. řádně vyhlášen v částce 61 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. dubna 2002, a dle čl. XXVII pro rozhodování Ústavního soudu relevantní ustanovení čl. X bodu 18 nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2003.
Následující stránka