Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. prosince 1995 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb., a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb., a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.

Odůvodnění

I. A I. A

Dne 19. 12. 1994 obdržel Ústavní soud České republiky ústavní stížnost stěžovatele Ing. W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28. 4. 1994 č. j. PÚ-3457/92. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:

1. a) ustanovení § 4 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území“ a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“ a
2. b) ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků.

Stěžovatel se domáhá ke dni 1. 2. 1995 zrušení uvedených částí ustanovení § 4 odst. 1 a 2 cit. zákona, neboť podle jeho názoru jsou jimi porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a konečně i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Svůj návrh blíže nezdůvodňuje, poukazuje však souhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, který byl vyhlášen pod č. 164/1994 Sb., a na jeho odůvodnění.

Vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta pro uplatnění těchto nároků podle § 13 odst. 1 a 2 cit. zákona, bylo by podle stěžovatele odstranění překážky spočívající ve zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky zbytečné, pokud by „současně nedošlo ke zrušení přesně stanovených lhůt pro uplatnění nároků vyplývajících z tohoto zákona a stanovení nového dne účinnosti, od něhož bude možno tyto nároky uplatnit.“

Skutková stránka případu je následující. Dne 28. 12. 1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel Ing. W. M. a dále J. M., osobní data nezjištěna, bytem Sydney, Austrálie a G. L., roz. M., osobní data nezjištěna, bytem USA, podle § 9 odst. 1 cit. zákona nárok k blíže specifikovaným nemovitostem.

Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever došel k závěru, že ani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky § 4 cit. zákona, tzn. že nejsou občany České republiky a nemají trvalý pobyt na jejím území. Proto již další dokazování neprováděl. S ohledem na nesplnění uvedených podmínek podle § 4 cit. zákona rozhodnutím č. j. PÚ-3457/92 ze dne 28. 4. 1994 určil, že uvedené osoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostí a nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současně poučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Této možnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne 3. 6. 1994 právní moci. Dne 19. 12. 1994 obdržel Ústavní soud stížnost spojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení cit. zákona.

Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 12. 1994. Její součástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v době uplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky č. j. VSP/3-53/1239/90-786 ze dne 26. 7. 1990 občanem České republiky. II. senát Ústavního soudu došel s přihlédnutím k ustanovení § 75 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., řízení přerušil a návrh na zrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy v části týkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytu v ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Svým doplňujícím usnesením ze dne 15. června 1995 postoupil k rozhodnutí pléna Ústavního soudu i zbývající část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudce zpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

I. B I. B

V době přípravy jednání ve věci Pl. ÚS 8/95 obdržel Ústavní soud dne 2. června 1995 návrh skupiny 69 poslanců na zrušení výše uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., a zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb.

Svůj návrh skupina poslanců odůvodňuje tím, že podstata, charakter i právní důsledky napadených částí ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou zcela totožné se zrušenými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle jejich přesvědčení by bylo nejen nelogické, ale i v rozporu s Ústavou a Listinou, kdyby dva zákony řešící stejnou problematiku upravovaly zcela odlišně právní nároky fyzických osob, totiž jen v závislosti na tom, zda mají, nebo nemají trvalé bydliště na území České republiky. Ze stejného důvodu skupina poslanců navrhuje zrušení výše uvedených ustanovení zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. omezujících možnost nápravy křivd na ty, kteří trvale žijí na území České republiky.

Podle skupiny poslanců je rovněž nutné zrušit ustanovení § 13 odst. 1, poslední větu § 8 odst. 1 a příslušné části ustanovení § 13 odst. 2, § 22 odst. 6 a 8 a § 26 odst. 2 a čl. II zákona č. 183/1993 Sb. a § 11 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. Tato ustanovení zakotvují dnes již prošlé lhůty k uplatnění nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. Tento svůj návrh skupina poslanců nijak blíže nezdůvodňuje. Poukazuje pouze na to, že tak bude oprávněným osobám umožněno uplatnit nárok zákonem stanoveným způsobem a že tato ustanovení jsou v rozporu se stejnými ustanoveními Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu k Evropské konvenci, jak je uvádí odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

Protože návrh Pl. ÚS 16/95 splňoval podmínky uvedené v § 64 zákona č. 182/1993 Sb. a byl přípustný podle § 66 téhož zákona, zahájil Ústavní soud řízení a požádal podle § 69 téhož zákona Parlament České republiky, aby se v zákonné lhůtě k návrhu písemně vyjádřil.

Dne 20. června 1995 se na Ústavní soud obrátil navrhovatel ve věci Pl. ÚS 8/95 Ing. W. M. s podáním, ve kterém bere zpět svůj návrh na přezkoumání ústavnosti výše uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto zpětvzetí však Ústavní soud svým usnesením ze dne 12. července 1995 nepřipustil.

V návaznosti na to soudce zpravodaj ve věci Pl. ÚS 16/95 svým usnesením č. j. Pl. ÚS 16/95-27 ze dne 26. 7. 1995 odmítl návrh skupiny poslanců v části požadující zrušení ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území a“ a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“. Skupině poslanců se v této části návrhu zachovalo ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jednání jako vedlejší účastník.

I. C I. C

V době již zahájeného řízení ve věci Pl. ÚS 16/95 napadla Ústavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatele A. J., která byla spojena s návrhem na přezkoumání ústavnosti ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 2 odst. 1 a 2 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. Rovněž v tomto případě soudce zpravodaj návrh v této části odmítl s tím, že stěžovateli se zachovává právo účastnit se řízení ve spojené věci Pl. ÚS 8/95 jako vedlejší účastník.