I. D I. D
S ohledem na to, že návrh stěžovatele Ing. W. M. na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. týkajících se trvalého pobytu směřoval k řešení téže otázky jako návrh skupiny poslanců, byť byl úžeji formulován, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí sp. zn. Pl. ÚS 8/95 a sp. zn. Pl. ÚS 16/95 ke společnému řízení ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb.
II. A II. A
Pokud jde o meritum věci, bylo třeba vyřešit otázku, zda jsou návrhy na zrušení výše uvedených ustanovení věcně odůvodněné a zda je možno vyjít z právního názoru Ústavního soudu ve věci zrušení obdobných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (Pl. ÚS 3/94), popř. zda bude třeba tento názor změnit postupem podle ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb. anebo zda jde o odlišný problém.
Podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal předseda Poslanecké sněmovny dne 3. 5. 1995 její stanovisko k návrhu Ing. W. M. Uvádí se v něm, že zákon č. 229/1991 Sb. byl schválen ústavně předepsaným způsobem. Obsahově potom podle názoru Poslanecké sněmovny zákon respektuje skutečnost, že není možné napravit všechny křivdy, ke kterým v rozhodném období došlo. Stanovení podmínek trvalého pobytu a státního občanství podle zákonodárného sboru plně odpovídá mezinárodním zvyklostem. V stanovisku je zcela pominuta jakákoli zmínka o přijetí nálezu Pl. ÚS 3/94 k zákonu č. 87/1991 Sb. a jeho důsledcích.
Taktéž předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde zaslal dne 13. 7. 1995 stanovisko k návrhu skupiny 69 poslanců, který se rovněž týká ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navíc však požaduje zrušení řady dalších ustanovení téhož zákona, dále čl. II zákona č. 183/1993 Sb. a výše uvedená ustanovení zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. Ve svém stanovisku uvádí, že zákony, ústavnost jejichž ustanovení je předmětem řízení, byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.
Z hlediska obsahového uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. je základním právním předpisem upravujícím restituci zemědělského majetku, který přijalo Federální shromáždění. Smyslem jeho úpravy bylo v souvislosti se zahájenou ekonomickou reformou nezbytně nutné v první řadě urychleně upravit vlastnické vztahy k půdě tak, aby vlastníci mohli v plném rozsahu realizovat své vlastnické právo a aby byla zároveň umožněna privatizace státní půdy. Pokud jde o podmínky státního občanství a trvalého pobytu, vycházely ze stejného principu jako v zákoně č. 87/1991 Sb. Zákony, které zákon č. 229/1991 Sb. mění a doplňují, reagují na situaci, která vznikla poté, co zákon začal být realizován v praxi a byly přijaty další související zákony. Obsahem zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. je odstranění některých dalších majetkových křivd, k nimž došlo na území České republiky použitím některých právních předpisů, což je zcela v souladu se zmocněním obsaženým v § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.
Předseda Poslanecké sněmovny ve svém stanovisku považuje za nadbytečné opakovat argumentaci, která byla obsažena ve vyjádřeních Poslanecké sněmovny k jiným návrhům (naposled k návrhu Ing. W. M. ve věci Pl. ÚS 8/95) a zejména s ohledem na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 publikovaný pod č. 164/1994 Sb. „Jsme však přesvědčeni, že soulad tohoto zákonného řešení s ústavní garancí základních práv a svobod je nutné posoudit zejména s ohledem na dobu, ve které byly uvedené zákony přijaty,“ uvádí předseda Poslanecké sněmovny. Vyjádřil dále stanovisko, že zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost těchto zákonů a vydal příslušné rozhodnutí.
II. B (ústavnost podmínky pobytu) II. B
Pokud jde o ústavnost podmínky pobytu, popř. trvalého žití na území České republiky, byly předloženy následující návrhy.
Stěžovatel Ing. W. M. navrhuje zrušení těchto ustanovení:
- a) ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území“,
- b) ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“.
Skupina 69 poslanců navrhuje v této části svého návrhu zrušení následujících ustanovení:
- c) ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona ve slovech „kteří mají trvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky“,
- d) ustanovení § 7 odst. 2 téhož zákona ve slovech „trvale žijících na území České republiky“,
- e) ustanovení § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. ve slovech „trvale žijící na území České republiky“,
- f) v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a trvale žijí v České republice“.
Předmětem probíhajícího řízení proto bylo v této části návrhů posouzení:
- - zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje možnost zmírnění některých majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
- - zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České republiky odůvodňoval,
- - a zda je proto možno přidržet se právního názoru, který byl podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.).
- V otázce posouzení, zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahuje možnost zmírnění následků některých majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zaujal Ústavní soud stanovisko, které se opírá o jeho právní názor, který byl podrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.). V nyní posuzovaném případě již proto šlo jen o posouzení, zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České republiky odůvodňoval. Takový rozdíl ale Ústavní soud neshledal a setrval na svém původním stanovisku z těchto důvodů:
- 1. Odlišný režim pro restituce zemědělského a lesního majetku na jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouze v důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušení obdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylo navrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultra petitum.
V tomto rozhodnutí se tedy v podstatě jedná pouze o sjednocení úpravy určitého institutu v celém právním řádu tak, aby byla v souladu s normami vyšší právní síly. Neodůvodněná fragmentace ustáleného pojmu „nemovitost“, která by byla jedním z důsledků zachování dosavadního rozlišování zemědělských, resp. lesních a ostatních nemovitostí, by byla v rozporu s požadavkem odstraňování kazuističnosti práva. Zachovávání osvědčených abstraktních pojmů tvoří základ právního řádu a patří k základům právního řádu každé svobodné společnosti.
- 2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu „některé majetkové křivdy“ použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikoli bezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, že preambule hovoří o „některých křivdách“, nikoli však o křivdách vůči „některým vlastníkům“ zemědělského a lesního majetku.
- 3. Čl. 11 odst. 2 Listiny neumožňuje rozlišovat mezi občany České republiky (do 31. 12. 1992 občany ČSFR) s trvalým pobytem na území České republiky (do 31. 12. 1992 na území ČSFR) a mimo toto území, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu č. 164/1994 Sb. Čl. 4 odst. 2 Listiny přitom umožňuje omezit základní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovených Listinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při takovém zásahu šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listiny nebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvalého žití na území České republiky (ČSFR do 31. 12. 1992) dodrženy a došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem. Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a omezení může stanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní síly umožňují.
- 4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazbě ustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14 Listiny, který zaručuje svobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však v napadených ustanoveních realizaci tohoto práva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určité věci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3 Listiny neumožňuje. Na jeho základě nelze občana České republiky nutit k trvalému pobytu na jejím území a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11 odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušení ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být „nikomu“ způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud proto potvrdil svůj názor vyslovený ve výše citovaném nálezu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České a Slovenské Federativní Republiky, popř. České republiky je důvodný, zejména pokud poukazuje na rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2 Listiny a dále čl. 3 odst. 3 Listiny. V dalším se v tomto bodě odkazuje na odůvodnění nálezu Pl. ÚS 3/94 uveřejněného pod č. 164/1994 Sb. Ústavní soud proto z tam uvedených důvodů považuje návrh skupiny poslanců na zrušení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území České a Slovenské Federativní Republiky (od 1. 1. 1993 na území ČR) za odůvodněný.
Stejně tak Ústavní soud nevidí z hlediska účelu návrhu rozdílu v použitých pojmech „trvalý pobyt“ a „trvale žijí“. Poukazuje zde na své stanovisko k této otázce v nálezu č. 164/1994 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, Praha 1994, str. 283). Tyto pojmy, stejně jako pojmy „bydliště“, „zdržování se“ apod. používají naše právní předpisy v různém významu, podle toho, zda se jedná o předpisy veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Pojem „trvale žijí(cí)“ použitý v ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a v § 2 odst. 1 a 2 zákona České národní rady č. 243/1992 Sb. proto jen blíže určuje povahu takového pobytu. Protože Ústavní soud z výše uvedených důvodů podmínku trvalého pobytu považuje za neústavní, je nutno ze stejných důvodů za neústavní označit podmínku „trvalého žití“ na území České republiky (do konce roku 1992 na území ČSFR). Třeba přitom podotknout, že vysvětlivka č. 1 v zákoně České národní rady č. 243/1992 Sb. uvádí jako příslušný předpis zákon č. 135/1982 Sb., o evidenci pobytu občanů (správně o hlášení a evidenci pobytu občanů). Vysvětlivky pod čarou ovšem nelze považovat za závaznou část právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 201) a nemohou proto měnit soukromoprávní pojetí pobytu zahrnující animus domicilandi za jeho veřejnoprávní, politickou a evidenční podobu. To ovšem v tomto případě není rozhodující. Tato vysvětlivka jen ukazuje na záměr českého zákonodárce (na rozdíl od ne zcela jasně vyjádřeného záměru federálního zákonodárce) upravit tuto otázku pojmově stejně jako zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení § 4 odst. 1 a 2.
Následující stránka