Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. září 1996 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Z. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 1996 sp. zn. 7 To 175/95, ve znění opravného usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. listopadu 1996

Odůvodnění

Včas podanou a formálně bezchybnou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a tvrdí, že tímto rozhodnutím (rozsudkem ze dne 6. února 1996 sp. zn. 7 To 175/95) bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); konkrétní porušení tohoto práva spatřuje v tom, že ačkoli si pro odvolací řízení před obecným soudem zvolil obhájce, který se také odvolacímu soudu vykázal řádnou plnou mocí, zásahem tohoto soudu jej v opravném řízení (a především ve veřejném zasedání, v němž řízení skončilo) obhajoval obhájce ustanovený soudem.

S důrazem na to, že jde o hrubý zásah do jednoho ze zvlášť významných práv ústavně zaručených každému, kdo je vystaven trestnímu stíhání, navrhl, aby shora označený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl nálezem Ústavního soudu zrušen.

Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu vyjádřil (§ 30 odst. 2, § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.) tak, že námitky stěžovatele shledal neopodstatněnými, neboť - s odvoláním na ustanovení § 41 odst. 1, 2 a 6 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") - ustanovení obhájce odvolacím soudem „směřovalo výhradně k reálnému naplnění práv obhajoby pozitivní činností obhájce“, když „stěžovatelem zvolený obhájce byl v rozhodném období nečinný“; vyslovil své přesvědčení, že zvolený postup v daném případě „vyplývá z teorie trestního řízení“, dle níž „aplikace ustanovení obsahově nejbližšího pro řešení zmíněné problematiky (tj. ustanovení analogického) je přípustná a v posuzované věci i potřebná. Nečinnost zvoleného obhájce je totiž ve svých důsledcích pro realizaci práv obviněných na obhajobu totožná se situací, za níž by tito obhájce neměli v případě, kdy ho mít musí (§ 38 odst. 1 tr. ř.)“.

S přihlédnutím k tomu a dále též proto, že „kdyby zvolený postup nebyl oprávněný (v situacích obdobných té, ve které se v posuzované věci ocitl odvolací soud), by nebylo možné zabránit nekontrolovanému prodloužení trestního řízení, popřípadě je vůbec ukončit“, dovodil, aniž by vznesl konečný návrh, že v posuzované věci „nedošlo ke zkrácení práva stěžovatele na obhajobu“.

Obdobné stanovisko, obsahově zcela shodné s vyjádřením předsedy senátu, zaujal též vrchní státní zástupce (§ 76 odst. 2 al. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), který navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

Z vyžádaných spisů obecného soudu (sp. zn. 42 T 16/95 Městského soudu v Praze) a Městského státního zastupitelství tamtéž (sp. zn. Kv 59/92), jakož i z výslechu svědka JUDr. M. K. Ústavní soud zjistil tyto skutkové a právně významné skutečnosti:

I. I.

1. a) Usnesením vyšetřovatele (Policie České republiky - úřadu vyšetřování hlavního města Prahy č. j. VV 22/120-?) ze dne 8. února 1992 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání (§ 163 odst. 1 tr. ř.) pro skutek popsaný tak, že „stěžovatel dne 28. ledna 1992 v odpoledních hodinách v blíže nezjištěnou dobu v Praze 6 v garáži č. 4 řadových garáží „Pod skalou“ v ulici „U Sadu“ společně s J. H. s cílem získat osobní vůz bodnými ranami úmyslně usmrtil L. P., a poté lopatkou usmrtil D. P., která přišla na místo činu, a odcizil jejich osobní vůz Fiat Uno červené barvy v hodnotě ca 300 000 Kčs“.

   V takto popsaném skutku spatřoval vyšetřovatel trestný čin vraždy ve smyslu § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) trestního zákona (dále jen "tr. zák.").

   Spolu se stěžovatelem pro shodně popsaný skutek se shodnou právní kvalifikací bylo zahájeno samostatné trestní stíhání J. H.

1. b) Usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 17. února 1992 (sp. zn. Kv 59/92) bylo proti stěžovateli (a společně též proti J. H.) zahájeno trestní stíhání pro další skutek spočívající v tom, že „koncem měsíce prosince 1991 v blíže nezjištěnou dobu v Praze 5 po předchozí vzájemné dohodě (sc. s H.) opakovaně čekali na chodbě domu na D. F., kterému po fyzickém napadení hodlali odcizit klíče od bytu a z něho pak odcizit peníze a vozidlo BMW 524 To v hodnotě přes 100 000 Kčs, avšak vzhledem k tomu, že se D. F. nedostavil v době, kdy na něj na chodbě domu čekali, k dokonání trestného činu nedošlo“.

   Obdobně jako u J. H. takto popsaný skutek byl kvalifikován jako příprava trestného činu loupeže ve smyslu § 7 odst. 1, § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

1. c) Usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 3. března 1992 (č. j. MVV-42/120-92) bylo s věcí vyšetřování vraždy a loupeže spojeno ke společnému řízení vyšetřování dalšího trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1, 2, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit J. H. sám, a to dvěma na sebe navazujícími skutky spáchanými v Praze 5.
2. d) Posléze usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - obvodního úřadu vyšetřování v Praze 4 ze dne 20. března 1992 bylo pokračováno proti stěžovateli v přerušeném trestním stíhání (pro jeho dříve neznámý pobyt) pro podezření z trestného činu útoku na veřejného činitele ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit dne 10. ledna 1991 v době výkonu trestu ve věznici č. 2 v Praze-Pankráci během předvádění k výkonu kázeňského trestu vůči příslušníkovi SNV, a
3. e) konečně dalším usnesením vyšetřovatele (ze dne 20. března 1992 č. j. MVV 42/170-12) bylo i vyšetřování této věci spojeno s trestním stíháním pro trestný čin vraždy a loupeže.

V konečné fázi procesních úprav byl tedy stěžovatel stíhán (za skutkových okolností zmíněných shora) pro

1. trestný čin vraždy (§ 219 tr. zák.) s přísnější kvalifikací dle odstavce 2,
2. trestný čin loupeže (§ 234 tr. zák.) s přísnější kvalifikací dle odstavce 2 a
3. trestný čin útoku na veřejného činitele (§ 155 tr. zák.).

II. II.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. února 1992 byl stěžovatel vzhledem ke stíhání „pro závažnou trestnou činnost“ vzat do vazby, a to z důvodů § 67 písm. a), b) tr. ř. Vazební usnesení je odůvodněno tak, že u stěžovatele jde o „velice závažný trestný čin“ (jeho zákonné označení není uvedeno), který je ohrožen „vysokou trestní sazbou“, z čehož plyne obava, „že se bude snažit trestnímu stíhání vyhnout tím, že by se mohl skrývat nebo utéci“, a konečně, že je „dána důvodná obava, že bude působit na spoluobviněného J. H., případně na dosud nevyslechnuté svědky“.

Takto uvalená vazba (obdobně, jako tomu bylo u spoluobviněného J. H.) byla postupně obecnými soudy prodlužována, zpravidla s odkazem na to, že „skončení vyšetřování brání především to, že dosud nebyly provedeny vyšetřovací úkony potřebné k zadokumentování trestné činnosti obviněných“ apod.

III. III.

Dne 26. února 1992 byla Městskou prokuraturou v Praze Městskému soudu v Praze podána obžaloba, jíž (spolu s J. H., který byl postaven na prvé místo) byl stěžovatel obžalován pro trestné činy označené vpředu, jichž se měl dopustit již dříve zmíněnými skutky.

V tomto stádiu řízení byl stěžovatel ve vazbě vůbec od 8. února 1992, v soudní vazbě pak od 26. června 1992.

Pro úplnost sluší dodat, že skutky kladené mu za vinu stěžovatel popíral, to které prvostupňové rozhodnutí vydané v přípravném řízení napadal - bezúspěšně - opravnými prostředky a se stejným výsledkem podával žádosti o propuštění z vazby; toliko Nejvyšší soud České republiky v usnesení z 21. října 1992 (sp. zn. 11 To 162/92) dospěl k závěru, že důvody vazby ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. u stěžovatele (pro absenci konkrétních skutečností a s přihlédnutím k tehdejšímu procesnímu stavu) neexistují, takže stěžovatel (ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) byl nadále ponechán ve vazbě již jen z důvodů § 67 písm. a) tr. ř.

IV. IV.

Obžalobu proti stěžovateli (a spoluobžalovanému J. H.) projednával senát Městského soudu v Praze 2 T ve dnech 4. až 10. listopadu 1992 a po hlavním líčení vynesl odsuzující rozsudek (shodně se zněním obžaloby) a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 14 let se zařazením do III. nápravné skupiny; stěžovatele hájil (od okamžiku vznesení obvinění) ustanovený obhájce.

V. V.

Z podnětu odvolání obou procesních stran zabýval se věcí Vrchní soud v Praze (sp. zn. 11 To 72/93), jemuž spis s opravnými prostředky byl předložen 22. dubna 1993; předseda senátu, jemuž věc napadla, s odkazem na povahu věci a tehdejší věcný i personální stav na pracovišti Vrchního soudu v Praze navrhl Nejvyššímu soudu prodloužení vazby do 30. září 1993.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1993 (sp. zn. 1 Tvn 90/93) bylo návrhu Vrchního soudu v Praze vyhověno.

Odvolání procesních stran bylo Vrchním soudem v Praze projednáno v neveřejném zasedání a usnesením ze dne 27. září 1993 byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu [§ 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř.] a věc byla vrácena městskému státnímu zástupci v Praze k došetření (§ 260 tr. ř.) s tím, že stěžovatel s ohledem na již dříve konstatované okolnosti byl i nadále ponecháván ve vazbě (viz sub. III).

VI. VI.

Odvolací soud v kasačním rozhodnutí soudu I. stupně vytkl řadu procesních pochybení, z nichž některá měla svůj původ již v řízení přípravném (nedostatečné popsání skutku trestného činu vraždy, způsob ustanovení znalců apod.), a dále též vady ve skutkových zjištěních (nedostatečná průkaznost pachových stop), a to jak co do jejich provedení, tak i co do rozsahu provedených důkazů, z nichž některé (kupř. svědek K. potvrzující stěžovateli na rozhodnou dobu alibi, svědek F. a podobně) byly opomenuty zcela, což vše vedlo odvolací soud k přesvědčení, že závěry o vině (stěžovatele a spoluobžalovaného J. H.) „trpí nepřesvědčivostí, rozporuplností a předčasností, neboť neměly plnou oporu v prováděném dokazování“.

VII. VII.

Po kasaci prvostupňového rozsudku a rozhodnutí o tom, že věc se vrací k došetření městskému státnímu zástupci v Praze, byl spis věci se týkající postoupen Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 1. října 1993.

Náprava procesně formálních pochybení, která vytýkal odvolací soud, nebyla ani obsahově ani časově nikterak náročná; obdobně tomu bylo i stran doplnění dokazování, ať se již výtky odvolacího soudu vztahovaly na opomenuté svědky (s výjimkou, o níž bude zmínka později, se všichni nacházeli v obvodu procesního soudu) nebo na jiné důkazy (nedostatečná průkaznost pachových stop a z toho plynoucí požadavek odvolacího soudu na opakování a pečlivé zdokumentování jejich nového srovnání, případně provedení rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu týkajících se trestného činu loupeže, doplnění znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie); za této situace jisté potíže mohly vzniknout jen stran výslechu svědka K., a to vzhledem k tomu, že tento svědek se v době vyšetřování nacházel mimo území republiky (v Anglii).

Přesto, že na nezbytnost výslechu jmenovaného svědka upozornilo již prvé kasační rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 27. září 1993) a že místo svědkova tehdejšího pobytu (obecně) bylo známo, prvý (nezdařený) pokus o zjištění přesné jeho adresy byl učiněn až 20. dubna 1994, ačkoli ze spisu je zřejmé, že místo svědkova pobytu bylo známo jeho bývalé manželce (svědkyni K., družce stěžovatele); na tuto až zarážející netečnost orgánů činných v přípravném řízení reagoval obhájce stěžovatele (přípisem z 5. srpna 1994) sdělením svědkovy přesné adresy, zatímco vyšetřovatel i po tomto sdělení po ní „pátral“ pomocí Ústředny Interpolu v Praze (prvý krok k tomu učinil žádostí ze dne 13. září 1994) a faxem této ústředny z 3. října 1994 přijal potvrzení adresy sdělené obhájcem. Další průtahy vznikaly zbytečnými dotazy (cestou Interpolu), zda svědek je ochoten složit svou výpověď před českými orgány (a za tím účelem přijet do republiky).

Tak se stalo, že

1. 1. záznam o výpovědi svědka K. mohl být pořízen až dne 28. února 1995 (výpověď před příslušným orgánem v Londýně) a že - po dalších průtazích - byl Městským státním zastupitelstvím v Praze vyšetřovateli zaslán 20. března 1995,
2. 2. k seznámení s výsledky (doplněného) vyšetřování mohlo být přistoupeno „již“ 28. června 1995 a konečně,
3. 3. nová obžaloba (na stěžovatele a J. H.) byla podána dne 18. července 1995; co do skutkových okolností a právní kvalifikace byla v podstatě shodná s obžalobou předchozí.