VIII. VIII.
Podanou obžalobu projednal vazebně Městský soud v Praze jako soud I. stupně v pokračujícím hlavním líčení (14. září až 26. října 1995) a dne 27. října 1995 vynesl rozsudek, jímž stěžovatele uznal vinným podle obžaloby, tedy pro trestné činy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f), § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. f), oběma ve spolupachatelství ve smyslu § 4 odst. 2 a § 155 odst. 1 tr. zák., a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 15 let a pro výkon uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou (§ 219 odst. 2 za použití § 35 odst. 1, § 39 odst. 3 tr. zák.).
K žádosti Městského soudu v Praze prodloužil Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. srpna 1995 (sp. zn. 1 Tvn 201/95) vazbu stěžovatele do 7. února 1996 (lhůta vazby stěžovatele ve smyslu § 71 odst. 4 tr. ř. končila dnem 8. února 1996).
Z předložených kopií soudního spisu nebylo lze zjistit, kdy byl rozsudek soudu I. stupně procesním stranám doručen a kdy - po podaných odvoláních ze strany všech účastníků řízení - byla věc opětně postoupena odvolacímu soudu; lze však mít za to, že se tak stalo na sklonku roku 1995, neboť již na den 9. ledna 1996 bylo nařízeno odvolacím soudem veřejné zasedání, které však bylo několikrát odročováno ( k důvodům toho později), až dne 6. února 1996 byl odvolacím soudem vynesen rozsudek, jímž stěžovatel byl uznán vinným přípravou k trestnému činu loupeže [§ 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák.] a trestným činem útoku na veřejného činitele [§ 155 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a za ně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou [§ 234 odst. 2, § 35 odst. 1 a § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.].
Stran trestného činu vraždy byl rozsudek soudu I. stupně opět zrušen a věc vrácena tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 259 odst. 1 tr. ř.); současně s vyhlášením rozsudku byl u stěžovatele nařízen (za odsouzené trestné činy) výkon trestu, který stěžovatel nastoupil dne 7. února 1996.
Co do kasační části rozsudku soudu II. stupně vyslovil odvolací soud (pokud jde o osobu stěžovatele) své výhrady zejména vůči konstrukci spolupachatelství a vůči znaleckým závěrům stran stěžovatelovy příčetnosti, když současně dospěl k závěru, že i na základě dosavadních skutkových zjištění (nedoznají-li v průběhu dalšího řízení změn) bude namístě uvažovat o přísnější právní kvalifikaci posuzovaného skutku vraždy též ve smyslu odstavce 2 písm. a), b) § 219 tr. zák. (trestný čin vůči dvěma osobám spáchaný zvlášť surovým způsobem), což přirozeně (odvolací soud projednával současně odvolání státního zástupce) může mít své důsledky při následných úvahách o trestu či zcela zřetelně vznikajících průtazích.
Z časové posloupnosti tedy vyplývá, že v období od konce roku 1992 (předkládací zpráva soudu I. stupně nebyla k dispozici) do konce září 1993 došlo - v opravném řízení - k větším průtahům u odvolacího soudu; podstatně větší průtahy vznikly však - v údobí od 1. října 1993 do 18. července 1995 (tj. téměř 22 měsíců) - v přípravném řízení. Pro zdůvodnění těchto průtahů neshledal Ústavní soud ani v předloženém spisovém materiálu, ani po provedeném ústním jednání v jím provedených důkazech nijaký důvod, zejména když z vyžádaného dozorového spisu Městského státního zastupitelství v Praze vyplynulo, že od 27. prosince 1993 do 29. března 1995 není v tomto spise nijaký záznam, který by osvědčoval byť sebemenší zásah státního zastupitelství do probíhajícího došetření.
IX. IX.
Obhájce byl stěžovateli ustanoven bezprostředně po uvalení vazby (dne 8. února 1992); tento obhájce, jak tomu nasvědčuje obsah spisu, byl přiměřeně činný již v přípravném řízení a stejně - soudě podle písemných podání - vystupoval i v řízení před soudem.
Vazba stěžovatele byla postupně a průběžně k tomu příslušnými soudy prodlužována, naposledy (k návrhu soudu I. stupně) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 1995 ke dni 7. února 1996, tedy až k samotnému limitu zákonné délky vazby (§ 74 odst. 1 tr. ř.).
Ve spise není nijakého podkladu pro úsudek, že by obhájce postupoval nezodpovědně, popř. že by došlo k významnějšímu zkrácení práv obhajoby ze strany orgánů v trestním řízení činných; prvý náznak stěžovatelova nesouhlasu s postupem vyšetřovatele lze postřehnout v jeho stížnosti ze dne 30. června 1995 adresované státní zástupkyni, jíž si stěžuje jednak na průtahy ve věci, jednak na to, že pro (druhé) seznámení s výsledky vyšetřování mu nebyl poskytnut dostatečný čas, případně že nebyl proveden výslech jím navrženého svědka V., a dále, že pro doplnění znaleckého posudku jej znalci „ve věznici vyšetřili v době 15 minut“; stížnost vyúsťuje vůči vyšetřovateli „oznámením trestného činu“, jehož se měl vyšetřovatel dopustit „působením nelogických průtahů“ a způsobem vyšetřování, „které zaměřil výlučně v neprospěch stěžovatele“.
Zamítavé stanovisko Městského státního zastupitelství v Praze k podání stěžovatele je odůvodněno tak, že státní zástupkyně v něm dospívá k závěru, že „v rámci došetření požadovaného Vrchním soudem v Praze bylo provedeno pouze několik úkonů“ (!), případně že i námitka stran znalců psychiatrů je nedůvodná, neboť „základní znalecké vyšetření bylo provedeno před prvním uzavřením spisového materiálu a po došetření bylo provedeno pouze doplnění znaleckého posudku“.
Tato stanoviska jsou ovšem v rozporu s požadavky odvolacího soudu, který ostatně opět část rozsudku soudu I. stupně, pokud se týká trestného činu vraždy, již podruhé zrušil (rozsudkem ze dne 6. února 1996) též pro neúplnost skutkových zjištění a vady ve znaleckém dokazování.
X. X.
K vážným procesním komplikacím v řízení před obecnými soudy došlo v druhém opravném řízení, pro které - pro délku přípravného řízení - z hlediska vazební lhůty zůstalo k dispozici maximálně 37 dnů.
Odvolací soud k projednání podaných odvolání nařídil veřejné zasedání na den 9. ledna 1996; podáním (faxem) ze dne 8. ledna 1996 předložil za stěžovatele plnou moc k obhajobě (ze dne 5. ledna 1996) nový obhájce a současně, s odkazem na „jiné soudní jednání“ a „složitost a rozsáhlost věci“, požádal o odročení již nařízeného veřejného zasedání; této žádosti odvolací soud vyhověl, zasedání odročil na 23. ledna 1996 a současně (u zasedání přítomného) ustanoveného obhájce zprostil povinnosti stěžovatele v této trestní věci dále obhajovat (§ 40 tr. ř.).
Dalším podáním (faxem) ze dne 22. ledna 1996 zvolený obhájce předsedovi senátu odvolacího soudu sdělil, že se k jednání dne 23. ledna 1996 nedostaví „z důvodu pracovní neschopnosti“, a proto došlo k opětovnému odročení zasedání, a to na den 2. února 1996.
V této již kritické situaci předseda senátu odvolacího soudu opatřením ze dne 23. ledna 1996 ustanovil stěžovateli - s odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. - obhájce v osobě JUDr. J. Ž., na což zvolený obhájce (podáním ze dne 30. ledna 1996) reagoval vznesením námitky podjatosti vůči předsedovi senátu s odůvodněním, že zmíněným postupem „nepřípustně zasáhl do práva obhajoby“, a to jen proto, „aby v rozporu se zákonem urychlil průběh trestního řízení“.
Avšak ani zasedání nařízené na den 2. února 1996 se nekonalo, neboť dne 2. února 1996 v 6.30 hod. byl spoluobžalovaný J. H. nalezen ve své cele v bezvědomí a lékaři nemocnice vězeňské služby (MUDr. K. a MUDr. Š.) vyslovili podezření na otravu neznámými léky s tím, že současný zdravotní stav obžalovaného vyžaduje intenzivní péči, což přirozeně jeho účast na veřejném zasedání vyloučilo. Z tohoto důvodu bylo proto veřejné zasedání opět odročeno, a to na den 6. února 1996, kdy také - za účasti (pokud jde o stěžovatele nově) ustanoveného obhájce - byl vynesen rozsudek, jak o tom již dříve byla zmínka; stěžovatelem zvolený obhájce přes řádné vyrozumění o termínu zasedání a přes poukaz na nezbytnost své účasti na něm se opět s odkazem na svou pracovní neschopnost k zasedání nedostavil.
Pro úplnost a k osvětlení věci je třeba dodat, že
- 1. stěžovatel s ustanovením obhájce odvolacím soudem nesouhlasil a svůj nesouhlas dal najevo nejen vůči tomuto obhájci při jeho pokusu o přípravu obhajoby, ale též samostatným podáním zaslaným odvolacímu soudu, což vedlo ustanoveného obhájce k žádosti o zproštění povinnosti stěžovatele obhajovat,
- 2. téměř shodná byla situace též u obžalovaného J. H., jehož však u veřejného zasedání dne 6. února 1996 obhajovali obhájci dva (zvolený a ustanovený odvolacím soudem),
- 3. žádostem ustanovených obhájců o zproštění povinnosti stěžovatele a spoluobžalovaného J. H. nadále obhajovat nebylo vyhověno,
- 4. jak v průběhu veřejného zasedání, tak v konečných návrzích se ustanovení obhájci odvolali na dřívější stanoviska obhajoby patrná ze spisu, obhájce ustanovený stěžovateli navíc přednesl, že "přes rozhodnutí senátu, které respektuje, rád by zdůraznil, že se subjektivně necítí oprávněn obžalovaného Z. R. zastupovat, a to jednak pro jeho nesouhlas, jednak též z důvodů uvedených v § 37 odst. 2 a § 38 odst. 1 tr. ř."; svůj konečný návrh proto omezil pouze odkazem „na písemný návrh svého předchůdce (tj. původně ustanoveného obhájce), aniž by měl co k němu dodat“.
Za vylíčeného skutkového a procesního stavu (průběhu odvolacího řízení) Ústavnímu soudu nezbylo než usoudit, že obhajoba stěžovatele u veřejného zasedání dne 6. února 1996, v němž došlo jednak k pravomocnému odsouzení stěžovatele (pro trestné činy dle § 234 a 155 tr. zák.), jednak ke zrušení té části prvostupňového rozsudku, která se dotýkala trestného činu dle § 219 tr. zák., byla zcela formální a omezila se vlastně toliko na fyzickou přítomnost ustanoveného obhájce u veřejného zasedání, v němž v části projednávané obžaloby bylo pravomocně rozhodnuto.
Z těchto skutkových zjištění, jakož i z procesního průběhu přípravného řízení (po kasaci rozsudku obecného soudu I. stupně) a (druhého) řízení odvolacího vyvodil Ústavní soud následující závěry:
Následující stránka