I.

Předchozí stránka

1. 11. Stejně tak je podle názoru navrhovatele problematická dvojí role Nejvyššího soudu, který rozhoduje v „prvním“ stupni, tedy v rámci Kárné komory NKÚ skrze své zastoupení dvěma svými členy, a zároveň rozhoduje jako instance odvolací, kdy je zřízen zvláštní tříčlenný senát ze soudců Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud je tak v rámci kárného řízení NKÚ postaven do role orgánu rozhodujícího v obou stupních kárného řízení NKÚ. Danou koncepcí je porušen princip dvojinstančnosti řízení, čímž je porušeno i ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na spravedlivý proces. V daném případě je porušen čl. 36 odst. 1 Listiny také v tom, že prezident NKÚ je na jedné straně navrhovatelem a na straně druhé je členem, resp. předsedou Kárné komory NKÚ. V daném případě tedy zastupuje na jedné straně „obžalobu“ a zároveň je v pozici samotného „soudce“, který o ní má rozhodovat. Takové uspořádání je v demokratickém právním státu nepřípustné.
2. 12. Další koncepční vadou se navrhovateli jeví samotné postavení Nejvyššího soudu v rámci kárného řízení NKÚ coby odvolací instance. Je-li Kárná komora NKÚ orgánem správním, pak je odvolání k Nejvyššímu soudu třeba chápat jako opravný prostředek v rámci přezkumu. Dovodil-li Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 13. března 1996 sp. zn. Nkn 1/95, že odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ je soudním přezkumem zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy, pak se nejedná o odvolání, o němž by rozhodoval orgán nadřízený v rámci hierarchie, tj. tedy orgán vyššího stupně v rámci určité soustavy orgánů, ale právě o opravný prostředek v rámci přezkumu. Z tohoto pohledu se též jeví volba pojmu „odvolání“ jako nevhodná. S tímto souvisí i možná námitka podjatosti soudců Nejvyššího soudu právě s ohledem na skutečnost, že zákon o NKÚ umožňuje podání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ právě k Nejvyššímu soudu. I když samotná delegace člena Nejvyššího soudu do Kárné komory NKÚ dle názoru navrhovatele nenaplňuje podmínky stanovené pro vyslovení podjatosti soudce, nelze přehlížet skutečnost, že takováto úprava je sto narušit důvěru veřejnosti v jeho nestrannost.
3. 13. Samotné řízení před Nejvyšším soudem jako odvolací instancí proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ není nikde upraveno, resp. chybí úprava pravidel, kterými by se měl Nejvyšší soud z pozice odvolací instance řídit. Navíc nadále samozřejmě nelze postupovat podle původního znění části páté hlavy třetí o. s. ř., stejně jako nelze použít stávající část pátou o. s. ř., neboť projednání odvolání proti rozhodnutí Kárné komory NKÚ nelze podřadit pod žádnou z možností uvedených v § 244 o. s. ř., a to ani v případě, že bychom připustili, že Kárná komora NKÚ je orgánem moci výkonné. Neexistuje zde žádná interní směrnice, jakou je kárný řád pro Kárnou komoru NKÚ. Ustanovení § 19 odst. 2 kárného řádu sice stanoví, že nezamítne-li Nejvyšší soud odvolání, napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a rozhodne ve věci sám, nicméně je nutno si uvědomit, že takováto dikce je zcela nevhodná, neboť není možné, aby interní směrnice, jakou je kárný řád Kárné komory NKÚ, stanovovala, jakým způsobem má rozhodovat soud, resp. Nejvyšší soud. Takováto úprava je zcela nepřípustná. Nejvyšší soud tedy shledal, že zde chybí procedura pravidel pro jednání Nejvyššího soudu coby orgánu rozhodujícího o odvolání, čímž je jednotlivci, tj. v daném případě každému z kárně obviněných, znemožněno účinně se bránit. Je-li jednotlivci v důsledku absence procesního předpisu znemožněno se v rámci řízení účinně bránit, resp. nemá-li k dispozici procesní právní předpis, podle něhož může postupovat při své obraně, je porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. 14. Použití trestního řádu coby podpůrného právního předpisu pro řízení před Kárnou komorou NKÚ dle ustanovení § 39 odst. 2 zákona o NKÚ je analogickou situací, neboť i přes existenci podpůrného procesního předpisu je zasaženo právo na spravedlivý proces jednotlivce také tehdy, je-li úprava procesních předpisů nevhodná. Užití trestního řádu coby procesního předpisu trestního práva pro kárné řízení coby řízení správní se jeví jako neadekvátní.
5. 15. Z uvedených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že nadále nelze přehlížet nekoncepčnost celé úpravy kárného řízení NKÚ, neboť tato se jeví navrhovateli jako zcela nevhodná, přičemž jeho účast, resp. účast soudců Nejvyššího soudu coby členů Kárné komory NKÚ, a především pak pravomoc Nejvyššího soudu k projednání odvolání proti rozhodnuti Kárné komory NKÚ jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Následující stránka