Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. září 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 k posouzení otázky včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu
V. 4 a) Posouzení včasnosti e-mailového podání k okamžiku předání podání souduV. 4 a)
50. Rozporovaný nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 uvádí, že s ohledem na prohlubující se elektronizaci justice je třeba elektronické podání učiněné prostřednictvím e-mailu považovat za včasné, bylo-li odesláno v poslední okamžik lhůty, tj. byl-li e-mail odeslán „nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty“ (viz body 31–32). Dále tehdejší druhý senát uvádí, že „[a]čkoliv ustanovení § 40 odst. 4s. ř. s. skutečně spojuje zachování lhůty toliko s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání [...]“ (viz bod 34).
51. Ustanovení § 40 odst. 4soudního řádu správního stanoví, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty: a) předáno soudu; b) jemu zasláno prostřednictvím držitele (zvláštní) poštovní licence; c) předáno orgánu, který má povinnost je doručit. Ustanovení § 57 odst. 3občanského soudního řádu zachování lhůty kromě okamžiku předání soudu spojuje toliko s odevzdáním orgánu, který má povinnost jej doručit. Z pohledu zachování lhůty ve smyslu citovaných ustanovení je třeba okamžik faktického předání soudu chápat jako standard, zatímco způsob předání podání orgánu, který má povinnost je doručit, představuje určitou „privilegovanou“ cestu, se kterou je spojeno beneficium zachování lhůty ještě dříve, než se podání fakticky dostane k soudu, a doba přepravy se účastníku do lhůty k učinění podání nezapočítává. Pro zodpovězení položené otázky je třeba zkoumat, zda je s ohledem na základní právo účastníka na přístup k soudu nutné chápat podání učiněné e-mailem jako standardní způsob navázaný až na okamžik předání soudu, nebo zda jde o podání prostřednictvím „orgánu, který má povinnost je doručit,“ jakožto způsob spojený s okamžikem odeslání.
52. Mezi standardní způsoby podání, které pod „privilegované“ způsoby ve smyslu výše citovaných ustanovení podřadit nelze, patří typicky osobní podání. Podatel musí při osobním podání fakticky je předat na podatelnu soudu ve stanovené lhůtě. Je běžné, že podatelna soudu je otevřená pouze ve stanovených úředních hodinách; nestihne-li podatel podání učinit poslední den lhůty ve vymezených úředních hodinách, osobně již podání učinit nemůže, byť mu do konce formální lhůty (stanovené dny či měsíci) zbývá zpravidla několik hodin. Podatel může i pověřit třetí osobu, aby jeho podání osobně předala soudu za něj. Byť pověřená osoba může mít smluvní povinnost předat podání soudu a byť může být za jeho případné nepředání odpovědná vůči podateli, není lhůta podatele zachována, není-li podání soudu ve stanovené lhůtě fakticky předáno.
53. Za standardní způsob podání, s nímž není spojeno beneficium zachování lhůty, je třeba obdobně považovat podání učiněné telefaxem (v praxi již téměř nevyužívané), které vyvolává časové účinky až k okamžiku, kdy je dodáno do zařízení provozovaného soudem. Stejně jako u předání podání prostřednictvím třetí osoby odesílatel u telefaxového podání využívá služeb třetích osob - telefonních společností. Jde tedy o soukromoprávní ujednání způsobu podání, za které stát nenese odpovědnost.
54. Orgánem, který má povinnost podání doručit, je v první řadě držitel poštovní licence. Byť § 40 odst. 4soudního řádu správního vysloveně zmiňuje držitele poštovní licence vedle samostatného pojmu orgánu, který má povinnost podání doručit, lze s ohledem na znění § 57 odst. 3občanského soudního řádu, který držitele poštovní licence samostatně neuvádí, dospět k závěru, že držitel poštovní licence pod tento obecný pojem spadá (obdobně viz HROMADA, M. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 57).
55. Zákonné beneficium zachování lhůty u využití služeb držitele poštovní licence má své opodstatnění. V případě podání prostřednictvím držitele poštovní licence, stejně jako u podání prostřednictvím soukromé třetí osoby, předává podatel zásilku třetímu subjektu (přepravci), aby ji na základě smlouvy uzavřené mezi odesílatelem a přepravcem dodal soudu. Na rozdíl od standardního podání prostřednictvím třetí osoby se pravidla pro podání prostřednictvím držitele poštovní licence řídí zákonem, který podrobně upravuje podmínky pro podnikání v oblasti poštovních služeb, poskytování a provozování poštovních služeb a práva a povinnosti, které při tom vznikají [viz zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů]. Skutečnost, že jde o povinnost dodání podání upravenou zákonem, je pro zachování lhůty zásadní. Využije-li podatel služeb třetí osoby, která fakticky poskytuje poštovní služby, byť není držitelem (zvláštní) poštovní licence podle zákona o poštovních službách, lhůta není zachována, není-li podání předáno soudu v poslední den stanovené lhůty. Jinak řečeno, takovou třetí osobu nelze považovat za orgán, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 40 odst. 4soudního řádu správního. Zachování lhůty předáním držiteli poštovní licence je založeno na zákonné garanci, že se poskytování poštovních služeb bude řídit speciálním režimem v odpovídající kvalitě [viz např. speciální úpravu pro uzavření poštovní smlouvy (§ 5 zákona o poštovních službách) či speciální úpravu odpovědnosti za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb (§ 12 a násl. téhož zákona)].
57. Diametrálně odlišná situace nicméně nastává u elektronického podání učiněného e-mailem, které se od podání učiněného prostřednictvím držitele poštovní licence odlišuje právě absencí zákonné garance způsobu doručení. Zasílá-li odesílatel podání prostřednictvím e-mailu, předává datovou zprávu provozovateli jeho e-mailového serveru, aby ji na základě příslušných smluvních podmínek doručil soudu do jeho e-mailové schránky. Povinnost doručení na straně provozovatele e-mailového serveru je založena výlučně na základě soukromoprávního ujednání, jehož kvalita není zákonem specificky upravena; stát za fungování soukromých provozovatelů e-mailových serverů nenese odpovědnost. V tomto smyslu lze e-mailové podání připodobnit k podání prostřednictvím telefaxu a prostřednictvím třetí osoby, která není držitelem poštovní licence ani jiným orgánem, který má povinnost podání doručit. E-mailové podání učiněné v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě je spíše jen dalším technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi).
58. Důležitá je skutečnost, že cesta e-mailového podání nemusí být přímočará (tj. z e-mailového serveru odesílatele na e-mailový server soudu/státu); e-mail může putovat přes několik jiných e-mailových serverů provozovaných dalšími soukromými třetími osobami. Státu lze přitom z pohledu včasnosti podání připisovat odpovědnost pouze za fungování e-mailových serverů, které provozují e-mailové schránky soudů; technické problémy na straně podatele či provozovatelů e-mailových serverů soud (stát) ovlivnit nemůže.
59. Neexistence příslušné zákonné úpravy (která existuje u „privilegovaných“ způsobů podání) způsobuje, že není zaručena odpovídající kvalita podání prostřednictvím e-mailu. Ze strany soukromých provozovatelů nemusí existovat povinnost podání doručit, natož je doručit v předvídatelné době. S absencí zákonné garance je dále spojen problém s případným prokazováním přesného okamžiku odeslání e-mailové zprávy. Jelikož stát za činnost provozovatelů e-mailových serverů, po kterých e-mailová zpráva putovala, neodpovídá, nemá ani přímý přístup k prokazatelnému údaji o okamžiku odeslání (jako tomu je u podání prostřednictvím držitele poštovní licence). Naopak, v záznamu o ověření elektronického podání došlého na elektronickou podatelnu, který má soud v soudním spise k dispozici, se přesný okamžik odeslání neuvádí, právě proto, že údaj bez dalšího dokazování získat nelze (viz dále).
60. Z výše uvedeného vyplývá, že elektronické podání učiněné prostřednictvím e-mailu se od „privilegovaného“ způsobu podání prostřednictvím držitele poštovní licence výrazně odlišuje v tom, že kvalita doručování prostřednictvím e-mailu není garantována zákonem. Z tohoto důvodu nelze podání prostřednictvím e-mailu považovat za jeden z „privilegovaných“ způsobů, se kterými je spojeno zachování lhůty k okamžiku odeslání podání.
61. Posuzování včasnosti e-mailového podání jakožto standardního způsobu podání k okamžiku předání e-mailového podání soudu není excesivní procesní podmínkou, která by nepřiměřeně zasahovala do práva účastníků na efektivní a faktický přístup k soudu. Navázání zachování lhůty na okamžik dojití podání sleduje legitimní cíl zajištění řádného výkonu spravedlnosti. Jak je výše vysvětleno, není údaj o okamžiku odeslání e-mailového podání soudu přímo přístupný, a jeho zjištění by si tudíž vyžádalo za každé situace provedení podrobného dokazování jen k zachování procesní lhůty, což by vedlo k snížení efektivnosti soudního řízení jako celku.
62. Požadavek posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku jeho předání soudu je přiměřený proto, že účastníci řízení mají k dispozici více způsobů podání, jakými mohou své podání soudu zaslat. Každý ze zákonem předvídaných způsobů podání má přitom své přednosti i nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Zvolí-li účastníci řízení, či dokonce jejich profesionální zástupci - advokáti, kteří mohou pohodlně využít dobře fungující systém datových schránek, k podání služby provozovatelů e-mailových serverů, jejichž kvalita není zákonem garantována, je přiměřené, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesli následky případných technických problémů těchto provozovatelů. Prohlubující se elektronizace justice nemůže vést k absolutizaci práva na přístup k soudu bez ohledu na podstatné rozdíly odlišných způsobů podání. Nezaručuje-li zákonná úprava odpovídající kvalitu podání prostřednictvím e-mailu, zachování lhůty spojené pouze s okamžikem odeslání e-mailu by vedlo k ohrožení řádného výkonu spravedlnosti.
63. Plénum Ústavního soudu tedy uzavírá, že nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 je nutné překonat v tom smyslu, že v souladu s ústavně konformním výkladem § 40 odst. 4soudního řádu správního a § 57 odst. 3občanského soudního řádu je třeba včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu posuzovat podle okamžiku, kdy dojde soudu, nikoliv k okamžiku jeho odeslání.
V. 4 b) Posuzování okamžiku předání e-mailového podáníV. 4 b)
64. Dospělo-li plénum k závěru, že včasnost e-mailových podání se má posuzovat k okamžiku jejich dojití soudu, je dále třeba s ohledem na rozporovaný nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 postavit najisto, co lze pod takovým okamžikem rozumět. Podle druhé podmínky „materiálního“ přístupu tehdejšího druhého senátu totiž e-mailové podání musí být předáno soudu před tím, než se zaměstnanec soudu či soudce s podáním fakticky seznámí. Podle pléna však posuzovat včasnost podání s ohledem na okamžik, k jakému se s ním zaměstnanec soudu fakticky seznámí, nelze, neboť takový přístup by vedl k výrazné nejistotě podatelů i ostatních účastníků řízení. K faktickému seznámení s podáním nemusí nutně dojít vždy na počátku pracovní doby zaměstnanců soudu, což vede k neurčitosti, jaká časová prodleva (řády minut, hodin nebo dnů) mezi odesláním a doručením po uplynutí lhůty je ještě materiálně přípustná.
65. Problematičnost představy, že soud se běžně fakticky seznamuje s podáním učiněným e-mailem až na počátku pracovní doby, odhaluje výstižně usnesení sp. zn. I. ÚS 1903/16, ve kterém se uvádí, že „vyžaduje-li to řádný výkon soudnictví, má soudce provádět potřebné úkony a jinou činnost nad stanovenou pracovní dobu, a to i v noci nebo ve dnech pracovního klidu, popřípadě v rámci nařízené pracovní pohotovosti. Soudce musí být připraven vykonat při výkonu soudnictví určitou činnost (provést potřebný úkon) kdykoliv (v kteroukoliv dobu, v níž musí být podle zákona provedena), neboť soudce je soudcem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a může být kdykoliv povolán k výkonu svého zaměstnání“ (viz bod 11 předmětného usnesení). Zároveň si však lze představit i druhý extrém, kdy by soud postupoval liknavě a s podáním by se příliš dlouhou dobu (ba dokonce vůbec) neseznámil. Argumentem ad absurdum by bylo možné tvrdit, že dává-li podle materiálního přístupu smysl, aby soud věcně posoudil opožděné podání, které mu bylo předáno několik hodin před tím, než se s ním zaměstnanec soudu či soudce seznámí na začátku své „pracovní doby“, mělo by rovněž dávat smysl, aby soud věcně posoudil podání učiněné opožděně v řádu několika dnů v případě, že by zaměstnanec soudu či soudce v předmětné věci žádné kroky neučinil kupříkladu týden.
66. Z právě uvedeného vyplývá, že nelze obecně určit přesný okamžik, kdy se soudce (asistent či zaměstnanec soudu) s konkrétním podáním materiálně seznámí; už vůbec tento okamžik nemohou předvídat účastníci řízení. Právě taková neurčitost hranice, kdy je ještě nutné považovat podání učiněné formálně opožděně za materiálně včasné, vytváří nepřípustný prostor pro svévolné posuzování běhu lhůt ze strany soudu.
67. Uplynutí procesní lhůty (jakožto časově vymezeného úseku pro provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení) je pouze důsledkem plynutí času. Je-li něco jasné a předvídatelné, tak právě to, že čas plyne určitým známým způsobem. Spojení posouzení zachování lhůty s neurčitým okamžikem (faktickým seznámením se s podáním) jasné vymezení časového úseku popírá, a tak popírá i samotný smysl procesních lhůt. Důraz na striktní posuzování včasnosti podání k formálně danému konci lhůty vymezenému přesným časovým okamžikem přitom neznamená, že by Ústavní soud upřednostňoval formalistické „vyřizovačství“ před meritorním řešením věci; znamená pouze zachování charakteru procesní lhůty jako takové.
68. Není-li pro uplynutí procesní lhůty rozhodná následná aktivita soudu, není ani pro posouzení včasnosti podání relevantní, zda a kdy se bude soud podáním fakticky zabývat. Za okamžik dojití podání soudu je nutné považovat moment, kdy se podání dostane do dispozice soudu, což je v případě e-mailového podání okamžik, kdy je e-mailová zpráva dodána do e-mailové schránky soudu, resp. kdy bylo podání detekováno na prvním e-mailovém serveru, za který nese odpovědnost stát. Od tohoto okamžiku účastník řízení nemůže ovlivnit další osud svého podání. Prvním e-mailovým serverem typicky bude příslušný e-mailový server Ministerstva spravedlnosti.
V. 4 c) Postup soudu v případě pochybnosti o včasnosti e-mailového podáníV. 4 c)
69. Z pohledu požadavků základního práva účastníků na přístup k soudu je dále nutné uvést, jak mají soudy postupovat v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání. Je-li okamžik dojití e-mailového podání do elektronické podatelny stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující k zjištění přesného okamžiku předání. Vede-li totiž odmítnutí podání pro opožděnost k faktickému zamezení přístupu účastníka k soudu, nemůže tak soud učinit bez řádného prokázání tohoto přesného okamžiku. S prohlubující se elektronizací justice umožňující podání prostřednictvím e-mailu je spojena i povinnost soudu prokazovat přesný okamžik dojití i v případech e-mailových podání, jako je tomu např. u osobních podání či podání učiněných prostřednictvím telefaxu.
70. Ve většině případů nebudou vznikat obtíže, protože v záznamu o ověření elektronického podání došlého na elektronickou podatelnu, který má soud v soudním spisu k dispozici, je (na sekundu) přesný okamžik dodání e-mailu uvedený. Lze si nicméně představit hraniční situace, kdy při posouzení včasnosti podání budou hrát roli jednotlivé sekundy; v takovém případě soud nemůže postupovat mechanicky a musí ve spolupráci s příslušným provozovatelem e-mailového serveru soudu zjistit, kdy došlo k detekci podání na prvním e-mailovém serveru, za který nese odpovědnost stát.
71. Jak ukazuje praxe, zjištění přesného okamžiku dodání podání na první e-mailový server, za který nese stát odpovědnost, může být zásadní v případech technických problémů na e-mailových serverech Ministerstva spravedlnosti či příslušného soudu. Kupříkladu ve výše citovaném případě rozsudku NSS č. j. 10 Ads 90/2019-31 advokát stěžovatele odeslal e-mailové podání poslední den lhůty v čase v 15:40:04, na e-mailové servery Ministerstva spravedlnosti se však e-mail z důvodu technického výpadku nedařilo dodat a podání došlo pouze na záložní server ve stejný den v čase 15:41:14; do podatelny soudu bylo nicméně podání dodáno až den následující v čase 15:59:18. Celková doba doručení e-mailu tak trvala více než jeden den. Obdobně si lze představit případy, kdy dojde k neobvykle dlouhé prodlevě mezi časem odeslání e-mailu a časem dodání v případě přeplnění e-mailové schránky soudu či jiných technických závad.
72. V případech technických poruch na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které odpovídá stát, nelze aplikovat výše stanovené pravidlo posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku předání podání automaticky bez dalšího. Stejně jako u ostatních „neprivilegovaných“ způsobů podání je nutné uplatnit pravidlo, že v souladu se základním právem účastníka řízení na přístup k soudu nelze případné nepředvídatelné technické poruchy uvnitř fungování systému podání na straně státu vyložit k tíži podatele a jeho podání odmítnout jako opožděné.
73. Soud technické problémy na straně státu při doručování e-mailu často nemusí zjistit bez dalšího sám, neboť v souladu s výše vysvětleným ústavně konformním postupem posuzuje pouze údaj o okamžiku dojití podání, který se na první pohled ani nemusí jevit hraničně. Byť lze očekávat, že se nepředvídatelné dlouhodobé technické problémy serverů provozovaných státem nebudou objevovat často, nelze na druhou stranu vyloučit, že soud se v době rozhodování o včasnosti e-mailového podání o konkrétním výpadku (technické závadě) včas nedozví. V takových případech pak účastník řízení musí postupovat v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a tvrdit v přiměřené době a věrohodným způsobem, že podání prostřednictvím e-mailu učinil včas ve stanovené lhůtě a zároveň že podání nedošlo z důvodu technických problémů vzniklých na straně státu. Technické problémy na straně státu může podatel odtušit v krátké době po odeslání e-mailu, neboť o přijetí podání zaslaného soudu e-mailem je podatel v souladu s § 4 odst. 8vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, ve znění pozdějších předpisů, informován potvrzující e-mailovou zprávou, která rovněž obsahuje datum a čas doručení dokumentu s uvedením hodiny a minuty, popřípadě sekundy. Bude-li tedy prodleva mezi okamžikem odeslání a okamžikem dodání nepředvídatelně dlouhá, podatel to má možnost obratem zjistit a následně tvrdit. Povinností soudu je pak učinit příslušné kroky k bezpečnému zjištění okolností dojití podání.
74. Dále platí, že technické problémy vzniklé na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které nese stát odpovědnost, nelze prokazovat „pouhou“ kopií hlavičky e-mailu, jak to bylo učiněno např. v rozporovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13. Je totiž obecně známou skutečností, že čas odeslání uvedený v jednoduché hlavičce e-mailu se řídí podle nastaveného času počítače uživatele; v tomto ohledu tedy nemá potřebnou výpovědní hodnotu. Přesně popsanou „cestu“ podání z jednoho e-mailového serveru na server další je možné prokázat originálním záhlavím e-mailových zpráv, které obsahuje seznam technických podrobností o zprávě s přesnými časy, ke kterým byla zpráva dodána na příslušný server a které se zároveň neřídí podle nastavení počítače odesílatele, nýbrž podle času jednotlivých serverů. Výpovědní hodnota takových informací je tedy bezpochyby vyšší. Tvrdí-li účastník, že e-mailové podání bylo předáno soudu opožděně z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby toto tvrzení bylo věrohodně prokázáno např. originálním záhlavím e-mailové zprávy či sdělením provozovatele/správce e-mailového serveru odesílatele či provozovatele/správce e-mailového serveru soudu; s kopií/print-screenem odeslaného e-mailu se spokojit nelze.
75. Konečně je s ohledem na rozporované závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 (i nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14) nutné dodat, že prokazování technických problémů na straně státu se zásadně liší od prokazování pouhého okamžiku odeslání e-mailového podání. Je-li pro posouzení včasnosti podání prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik dojití podání soudu, okolnosti odeslání podání existující na straně účastníka řízení nemohou mít vliv na posouzení otázky včasnosti. Uplynutí lhůty nezávisí na úmyslu a jednání odesílatele ani na technických problémech provozovatele e-mailového serveru, za který stát neodpovídá. Pro posouzení včasnosti podání e-mailem není relevantní ani skutečnost, zda e-mailové podání obsahuje či neobsahuje zaručený elektronický podpis, neboť připojení uznávaného elektronického podpisu či podpisu opatřeného časovým razítkem k e-mailu má vliv toliko na autentizaci (ověření identifikace) podatele, neosvědčuje však bez dalšího čas, kdy bylo podání učiněno. Jinými slovy, odesílatel může elektronicky podepsat podání v určitý čas, fakticky však může podání odeslat v čase jiném. Opatří-li tedy podatel e-mailové podání zaručeným elektronickým podpisem, nebude muset ve smyslu § 42 odst. 3občanského soudního řádu doplnit originál podání do tří dnů, pro posouzení včasnosti podání nicméně taková skutečnost rozhodná nebude.
76. Plénum Ústavního soudu tedy uzavírá, že je-li okamžik dojití e-mailového podání soudu stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující ke zjištění tohoto okamžiku. Tvrdí-li účastník, že e-mailové podání bylo dodáno opožděně z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby toto tvrzení bylo věrohodně prokázáno; s pouhou kopií odeslaného e-mailu se spokojit nelze. Prokáže-li se v dostatečné míře, že e-mailové podání nebylo předáno soudu včas z důvodů technických závad způsobených na straně provozovatele e-mailového serveru Ministerstva spravedlnosti (či soudu), které účastník řízení zároveň nemohl předvídat, nelze takovou skutečnost přičítat k tíži účastníka řízení a příslušné podání nelze odmítnout jako opožděné. Je-li pro posouzení včasnosti podání prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik dojití podání soudu, okolnosti odeslání takového podání existující na straně účastníka řízení nemohou mít vliv na posouzení otázky včasnosti. Uplynutí lhůty nezávisí na úmyslu a jednání odesílatele ani na technických problémech provozovatele e-mailového serveru, za který stát neodpovídá. Pro posouzení včasnosti podání e-mailem není relevantní ani skutečnost, zda e-mailové podání obsahuje zaručený elektronický podpis.