Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. září 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 k posouzení otázky včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu
15. Skutkové okolnosti věci sp. zn. II. ÚS 2560/13 lze shrnout následovně: Stěžovatel podal blanketní kasační stížnost. Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval k doplnění kasační stížnosti, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení předmětného usnesení (tj. od 2. 5. 2013). Jelikož konec stanovené lhůty připadl na neděli 2. 6. 2013, posunul se konec lhůty k doplnění kasační stížnosti na pondělí 3. 6. 2013. Nejvyšší správní soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že mu doplnění kasační stížnosti došlo elektronicky e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem až dne 4. 6. 2013 v čase 00:26:56, a proto kasační stížnost odmítl. Stěžovatel namítal, že doplnění kasační stížnosti podal již dne 3. 6. 2013 v čase 23:38.
16. Tehdejší druhý senát dospěl k závěru, že odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny. Uvedl, že s ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice, která se projevuje v oblasti komunikační, je třeba akcentovat materiální prvek, jehož smysl spočívá v preferenci věcného a meritorního posouzení věci před jejím procesním skončením tam, kde tomu povaha věci vysloveně nebrání. Taková premisa je podle tehdejšího druhého senátu zpřítomněním čl. 90Ústavy, podle něhož jsou soudy primárně povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; současně tím sleduje cíl, aby se ze soudnictví nestalo pouhé „vyřizovačství“, tj. upřednostňuje snahu o pokud možno věcné zhodnocení problému po právní a/nebo faktické stránce tak, aby bylo ochraně (nejen základních) práv učiněno zadost.
17. Tehdejší druhý senát v bodě 32 předmětného nálezu uvedl, že „včasným doručením v této rovině je pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty“. Podle druhého senátu se soud s takovým procesním úkonem ostatně zpravidla neseznamuje dříve než na začátku pracovní doby, a proto distinkce, zda k předání příslušného podání (dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo jen několik hodin, či dokonce minut těsně po půlnoci následujícího dne, nemá faktické materiální důsledky. Podle tehdejšího druhého senátu nelze rozumně předpokládat, že by se právě v noci dne následujícího po uplynutí lhůty pracovník soudu běžně přihlašoval do informačního systému e-mailových schránek soudu za účelem dalšího nakládání se spisem.
18. Tehdejší druhý senát dále odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2012 (N 66/64 SbNU 749), podle kterého platí, že dává-li zákon účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (s účinky jako by bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Podle tehdejšího druhého senátu § 37 odst. 2soudního řádu správního umožňuje účastníkům řízení činit podání v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona [tj. podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů] a podání v této formě ani nevyžaduje potvrzení písemným podáním shodného obsahu či předložení originálu. Ačkoliv § 40 odst. 4soudního řádu správního skutečně spojuje zachování lhůty s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání, a to již pro subsidiární použití ustanovení první a třetí částiobčanského soudního řádu ve správním soudnictví.
19. Ohledně projednávaného případu tehdejší druhý senát dospěl k závěru, že stěžovatelovo podání bylo NSS doručeno necelých 27 minut po půlnoci dne následujícího po uplynutí stanovené lhůty, a je tedy zřejmé, že NSS měl podání k dispozici již na začátku pracovního dne 4. 6. 2013. Z příslušného výstupu z ISNSS (s odkazem na spis NSS) vyplývá, že ke stažení e-mailové zprávy a jejích příloh došlo až v čase 8:30 a k jejich zpracování v tomto systému až v čase 9:50 hodin. Stěžovatel na výzvu Ústavního soudu předložil kopii odesílané zprávy, která se až na záhlaví shoduje s kopií (výtiskem) předmětné zprávy založené ve spise NSS. Záhlaví přitom obsahuje důležitou informaci o tom, kým, komu, a především kdy byla zpráva odeslána, jakož i údaj o předmětu zprávy a informaci o připojených přílohách. Tehdejší druhý senát zdůraznil, že neměl důvod nevěřit, že kopie e-mailové zprávy a zejména údaj o odeslání zprávy (23:38) jsou správné. E-mailová zpráva byla odeslána před půlnocí, avšak doručena do elektronické podatelny soudu byla až dne 4. 6. 2013 v čase 00:26:56.
20. Podstatu nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 lze shrnout následovně: Včasnost elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku odeslání podání soudu. Bylo-li podání účastníka řízení odesláno v čase 23:38 (ve lhůtě) a soudu došlo v čase 00:26:56 (několik minut po půlnoci následujícího dne po lhůtě), je třeba na ně nahlížet ve smyslu § 40 odst. 4soudního řádu správního jako na materiálně včasné, byť je formálně opožděné.
III. 2 Odlišný právní názor prvního senátuIII. 2
21. Po skutkové stránce jsou věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2560/13 a sp. zn. I. ÚS 1179/20 téměř totožné. Stěžovatelé v obou případech podali blanketní kasační stížnost, k jejímuž doplnění jim následně NSS usnesením stanovil měsíční lhůtu. V prvním případě stěžovatel tvrdil, že doplnění kasační stížnosti advokát stěžovatele odeslal prostřednictvím e-mailu Nejvyššímu správnímu soudu v čase 23:38 posledního dne stanovené lhůty; podání podle NSS došlo v čase 00:26 následujícího dne. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že doplnění kasační stížnosti advokát stěžovatele odeslal prostřednictvím e-mailu NSS v čase 23:44 posledního dne stanovené lhůty; podání podle NSS došlo v čase 2:46 následujícího dne. Významný rozdíl nelze spatřovat v odlišných prodlevách mezi okamžikem odeslání a okamžikem předání podání soudu, neboť právní názor nálezu druhého senátu je založen na tvrzení, že „distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky“ (viz bod 32 předmětného nálezu). Nepodstatný rozdíl ve srovnávaných případech spočívá v tom, že ve věci sp. zn. II. ÚS 2560/13 byl zaručený elektronický podpis připojen přímo v elektronickém podání (zprávě), zatímco ve věci sp. zn. I. ÚS 1179/20 byla zaručeným elektronickým podpisem opatřena příloha elektronického podání.
22. Při projednávání případu vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1179/20 první senát předně dospěl k závěru, že v judikatuře týkající se posuzování otázky včasnosti podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu existuje rozpor. Dřívější nálezová judikatura, která se předmětné otázky týká, nebyla podle prvního senátu v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 řádně reflektována a odlišný názor zde vyjádřený nebyl dostatečně odůvodněn; zároveň existuje judikatura pozdější, která „sílu“ a přesvědčivost tohoto nálezu oslabuje. Rozporovaný nález činí často problémy v rozhodovací praxi obecných soudů (v tomto ohledu lze odkázat např. na bod 21 rozsudku NSS č. j. 10 Ads 90/2019-31 ze dne 27. 6. 2019, ve kterém je výslovně uvedeno, že „NSS má za to, že i v samotné judikatuře Ústavního soudu lze asi očekávat další vývoj, neboť její část je k včasnosti elektronických podání až příliš benevolentní a rozporná s jinou nálezovou judikaturou téhož soudu“; viz rovněž bod 11 rozsudku NSS č. j. 10 Ads 183/2018-54 ze dne 16. 12. 2019, bod 9 usnesení NSS č. j. 9 As 116/2017-15 ze dne 4. 5. 2017 či usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3214/2017-515 ze dne 27. 2. 2018). Obdobně kriticky se k popsanému přístupu Ústavního soudu k posuzování včasnosti podání prostřednictvím e-mailu staví i část doktríny, která označuje argumentaci Ústavního soudu za nepřesvědčivou a ostře kontrastující s účelem lhůt (viz KOCOUREK, T. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 305).
23. Podle prvního senátu je pro posouzení včasnosti elektronického podání prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik jeho dojití do elektronické podatelny soudu (jeho dispozice), nikoliv okolnosti odeslání. Nález tehdejšího druhého senátu důsledně nerozlišuje mezi elektronickým podáním e-mailem a ostatními způsoby podání předvídanými v § 40 odst. 4soudního řádu správního a § 57 odst. 3občanského soudního řádu, zároveň nezohledňuje skutečnost, že advokáti coby osoby profesionálně zastupující účastníky řízení mají k dispozici (povinně) aktivovanou datovou schránku a mohou se soudem bezpečně a průkazně komunikovat prostřednictvím informačního systému datových schránek. Názor tehdejšího druhého senátu podle prvního senátu popírá účel lhůt. Zároveň uvedený „materiální přístup“ bez dalšího absolutizuje právo na přístup k soudu, aniž by dostatečně zvažoval nutné dopady do právní jistoty účastníků řízení. Dodržení stanovené lhůty podle prvního senátu nelze odvozovat od činnosti soudu, tedy od toho, zda a kdy se bude soud podáním zabývat, na druhou stranu je důležitá i objektivní stránka věci - to znamená, zda se podatel choval při komunikaci se soudem v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt.
24. Odlišný právní názor prvního senátu lze shrnout následovně: Včasnost elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku dojití podání do elektronické podatelny soudu; okolnosti odeslání elektronického podání prostřednictvím e-mailu na straně odesílatele nemohou mít na posouzení včasnosti vliv.