Nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2006 ve věci návrhu na zrušení § 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění

III. Podmínky aktivní legitimace navrhovatelů III.

1. 40. Návrh, který je předmětem posuzování Ústavního soudu, byl podán skupinou čtyřiceti sedmi poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupinou dvaceti jednoho senátora, tedy v souladu s podmínkami obsaženými v § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Na straně navrhovatelů jsou tedy splněny podmínky aktivní legitimace.

IV. Ústavní konformita legislativního procesu IV.

1. 41. Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je v řízení o kontrole norem povinen nejprve posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Podle údajů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, veřejně přístupných na jejích internetových stránkách (http://www.psp.cz), byl jak návrh zákona novelizujícího trestní zákon, tak návrh zákona novelizujícího trestní řád, předložen Poslanecké sněmovně vládou České republiky dne 12. listopadu 2003. Oba návrhy byly schváleny dne 30. června 2004 usneseními Poslanecké sněmovny č. 1224 a č. 1225. Z přítomných 183 poslanců se vyslovilo pro návrh novely trestního zákona 92 poslanců a 83 poslanců bylo proti. Pro návrh novely trestního řádu se vyslovilo 93 z přítomných 185 poslanců a 85 poslanců bylo proti.
2. 42. Návrh novely trestního zákona byl poté schválen, dne 29. července 2004, hlasy 35 z přítomných šedesáti dvou senátorů (usnesení č. 339), návrh novely trestního řádu byl týž den schválen stejným počtem hlasů (usnesení č. 400). Prezident republiky oba zákony, dne 23. srpna 2004, vrátil zpět Poslanecké sněmovně, která hlasy 101 poslance a 105 poslanců, u novely trestního zákona, setrvala na vrácených zákonech. Oba zákony byly řádně vyhlášeny pod č. 537/2004 Sb. a č. 539/2004 Sb. Ze shora uvedených zjištění vyplývá, že oba zákony byly přijaty a vydány předepsaným způsobem.

V. Dikce napadených ustanovení trestního zákona a trestního řádu V.

1. 43. Ke zrušení navržené ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., v platném znění) zní: „Občan České republiky může být předán jinému členskému státu Evropské unie pouze na základě evropského zatýkacího rozkazu.“.
2. 44. Ke zrušení navržená ustanovení trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb., v platném znění) zní takto:

   Ustanovení § 403 odst. 2: „Česká republika může předat vlastního občana jinému členskému státu Evropské unie pouze za podmínky vzájemnosti.“.

   Ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) (upravující jednu ze situací, kdy soud zamítne předání vyžádané osoby): „tato osoba je státním občanem České republiky nebo má v České republice trvalý pobyt, její předání se vyžaduje k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy a osoba před příslušným soudem do protokolu prohlásí, že se odmítá podrobit výkonu tohoto trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě; toto prohlášení nelze vzít zpět.“.

   Ustanovení § 411 odst. 7: „Je-li předáván státní občan České republiky nebo osoba, která má trvalý pobyt v České republice, do vyžadujícího státu k trestnímu stíhání, soud podmíní předání tím, že tato osoba bude vrácena k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do České republiky, pokud jí bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření a tato osoba po vynesení rozsudku ve vyžadujícím státě nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě. Takto soud postupuje pouze v případě, že vyžadující stát poskytl záruku, že osobu předá do České republiky k výkonu trestu nebo ochranného opatření. Není-li vyžadujícím státem záruka poskytnuta, soud předání vyžádané osoby zamítne.“.

1. 45. Ustanovení § 412 odst. 2 (který obsahově souvisí s odstavcem 1 téhož ustanovení, vypočítává jednání, u nichž český soud nezjišťuje jejich trestnost podle práva České republiky):

   „Jednáním podle odstavce 1 se rozumí

   1. a) účast na zločinném spolčení,
   2. b) terorismus,
   3. c) obchod s lidmi,
   4. d) pohlavní zneužívání dětí a dětská pornografie,
   5. e) nedovolený obchod s drogami a psychotropními látkami,
   6. f) nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami,
   7. g) korupce,
   8. h) podvody včetně podvodů postihujících zájmy Evropských společenství ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství,
   9. i) legalizace výnosů z trestné činnosti,
   10. j) padělání měny,
   11. k) počítačová trestná činnost,
   12. l) trestná činnost proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy a jejich plemeny a odrůdami,
   13. m) napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu,
   14. n) vražda, těžká újma na zdraví,
   15. o) nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi,
   16. p) únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí,
   17. q) rasismus a xenofobie,
   18. r) organizovaná nebo ozbrojená loupež,
   19. s) nedovolený obchod s kulturními statky, včetně starožitností a uměleckých děl,
   20. t) podvodná jednání,
   21. u) vydírání a vymáhání peněz za ochranu,
   22. v) padělání a pirátství výrobků,
   23. w) padělání veřejných listin a obchod s veřejnými listinami,
   24. x) padělání platebních prostředků,
   25. z) nedovolený obchod s jadernými nebo radioaktivními materiály,
   26. y) nedovolený obchod s hormony a jinými růstovými stimulátory,
   27. aa) obchod s odcizenými vozidly,
   28. bb) znásilnění,
   29. cc) žhářství,
   30. dd) trestné činy, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci Mezinárodního trestního soudu,
   31. ee) únos letadla nebo plavidla,
   32. ff) sabotáž.“.

VI. Klasická extradice a předávání osob mezi členskými sáty EU na základě evropského zatýkacího rozkazu VI.

1. 46. Podle nauky trestního práva, extradicí se rozumí vydání osoby státem, na jehož území se nachází, jinému státu na jeho dožádání, za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu. Cílem extradice je znemožnit pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání nebo výkonu trestu tím, že uprchne do jiného státu. Povinnost státu pobytu vydat pachatele vzniká obvykle na základě mezinárodní smlouvy (extradiční smlouvy, smlouvy o právní pomoci ve věcech trestních apod.). Vlastní extradice je založena na celé řadě zásad, mezi které patří zejména zásada reciprocity, oboustranné trestnosti, nepřípustnosti vydávání vlastních občanů, nepřípustnosti vydání pro stanovený okruh trestných činů a speciality. Teorie trestního práva rozlišuje materiální a formální extradiční právo. Materiální extradiční právo představuje souhrn podmínek, za nichž vzniká podle mezinárodního práva povinnost k extradici pachatele. Formální extradiční právo pak upravuje zvláštní řízení před orgány dožádaného státu, na konci kterého je rozhodnutí o vydání či nevydání pachatele, tedy odpověď na požadavek dožadujícího státu (Musil J., Kratochvíl V., Šámal P., Kurs trestního práva – Trestní právo procesní, C. H. Beck, 2003).
2. 47. Vydání (extradici) osoby do ciziny v českém právu upravují ustanovení § 391 a násl. trestního řádu. Celé řízení má tři fáze, tj. předběžné šetření (§ 394 a násl.), rozhodování soudu (§ 397, 398) a povolení a realizace vydání (§ 399). V rámci předběžného šetření státní zástupce zjišťuje, zda jsou splněny podmínky pro vydání podle materiálního extradičního práva. Po předběžném šetření rozhoduje na návrh státního zástupce příslušný, zpravidla krajský soud o tom, zda je vydání přípustné. Konečnou fází celého procesu je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby do cizího státu. Ministr tak může učinit pouze tehdy, pokud příslušný (krajský či Nejvyšší) soud rozhodl, že vydání je přípustné. To ale neznamená, že v případě kladného rozhodnutí soudu ministr musí vydání osoby povolit. V § 399 odst. 2 tr. řádu jsou vyjmenovány případy, kdy může ministr rozhodnout, že vydání osoby nepovolí. Ministr pak ve své činnosti postupuje v souladu se zásadami diplomatického styku mezi státy nebo formou meziministerského styku, pokud to mezinárodní smlouvy dovolují.
3. 48. Zatímco klasický extradiční proces je poměrně zdlouhavý, jak ukázáno na českém příkladě (v jiných státech je tato procedura obdobná), a probíhá za účasti ministra spravedlnosti jako reprezentanta moci výkonné, představuje předávací proces podle Rámcového rozhodnutí Evropské rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/JVV) výrazné zjednodušení a urychlení celého procesu. Evropský zatýkací rozkaz tedy nahrazuje, ve vztahu mezi členskými státy EU, klasickou extradici a představuje kvalitativně zcela odlišný postup. Je tedy nezbytné rozlišovat mezi klasickou extradicí a předáváním osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, což ostatně činí i český trestní řád. Celý vydávací či předávací proces je svěřen příslušným soudům, které se řídí jen právem, takže odpadá intervence výkonné moci v konečné fázi, jak tomu bývá u klasické extradice.
4. 49. Podle preambule Rámcového rozhodnutí je základním účelem evropského zatýkacího rozkazu zrušit v rámci Evropské unie formální postup vydávání osob, které se po vynesení pravomocného rozsudku vyhýbají spravedlnosti, a urychlit postup vydávání osob podezřelých ze spáchání trestného činu. Z cíle stanoveného pro EU, tj. stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva, vyplynulo zrušení klasické extradice mezi jednotlivými členskými státy a její nahrazení systémem předávání mezi jednotlivými justičními orgány. Tradiční formální vztahy kooperace mezi ústředními orgány státní správy nebo formou diplomatickou, které až dosud převládaly, jsou nahrazovány systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních. Nadále tedy již nebude osoba podezřelá ze spáchání trestného činu vydávána na základě individuálního aktu vykonávajícího státu, ale přímo na základě rozhodnutí soudu v dožadujícím státu EU, které tak má přímý účinek i ve státě vykonávajícím. Aktivita ústředních orgánů státní správy je nahrazena spoluprací jednotlivých soudů, úloha ústředních orgánů státu je tak omezena jen na praktickou a správní pomoc.
5. 50. Rámcové rozhodnutí zdůrazňuje, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy EU, jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU.
6. 51. Evropský zatýkací rozkaz je tedy individuálním právním aktem vydaným soudem členského státu EU, kterým se vyžaduje zatčení a předání požadované osoby od jiného členského státu. Evropský zatýkací rozkaz se nevztahuje na bagatelní trestnou činnost. Může být totiž vydán jen na podezřelé ze spáchání trestných činů, za které je možno uložit ve vyžadujícím členském státě EU trest odnětí svobody (nebo jiné opatření omezující svobodu) s horní hranicí sazby alespoň 12 měsíců, anebo na odsouzené k trestu odnětí svobody (nebo k ochrannému opatření) v délce alespoň 4 měsíců (srov. čl. 2 odst. 1 Rámcového rozhodnutí a § 404 odst. 2 tr. řádu). V případě třiceti dvou výslovně uvedených trestných činů, pokud je za ně možno (ve vyžadujícím členském státě EU) uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby alespoň tří let, je prolomena zásada dvojí trestnosti. Postačí tedy, pokud skutek, pro který je požadováno předání, je trestný podle práva vyžadujícího státu (k analýze institutu evropského zatýkacího rozkazu srov. např. Polák, P., Evropský zatýkací rozkaz, Právní fórum č. 2/2004, str. 76 a násl.).

VII. Obsahový soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem VII.

1. 52. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který přezkoumává ústavnost všech aktů orgánů veřejné moci České republiky. V principu se tedy jeho pravomoc vztahuje také na české vnitrostátní normy, které ve shodě s čl. 10a a čl. 1 odst. 2 Ústavy provádějí závazky České republiky vůči EU. Stejně jako u ostatních státních orgánů došlo na základě čl. 10a Ústavy vstupem České republiky do EU do jisté míry i k omezení pravomoci Ústavního soudu. Vzhledem k doktríně ESD o přednosti komunitárního práva může Ústavní soud svou pravomoc vůči normám tohoto práva uplatňovat pouze za určitých okolností. Podle ESD v oblastech, které jsou upraveny výlučně komunitárním právem, má toto právo přednost a nemůže být popřeno referenčními kritérii národního práva, a to ani na úrovni ústavní. Podle této doktríny tedy Ústavní soud nemá pravomoc rozhodovat o ústavnosti norem evropského práva, a to ani za situace, pokud jsou obsaženy v právních předpisech České republiky. Jeho kompetence posuzovat ústavnost českých norem je tedy, ve stejném smyslu, omezena.
2. 53. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. března 2006 (vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) Ústavní soud odmítl uznat doktrínu ESD, pokud vyžaduje absolutní přednost komunitárního práva. Konstatoval, že delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity České republiky a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Je pochopitelné, že pokud k této výjimečné a vysoce nepravděpodobné situaci nedojde, Ústavní soud, veden shora uvedenou doktrínou ESD, nebude přezkoumávat individuální normy komunitárního práva z hlediska jejich souladu s českým ústavním pořádkem. V této věci ovšem navrhovatelé tvrdili, že přijetím eurozatykače právě k takovému rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu došlo.
3. 54. Nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 Ústavní soud také nastínil další výjimky ze stanoviska, že nemá pravomoc přezkoumávat ústavnost právních předpisů České republiky přijatých jako transpozice či implementace evropského práva. V situaci, kdy členské státy implementují normy evropského práva a tato implementace ponechává členskému státu prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků k uskutečnění cíle stanoveného normou evropského práva, pak členský stát může přezkoumat výsledek z hlediska souladu s vlastní ústavou. Členské státy mají tedy volnost ve výběru prostředků daných komunitárním právem k zajištění uvedených cílů tak, že vyberou ty prostředky, které jsou v souladu s jejich ústavou, a vyloučí ty, které jsou s ústavou v konfliktu. Jako důsledek této doktríny, vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde delegace pravomoci nedává členskému státu žádný prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků, tj. tam, kde česká právní úprava reflektuje závaznou normu evropského práva, doktrína přednosti komunitárního práva zásadně neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumávat takovouto českou normu z hlediska konformity s ústavním pořádkem České republiky, ovšem s výjimkou uvedenou v bodě 53.
4. 55. Ačkoli jsou tedy napadená ustanovení svou povahou mandatorní, situace v této věci je podstatně odlišná od případu řešeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 v tom, že se nejedná o komunitární právo v klasickém smyslu slova, tj. podle prvního pilíře, ale jedná se o unijní právo podle třetího pilíře ve formě rámcového rozhodnutí. Ústavní soud souhlasí s navrhovateli, že Rámcové rozhodnutí, které bylo základem pro přijetí napadených norem, nemá přímý účinek. Účelem rámcového rozhodnutí je sbližování právních a správních předpisů členských států. Rámcová rozhodnutí jsou závazná pro členské státy co do výsledku, kterého má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Rámcového rozhodnutí se nelze bez vnitrostátního provedení dovolávat proti fyzickým nebo právnickým osobám. Rámcové rozhodnutí tedy musí být provedeno vnitrostátními právními akty, což se stalo ustanoveními, jejichž část je navržena ke zrušení.
5. 56. Přestože napadená ustanovení byla přijata za účelem transpozice Rámcového rozhodnutí, které nedává žádný prostor pro uvážení, pokud jde o výběr prostředků, stále se ještě může jednat o případ, kdy je může Ústavní soud přezkoumávat z hlediska souladu s ústavním pořádkem. Zda tak může postupovat, bude záležet na aktuální povaze a postavení norem přijatých v rámci třetího pilíře, jako jsou rámcová rozhodnutí.
6. 57. Otázky týkající se povahy a postavení takovýchto unijních aktů pramení z rozdílů mezi nimi a tradičními normami komunitárního práva. Např. rámcová rozhodnutí jsou přijímána legislativním postupem podle hlavy VI. Smlouvy o EU v rámci tzv. „třetího pilíře“, to znamená na návrh buď Komise nebo členského státu, jsou schválena jednomyslně Radou, tj. souhlasem všech členských států, po konzultaci s Evropským parlamentem. Jak výše uvedeno, přímý účinek takovéhoto rámcového rozhodnutí je vyloučen článkem 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU. Tím se mj. liší od primárního komunitárního práva (zejména zakládací smlouvy) a klasického sekundárního komunitárního práva, vytvářeného orgány EU, podle čl. 251 – 252 Smlouvy o ES. Navíc povinnost implementovat rámcové rozhodnutí není vynutitelná Evropským soudním dvorem, protože hlava VI. Smlouvy o EU nezná žalobu pro porušení Smlouvy (viz čl. 226 Smlouvy o ES). Je ovšem vynutitelná politickým a administrativním tlakem Evropské komise na členské státy. Pokud tedy nedojde k náležité transpozici rámcového rozhodnutí, toto nenabude přímého účinku [viz citovaný čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU]. Aplikace evropského zatýkacího rozkazu v členských státech podléhá jurisdikci Evropského soudního dvora ve věcech platnosti a výkladu rámcového rozhodnutí v rámci řízení o předběžné otázce, za podmínek čl. 35 Smlouvy o EU (viz Zemánek J.: Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).
7. 58. Důsledky těchto rozdílů pro aktuální povahu a postavení takovýchto norem, ve vztahu k právnímu pořádku členského státu, dosud nebyly v judikatuře ESD definitivně a jasně vyjádřeny. Ačkoli citovaný článek 34 Smlouvy o EU výslovně stanoví, že rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek, v rozhodnutí ve věci Maria Pupino ESD konstatoval, že Smlouva o EU obsahuje princip loajální spolupráce, analogický tomu, který je stanoven v článku 10 Smlouvy o ES. V důsledku tohoto principu mají rámcová rozhodnutí nepřímý účinek (viz věc C-105/03 Maria Pupino ze dne 16. 6. 2005, odst. 42 - 43, česky na internetové adrese ESD http://www.curia.eu.int. To znamená, že národní soudy jsou povinny „v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu Rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který Rámcové rozhodnutí sleduje, a dosažen tak soulad s čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU“ (tamtéž, odst. 43). ESD ponechal otevřenou otázku, jakou povinnost mají národní soudy v situaci, kdy nemohou vyložit své národní právo v souladu s rámcovým rozhodnutím. Jinými slovy, ESD se nedotkl problému přednosti, tj. zda, jako v případě komunitárního práva, mají rámcová rozhodnutí přednost před právem národním, tedy zda jsou národní soudy povinny odsunout své národní právo na vedlejší kolej, je-li v rozporu s rámcovým rozhodnutím. V písemných vyjádřeních k uvedené věci Itálie, Švédsko a Spojené království trvaly na „mezivládním charakteru spolupráce mezi členskými státy v rámci hlavy VI. Smlouvy o EU“ (odst. 26 tamtéž). Generální advokátka ve věci M. Pupino zdůraznila, že »menší těsnost spolupráce smlouvy o Evropské unii je patrná v definici Rámcového rozhodnutí, která vylučuje přímý účinek. Pojem „politiky“ indikuje, že smlouva o EU obsahuje nejen mezistátní spolupráci, ale i společný výkon suverenity Unií« (stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci M. Pupino, ze dne 11. listopadu 2004, odst. 31, 32). Viz také Zemánek J.: Eurokonformní výklad rámcového rozhodnutí – povinnost nebo soudcovský aktivismus?, Jurisprudence č. 8/2005, str. 37 a násl.
8. 59. Sám ESD se tedy nijak nevyslovil, zda princip přednosti se vztahuje i na rámcová rozhodnutí. Ve věci M. Pupino se ESD rovněž nedotkl takových otázek, zda princip přednosti, který vyložil ve vztahu ke komunitárnímu právu, se stejným způsobem vztahuje i na unijní právo, zda rámcová rozhodnutí jsou svou povahou jen mezivládní nebo zda přichází v úvahu nějaký jiný výklad. Lze tedy konstatovat, že judikatura ESD týkající se přesné povahy aktů unijního práva, jakými jsou rámcová rozhodnutí, je dosud ve vývoji.
9. 60. Takovýto stav představuje možná ideální situaci pro předložení uvedených problémů ESD jako předběžnou otázku. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že belgický Cour d´Arbitrage už ESD předložil otázku týkající se platnosti Rámcového rozhodnutí, není žádný důvod pro to, aby Ústavní soud České republiky postupoval stejně. Čekat na rozhodnutí ESD by nebylo zcela namístě, protože napadená ustanovení zůstávají účinná a může podle nich dojít k předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Za této situace považuje Ústavní soud za naprosto nezbytné rozhodnout o tom, zda základní práva takovýchto osob jsou ohrožena, či nikoli. V úsilí vyřešit toto dilema Ústavní soud rozhodl, že posoudí, zda ustanovení implementující Rámcové rozhodnutí mohou být interpretována v souladu s českým ústavním pořádkem. Protože rozhodl, že takováto interpretace je možná, není nutné čekat na vyjasnění shora naznačených otázek unijního práva ze strany ESD.

VIII. Posouzení souladu napadených ustanovení s čl. 14 odst. 4 Listiny VIII.

1. 61. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem spolupráce, stanoveným čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy včetně ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listiny.
2. 62. Není opodstatněné tvrzení navrhovatelů, že by vnitrostátním přijetím evropského zatýkacího rozkazu byl narušen trvalý vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání tohoto řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana k jeho stíhání v členském státě EU pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto řízení mu nic nebrání vrátit se zpět na území České republiky. Občan má právo se bránit proti opatřením orgánů činných v trestním řízení při předání podle evropského zatýkacího rozkazu opravnými prostředky, nevyjímaje z toho ani případnou ústavní stížnost.