Vyhláška ministerstva zdravotnictví o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví

§ 1

účinné od 1. 7. 1966(1) Lékaři obstarávají úkoly vyžadující vysokoškolské lékařské vzdělání, zejména určují diagnózu, stanoví léčebný plán i plán hygienických a protiepidemických opatření, určují zdravý způsob života a práce, provádějí výběr osob, které mají být zařazeny do soustavné dispenzární péče, ukládají izolaci a karanténní opatření, vydávají posudky, předpisují léky a provádějí léčebné výkony.

účinné od 1. 7. 1966(2) Lékaři řídí a kontrolují práci přidělených spolupracovníků a vedou je soustavně ke zvyšování úrovně jejich práce.

§ 2

účinné od 1. 7. 1966(1) Způsobilost k výkonu lékařského povolání se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na fakultě všeobecného lékařství, fakultě dětského lékařství a lékařské fakultě hygienické.

účinné od 1. 7. 1966(2) Absolventi fakulty dětského lékařství a fakulty všeobecného lékařství - dětského směru získávají způsobilost k výkonu povolání především v péči o děti, absolventi lékařské fakulty hygienické k výkonu povolání především v hygieně a epidemiologii. Absolventi stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství získávají způsobilost k výkonu lékařského povolání jen v péči o chrup a dutinu ústní.

účinné od 1. 7. 1966(3) Ministerstvo zdravotnictví může ze závažných důvodů udělit absolventu stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství povolení k výkonu povolání v jiném úseku zdravotnických služeb, než pro který získal způsobilost, a stanovit potřebné podmínky. Absolventům fakulty dětského lékařství, fakulty všeobecného lékařství - dětského směru a absolventům lékařské fakulty hygienické může takové povolení udělit krajský národní výbor.

§ 3

účinné od 1. 7. 1966Farmaceuti

účinné od 1. 7. 1966(1) Farmaceuti obstarávají úkoly vyžadující vysokoškolské farmaceutické vzdělání, zejména při přípravě, výrobě, výdeji, distribuci a kontrole léčiv a při speciálních laboratorních pracích.

účinné od 1. 7. 1966(2) Farmaceuti v lékárnách zejména přijímají recepty a posuzují je, zda odpovídají příslušným předpisům, připravují léky, vydávají léky na předpis lékaře po provedení konečné kontroly a kontrolují farmaceutické suroviny pro přípravu léků.

účinné od 1. 7. 1966(3) Farmaceuti řídí a kontrolují práci přidělených spolupracovníků a vedou je soustavně ke zvyšování úrovně jejich práce.

účinné od 1. 7. 1966(4) Způsobilost k výkonu povolání farmaceuta se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na farmaceutické fakultě.

§ 4

účinné od 1. 7. 1966Dentisté

účinné od 1. 7. 1966(1) Dentisté poskytují ambulantní léčebně preventivní péči o chrup. Přitom jsou oprávněni

1. účinné od 1. 7. 1966a) odstraňovat zubní kámen a povlak,
2. účinné od 1. 7. 1966b) přibrušovat zuby,
3. účinné od 1. 7. 1966c) zhotovovat pevné a snímací upevňovací dlahy,
4. účinné od 1. 7. 1966d) odstraňovat citlivost zubů impregnací,
5. účinné od 1. 7. 1966e) otevírat a plnit (plombovat) zuby a kořeny včetně ošetření kořene,
6. účinné od 1. 7. 1966f) vytahovat zuby a kořeny s výjimkou případů vyžadujících lékařské ošetření,
7. účinné od 1. 7. 1966g) zhotovovat a zasazovat, přizpůsobovat a opravovat pevné a snímací umělé náhrady chrupu, zubů a jejich částí.

účinné od 1. 7. 1966(2) K provádění výkonů uvedených v odstavci 1 jsou dentisté oprávněni brát otisky zubů a čelistí, používat místního znecitlivění a potřebných léčiv, zhotovovat a hodnotit rentgenové snímky zubů. K jiným výkonům nejsou dentisté oprávněni. Zjistí-li při provádění výkonů, že je třeba lékařského ošetření, nesmějí, pokud nejde o poskytnutí první pomoci, ve výkonech pokračovat a jsou povinni předat ošetřovaného k dalšímu odbornému ošetření, popřípadě mu toto ošetření zajistit.

účinné od 1. 7. 1966(3) Povolání dentisty mohou vykonávat zdravotničtí pracovníci, kteří získali způsobilost k výkonu tohoto povolání podle dřívějších předpisů.*) Ministerstvo zdravotnictví může povolit pracovníkům, kteří vykonávají nejméně 10 let práce dentisty, aniž do počátku účinnosti této vyhlášky získali k tomu předepsanou způsobilost, aby tuto způsobilost získali dodatečným složením zkoušky, a to do 30. června 1967.

§ 5

účinné od 1. 7. 1966(1) Střední zdravotničtí pracovníci vykonávají svou odbornou činnost vyžadující střední zdravotnické vzdělání, a to podle povahy vykonávané práce buď samostatně nebo podle pokynů lékaře, popřípadě jiného vedoucího pracovníka.

účinné od 1. 7. 1966(2) Středními zdravotnickými pracovníky jsou zdravotní sestra, dětská sestra, ženská sestra, zubní sestra, dietní sestra, rehabilitační pracovník, asistent hygienické služby, zdravotní laborant, rentgenový laborant, zubní laborant, lékárenský laborant a oční optik. Počet oborů středních zdravotnických pracovníků může ministerstvo zdravotnictví přizpůsobovat podle potřeb zdravotnických služeb.

účinné od 1. 7. 1966(3) Rozsah oprávnění a náplň činnosti jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.

§ 6

účinné od 1. 7. 1966(1) Způsobilost k výkonu povolání jednotlivých oborů středních zdravotnických pracovníků se získává ukončením studia a složením předepsaných zkoušek na střední zdravotnické škole. Ministerstvo zdravotnictví může stanovit podmínky pro rozšíření způsobilosti středních zdravotnických pracovníků k výkonu povolání v dalším oboru.

účinné od 1. 7. 1966(2) Střední zdravotnický pracovník může být převeden na práci v jiném oboru, než pro který získal způsobilost, jen výjimečně. Přechodně lze takové opatření učinit bez doplnění způsobilosti se souhlasem pracovníka nejdéle na dobu šesti měsíců, bez jeho souhlasu nejdéle na dobu třiceti dnů. Jinak lze převést středního zdravotnického pracovníka na práci v jiném oboru, než pro který získal způsobilost, jen s jeho souhlasem a za předpokladu, že získá způsobilost pro tento obor dodatečně.

§ 7

účinné od 1. 7. 1966(1) Nižší zdravotničtí pracovníci vykonávají ve zdravotnických zařízeních pod vedením výše kvalifikovaných odborných pracovníků práce vyžadující krátkodobé zdravotnické vzdělání.

účinné od 1. 7. 1966(2) Nižšími zdravotnickými pracovníky jsou sanitářky (sanitáři) pro jednotlivé úseky práce, pěstounky, zubní instrumentářky a dezinfektoři. Počet oborů nižších zdravotnických pracovníků může ministerstvo zdravotnictví přizpůsobovat podle potřeb zdravotnických služeb.

účinné od 1. 7. 1966(3) Rozsah oprávnění a náplň činnosti jednotlivých oborů nižších zdravotnických pracovníků stanoví ministerstvo zdravotnictví.

§ 8

účinné od 1. 7. 1966Nižší zdravotničtí pracovníci získávají způsobilost k výkonu povolání absolvováním odborného školení a složením závěrečné zkoušky. Toto školení je organizováno ve zdravotnických zařízeních podle učebních plánů a osnov vydaných ministerstvem zdravotnictví.

§ 9

účinné od 1. 7. 1966Zaškolení na novém pracovišti

účinné od 1. 7. 1966Přejde-li zdravotnický pracovník na pracoviště jiného odborného oddělení, je vedoucí povinen zajistit pod vedením pověřeného zkušeného pracovníka jeho zaškolení, zejména ve speciálních dovednostech a vědomostech, v organizaci a provozu a v bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Zaškolení se provádí zpravidla během tří měsíců po nástupu a jeho průběh se kontroluje a hodnotí.

§ 10

účinné od 1. 7. 1966Rozvoj lékařských věd i potřeby praxe a dělby práce vyžadují jednotnou soustavu dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků. Toto vzdělávání organizují a řídí krajské národní výbory za odborné pomoci ústavů pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků. Toto další vzdělávání se provádí v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků a na pracovištích zdravotnických zařízení, a to podle zásad stanovených ministerstvem zdravotnictví v dohodě s ministerstvem školství a kultury.

§ 11

účinné od 1. 7. 1966(1) Další vzdělávání zdravotnických pracovníků zahrnuje specializační průpravu lékařů a farmaceutů, pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků a další zdokonalování znalostí.

účinné od 1. 7. 1966(2) Hlavními formami dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků je samostatné studium, získávání znalostí a dovedností pod vedením kvalifikovaného pracovníka, seminární školení, kursy a potřebné doplňování znalosti na školicích místech nebo jiné hromadné akce pořádané ve zdravotnických zařízeních a v ústavech pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků.

účinné od 1. 7. 1966(3) Specializační průprava lékařů a farmaceutů a pomaturitní studium středních zdravotnických pracovníků se koná zpravidla na pracovištích těchto pracovníků, pokud vyhovují požadavkům pro tyto účely. Je-li toho třeba, zejména u specializační průpravy pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci, může být lékaři nebo farmaceutovi uloženo doplnění průpravy. Toto doplnění se provádí na vysoce kvalifikovaných pracovištích, vybraných pro školení lékařů nebo farmaceutů z jiných pracovišť (dále jen „školicí místo“). Ústavy pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků určují náplň školení na školicím místě.

účinné od 1. 7. 1966(4) Každý lékař, farmaceut a střední zdravotnický pracovník je povinen i po získání odborné specializace zdokonalovat své znalosti, a to především soustavným individuálním studiem.

účinné od 1. 7. 1966(5) Vedoucí pracovníci na všech stupních jsou povinni vést své spolupracovníky k všestrannému zdokonalování kvalifikace, jejíž součástí je ideologická vyspělost, a odborně usměrňovat jejich studium i získávání praktických zkušeností.

§ 12

účinné od 1. 7. 1966(1) Specializační průpravou získává lékař hlubší znalosti k výkonu odborné činnosti v některém z lékařských oborů (specializace I. stupně), popřípadě k výkonu výše kvalifikované a úže specializované činnosti (specializace II. stupně, nástavbová specializace).

účinné od 1. 7. 1966(2) Základní rozsah odborných znalostí v jednotlivých specializačních oborech, rozsah znalostí společenskovědních na základě marxismu-leninismu a znalostí jazykových stanoví specializační náplně, které vydává ústav pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů (dále jen „Institut“) po schválení ministerstvem zdravotnictví.

§ 13

účinné od 1. 7. 1966(1) Specializaci I. a II. stupně lze získat v těchto oborech:

1. účinné od 1. 7. 19661. interní lékařství,
2. účinné od 1. 7. 19662. pediatrie,
3. účinné od 1. 7. 19663. gynekologie a porodnictví,
4. účinné od 1. 7. 19664. chirurgie,
5. účinné od 1. 7. 19665. neurologie,
6. účinné od 1. 7. 19666. psychiatrie,
7. účinné od 1. 7. 19667. dermatovenerologie,
8. účinné od 1. 7. 19668. stomatologie,
9. účinné od 1. 7. 19669. otorinolaryngologie,
10. účinné od 1. 7. 196610. oftalmologie,
11. účinné od 1. 7. 196611. radiodiagnostika,
12. účinné od 1. 7. 196612. radioterapie,
13. účinné od 1. 7. 196613. patologická anatomie,
14. účinné od 1. 7. 196614. hygiena,
15. účinné od 1. 7. 196615. mikrobiologie,
16. účinné od 1. 7. 196616. epidemiologie.

účinné od 1. 7. 1966(2) V oboru teorie a organizace zdravotnictví, jehož tematika prostupuje všechny lékařské obory, lze získat specializaci jen jako další specializaci po dosažení specializace I. stupně v některém oboru, především v interním lékařství, v pediatrii, v hygieně a v epidemiologii.

účinné od 1. 7. 1966(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbou specializaci v oborech uvedených v příloze. Pro zvlášť úzce specializované obory, které nejsou uvedeny v příloze, může nástavbovou specializaci přiznat výjimečně ministerstvo zdravotnictví po vyjádření své vědecké rady.

§ 14

účinné od 1. 7. 1966(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v oboru stomatologie tři roky; ve II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.

účinné od 1. 7. 1966(2) Pracuje-li lékař ve zkráceném úvazku, prodlužuje se úměrně doba předepsaná k získání specializace.

účinné od 1. 7. 1966(3) Nepracuje-li lékař v oboru, ve kterém získal specializaci, po dobu delší pěti let, může dále pracovat jako specialista v tomto oboru jen po předchozím doplnění znalostí a jejich ověření kvalifikační atestací. Nutné předpoklady pro doplnění znalostí zajistí krajský národní výbor, u lékařů pracujících v zařízeních ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví.

účinné od 1. 7. 1966(4) Lékař může získat specializaci nejvýše ve třech oborech.

§ 15

účinné od 1. 7. 1966(1) Do specializační průpravy lze započítat jen práci v oboru konanou v pracovním poměru. Ministerstvo zdravotnictví stanoví zda a v jakém rozsahu se započítává práce v oboru konaná mimo pracovní poměr.

účinné od 1. 7. 1966(2) Lékařská praxe v jiném oboru se započítává jen do doby vlastní specializační průpravy, a to nejvýše dvěma měsíci.

účinné od 1. 7. 1966(3) Ze základní vojenské služby se započítává do celkové specializační průpravy šest měsíců. Pokud vykonal lékař základní vojenskou službu před ukončením dvanáctiměsíční všeobecné části specializační průpravy, započítává se mu do této všeobecné části dvěma měsíci, zbývajícími čtyřmi měsíci do vlastní specializační průpravy. Odborná činnost lékaře vykonávaná v průběhu základní vojenské služby ve specializačním oboru se však započítává do specializační průpravy v celém rozsahu.

účinné od 1. 7. 1966(4) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se započítává do celkové specializační průpravy nejvýše dvěma měsíci.

§ 16

účinné od 1. 7. 1966(1) Specializační průprava pro první specializaci začíná všeobecnou částí, jejímž cílem je upevnit a prohloubit pod vedením zkušeného odborníka teoretické i praktické znalosti získané v průběhu studia.

účinné od 1. 7. 1966(2) Všeobecná část specializační průpravy se provádí

1. účinné od 1. 7. 1966a) u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a chirurgie, přičemž musí absolventi získat potřebné znalosti i z oboru přenosných nemocí a gynekologie;
2. účinné od 1. 7. 1966b) u absolventů lékařské fakulty hygienické po dobu dvanácti měsíců v oboru interního lékařství a v jednotlivých úsecích hygieny a epidemiologie, přičemž musí absolventi získat též potřebné znalosti z oboru přenosných nemocí;
3. účinné od 1. 7. 1966c) u absolventů stomatologického směru fakulty všeobecného lékařství a u ostatních absolventů zařazených do specializace ve stomatologii během dvouměsíční průpravy v tomto oboru.

účinné od 1. 7. 1966Rozsah a časové rozdělení činnosti v jednotlivých oborech stanoví specializační náplně.

účinné od 1. 7. 1966(3) Krajské národní výbory určují pracoviště, na kterých se provádí všeobecná část specializační průpravy, a to náležitě vybavená oddělení nemocnic s poliklinikou a hygienických stanic.

účinné od 1. 7. 1966(4) Při další specializaci I. stupně se trvání specializační průpravy u absolventů fakulty všeobecného lékařství a fakulty dětského lékařství zkracuje o dobu její všeobecné části.

§ 17

účinné od 1. 7. 1966(1) Za organizaci všeobecné části specializační průpravy odpovídají ředitelé nemocnic s poliklinikou. Za odborné vedení lékařů odpovídají vedoucí pracovníci příslušných odborných pracovišť.

účinné od 1. 7. 1966(2) Při nástupu první specializační průpravy vydá krajský národní výbor lékaři specializační index, do něhož se plynule zaznamenává její průběh.

§ 18

účinné od 1. 7. 1966(1) Nejpozději do třiceti dnů po ukončení všeobecné části specializační průpravy krajský národní výbor stanoví po projednání s lékařem obor, ve kterém bude prováděna vlastní specializační průprava lékaře. U lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, stanoví obor ministerstvo zdravotnictví.

účinné od 1. 7. 1966(2) Výběr oboru se připravuje již v průběhu všeobecné části specializační průpravy na základě hodnocení schopností lékaře i s přihlédnutím k jeho společensky odůvodněným zájmům a v souladu s perspektivní potřebou specialistů.

účinné od 1. 7. 1966(3) Stanovený specializační obor se zaznamenává do indexu.

účinné od 1. 7. 1966(4) Změnu určeného oboru v průběhu specializační průpravy může provést ze závažných důvodů orgán příslušný k určování oboru, a to jen na základě dohody s lékařem.

§ 19

účinné od 1. 7. 1966(1) Vlastní specializační průprava se provádí na odborných pracovištích zdravotnických zařízení, lékařských fakult a výzkumných ústavů.

účinné od 1. 7. 1966(2) Lékařům pracujícím v teoretických oborech se do předepsané doby specializace v klinickém oboru započítává jeden až tři roky dosavadní praxe podle rozsahu použitelnosti znalostí z teoretického oboru pro zvolený obor; započitatelnost posoudí individuálně Institut.

§ 20

účinné od 1. 7. 1966(1) Po dobu vlastní specializační průpravy se připravuje lékař pod vedením vedoucího lékaře odborného pracoviště podle individuálního studijního plánu.

účinné od 1. 7. 1966(2) Studijní plán pro specializační průpravu v I. stupni vypracovává vedoucí lékař odborného pracoviště podle vzorového plánu vydaného Institutem. Při sestavování plánu přihlíží k pracovním možnostem zařízení i k dosavadním zkušenostem a znalostem lékaře.

účinné od 1. 7. 1966(3) Znalosti a zkušenosti získávané za specializační průpravy prověřuje vedoucí lékař odborného pracoviště alespoň jednou za půl roku; výsledek zaznamenává do indexu.

§ 21

účinné od 1. 7. 1966(1) Splnil-li lékař stanovené požadavky specializační průpravy, ověřuje se požadovaná úroveň jeho znalostí kvalifikační atestací. Místo, termín a způsob kvalifikační atestace určuje Institut.

účinné od 1. 7. 1966(2) Při kvalifikační atestaci se upouští od přezkoušení

1. účinné od 1. 7. 1966a) znalostí společenskovědních, jestliže lékař úspěšně absolvoval tříletou večerní universitu marxismu-leninismu nebo složil úspěšně odpovídající zkoušky jako součást přípravy na vědeckou hodnost nebo dřívější atestace.
2. účinné od 1. 7. 1966b) znalostí jazykových, jestliže má lékař státní jazykovou zkoušku nebo složil úspěšně jazykovou zkoušku jako součást přípravy na vědeckou hodnost nebo dřívější atestace.

§ 22

účinné od 1. 7. 1966(1) Přihlášku ke kvalifikační atestaci podává lékař Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů. Jestliže kterýkoliv z nadřízených orgánů má za to, že lékař nesplňuje předpoklady kvalifikační atestace, odmítne podání přihlášky s náležitým odůvodněním.

účinné od 1. 7. 1966(2) Kvalifikační atestace se konají v jednotlivých oborech alespoň dvakrát ročně, a to před krajskou komisí stanovenou Institutem v dohodě s krajským národním výborem nebo před ústřední komisí Institutu stanovenou v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.

účinné od 1. 7. 1966(3) Po úspěšně složené kvalifikační atestaci vydá Institut z pověření ministerstva zdravotnictví lékaři diplom o specializaci.

účinné od 1. 7. 1966(4) Kvalifikační atestace může být při neúspěchu opakována nejdříve za půl roku, a to nejvýše dvakrát; po třetí jen zcela výjimečně se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Opravné kvalifikační atestace se konají vždy před ústřední komisí Institutu.

§ 23

účinné od 1. 7. 1966(1) Lékaři, kteří získali specializaci I. stupně, mohou se dále připravovat ke specializaci II. stupně, popřípadě k nástavbové specializaci. Obvodní lékaři se mohou připravovat ke specializaci II. stupně v oboru interního lékařství jen výjimečně podle studijního plánu vydaného Institutem po schválení ministerstvem zdravotnictví.

účinné od 1. 7. 1966(2) Zařazení lékaře do této další specializační průpravy provede na jeho žádost a podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb krajský národní výbor; u lékařů, kteří pracují v zařízeních ústředně řízených, ministerstvo zdravotnictví. Při tom krajský národní výbor, popřípadě ministerstvo zdravotnictví posoudí, zda pracoviště, na kterém zařazovaný lékař pracuje, splňuje předpoklady k získání příslušné specializace.

účinné od 1. 7. 1966(3) Kvalifikační atestaci pro specializaci II. stupně nebo nástavbovou specializaci může Institut ve zvlášť odůvodněných případech povolit i lékařům, kteří nebyli zařazeni do specializační průpravy, splňují však ostatní požadované předpoklady.

§ 24

účinné od 1. 7. 1966Kvalifikační atestace u specializací II. stupně a nástavbových specializací se konají před ústřední komisí Institutu, a to nejméně jednou ročně. Institut může před povoláním lékaře ke kvalifikační atestaci stanovit potřebné doplnění průpravy. Při neúspěchu může být kvalifikační atestace opakována nejdříve za půl roku, a to jen jednou. Druhé opakování kvalifikační atestace je možné jen zcela výjimečně, a to po schválení ministerstvem zdravotnictví.

§ 25

účinné od 1. 7. 1966Pokud není v § 23 a 24 stanoveno jinak, platí pro specializace II. stupně a nástavbové specializace obdobně ustanovení o specializační průpravě a kvalifikačních atestacích pro I. stupeň.

§ 26

účinné od 1. 7. 1966(1) K průběžnému zvyšování kvalifikace lékařů je organizováno seminární školení.

účinné od 1. 7. 1966(2) Semináře na pracovištích pořádá vedoucí pracoviště pro lékaře svého oboru. Semináře mohou být pořádány též společně pro pracoviště příbuzných oborů; pro lékaře užších klinických oborů lze tyto semináře soustředit do příslušné nemocnice s poliklinikou II. typu. Tematiku stanoví vedoucí tak, aby odpovídala aktuálním potřebám pracoviště. Významnou formou seminárního školení se společnou tematikou jsou semináře klinicko-patologické a klinicko-soudně lékařské.

účinné od 1. 7. 1966(3) Ústavní semináře pořádá ředitel zdravotnického zařízení o závažných otázkách, jejichž znalost je nutná pro lékaře všech oborů.

účinné od 1. 7. 1966(4) Krajské semináře mohou být pořádány jen pro vybrané lékaře jednoho oboru nebo i oborů příbuzných. Tyto semináře pořádá krajský ústav národního zdraví.

účinné od 1. 7. 1966(5) Ministerstvo zdravotnictví určuje pro každý rok hlavní povinná témata seminářů.

§ 27

účinné od 1. 7. 1966(1) Za plánování a za organizaci seminárního školení odpovídají vedoucí pracovišť a ředitelé ústavů národního zdraví a zařízení ústředně řízených.

účinné od 1. 7. 1966(2) Přednášet na semináři je povinností odborníků zdravotnických zařízení; pro speciální tématiku, jejíž přednesení nemohou zajistit tito odborníci, lze pozvat jako přednášejícího jiného odborníka za odměnu podle obecných předpisů.

účinné od 1. 7. 1966(3) Účast na semináři je povinná pro všechny lékaře, na které se vztahuje. Vedoucí pracoviště je povinen přitom zajistit, aby nebyl narušen nutný provoz pracoviště.

účinné od 1. 7. 1966(4) Lékařům je třeba umožnit podle pracovních podmínek účast na významných akcích pořádaných Československou společností J. E. Purkyně, jimiž se doplňuje jejich kvalifikace. Tyto akce mohou být též spojovány se seminárním školením.

účinné od 1. 7. 1966(5) Nutné výlohy dopravy na akce uvedené v předchozích odstavcích se hradí účastníkům v rozsahu stanoveném platnými předpisy, pokud jsou povinné podle předchozích ustanovení a pokud účastníka na takovou akci vyšle ředitel zdravotnického zařízení.

§ 28

účinné od 1. 7. 1966(1) K dalšímu zdokonalování znalostí lékařů se pořádají též tematické kursy, školení na školicích místech a další školicí akce k seznámení se speciálními, novými metodami a aktuálními úkoly zdravotnických služeb a k přípravě na vedoucí funkce.

účinné od 1. 7. 1966(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje Institut, nebo krajský ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Institutem.

§ 29

účinné od 1. 7. 1966Institut pořádá zpravidla v období tří let pro vedoucí odborníky-školitele kursy cyklického doškolování o nejnovějších poznatcích v oboru. Účastníci tohoto školení jsou povinni přenést tyto poznatky ve školicích akcích organizovaných ústavy národního zdraví na všechny lékaře příslušného oboru, aby každý z nich získal vždy v průběhu tří let celkové doplnění znalostí.

§ 30

účinné od 1. 7. 1966Dentisté si zdokonalují své znalosti ve školicích akcích zpravidla společně s lékaři stomatologických pracovišť.

§ 31

účinné od 1. 7. 1966(1) Specializaci lze získat v těchto farmaceutických oborech:

1. účinné od 1. 7. 19661. ústavní lékárenství,
2. účinné od 1. 7. 19662. farmaceutická technologie,
3. účinné od 1. 7. 19663. farmaceutická analýza.

účinné od 1. 7. 1966(2) V oboru ústavního lékárenství lze získat specializaci I. a II. stupně, v ostatních oborech jen I. stupně; ministerstvo zdravotnictví může však podle potřeby i v těchto oborech zavést specializaci II. stupně.

účinné od 1. 7. 1966(3) Po dosažení specializace I. stupně lze získat nástavbovou specializaci v oborech uvedených v příloze.

§ 32

účinné od 1. 7. 1966(1) Specializační průprava trvá v I. stupni čtyři roky, v II. stupni a v nástavbových oborech další tři až pět let podle specializačních náplní.

účinné od 1. 7. 1966(2) První rok po promoci je určen k absolvování všeobecné části specializační průpravy a může být absolvován na různých farmaceutických pracovištích, koná-li na nich farmaceut odbornou činnost při přípravě, výdeji a kontrole léků jako svou hlavní pracovní náplň. Po absolvování této části průpravy je farmaceut zařazen do specializačního oboru.

§ 33

účinné od 1. 7. 1966Pokud není v ustanoveních § 31 a 32 stanoveno jinak, platí o dalším vzdělávání farmaceutů obdobně ustanovení o dalším vzdělávání lékařů.

§ 34

účinné od 1. 7. 1966(1) Další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků začíná nástupní praxí na základních pracovištích, která umožňuje absolventům prohloubit a doplnit znalosti získané studiem.

účinné od 1. 7. 1966(2) Nástupní praxe trvá šest až dvanáct měsíců. Její délku určí vedoucí pracoviště individuálně, a to podle osobních vlastností, školního prospěchu a výsledků práce absolventa v průběhu šestiměsíční nástupní praxe.

§ 35

účinné od 1. 7. 1966(1) Průběh nástupní praxe plynule kontroluje a hodnotí vedoucí pracoviště. Po jejím ukončení provede vedoucí pracoviště celkové zhodnocení výsledků a závěr zaznamená do osobního spisu.

účinné od 1. 7. 1966(2) Odůvodněná dlouhodobá nepřítomnost v práci se do nástupní praxe započítává nejvýše dvěma měsíci.

§ 36

účinné od 1. 7. 1966Seminární školení

účinné od 1. 7. 1966(1) Semináře pro střední zdravotnické pracovníky organizují vedoucí pracovišť, a to podle plánu, který schvaluje ředitel zařízení.

účinné od 1. 7. 1966(2) K obecné tematice se pořádají semináře pro pracovníky celého zařízení. Je-li v zařízení malý počet pracovníků téhož oboru, zúčastňují se seminářů pořádaných zdravotnickým zařízením vyššího typu.

účinné od 1. 7. 1966(3) Pokud není v předchozích odstavcích stanoveno jinak, platí pro seminární školení středních zdravotnických pracovníků obdobně ustanovení o seminárním školení lékařů.

§ 37

účinné od 1. 7. 1966Krátkodobé školicí akce

účinné od 1. 7. 1966(1) K dalšímu zdokonalování znalostí středních zdravotnických pracovníků a k jejich seznámení se speciálními metodami a aktuálními úkoly ve zdravotnických službách se pořádají tematické kursy, školení na školicích místech a jiné krátkodobé školicí akce.

účinné od 1. 7. 1966(2) Akce uvedené v předchozím odstavci organizuje ústav pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků (dále jen „Ústav“) nebo ústav národního zdraví v rozsahu stanoveném ministerstvem zdravotnictví podle učebních programů vydaných Ústavem.

§ 38

účinné od 1. 7. 1966Příprava pracovníků pro vedoucí funkce

účinné od 1. 7. 1966(1) Pro pracovníky, kteří se připravují na vedoucí funkce stanovené ministerstvem zdravotnictví anebo tyto funkce nově nastoupili, pořádá Ústav zvláštní školicí akce. Účast na těchto školicích akcích je povinná.

účinné od 1. 7. 1966(2) Školicí akce se zakončují zkouškou, o níž se vydává osvědčení. Zkouška se může opakovat nejdříve po třech měsících, a to pouze jednou.

§ 39

účinné od 1. 7. 1966Příprava pracovníků pro funkce učitelů středních zdravotnických škol

účinné od 1. 7. 1966Pro pracovníky, kteří se připravují na funkce učitelů středních zdravotnických škol anebo tyto funkce nově nastoupili a dosud nenabyli pedagogické kvalifikace studiem na vysoké škole, pořádá Ústav podle osnov stanovených ministerstvem zdravotnictví zvláštní školicí akce.

§ 40

účinné od 1. 7. 1966Cyklické doškolování

účinné od 1. 7. 1966(1) K zajištění všestranného periodického doplňování znalostí středních zdravotnických pracovníků v jednotlivých oborech a úsecích práce se postupně zavádí cyklické doškolování, prováděné zpravidla v období pěti let.

účinné od 1. 7. 1966(2) Ústav pořádá zpravidla v období pěti let pro vedoucí střední zdravotnické pracovníky cyklické doškolování o nejnovějších poznatcích v oboru. Účastníci tohoto školení jsou povinni přenést tyto poznatky ve školicích akcích organizovaných ústavy národního zdraví na všechny střední zdravotnické pracovníky příslušného oboru, aby každý z nich získal nejméně jednou za pět let celkové doplnění znalostí.

§ 41

účinné od 1. 7. 1966Pomaturitní studium

účinné od 1. 7. 1966(1) Pomaturitním studiem se získává odborná specializace v úsecích práce, které jsou uvedeny v příloze, popřípadě v dalších úsecích, které stanoví ministerstvo zdravotnictví podle potřeb rozvoje zdravotnických služeb.

účinné od 1. 7. 1966(2) Výběr účastníků pomaturitního studia provádějí ředitelé ústavů národního zdraví a ředitelé ústředně řízených zařízení; určí zároveň pracovníka, který odpovídá za soustavné vedení účastníků tohoto studia.

účinné od 1. 7. 1966(3) Pomaturitní studium trvá zpravidla tři roky a ukončuje se závěrečnou zkouškou před komisí, kterou zřizuje Ústav v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. O závěrečné zkoušce se vydává osvědčení. Zkoušku lze opakovat nejdříve za půl roku a nejvýše dvakrát.

účinné od 1. 7. 1966(4) Obsahovou náplň, zásady organizace a způsob provádění pomaturitního studia stanoví ministerstvo zdravotnictví.

§ 42

účinné od 1. 7. 1966(1) Další vzdělávání nižších zdravotnických pracovníků je založeno především na plynulém zdokonalování jejich znalostí a dovedností při práci pod vedením středních zdravotnických pracovníků, lékařů nebo farmaceutů.

účinné od 1. 7. 1966(2) Nižší zdravotničtí pracovníci, kteří mají předpoklady k získání vyšší kvalifikace, mohou se přihlásit ke studiu při zaměstnání na střední zdravotnické škole.

§ 43

účinné od 1. 7. 1966(1) Vedoucí pracovníci jsou povinni pečovat o to, aby jiní odborní pracovníci ve zdravotnictví, kromě zvyšování svých vlastních odborných znalostí a dovedností, získávali i potřebné znalosti zdravotnické.

účinné od 1. 7. 1966(2) Podle potřeby se tito pracovníci účastní též seminářů a jiných akcí ke zvyšování kvalifikace obdobně jako zdravotničtí pracovníci.

§ 44

účinné od 1. 7. 1966(1) Tato vyhláška se vztahuje i na zdravotnické pracovníky vykonávající zdravotnické povolání mimo odvětví zdravotnictví s výjimkou dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků teoretických oborů a lékařů-učitelů na vysokých školách.

účinné od 1. 7. 1966(2) Příslušné ústřední úřady v dohodě s ministerstvem zdravotnictví určí, které orgány v těchto odvětvích plní úkoly, jež podle této vyhlášky příslušejí ministerstvu zdravotnictví a národním výborům.

účinné od 1. 7. 1966(3) Podrobnější úpravu, popřípadě odchylky potřebné pro účely vojenské zdravotní služby, může zavést ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.

§ 45

účinné od 1. 7. 1966Profesorům a docentům přiznává na jejich žádost ministerstvo zdravotnictví specializaci příslušného oboru, a to i II. stupně, popřípadě nástavbovou specializaci bez kvalifikační atestace.

§ 46

účinné od 1. 7. 1966(1) Lékaři, kteří získali specializaci podle vyhlášky č. 161/1954 Ú. l. (č. 187/1954 Ú. v) v oborech uvedených v této vyhlášce, mají nadále specializaci podle této vyhlášky.

účinné od 1. 7. 1966(2) Lékařům, kteří získali specializaci před účinností této vyhlášky v oborech, které nejsou uvedeny v této vyhlášce nebo v její příloze, vydá Institut diplom o nejbližší příbuzné specializaci (§ 48).

účinné od 1. 7. 1966(3) Lékaři, kteří získali podle vyhlášky č. 161/1954 Ú. l. (č. 187/1954 Ú. v.) specializaci, jež se podle této vyhlášky a její přílohy mění ve specializaci nástavbovou, mají přímo tuto nástavbovou specializaci, aniž by tím získali specializaci I. stupně v příslušném oboru.

§ 47

účinné od 1. 7. 1966(1) Lékařům, kteří před účinností této vyhlášky získali specializaci v oborech, u nichž se nově zavádí II. stupeň specializace nebo specializace nástavbová, Institut přizná tuto specializaci bez kvalifikační atestace, jestliže úspěšně pracují v oboru alespoň deset let před účinností této vyhlášky a zastávají vedoucí funkce (především funkce vedoucího oddělení nemocnice s poliklinikou nebo vedoucího odboru hygienické stanice). Dále přizná tuto specializaci vědeckým pracovníkům výzkumných ústavů a odborným asistentům lékařských fakult a Institutu, pokud jsou pověřeni vedením samostatného pracovního úseku a pracují v oboru alespoň deset let před účinností této vyhlášky.

účinné od 1. 7. 1966(2) Lékaři, kteří mají v těchto oborech před účinností této vyhlášky alespoň tři roky praxe po získání základní specializace podle dřívějších předpisů, jsou oprávněni podrobit se kvalifikační atestaci bez ohledu na ustanovení § 23 a 24; Institut může však vázat přijetí přihlášky na potřebné doplnění praktických zkušeností.

§ 48

účinné od 1. 7. 1966Žádosti o přehodnocení specializací podle předchozích ustanovení jsou lékaři povinni podat Institutu prostřednictvím nadřízených orgánů do dvanácti měsíců od počátku účinnosti této vyhlášky.

§ 49

účinné od 1. 7. 1966(1) Ustanovení o všeobecné části specializační průpravy (§ 16 a 17) se vztahují na lékaře, kteří zahájí specializační průpravu po 1. červenci 1967.

účinné od 1. 7. 1966(2) U lékařů, kteří v den počátku účinnosti této vyhlášky se připravují ke kvalifikační atestaci podle dřívějších předpisů, zůstává určený druh a stupeň specializace beze změny za předpokladu, že vykonají kvalifikační atestaci nejpozději do dvanácti měsíců od doby, která byla potřebná ke složení kvalifikační atestace podle dosavadních předpisů. Jde-li však o obor, který není uveden v této vyhlášce nebo v její příloze, a kvalifikační atestace nebude vykonána do dvanácti měsíců od počátku účinnosti této vyhlášky, provede krajský národní výbor, u zařízení ústředně řízených ministerstvo zdravotnictví, změnu oboru na nejblíže příbuzný obor uvedený v této vyhlášce a zajistí potřebné doplnění znalostí.

§ 50

účinné od 1. 7. 1966(1) Způsobilost k výkonu povolání středních zdravotnických pracovníků získaná podle dřívějších předpisů zůstává nedotčena.

účinné od 1. 7. 1966(2) Asistenty hygienické služby podle této vyhlášky jsou i střední zdravotničtí pracovníci, kteří získali podle dřívějších předpisů způsobilost k výkonu povolání sanitárních pracovníků.

§ 51

účinné od 1. 7. 1966(1) Střední zdravotničtí pracovníci, kteří podle dřívějších předpisů získali specializaci odpovídající úsekům práce uvedeným v příloze této vyhlášky, jsou kvalifikováni jako absolventi pomaturitního studia podle ustanovení § 41. Jde-li o úsek práce, který není uveden v příloze, může Ústav po schválení ministerstvem zdravotnictví přiznat specializaci v nejblíže příbuzném úseku práce.

účinné od 1. 7. 1966(2) Za absolventy pomaturitního studia podle § 41 se považují také ti pracovníci, kteří podle dřívějších předpisů získali na základě předepsané praxe a odborné zkoušky osvědčení o kvalifikaci instrumentářky pracující na operačním sále.

účinné od 1. 7. 1966(3) U středních zdravotnických pracovníků, kteří se v den počátku účinnosti této vyhlášky připravují ke kvalifikačním atestacím podle dřívějších předpisů, zůstává určený druh specializace beze změny za předpokladu, že vykonají kvalifikační atestaci do 31. prosince 1966. Jde-li však o specializaci v úseku práce, který není uveden v příloze k této vyhlášce, a kvalifikační atestace nebude vykonána do stanovené doby, provedou ředitelé ústavů národního zdraví a ředitelé ústředně řízených zařízení změnu specializace na nejblíže příbuzný úsek práce podle přílohy k této vyhlášce a zajistí potřebné doplnění znalostí.

účinné od 1. 7. 1966(4) Žádosti o přehodnocení specializací podle předchozích ustanovení jsou střední zdravotničtí pracovníci povinni podat Ústavu prostřednictvím nadřízených orgánů do dvanácti měsíců od počátku účinnosti této vyhlášky.

§ 52

účinné od 1. 7. 1966Za pomocné střední zdravotnické pracovníky kromě těch, kteří tuto způsobilost získali podle dřívějších předpisů, se považují též pracovníci, kteří studují při zaměstnání na střední zdravotnické škole a absolvovali již část tohoto studia stanovenou ministerstvem zdravotnictví.

§ 53