Nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 ve věci návrhu na zrušení § 5 odst. 1 poslední věty, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů

Odůvodnění

I. I.

Prezident republiky Václav Havel podal dne 5. září 2002, v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení poslední věty § 5 odst. 1, dále § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, pro rozpor s čl. 1, čl. 4 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Návrh na zrušení shora uvedených ustanovení podal prezident republiky (dále též „navrhovatel“) z obav před možností zneužití uvedené právní úpravy v neprospěch dítěte z níže uvedených důvodů:

1. 1. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. (dále též „zákon“) zavádí možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě ve smluvní rodině, přestože toto zařízení podle rozhodnutí soudu převzalo odpovědnost za veškerou péči o dítě. Zákon nedefinuje smluvní rodinu, neobsahuje úpravu práv a povinností dítěte a jeho biologických rodičů, včetně rozsahu odpovědnosti smluvní rodiny. Diagnostický ústav sám rodinu vybere a uzavře s ní smlouvu o výchově dítěte. Přitom soud k této změně výchovy dítěte nedává souhlas. Umísťování dítěte do smluvní rodiny na základě smlouvy mezi diagnostickým ústavem a smluvní rodinou bez dostatečné a úplné zákonné úpravy včetně soudní kontroly považuje navrhovatel za zásah do ochrany základních práv a svobod dítěte ve smyslu čl. 4 Ústavy a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.
2. 2. Napadený zákon zavádí do právního řádu České republiky nový institut smluvní rodiny, aniž by blíže vymezil jeho obsah a stanovil práva a povinnosti členů smluvní rodiny a dítěte, jakož i vztahy mezi smluvní rodinou, diagnostickým ústavem a zákonnými zástupci dítěte. Jde o pojem velmi neurčitý, jeho obsah nelze naplnit běžnými interpretačními postupy. Požadavek určitosti nesplňují ani podmínky, za kterých dítě může být do smluvní rodiny umístěno. Pojmy jako „ve zvláště odůvodněných případech“ a „vyžaduje-li to zájem dítěte“, byť částečně konkretizované pojmem „děti, u kterých pobyt v kolektivu není vhodný“, jsou natolik vágní, že je nelze ani při nejlepší vůli označit za zákonné meze uvážení diagnostického ústavu.
3. 3. Smluvní rodina má podle § 8 odst. 4 zákona poskytnout prostředí (zpravidla po dobu 8 týdnů) a zabezpečovat úkoly diagnostického ústavu stanovené v § 5 odst. 2 zákona, tj. úkoly diagnostické, vzdělávací, terapeutické, výchovné a sociální. V zákoně nejsou stanoveny požadavky na členy smluvní rodiny, jak je tomu např. u pedagogických i nepedagogických pracovníků školských zařízení. Vymezení smluvní rodiny tak, jak ji zákon pojímá, je naprosto neurčité, odporuje principu právní jistoty, a tím i principům právního státu. Dochází tak k rozporu tohoto zákona s čl. 1 Ústavy, který stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.
4. 4. Podle § 41 odst. 2 zákona má Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou stanovit charakter smlouvy mezi diagnostickým ústavem a smluvní rodinou, její obsah, rozsah práv a povinností, případně jaké důsledky oběma smluvním stranám a dále dítěti a jeho vlastním rodičům vzniknou. Zamýšlená vyhláška by tedy nutně musela obsahovat oprávnění a postupy, které však nesporně vyžadují zákonnou úpravu. Takové zmocnění je v přímém rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle něhož ministerstva mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zmocněna. Ústava umožňuje zákonodárci, aby zmocnil orgán výkonné moci vydat k provedení zákona podzákonný předpis. Prováděcí předpis musí být v souladu se zákonem, jehož se týká, musí být vydán na jeho základě a v jeho mezích. Předpokladem tedy je, že zákon obsahuje základní rámec pro podzákonný předpis.
5. 5. Právní úprava umísťování dětí do smluvní rodiny odporuje čl. 4 odst. 2 Listiny, který stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem.

II. II.

V souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) si Ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení.

Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky podal vyjádření její předseda PhDr. Lubomír Zaorálek. Zrekapituloval podstatu návrhu a uvedl, že poslední věta ustanovení § 5 odst. 1 napadeného zákona zavádí v oblasti ústavní výchovy možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě do smluvní rodiny. Ostatní napadená ustanovení zákona tento nový institut dále provádějí. Zákon č. 109/2002 Sb. byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor v době, kdy označený zákon přijímal, jednal v přesvědčení, že zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení vyjmenovaných ustanovení posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Za Senát Parlamentu České republiky podal vyjádření jeho předseda JUDr. Petr Pithart. Zdůraznil, že všechna ustanovení zákona, navržená ke zrušení, se týkají institutu smluvní rodiny. S ohledem na většinovou vůli Senátu uvedl ve prospěch návrhu podaného prezidentem republiky tyto argumenty:

Listina základních práv a svobod v čl. 32 odst. 4 větě druhé výslovně stanoví, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. V souladu s tímto principem soud nařizuje ústavní výchovu dítěte (§ 46 odst. 1 zákona o rodině), soud ukládá ochrannou výchovu mladistvému (§ 84 odst. 1 trestního zákona), soud také nařizuje předání dítěte do péče jiné osoby, ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny (§ 76a odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu je třeba rovněž ke svěření dítěte do pěstounské péče (§ 45a odst. 1 zákona o rodině) a k osvojení dítěte (§ 63 odst. 2 zákona o rodině). Taktéž pozastavení omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti vyžaduje rozhodnutí soudu (§ 42 a 44 zákona o rodině). Naproti tomu ustanovení zákona napadená prezidentem republiky umožňují, aby diagnostický ústav na základě blíže nespecifikované smlouvy a bez rozhodnutí soudu umístil dítě do smluvní rodiny, a tím de facto změnil rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy nebo o uložení ochranné výchovy.

V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 72/1995 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 20/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 3, nález č. 18], kterým Ústavní soud zrušil ustanovení § 46 zákona o rodině v tehdy platném znění a § 19 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, umožňující okresnímu úřadu rozhodnout v naléhavých případech o okamžitém umístění dítěte do náhradní výchovy nahrazující výchovu rodičů na dobu, než rozhodne soud.