V. V.
Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí ustanovení § 5 odst. 1 poslední věty, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. jsou v rozporu s Ústavou a Listinou, protože zakládají diagnostickému ústavu oprávnění umístit dítě do smluvní rodiny. Přitom nejsou zákonem vymezeny vzájemné právní vztahy mezi diagnostickým ústavem, smluvní rodinou, dítětem a zákonnými zástupci dítěte. Úplně se opomíjí skutečnost, že rozhodnutí soudu o umístění dítěte do ústavní péče se mění dohodou několika osob, aniž by pro takové jednání byla stanovena zákonná pravidla. V takovém případě není vyloučeno, aby se dítě, svěřené rozhodnutím soudu do ústavní péče, dostalo na základě zamýšlené dohody mezi ředitelem diagnostického ústavu a osobami tvořícími smluvní rodinu do rodiny, jejíž prostředí je pro dítě nevyhovující. Pro srovnání ministerstvo připomíná úpravu postavení a povinností osvojitelů a pěstounů, respektive budoucích osvojitelů a pěstounů. Tato úprava je v plném rozsahu úpravou zákonnou, nikoliv podzákonnou.
Shora popsanou nepřijatelnou právní situaci nemůže vyřešit ani vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí, jejíž vydání předpokládá § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona. Předpokládaná vyhláška by musela zahrnovat stanovení povinností členů smluvní rodiny, např. povinnosti zúčastnit se přípravy pro péči o dítě, povinnosti sdělit určité osobní údaje, povinnosti spolupracovat při provádění kontroly a rovněž stanovení různých povinností spojených s výběrem smluvní rodiny a se samotnou péčí o dítě. Zakotvením uvedených povinností ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí na základě obecně formulovaného zmocnění § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona zákona by došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.. Dotčená ustanovení zákona nejsou potřebným podkladem, který by stanovil meze, v nichž se má prováděcí vyhláška pohybovat. Z ustanovení § 5 odst. 1, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona nelze tyto meze dovodit.
Konečně dotázané ministerstvo zastává názor, že zmocnění Ministerstva práce a sociálních věcí k vydání vyhlášky je vadné z hlediska zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu § 8 odst. 4 napadeného zákona mají být prostřednictvím smluvních rodin zabezpečovány úkoly diagnostického ústavu. Zákon č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však v ustanovení § 7 řadí školská zařízení do působnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, a nikoli Ministerstva práce a sociálních věcí.
VI. VI.
Ústavní soud si vyžádal i vyjádření Fondu ohrožených dětí. Fond se neztotožňuje s argumentací navrhovatele v tom, že nový institut smluvní rodiny představuje zásah do ochrany základních práv a svobod dítěte, nebo že odporuje principu právní jistoty, a tím i principům právního státu. Neobává se, že by tuto právní úpravu bylo možno zneužít v neprospěch dítěte ve větším rozsahu, než je i nyní možno zneužít systém ústavní výchovy (např. výchovné opatření, resp. trest spočívající v zákazu návštěvy dítěte u rodičů). Rovněž se nedomnívá, že by bližší podmínky fungování smluvních rodin nemohlo stanovit Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou, jak zákon umožňuje. Fond ohrožených dětí se domnívá, že ústavní stížnost navrhovatele není důvodná, protože právní postavení dítěte ve smluvní rodině se nemění, i nadále podléhá základním principům režimu ústavní výchovy. Zodpovědnost a kontrola nad dítětem stále náleží ústavnímu zařízení. Nic se nemění ani na možnosti kontaktu dítěte s vlastní rodinou.
Následující stránka