477
SDĚLENÍ
Ústavního soudu
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech sp. zn. I. ÚS 539/98 a sp. zn. IV. ÚS 403/98,
toto stanovisko:
I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Odůvodnění
I. I.
Stěžovatel F. O. K., zastoupený Mgr. J. Č., advokátem, ústavní stížností podanou dne 17. června 2003 napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97. K ústavní stížnosti byl připojen návrh na zrušení bodu 37 přílohy 3, části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 333/03.
Stěžovatel podal (8. ledna 2004) další ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 14/04), po výzvě k opravě vad doplněnou dne 10. února 2004, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 57/2001-105 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003 č. j. 30 Co 411/2003-117, k níž byl rovněž připojen návrh na zrušení uvedeného ustanovení části zákona č. 298/1990 Sb. Obě ústavní stížnosti splňovaly i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že se jedná o ústavní stížnosti podané stěžovatelem proti rozhodnutím vydaným obecnými soudy v řízení o totožném předmětu a věcně se týkají shodné problematiky, usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 333/03-12 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 14/04 (dále jen „stížnost“).
Ústavní stížnost směřuje proti zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, která byla potvrzena rozhodnutími soudu odvolacího, o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem v kat. území Š. u K. proti Š. s. (v řízení o ústavní stížnosti se dopisem ze dne 1. července 2004 žalované svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly). Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že uvedené nemovitosti nepřešly na stát konfiskací, neboť konfiskační řízení řádně neproběhlo, tedy že stěžovatel nikdy nepřestal být jejich vlastníkem, a kroky, které československý stát dále učinil v rámci přídělového řízení o těchto nemovitostech, nejsou platné. Pokud stát platně nepřevedl majetek stěžovatele na žalované ve sporu, nevzniklo jim vlastnické právo, které by jim stát mohl později odejmout a po letech umožnit jeho obnovení za použití zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Stěžovatel namítá, že oba soudy, které o jeho žalobě rozhodovaly, porušily jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s čl. 4 a čl. 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) tím, že na danou věc neaplikovaly ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ani neprovedly stěžovatelem navrhované důkazní prostředky k prokázání podmínek použití tohoto ustanovení, a závěr jejich rozhodnutí se tak opírá dle něj o ustanovení zákona, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel má z výše uvedených důvodů za to, že ustanovení bodu 37 přílohy 3, části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., bylo do zákona včleněno omylem, neboť zákonodárce neměl k dispozici informace o tom, že nemovitosti uvedené v tomto bodu nejsou ve vlastnictví státu, a z tohoto důvodu nemohou být na základě zákona zcizeny, neboť by tím došlo k vyvlastnění původního vlastníka, aniž by byl splněn předpoklad veřejného zájmu a poskytnutí náhrady za vyvlastnění, a je tedy nutné přistoupit k jeho zrušení pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.