III. III.
Samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. Význam času jako právní skutečnosti z hlediska požadavku stability vlastnických vztahů podtrhl zákonodárce v restitučních předpisech, když se na straně jedné rozhodl umožnit průlom do vlastnických vztahů, na straně druhé však uplatnění nároků podle těchto předpisů omezil relativně krátkou časovou lhůtou pro uplatnění restitučního nároku, jejímž marným uplynutím nárok prekludoval.
Deformace pojmu vlastnictví a jeho obsahu, učiněná po roce 1948, zasáhla i účinky právních aktů (ať už individuálních či normativních) nastalých před tímto obdobím, neboť samotný jeho institut byl zbaven některých do té doby platných atributů, včetně vlivu času na změnu práv nebo jejich obsahu. Tehdejší právní věda, shodně s platnou právní úpravou, zastávala stanovisko, které je nyní teorií vlastnického práva restaurováno, jímž je „více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomické“ (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, II. díl, str. 198 a násl.). Nutnost uznání vlastnictví jako kategorie sociální, jež musí vejít ve shodu s jeho pojmem právním, bylo chápáno za situace, kdy se někdo choval k věci jako vlastník, byl (mnohdy i ze strany státu a jeho orgánů) za vlastníka uznán a je zásadně i o svém řádném vlastnictví přesvědčen, ač právní stav může být jiný. Tento problém je řešen po celou dobu existence vyspělých právních řádů – v zásadě již od dob římských (zde institutem honorárního nebo praetorského vlastnictví). Další řešení hledala právní teorie v institutech oprávněné držby a vydržení. Tyto instituty spolu s časovým omezením vlastnické žaloby proti tzv. knihovnímu vlastníkovi [jako forma praescriptio tabularum dle § 61 – 67 knihovního zákona č. 95 ze dne 25. července 1871 (pozn. red.: zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách) – viz Randa, A.: Právo vlastnické dle rakouského práva, IV. opravené vydání. Praha 1889, str. 113 a násl, shodně Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, II. díl, str. 537 a násl.] a ochranou nabyvatele v dobré víře byly v právním řádu s určitou, nepřerušovanou tradicí naprosto přirozené a o jejich nutnosti nebo účincích nebylo sporu. S účinností občanského zákoníku z roku 1950 (pozn. red.: zákon č. 141/1950 Sb.) však byly zavrženy, čímž byl učiněn další krok v deformaci vlastnického práva a jeho ochrany pro několik desítek let.
Je však nepochybné, že účinky plynutí času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rámci jakéhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo neúspěšně) a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) došlo k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními. Shodně to již vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. října 2001 sp. zn. IV. ÚS 437/01 (nepublikováno): „Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Výjimečně však, ve věcech restitučních, Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů uvedených v restitučních předpisech (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 225/96, uveřejněný pod č. 18, svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O takovou restituční věc se však v případě stěžovatelky nejedná, přičemž Ústavní soud nesdílí její přesvědčení, že závěry ve věcech restitučních nutno respektovat i při rozhodování o určovacích žalobách. Orgány veřejné moci ve věci stěžovatelky rozhodující tedy nebyly povinny zabývat se zkoumáním, zda příslušné (deklaratorní) správní rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky, resp. její babičky podmínky pro konfiskaci splněny nebyly. Je však i toho názoru, že v roce 1946, kdy k vydání konfiskačního výměru došlo, byla Československá republika demokratickým státem, a tudíž babičce stěžovatelky nic nebránilo využít možnost podat odvolání k příslušnému zemskému národnímu výboru ve smyslu § 1 odst. 4 cit. dekretu. Pokud takto nepostupovala, nelze za současného právního stavu zvrátit předmětné správní rozhodnutí určovací žalobou. Tomuto závěru odpovídá i platný systém restitučních předpisů, jež je výrazem vůle zákonodárce omezit nápravu spáchaných majetkových křivd na ty, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Ústavní soud připomíná, že pokud došlo v tomto období k dokončení sporu, který započal před tímto obdobím (např. sporu o platnost konfiskace), pak se svými rozhodnutími zastal těch, u kterých bylo zřejmé, že došlo následně ke zneužití dekretů prezidenta republiky, např. svévolnou anulací rozhodnutí ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců [viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 309/97“ (pozn. red.: Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 91) „citovaný v odůvodnění ústavní stížnosti].“.
Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný.
Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny – Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení.
V daném případě nejde ani o vyvlastnění, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945 – 1948 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva. Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V případě, že takto nabytý majetek stát mezitím převedl na třetí osobu (např. na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, případně v privatizaci), ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka nebude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil.
Nelze tedy napadnout, mimo zvláštními zákony vymezený rámec, vlastnické právo osob, které je nabyly od státu, cestou zpochybnění právních skutečností nastalých dříve, než došlo k uvedené deformaci právního řádu, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictví promítnut do zápisů ve veřejných rejstřících k tomu účelu určených (pozemkových knihách, katastru nemovitostí, patentovém rejstříku a dalších) či nikoliv. Nelze tak dát před materiálním vlastnictvím, podloženým zápisem v katastru nemovitostí, nastalým před téměř šedesáti lety, přednost formálnímu vlastnickému právu, jsou-li namítány pochybnosti o jeho zániku jen proto, že následně k uvedené deformaci došlo.
Takovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv „očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat“ (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další). Výklad Evropského soudu pro lidská práva tak dává přednost zachování právní jistoty osob, kterým svědčí onen atribut existujícího majetku, a kterým lze přiznat „legitimní očekávání, že tento stav bude zachován“ (viz např. Michael Stretch v. Spojené království, 2003).
Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.
Následující stránka