Vyhláška Ministerstva zdravotnictví, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 1/1998 Sb., kterou se stanoví požadavky na jakost, postup při přípravě, zkoušení, uchovávání a dávkování léčiv (Český lékopis 1997), ve znění vyhlášky č. 296/1999 Sb.

1. - v pružných plastových obalech s vnitřním zabezpečeným obalem,
2. - ve skleněných obalech.

Obaly a uzávěry vyhovují požadavkům pro obaly určené pro přípravky k parenterálnímu použití (3.2).

1. Používají se roztoky různého složení. Koncentrace jednotlivých složek v litru roztoku jsou obvykle v následujících rozmezích:

   Tab. 1

   	Vyjádřeno v mmol	Vyjádřeno v mEkv
   sodík	125 - 150	125 - 150
   draslík	0 - 4,5	0 - 4,5
   vápník	1,0 - 2,5	2,0 - 5,0
   hořčík	0,25 - 1,5	0,50 - 3,0
   octan a/nebo mléčnan a/nebo hydrogenuhličitan	30 - 60	30 - 60
   chloridy	90 - 120	90 - 120
   Glukosa	0 - 25

Je-li přítomen hydrogenuhličitan, roztok hydrogenuhličitanu sodného je obsažen v obalu nebo v oddělené části a je přidán k roztoku elektrolytu těsně před použitím.

1. V hemofiltraci a hemodiafiltraci mohou být použity též přípravky následujícího složení:

   Tab. 2

   	Vyjádřeno v mmol	Vyjádřeno v mEkv
   sodík	130 - 167	130 - 167
   draslík	0 - 4,0	0 - 4,0
   hydrogenuhličitan	20 - 167	20 - 167
   chloridy	0 - 147	0 - 147

Antioxidační přísady, např. disiřičitany, se k roztokům nepřidávají.

Zkoušky totožnosti

1. Podle složení se provádějí následující zkoušky (2.3.1):
   1. - draslík; zkouška (b),
   2. - vápník; zkouška (a),
   3. - sodík; zkouška (b),
   4. - chloridy; zkouška (a),
   5. - octany:
   6. - jestliže přípravek neobsahuje glukosu, provede se zkouška (b),
   7. - jestliže přípravek obsahuje glukosu, provede se následující zkouška: do zkumavky se zátkou, v níž je upevněná zahnutá trubička se převede 5 ml zkoušeného přípravku a 1 ml kyseliny chlorovodíkové R; zahřívá se a zachytí se několik mililitrů destilátu, ve kterém se provede zkouška (b) na octany,
   8. - mléčnany;
   9. - uhličitany a hydrogenuhličitany;
   10. - hořčík; k 0,1 ml žluti titanové RS se přidá 10 ml vody R, 2 ml zkoušeného přípravku a 1 ml hydroxidu sodného 1 mol/l RS; vznikne růžové zbarvení,
   11. - glukosa; k 5 ml zkoušeného přípravku se přidají 2 ml hydroxidu sodného zředěného RS a 0,05 ml síranu měďnatého RS; roztok je modrý a čirý; zahřeje se k varu; vznikne objemná červená sraženina.

Zkoušky na čistotu

Vzhled roztoku. Zkoušený přípravek je čirý (2.2.1). Jestliže neobsahuje glukosu, je bezbarvý (2.2.2, Metoda I). Jestliže obsahuje glukosu, není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok Ž₇ (2.2.2, Metoda I).

Hodnota pH (2.2.3). 5,0 až 7,5; měří se zkoušený přípravek. Jestliže obsahuje glukosu, hodnota pH je 4,5 až 6,5. Obsahuje-li hydrogenuhličitan, hodnota pH je 7,0 až 8,5.

Hydroxymethylfurfural. K objemovému množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 25 mg glukosy se přidá 5,0 ml roztoku p-toluidinu R (100 g/l) v 2-propanolu R obsahujícího kyselinu octovou ledovou R 10% (V/V) a 1,0 ml roztoku kyseliny barbiturové R (5 g/l). Směs se nechá 2 min až 3 min stát a změří se absorbance roztoku (2.2.25) při 550 nm; absorbance není větší než absorbance porovnávacího roztoku připraveného současně stejným způsobem za použití roztoku obsahujícího 10 μg hydroxymethylfurfuralu R ve stejném objemu jako zkoušený roztok. Obsahuje-li přípravek hydrogenuhličitan, použije se jako porovnávací roztok, roztok obsahující 20 μg hydroxymethylfurfuralu R.

Hliník (2.4.17). Ke 200 ml zkoušeného přípravku, jehož pH bylo upraveno na hodnotu 6,0, se přidá 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0; roztok vyhovuje limitní zkoušce na hliník (10 μg/l). Porovnávací roztok se připraví za použití 1 ml základního roztoku hliníku (2 μg Al/ml), 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0 a 9 ml vody R. Připraví se kontrolní roztok, kterým je směs 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0 a 10 ml vody R.

Kontaminace částicemi. S 50 ml zkoušeného přípravku se provede zkouška na částice pod hranicí viditelnosti (2.9.19).

Tab.3

Využitelný objem (2.9.17). Vyhovuje zkoušce předepsané pro parenterální infuzní přípravky.

Sterilita (2.6.1). Vyhovuje zkoušce na sterilitu.

Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Nejvýše 0,25 m.j. endotoxinu v mililitru.

Pyrogenní látky (2.6.8). Zkoušené přípravky, u kterých nelze provést validovanou zkoušku na bakteriální endotoxiny, vyhovují zkoušce na pyrogenní látky. Vstřikuje se 10 ml roztoku na kilogram hmotnosti králíka.

Stanovení obsahu

Sodík. 97,5 % až 102,5 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda II).

Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R tak, aby jeho koncentrace byla vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku sodíku (200 μg Na/ml).

Měří se absorbance při 589,0 nm za použití sodíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

Draslík. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R tak, aby koncentrace byla vhodná pro stanovení na použitém přístroji. Ke 100 ml roztoku se přidá 10 ml roztoku chloridu sodného R (22 g/l).

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku draslíku (100 μg K/ml). Ke 100 ml každého porovnávacího roztoku se přidá 10 ml roztoku chloridu sodného R (22 g/l).

Měří se absorbance při 766,5 nm za použití draslíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

Vápník. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R na koncentraci, která je vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku vápníku (400 μg Ca/ml).

Měří se absorbance při 422,7 nm za použití vápníkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

Hořčík. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R na koncentraci, která je vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku hořčíku (100 μg Mg/ml).

Měří se absorbance při 285,2 nm za použití hořčíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

Celkové chloridy. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Přesně odměřený objem zkoušeného přípravku odpovídající asi 60 mg chloridů se zředí vodou R na 50 ml. Přidá se 5 ml kyseliny dusičné zředěné RS, 25,0 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS a 2 ml dibutylftalatu R. Po protřepání se přidají 2 ml síranu amonno-železitého RS2 jako indikátoru a titruje se thiokyanatanem amonným 0,1 mol/l VS do červenožlutého zbarvení.

1 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS odpovídá 3,545 mg Cl.

Octany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. K množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 0,7 mmol octanu se přidá 10,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 0,1 mmol octanu.

Mléčnany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. K množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 0,7 mmol mléčnanu se přidá 10,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS a 50 ml acetonitrilu R a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 0,1 mmol mléčnanu.

Hydrogenuhličitan sodný. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Objemové množství zkoušeného přípravku odpovídající asi 0,1 g hydrogenuhličitanu sodného se titruje kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20).

1 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS odpovídá 8,40 mg NaHCO₃.

Mléčnany a hydrogenuhličitany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství mléčnanu a/nebo hydrogenuhličitanu. Stanoví se kapalinovou chromatografií (2.2.29).

Zkoušený roztok. Použije se zkoušený přípravek.

Porovnávací roztok. Ve 100 ml vody pro chromatografii R se rozpustí přesně odvážená množství mléčnanů a hydrogenuhličitanů, aby byly získány roztoky o koncentraci odpovídající asi 90 %, 100 % a 110 % jejich deklarovaného množství.

1. Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:
   1. - kolony délky 0,3 m a vnitřního průměru 7,8 mm naplněné katexem R (9 μm),
   2. - jako mobilní fáze, kterou je kyselina sírová 0,005 mol/l R, která byla předem heliem R odplyněna; průtoková rychlost je 0,6 ml/min,
   3. - diferenčního refraktometrického detektoru.

Teplota kolony se udržuje na 85 °C.

Dvakrát se nastříkne po 20 μl zkoušeného roztoku a po 20 μl každého porovnávacího roztoku. Jsou-li chromatogramy zaznamenávány za předepsaných podmínek, jsou píky eluované v následujícím pořadí: mléčnany a pak hydrogenuhličitany.

Koncentrace mléčnanů a hydrogenuhličitanů ve zkoušeném roztoku se stanoví extrapolací plochy píku mléčnanu a výšky píku hydrogenuhličitanu z lineární regresní křivky získané z porovnávacích roztoků.

Redukující cukry (vyjádřeno jako glukosa bezvodá). 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství glukosy. Do 250ml kuželové baňky se zabroušenou zátkou se převede objemové množství zkoušeného přípravku odpovídající 25 mg glukosy a přidá se 25,0 ml citronanu měďnatého RS a několik zrnek pemzy. Zahřívá se 2 min pod zpětným chadičem k varu a potom se přesně 10 min vaří. Po ochlazení se přidají 3 g jodidu draselného R rozpuštěného ve 3 ml vody R a opatrně po malých dávkách se přidává 25,0 ml roztoku kyseliny sírově R (25 %). Titruje se thiosíranem sodným 0,1 mol/l VS za použití škrobu RS jako indikátoru přidaného před koncem titrace. Provede se slepá zkouška s 25,0 ml vody R.

Vypočte se obsah redukujících cukrů vyjádřený jako glukosa bezvodá (C₆H₁₂O₆) za použití tabulky 4.

Tab.4

Uchovávání

Při teplotě ne nižší než 4 °C.

Označování

1. V označení na obalu se uvede:
   1. - složení přípravku vyjádřené v g/l a v mmol/l,
   2. - vypočítaná hodnota osmolarity vyjádřená v mosmol/l,
   3. - jmenovitý objem roztoku v obalu,
   4. - zda je přípravek prostý bakteriálních endotoxinů nebo, kde je to vhodné, zda je prostý pyrogenních látek,
   5. - podmínky uchovávání,
   6. - upozornění, že nespotřebovaná část roztoku se odstraní.

1. “

1. 195. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, článek Solutiones ad haemodialysim zní:
   1. „

   Solutiones ad haemodialysim

   Roztoky pro hemodialýzu

   Jsou to roztoky obsahující elektrolyty o přibližně stejné iontové koncentraci jako má plazma. Mohou obsahovat také glukosu.

   Roztoky pro hemodialýzu se používají ve velkých objemech, proto se obvykle připravují ředěním koncentrovaných roztoků vodou vhodné jakosti, viz Voda pro ředění roztoků pro hemodialýzu, za použití např. automatického dávkovacího zařízení.

   Koncentrované roztoky pro hemodialýzu

   Při přípravě a uchovávání koncentrovaných roztoků pro hemodialýzu se používají materiály a postupy, které zajišťují co nejmenší mikrobiální kontaminaci, jak je možné. V určitých případech je nutno použít roztoky sterilní.

   Během ředění a použití roztoků se dodržují opatření zamezující mikrobiální kontaminaci. Naředěné roztoky se použijí ihned po přípravě.

   1. Koncentrované roztoky pro hemodialýzu jsou dodávané:
      1. - v pevných, polopevných nebo pružných plastových obalech,
      2. - ve skleněných obalech.

   Používají se tři typy koncentrovaných roztoků.

   1. 1. Koncentrované roztoky s octanem nebo mléčnanem

      Používají se roztoky různého složení. Koncentrace složek v roztocích je taková, aby po zředění na předepsaný objem jeden litr roztoku obsahoval jednotlivé složky obvykle v následujících rozmezích:

      Tab.1

      Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu

      	Vyjádřeno v mmol	Vyjádřeno v mEkv
      sodík	130 - 145	130 - 145
      draslík	0 - 3,0	0 - 3,0
      vápník	0 - 2,0	0 - 4,0
      hořčík	0 - 1,2	0 - 2,4
      octany nebo mléčnany	32 - 45	32 - 45
      chloridy	90 - 120	90 - 120
      glukosa	0 - 12,0

      Koncentrované roztoky s octanem nebo mléčnanem se ředí před použitím.

   1. 2. Koncentrované kyselé roztoky

      Používají se roztoky různého složení. Koncentrace složek v roztocích je taková, aby po zředění na předepsaný objem a před neutralizací hydrogenuhličitanem sodným jeden litr roztoku obsahoval jednotlivé složky obvykle v následujících rozmezích:

      Tab.2

      Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu

      	Vyjádřeno v mmol	Vyjádřeno v mEkv
      sodík	80 - 110	80 - 110
      draslík	0 - 3,0	0 - 3,0
      vápník	0 - 2,0	0 - 4,0
      hořčík	0 - 1,2	0 - 2,4
      kyselina octová	2,5 - 10	2,5 - 10
      chloridy	90 - 120	90 - 120
      glukosa	0 - 12,0

      Hydrogenuhličitan sodný se přidá těsně před použitím ve formě roztoku nebo v pevném stavu. Jeho konečná koncentrace není vyšší než 45 mmol v litru. Koncentrovaný roztok hydrogenuhličitanu sodného je dodáván ve zvláštním obalu. Koncentrované kyselé roztoky a koncentrované roztoky hydrogenuhličitanu sodného se ředí a smíchávají ve vhodném zařízení těsně před použitím. Při přípravě zředěného roztoku je možné přidat hydrogenuhličitan sodný též v pevném stavu.

   1. 3. Koncentrované roztoky bez tlumivého roztoku

      Používají se roztoky různého složení. Koncentrace složek v roztocích je taková, aby po zředění na předepsaný objem jeden litr roztoku obsahoval jednotlivé složky obvykle v následujících rozmezích:

      Tab.3

      Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu

      	Vyjádřeno v mmol	Vyjádřeno v mEkv
      sodík	130 - 145	130 - 145
      draslík	0 - 3,0	0 - 3,0
      vápník	0 - 2,0	0 - 4,0
      hořčík	0 - 1,2	0 - 2,4
      chloridy	130 - 155	130 - 155
      glukosa	0 - 12,0

      Koncentrované roztoky bez tlumivého roztoku se používají zároveň s parenterální aplikací vhodných roztoků s hydrogenuhličitanem.

   Zkoušky totožnosti

   1. Podle složení se provádějí následující zkoušky (2.3.1):
      1. - draslík; zkouška (b),
      2. - vápník; zkouška (a),
      3. - sodík; zkouška (b),
      4. - chloridy; zkouška (a),
      5. - mléčnany,
      6. - uhličitany a hydrogenuhličitany,
      7. - octany:
      8. - jestliže přípravek neobsahuje glukosu, provede se zkouška (b),
      9. - jestliže přípravek obsahuje glukosu, provede se následující zkouška: do zkumavky se zátkou, v níž je upevněná zahnutá trubička se převede 5 ml zkoušeného přípravku a 1 ml kyseliny chlorovodíkové R. Zahřívá se a zachytí se několik mililitrů destilátu, ve kterém se provede zkouška (b) na octany,
      10. - hořčík: k 0,1 ml žluti titanové RS se přidá 10 ml vody R, 2 ml zkoušeného přípravku a 1 ml hydroxidu sodného 1 mol/l RS; vznikne růžové zbarvení,
      11. - glukosa: k 5 ml zkoušeného přípravku se přidají 2 ml hydroxidu sodného zředěného RS a 0,05 ml síranu měďnatého RS; roztok je modrý a čirý. Zahřeje se k varu; vznikne objemná červená sraženina.

   Zkoušky na čistotu

   Vzhled roztoku. Zkoušený přípravek je čirý (2.2.1). Jestliže neobsahuje glukosu, je bezbarvý (2.2.2, Metoda I). Jestliže obsahuje glukosu, není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok Ž₇ (2.2.2, Metoda I).

   Hliník (2.4.17). Ke 20 ml zkoušeného přípravku, jehož pH bylo upraveno na hodnotu 6,0 se přidá 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0; roztok vyhovuje limitní zkoušce na hliník (0,1 mg/l). Porovnávací roztok se připraví za použití 1 ml základního roztoku hliníku (2 μg AI/ml), 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0 a 9 ml vody R. Připraví se kontrolní roztok, kterým je směs 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0 a 10 ml vody R.

   Využitelný objem (2.9.17). Změřený objem není menší než jmenovitý objem uvedený v označení.

   Sterilita (2.6.1). Pokud je v označení na obalu uvedeno, že koncentrovaný roztok pro hemodialýzu je sterilní, vyhovuje zkoušce na sterilitu.

   Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Nejvýše 0,5 m.j. endotoxinu v mililitru zředěného roztoku.

   Pyrogenní látky (2.6.8). Zkoušené přípravky, u kterých nelze provést validovanou zkouškou na bakteriální endotoxiny, vyhovují zkoušce na pyrogenní látky. Zkoušený přípravek se zředí vodou na injekci R na koncentraci předepsanou pro použití. Vstřikuje se 10 ml roztoku na kilogram hmotnosti králíka.

   Stanovení obsahu

   Stanoví se relativní hustota (2.2.5) a obsah se vypočítá v g/l a v mmol/l.

   Sodík. 97,5 % až 102,5 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda II).

   Zkoušený roztok. Přesně odvážené množství koncentrovaného roztoku se zředí vodou R tak, aby jeho koncentrace byla vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku sodíku (200 μg Na/ml).

   Měří se absorbance při 589,0 nm za použití sodíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Draslík. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

   Zkoušený roztok. Přesně odvážené množství koncentrovaného roztoku se zředí vodou R tak, aby jeho koncentrace byla vhodná pro stanovení na použitém přístroji. Ke 100 ml roztoku se přidá 10 ml roztoku chloridu sodného R (22 g/l).

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku draslíku (100 μg K/ml). Ke 100 ml každého porovnávacího roztoku se přidá 10 ml roztoku chloridu sodného R (22 g/l).

   Měří se absorbance při 766,5 nm za použití draslíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Vápník. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

   Zkoušený roztok. Přesně odvážené množství koncentrovaného roztoku se zředí vodou R na koncentraci, která je vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku vápníku (400 μg Ca/ml).

   Měří se absorbance při 422,7 nm za použití vápníkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Hořčík. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

   Zkoušený roztok. Přesně odvážené množství koncentrovaného roztoku se zředí vodou R na koncentraci, která je vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku hořčíku (100 μg Mg/ml).

   Měří se absorbance při 285,2 nm za použití hořčíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Celkové chloridy. 95,0% až 105,0% deklarovaného množství. Přesně odměřený objem zkoušeného přípravku odpovídající asi 60 mg chloridů se zředí vodou R na 50 ml. Přidá se 5,0 ml kyseliny dusičné zředěné RS, 25,0 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS a 2 ml dibutylftalatu R. Po protřepání se přidají 2 ml síranu amonno-železitého RS2 jako indikátoru a titruje se thiokyanatanem amonným 0,1 mol/l VS do červenožlutého zbarvení.

   1 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS odpovídá 3,545 mg Cl.

   Octany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. K množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 0,7 mmol octanu se přidá 10,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

   1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 0,1 mmol octanu.

   Mléčnany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. K množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 0,7 mmol mléčnanu se přidá 10,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS a 50 ml acetonitrilu R a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

   1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 0,1 mmol mléčnanu.

   Hydrogenuhličitan sodný. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Objemové množství zkoušeného přípravku odpovídající asi 0,1 g hydrogenuhličitanu sodného se titruje kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20).

   1 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS odpovídá 8,40 mg NaHCO₃.

   Redukující cukry (vyjádřeno jako glukosa bezvodá). 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství glukosy. Do 250ml kuželové baňky se zabroušenou zátkou se převede objemové množství zkoušeného přípravku odpovídající 25 mg glukosy a přidá se 25,0 ml citronanu měďnatého RS a několik zrnek pemzy. Zahřívá se 2 min pod zpětným chladičem k varu a potom se přesně 10 min vaří. Po ochlazení se přidají 3 g jodidu draselného R rozpuštěné ve 3 ml vody R a opatrně po malých dávkách se přidává 25 ml roztoku kyseliny sírové R (25%). Titruje se thiosíranem sodným 0,1 mol/l VS za použití škrobu RS jako indikátoru přidaného před koncem titrace. Provede se slepá zkouška s 25,0 ml vody R.

   Obsah redukujících cukrů se vyjádří jako glukosa bezvodá (C₆H₁₂O₆) za použití tabulky 4.

   Tab.4

   Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu

   Spotřeba thiosíranu sodného 0,1 mol/l VS (ml)	Glukosa bezvodá (mg)
   8	19,8
   9	22,4
   10	25,0
   11	27,6
   12	30,3
   13	33,0
   14	35,7
   15	38,5
   16	41,3

   Uchovávání

   Při teplotě ne nižší než 4 °C.

   Označování

   1. V označení na obalu se uvede:
      1. - složení přípravku vyjádřené v g/l a v mmol/1,
      2. - jmenovitý objem roztoku v obalu,
      3. - kde je to vhodné, zda je přípravek sterilní,
      4. - podmínky uchovávání,
      5. - upozornění, že přípravek je nutno před použitím zředit,
      6. - způsob ředění,
      7. - že odebraný objem je přesně odměřen,
      8. - iontové složení zředěného přípravku připraveného k použití,
      9. - upozornění, že nespotřebovaný roztok se má odstranit,
      10. - kde je to vhodné, že se před použitím přidá hydrogenuhličitan sodný.

   1. “

1. 196. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, článek Solutiones ad peritonealem dialysim zní:
   1. „

   Solutiones ad peritonealem dialysim

   Roztoky pro peritoneální dialýzu

   Jsou to roztoky určené k intraperitoneálnímu podání. Obsahují elektrolyty v přibližně stejné iontové koncentraci jako plazma a proměnlivá množství glukosy nebo jiných vhodných osmotických látek.

   1. Roztoky pro peritoneální dialýzu jsou dodávány:
      1. - v pevných nebo polopevných plastových obalech,
      2. - v pružných plastových obalech spojených se speciálním zaváděcím zařízením; jsou obecně plněny méně než je jmenovitý objem obalu a opatřeny vnitřním zabezpečeným obalem,
      3. - ve skleněných obalech.

   Obaly a uzávěry vyhovují požadavkům pro obaly určené pro přípravky k parenterálnímu použití (3.2.1) a (3.2.2).

   1. Používají se roztoky různého složení. Koncentrace jednotlivých složek v litru roztoku jsou obvykle v následujících rozmezích:

      Tab.1

      Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad peritonealem dialysim

      	Vyjádřeno v mmol	Vyjádřeno v mEkv
      sodík	125 - 150	125 - 150
      draslík	0 - 4,5	0 - 4,5
      vápník	0 - 2,5	0 - 5,0
      hořčík	0,25 - 1,5	0,50 - 3,0
      octan a/nebo mléčnan a/nebo	30 - 60	30 - 60
      hydrogenuhličitan
      chloridy	90 - 120	90 - 120
      glukosa	25 - 250

   Je-li přítomen hydrogenuhličitan, roztok hydrogenuhličitanu sodného je obsažen v obalu nebo v oddělené části a je těsně před použitím přidán k roztoku elektrolytu.

   Pokud není uvedeno a schváleno jinak, antioxidační přísady, jako disiřičitany, se nepřidávají.

   Zkoušky totožnosti

   1. Podle složení se provádějí následující zkoušky (2.3.1):
      1. - draslík; zkouška (b),
      2. - vápník; zkouška (a),
      3. - sodík; zkouška (b),
      4. - chloridy; zkouška (a),
      5. - octany; do zkumavky se zátkou, v níž je upevněná zahnutá trubička, se převede 5 ml zkoušeného přípravku a 1 ml kyseliny chlorovodíkové R; zahřívá se a zachytí se několik mililitrů destilátu, ve kterém se provede zkouška (b) na octany,
      6. - mléčnany, hydrogenuhličitany; stanovení obsahuje zároveň zkouškou totožnosti,
      7. - hořčík; k 0,1 ml žluti titanové RS se přidá 10 ml vody R, 2 ml zkoušeného přípravku a 1 ml hydroxidu sodného 1 mol/l RS; vznikne růžové zbarvení,
      8. - glukosa; k 5 ml zkoušeného přípravku se přidají 2 ml hydroxidu sodného zředěného RS a 0,05 ml síranu měďnatého RS; roztok je modrý a čirý. Zahřeje se k varu; vznikne objemná červená sraženina.

   Zkoušky na čistotu

   Vzhled roztoku. Zkoušený přípravek je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzivněji než porovnávací barevný roztok Ž₄ (2.2.2, Metoda I).

   Hodnota pH (2.2.3). 5,0 až 6,5; měří se zkoušený přípravek. Obsahuje-li hydrogenuhličitan, hodnota pH je 6,5 až 8,0.

   Hydroxymethylfurfural. K objemovému množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 25 mg glukosy se přidá 5,0 ml roztoku p-toluidinu R (100 g/l) v 2-propanolu R obsahujícím kyselinu octovou ledovou R 10 % (V/V) a 1,0 ml roztoku kyseliny barbiturové R (5 g/l). Směs se nechá 2 min až 3 min stát a změří se absorbance roztoku (2.2.25) při 550 nm. Absorbance není větší než absorbance porovnávacího roztoku připraveného současně stejným způsobem za použití roztoku obsahujícího 10 μg hydroxymethylfurfuralu R ve stejném objemu jako zkoušený roztok. Obsahuje- li přípravek hydrogenuhličitan, jako porovnávací roztok se použije roztok obsahující 20 μg hydroxymethylfurfuralu R.

   Hliník (2.4.17). Ke 400 ml zkoušeného přípravku, jehož pH bylo upraveno na hodnotu 6,0 se přidá 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0; roztok vyhovuje limitní zkoušce na hliník (15 μg/1). Porovnávací roztok se připraví za použití 3 ml základního roztoku hliníku (2 μg A1/ml), 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0 a 9 ml vody R. Připraví se kontrolní roztok, kterým je směs 10 ml tlumivého roztoku octanového o pH 6,0 a 10 ml vody R.

   Kontaminace částicemi. S 50 ml zkoušeného přípravku se provede zkouška na částice pod hranicí viditelnosti (2.9.19).

   Tab.2

   Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad peritonealem dialysim Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu

   částice větší než	10 μm	25 μm
   nejvyšší počet částic v mililitru	25	3

   Využitelný objem (2.9.17). Vyhovuje zkoušce předepsané pro parenterální infuzní přípravky.

   Sterilita (2.6.1). Vyhovuje zkoušce na sterilitu.

   Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Nejvýše 0,25 m.j. endotoxinu v mililitru.

   Pyrogenní látky (2.6.8). Zkoušené přípravky, u kterých nelze provést validovanou zkoušku na bakteriální endotoxiny, vyhovují zkoušce na pyrogenní látky. Vstřikuje se 10 ml roztoku na kilogram hmotnosti králíka.

   Stanovení obsahu

   Sodík. 97,5 % až 102,5 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda II).

   Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R tak, aby jeho koncentrace byla vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku sodíku (200 μg Na/ml).

   Měří se absorbance při 589,0 nm za použití sodíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Draslík. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

   Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R tak, aby koncentrace byla vhodná pro stanovení na použitém přístroji. Ke 100 ml roztoku se přidá 10 ml roztoku chloridu sodného R (22 g/l).

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku draslíku (100 μg K/ml). Ke 100 ml každého porovnávacího roztoku se přidá 10 ml roztoku chloridu sodného R (22 g/l).

   Měří se absorbance při 766,5 nm za použití draslíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Vápník. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

   Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R na koncentraci, která je vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku vápníku (400 μg Ca/ml).

   Měří se absorbance při 422,7 nm za použití vápníkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Hořčík. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Stanoví se atomovou absorpční spektrometrií (2.2.23, Metoda I).

   Zkoušený roztok. Je-li třeba, zředí se zkoušený přípravek vodou R na koncentraci, která je vhodná pro stanovení na použitém přístroji.

   Porovnávací roztoky. Připraví se za použití základního roztoku hořčíku (100 μg Mg/ml).

   Měří se absorbance při 285,2 nm za použití hořčíkové lampy s dutou katodou jako zdroje záření a vzduch-acetylenového nebo vzduch-propanového plamene.

   Celkové chloridy. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Přesně odměřený objem zkoušeného přípravku odpovídající asi 60 mg chloridů se zředí vodou R na 50 ml. Přidá se 5,0 ml kyseliny dusičné zředěné RS, 25,0 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS a 2 ml dibutylftalatu R. Po protřepání se přidají 2 ml síranu amonno-železitého RS2 jako indikátoru a titruje se thiokyanatanem amonným 0,1 mol/l VS do červenožlutého zbarvení.

   1 ml dusičnanu stříbrného 0,1 mol/l VS odpovídá 3,545 mg Cl.

   Octany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. K množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 0,7 mmol octanu se přidá 10,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

   1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 0,1 mmol octanu.

   Mléčnany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. K množství zkoušeného přípravku odpovídajícímu 0,7 mmol mléčnanu se přidá 10,0 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS a 50 ml acetonitrilu R a titruje se hydroxidem sodným 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20). Odečte se spotřeba mezi dvěma inflexními body.

   1 ml hydroxidu sodného 0,1 mol/l VS odpovídá 0,1 mmol mléčnanu.

   Hydrogenuhličitan sodný. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství. Objemové množství zkoušeného přípravku odpovídající asi 0,1 g hydrogenuhličitanu sodného se titruje kyselinou chlorovodíkovou 0,1 mol/l VS za potenciometrické indikace bodu ekvivalence (2.2.20).

   1 ml kyseliny chlorovodíkové 0,1 mol/l VS odpovídá 8,40 mg NaHCO₃.

   Mléčnany a hydrogenuhličitany. 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství mléčnanů a/nebo hydrogenuhličitanů.

   Stanoví se kapalinovou chromatografií (2.2.29).

   Zkoušený roztok. Použije se zkoušený přípravek.

   Porovnávací roztok. Ve 100 ml vody pro chromatografii R se rozpustí taková přesně odvážená množství mléčnanu a hydrogenuhličitanů, aby se získaly roztoky o koncentraci odpovídající asi 90 %, 100 % a 110 % koncentrace deklarované.

   1. Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:
      1. - kolony délky 0,30 m a vnitřního průměru 7,8 mm naplněné katexem R (9 μm),
      2. - mobilní fáze, kterou je kyselina sírová 0,005 mol/l R, jež byla předem heliem R odplyněna; průtoková rychlost je 0,6 ml/min,
      3. - diferenčního refraktometrického detektoru.

   Teplota kolony se udržuje na 85 °C.

   Dvakrát se nastříkne po 20 μl zkoušeného roztoku a po 20 μl každého porovnávacího roztoku. Je-li chromatogram zaznamenáván za předepsaných podmínek, jsou píky eluované v následujícím pořadí: mléčnany a pak hydrogenuhličitany.

   Koncentrace mléčnanů a hydrogenuhličitanů ve zkoušeném roztoku se stanoví extrapolací plochy píku mléčnanů a výšky píku hydrogenuhličitanů z lineární regresní křivky získané z porovnávacích roztoků.

   Redukující cukry (vyjádřeno jako glukosa bezvodá). 95,0 % až 105,0 % deklarovaného množství glukosy. Do 250ml kuželové baňky se zabroušenou zátkou se převede objemové množství zkoušeného přípravku odpovídající 25 mg glukosy a přidá se 25,0 ml citronanu měďnatého RS a několik zrnek pemzy. Zahřívá se 2 min pod zpětným chladičem k varu a potom se přesně 10 min vaří. Po ochlazení se přidají 3 g jodidu draselného R rozpuštěného ve 3 ml vody R a opatrně po malých dávkách se přidává 25,0 ml roztoku kyseliny sírové R (25%). Titruje se thiosíranem sodným 0,1 mol/l VS za použití škrobu RS jako indikátoru přidaného před koncem titrace. Provede se slepá zkouška s 25,0 ml vody R.

   Obsah redukujících cukrů se vyjádří jako glukosa bezvodá (C₆H₁₂O₆) za použití tabulky 3.

   Tab.3

   Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad peritonealem dialysim Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu

   Spotřeba thiosíranu sodného 0,1 mol/l VS (ml)	Glukosa bezvodá (mg)
   8	19,8
   9	22,4
   10	25,0
   11	27,6
   12	30,3
   13	33,0
   14	35,7
   15	38,5
   16	41,3

   Uchovávání

   Při teplotě ne nižší než 4 °C.

   Označování

   1. V označení na obalu se uvede:
      1. - složení přípravku vyjádřené v g/l a v mmol/l,
      2. - vypočítaná hodnota osmolarity vyjádřená v mosmol/l,
      3. - jmenovitý objem roztoku v obalu,
      4. - zda je přípravek prostý bakteriálních endotoxinů nebo, kde je to vhodné, zda je roztok prostý pyrogenních látek,
      5. - podmínky uchovávání,
      6. - upozornění, že přípravek není určen pro intravenózní podání,
      7. - upozornění, že nespotřebovaná část roztoku se má odstranit.

   1. “

1. 197. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, se za článek Sulfuris suspensio doplňuje článek Thymi extractum fluidum, který zní:
   1. „

   Thymi extractum fluidum N

   Tekutý tymiánový extrakt

   Synonymum. Extractum thymi fluidum

   Je to lihovodný výtažek z tymiánové natě.

   Příprava

   Připravuje se macerací thymiánové natě (2000) způsobem uvedeným v článku Extracta s tím, že se použije jeden díl thymiánové natě, 0,1 dílů glycerolu 85% a 2 díly lihu 25%. Maceruje se 2 dny při pokojové teplotě. Poměr výchozí drogy k hotovému přípravku je 1 : 1,16.

   Vlastnosti

   Tmavě hnědá tekutina, charakteristického pachu a chuti. Chladem se kalí, při pokojové teplotě se opět vyjasní. S vodou se mísí bez zákalu, s lihem 96% se zakaluje.

   Zkouška totožnosti

   Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy vhodného silikagelu s fluorescenční přísadou pro detekci při 254 nm.

   Zkoušený roztok. 4,0 g se protřepávají 3 min s 5 ml dichlormethanu R. Dichlormethanová vrstva se zfiltruje přes 2 g síranu sodného bezvodého R. Filtrát se použije jako zkoušený roztok. Porovnávací roztok. 5 mg thymolu R a 10 μl karvakrolu R se rozpustí v 10 ml dichlormethanu R.

   Na vrstvu se nanese odděleně do pruhů (20 mm × 3 mm) po 20 μl každého roztoku a vyvíjí se dvakrát dichlormethanem R po dráze 12 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 nm; skvrny se označí. Na chromatogramech porovnávacího roztoku a zkoušeného roztoku je ve střední části patrná skvrna thymolu. Na chromatogramu zkoušeného roztoku je těsně nad skvrnou odpovídající thymolu intenzivní skvrna, další skvrny jsou patrné v dolní třetině chromatogramu. Vrstva se postříká anisaldehydem RS a suší se 10 min při 100 °C až 105 °C. Na chromatogramu porovnávacího roztoku je ve střední části hnědorůžová skvrna odpovídající thymolu a těsně pod ní světle fialová skvrna odpovídající karvakrolu. Na chromatogramu zkoušeného roztoku jsou skvrny odpovídající polohou a zbarvením skvrnám na chromatogramu porovnávacího roztoku více nebo méně intenzivní v závislosti na druhu použité tymiánové nati. Mezi dvěma hlavními skvrnami a startem mohou být další skvrny. V blízkosti čela chromatogramu je fialovočervená až šedofialová skvrna; další skvrny jsou v okolí startu.

   Zkoušky na čistotu

   Hustota (2.2.5). ρ₂₀ = 1,010 g/cm³ až 1,050 g/cm³.

   Ethanol (2.9.10). 17,0 % až 23,0 %.

   Methanol a 2-propanol (2.9.11). Nejvýše 0,05 % (V/V) methanolu a nejvýše 0,05 % (V/V) 2-propanolu.

   Zbytek po odpaření. 14,0 % až 18,0 %. Stanoví se způsobem uvedeným v článku Extracta, odstavec Extracta fluida.

   Uchovávání

   Viz článek Extracta.

   Označování

   Viz článek Extracta.

   1. “

1. 198. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, článek Vaccinum erysipelatis suillae inactivatum zní:
   1. „

   Vaccinum erysipelatis suillae inactivatum

   Inaktivovaná vakcína proti července prasat

   Je to inaktivovaný přípravek z jednoho nebo více vhodných kmenů Erysipelothrix rhusiopathiae (E. insidiosa).

   Výroba

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium. Kmeny E. rhusiopathiae, jejichž imunogenita byla ověřena na prasatech, se pomnoží ve vhodných živných půdách. Po vhodné době kultivace se bakterie zcela inaktivují fyzikálními či chemickými prostředky nebo jejich kombinací; může se přidat adjuvans.

   Zkouška totožnosti

   Přípravek chrání vnímavá zvířata proti infekci vyvolané E. rhusiopathiae.

   Zkoušky na čistotu

   Bezpečnost. Dvěma zdravým a vnímavým prasatům starým 3 až 4 měsíce se vstříkne způsobem uvedeným v označení po dvojnásobku dávky zkoušeného přípravku. Zvířata se pozorují nejméně 10 dnů. Neprojeví se žádná významná místní ani systémová reakce.

   Sterilita. Vyhovuje zkoušce na sterilitu předepsané v článku Vaccina ad usum veterinarium.

   Stanovení účinnosti

   Účinnost zkoušeného přípravku se stanoví porovnáním dávky potřebné k ochraně myší proti smrtící dávce virulentní kultury E. rhusiopathiae s dávkou referenčního přípravku potřebnou k zajištění stejné ochrany. Pro toto porovnání je zapotřebí referenční přípravek vakcíny proti července prasat kalibrovaný v mezinárodních jednotkách a vhodná kultura E. rhusiopathiae k použití jako čelenžní přípravek.

   Mezinárodní jednotka je specifická účinnost obsažená v určitém množství mezinárodního standardu, který pozůstává z definovaného množství lyofilizované vakcíny proti července prasat. Hodnotu účinnosti mezinárodního standardu v mezinárodních jednotkách vyhlašuje Světová zdravotnická organizace. Ke zkoušce se použijí zdravé bílé myši jednotného kmene o hmotnosti 17 g až 20 g. Rozdělí se nejméně do šesti skupin po šestnácti myších. Nejméně třem skupinám myší se podá referenční přípravek a nejméně třem skupinám zkoušený přípravek. Skupina deseti myší slouží jako kontrola čelenžního kmene. K čelenži se použije dostatečné množství virulentní kultury v růstové fázi vhodného kmene E. rhusiopathiae nebo takové ředění, aby se získala dávka, která usmrtí myši v průběhu dvou až pěti dnů.

   Pomocí roztoku chloridu sodného R (9 g/l) se připraví nejméně tři ředění referenčního přípravku a nejméně tři ředění zkoušeného přípravku. V obou případech se ředění nastaví tak, aby dávka chránící asi 50 % myší byla co možná nejblíže střední hodnotě v řadě. Navržené dávky obsahují 0,2 m.j., 1,0 m.j. a 5,0 m.j. v 0,5 ml referenčního přípravku a podobně odstupňované dávky zkoušeného přípravku. Každé myši se podkožně vstříkne příslušné ředění a za 21 dnů se všechny myši, včetně myší z kontrolní skupiny, intraperitoneálně čelenžují. Myši se pozorují 8 dnů a zaznamenávají se počty uhynulých. Účinnost zkoušeného přípravku ve srovnání s referenčním přípravkem se vypočítá obvyklými statistickými metodami.

   Přípravek vyhovuje stanovení účinnosti, jestliže dolní mez spolehlivosti (P = 0,95) zjištěné účinnosti není nižší než 50 m.j. v dávce pro prase.

   Uchovávání

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   Označování

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   V označení na obalu se uvedou sérologické typy, proti nimž je přípravek účinný, pokud to požaduje oprávněná autorita.

   1. “

1. 199. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, se za článek Vaccinum parainfluenzae viri bovini vivum cryodesiccatum doplňuje článek Vaccinum paramyxoviris 3 aviarii inactivatum, který zní:
   1. „

   Vaccinum paramyxoviris 3 aviarii inactivatum

   Inaktivovaná vakcína proti ptačímu paramyxoviru 3

   Je to emulze nebo suspenze vhodného kmene ptačího paramyxoviru 3 inaktivovaného takovým způsobem, který zachová jeho imunogenní účinnost. Vakcína se používá k ochraně proti poklesu snášky nebo kvality krůtích vajec.

   Výroba

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium. Virus se pomnoží v kuřecích embryích pocházejících ze zdravých chovů nebo ve vhodných tkáňových kulturách (5.2.4).

   Zkouška inaktivace se provede na kuřecích embryích nebo ve vhodné buněčné kultuře a použité množství inaktivovaného viru odpovídá nejméně deseti dávkám vakcíny. Nezjistí se žádný živý virus.

   Vakcína může obsahovat adjuvans.

   Výběr složení vakcíny

   Vakcína je prokazatelně uspokojivá z hlediska bezpečnosti (5.2.6) a imunogenity (5.2.7) pro všechny kategorie krůt, pro které je určena. K průkazu imunogenity se může použít následující zkouška.

   Imunogenita. Zkouška popsaná v odstavci Stanovení účinnosti je vhodná k průkazu imunogenity.

   Zkoušení šarže

   Zkouška účinnosti šarže. Provede se vhodná validovaná zkouška, pro kterou byla zjištěna přijatelná korelace se zkouškou popsanou v odstavci Stanovení účinnosti. Kritéria pro přijetí se stanoví v porovnání s šarží, která v uvedené zkoušce dala vyhovující výsledky.

   Zkouška totožnosti

   Po podání zvířatům bez protilátek proti paramyxoviru 3 vakcína vyvolá tvorbu těchto protilátek.

   Zkoušky na čistotu

   Bezpečnost. Každému z deseti krůťat, 14 až 28 dnů starých a nemajících protilátky proti paramyxoviru 3 se doporučeným způsobem vstříkne dvojnásobek vakcinační dávky. Ptáci se pozorují 21 dnů. Nezjistí se žádné abnormální místní ani systémové reakce.

   Inaktivace. Deseti kuřecím embryím z chovu prostého specifikovaných patogenů (SPF vejce) (5.2.2) a starým 9 až 11 dnů se do alantoidní dutiny vstříkne po dvou pětinách dávky a nechají se inkubovat. Pozorují se 6 dnů, pak se odděleně shromáždí alantoidní tekutina z vajec obsahujících živá embrya a z vajec obsahujících mrtvá embrya, z nichž se vyřadí ta, která uhynula do 24 h po injekci. Embrya, která uhynula za více než 24 h po injekci, se vyšetří na přítomnost ptačího paramyxoviru 3. Pokud je ptačí paramyxovirus 3 zjištěn, vakcína nevyhovuje zkoušce.

   Do alantoidní dutiny každého z deseti 9 až 11 dnů starých SPF vajec se vstříkne po 0,2 ml spojené alantoidní tekutiny z vajec se živými embryi a do každého z dalších deseti SPF vajec po 0,2 ml spojené alantoidní tekutiny z vajec s uhynulými embryi a inkubuje se 5 až 6 dnů. Alantoidní tekutina z každého vejce se zkouší na přítomnost hemaglutininů za použití kuřecích erytrocytů.

   Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejsou přítomny známky hemaglutinačního účinku a jestliže neuhyne víc než 20 % embryí v některé skupině. Pokud v jedné skupině uhyne více než 20 % embryí, opakuje se zkouška v této skupině. Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejsou přítomny známky hemaglutinačního účinku a jestliže neuhyne více než 20 % embryí v této skupině.

   K vyloučení bakteriální infekce z vnějšku se mohou v této zkoušce použít antibiotika.

   Cizí agens. Každému z deseti kuřat z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a 14 až 28 dnů starých se jedním z doporučených způsobů podají dvě dávky. Po třech týdnech se každému kuřeti stejným způsobem podá jedna dávka. Po dvou týdnech se získají vzorky sér od každého kuřete a provedou se zkoušky na přítomnost protilátek proti sledovaným agens metodami předepsanými pro chovy prosté specifikovaných patogenů (5.2.2): virus ptačí encefalomyelitidy, virus ptačí infekční bronchitidy, virus ptačí leukózy, hemaglutinující ptačí adenovirus, virus infekční burzitidy, virus infekční laryngotracheitidy, virus chřipky A, virus Markovy choroby. Vakcína nevyvolá tvorbu protilátek proti těmto virům.

   Sterilita. Vakcína vyhovuje zkoušce na sterilitu předepsané v článku Vaccina ad usum veterinarium.

   Stanovení účinnosti

   Použijí se dvě skupiny po nejméně dvaceti krůtách bez protilátek proti ptačímu paramyxoviru 3. Jedna skupina se vakcinuje doporučeným způsobem, druhá skupina se ponechá jako kontrolní. Zkouška není platná, jestliže ve vzorcích sér odebraných v době první vakcinace se prokáží protilátky proti ptačímu paramyxoviru 3 u vakcinovaných krůt nebo kontrol, nebo jestliže v době čelenže se tyto protilátky prokáží u kontrol. V době vrcholné snášky se obě skupiny čelenžují okulonazálním způsobem dostatečným množstvím virulentního kmene ptačího paramyxoviru 3. Po dobu nejméně šesti týdnů po čelenži se zaznamenávají týdenní snášky v každé skupině a rozlišují se normální a abnormální vejce. Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže produkce a kvalita vajec jsou ve vakcinované skupině významně lepší než v kontrolní skupině.

   Uchovávání

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   Označování

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   1. “

1. 200. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, článek Vaccinum poliomyelitidis inactivatum zní:
   1. „

   Vaccinum poliomyelitidis inactivatum

   Inaktivovaná vakcína proti poliomyelitidě

   Je to tekutý přípravek z vhodných kmenů poliomyelitického viru typu 1, typu 2 a typu 3, pomnožených ve vhodných buněčných kulturách a inaktivovaných validovanou metodou. Je to čirá tekutina, která vzhledem k přítomnosti indikátoru pH může být zbarvena.

   Vyhovuje článku Vaccina ad usum humanum.

   Výroba

   Výrobní metoda prokazatelně poskytuje stejnorodou vakcínu přijatelné bezpečnosti a imunogenity pro člověka.

   Výroba je založena na systému jednotné inokulace. Pro buněčné linie se používá systém buněčné banky. Použijí-li se při výrobě primární, sekundární nebo terciární opičí buňky, vyhovuje výroba dále uvedeným požadavkům.

   Není-li stanoveno a schváleno jinak, není virus ve vakcíně ve vyšší pasáži od matečného inokula než virus ve vakcíně, která v klinických studiích byla uspokojivá z hlediska neškodnosti a účinnosti.

   Výrobní postup se validuje, aby se prokázalo, že bude-li výrobek zkoušen, vyhoví zkoušce na neškodnost imunních sér a vakcín pro humánní použití (2.6.9).

   Substrát pro pomnožení viru

   Virus se pomnožuje v lidských diploidních buňkách (5.2.3), v kontinuálních buněčných liniích (5.2.3) nebo v primárních, sekundárních nebo terciárních buňkách opičích ledvin.

   Primární, sekundární nebo terciární buňky opičích ledvin. Na primární, sekundární nebo terciární buňky opičích ledvin se použijí následující zvláštní požadavky na substrát pro pomnožení viru.

   Opice používané pro přípravu kultur opičích ledvinných buněk pro výrobu a kontrolu vakcíny. Zvířata jsou druhu schváleného oprávněnou autoritou, v dobrém zdravotním stavu, a není-li stanoveno a schváleno jinak, nebyla předtím použita k žádným pokusům. Buňky ledvin používané při výrobě a kontrole vakcíny se získají ze sledovaných uzavřených kolonií opic narozených v zajetí, ne z opic odchycených v přírodě. Jestliže je inokulum připraveno z viru, který byl pasážován v buňkách pocházejících z divokých opic, musí být schváleno odpovědnou autoritou a bezpečnost vakcíny doložena vývojovými záznamy.

   Sledované uzavřené chovy opic. Opice jsou ustájeny ve skupinách v klecích. Nepřítomnosti cizích agens se dosáhne použitím zvířat chovaných v uzavřených chovech, které jsou podrobeny stálému a systematickému veterinárnímu a laboratornímu vyšetřování na přítomnost infekčních agens. Dodavatele zvířat schvaluje oprávněná autorita. Po dobu nejméně šestinedělní karantény před zařazením do chovů a během pobytu v chovech se každá opice v pravidelných intervalech sérologicky vyšetřuje.

   Opice jsou prokazatelně tuberkulin-negativní a nemají protilátky proti opičímu viru 40 (SV40) a viru opičí imunodeficience. Jsou-li k výrobě vakcíny použity opice rodu Macaca, nemají prokazatelně protilátky proti herpesviru B (cerkopitecidní herpesvirus 1). Aby se předešlo nebezpečí vyplývajícímu ze zacházení s herpesvirem B (cerkopitecidní herpesvirus 1), použije se jako ukazatel nepřítomnosti protilátek proti herpesviru B lidský herpesvirus 1.

   Opice, ze kterých jsou ledviny získávány, se pečlivě vyšetřují na nepřítomnost tuberkulózy a infekce herpesvirem B (cerkopitecidní herpesvirus 1). Vykazuje-li některá opice patologické léze závažné pro použití ledvin k přípravě inokula nebo vakcíny, nemohou se použít ani ostatní opice ze skupiny, pokud není zřejmé, že jejich použití nesníží bezpečnost přípravku.

   Všechny operace popsané v této části se provádějí mimo výrobní prostory vakcíny.

   Buňky opičích ledvin pro výrobu vakcíny. Pro přípravu buněčné kultury se použijí ledviny bez patologických lézí. Každá skupina buněčných kultur připravených z jedné opice tvoří samostatnou výrobní buněčnou kulturu, která poskytuje samostatnou jednotlivou sklizeň.

   Primární buňky opičích ledvin vyhovují zkoušce na mykobakterie (2.6.2); buňky se před provedením zkoušky rozruší.

   Použijí-li se sekundární nebo terciární buňky, má se vhodnými validovanými zkouškami prokázat, že buněčné kultury na úrovni pasáže použité k výrobě jsou bez tumorogenity.

   Inokula

   Každý ze tří kmenů polioviru je určen vývojovými záznamy, které obsahují informace o původu viru a následném zacházení s ním.

   Pouze pracovní inokulum odpovídající následujícím požadavkům se může použít pro pomnožení viru.

   Totožnost. Každé pracovní inokulum se identifikuje jako lidský poliovirus typu 1, 2 nebo 3 zkouškou neutralizace viru v buněčné kultuře použitím specifických protilátek.

   Koncentrace viru. Stanoví se virová koncentrace každého pracovního inokula, aby se určilo množství viru, jež se použije k inokulaci výrobních buněčných kultur.

   Cizí agens. Pracovní inokulum vyhovuje požadavkům na inokula pro virové vakcíny (2.6.16).

   Pokud se k izolaci kmene použily primární, sekundární nebo terciární opičí ledvinné buňky, provedou se navíc opatření, která zajistí, aby kmen nebyl kontaminován takovými opičími viry, jako jsou virus opičí imunodeficience, SV40, filoviry a herpesvirus B (cerkopitecidní herpesvirus 1). Pracovní inokulum připravené v primárních, sekundárních nebo terciárních opičích ledvinných buňkách vyhovuje požadavkům uvedeným dále v odstavci Pomnožování viru a sklizeň pro jednotlivé sklizně připravené v těchto buňkách.

   Pomnožování a sklizeň viru

   Všechny práce s buněčnou bankou a buněčnými kulturami se provádějí v aseptických podmínkách v prostoru, kde se nepracuje s jinými buňkami nebo s viry. Do kultivačních médií se může použít schválené živočišné (ne lidské) sérum. Sérum a trypsin použité pro přípravu buněčných suspenzí a médií prokazatelně neobsahují cizí agens. Média pro buněčné kultury mohou obsahovat indikátor pH, jako např. fenolovou červeň, a schválená antibiotika v nejnižší účinné koncentraci. Nejméně 500 ml buněčných kultur použitých pro výrobu vakcíny se ponechá neinfikovaných (kontrolní buňky); použijí-li se kontinuální linie pěstované ve fermentoru, použije se jako kontrolní buňky 200.10⁶ buněk; použijí-li se k výrobě primární, sekundární nebo terciární opičí ledvinné buňky, odebere se k přípravě kontrolních buněk vzorek odpovídající nejméně 500 ml buněčné suspenze v koncentraci použité pro výrobu vakcíny.

   Pouze jednotlivá sklizeň vyhovující následujícím požadavkům se může použít pro přípravu vakcíny. Zkouška totožnosti i zkouška na bakteriální a houbovou sterilitu se mohou provést místo na purifikované spojené monovalentní sklizni. Po prokázání pravidelnosti výroby na úrovni jednotlivé sklizně se může koncentrace viru stanovit místo na spojené purifikované monovalentní sklizni.

   Kontrolní buňky. Kontrolní buňky k výrobní buněčné kultuře vyhovují ve zkoušce totožnosti (při použití buněčné banky k výrobě) a požadavkům na cizí agens (2.6.16; při použití primárních, sekundárních nebo terciárních buněk opičích ledvin se zkoušky provádějí podle odstavců Zkouška na kulturách buněk králičích ledvin a Zkouška na kulturách buněk ledvin opic rodu Cercopithecus).

   Zkouška na kulturách buněk králičích ledvin. Zkouší se vzorek nejméně 10 ml směsné supernatantní tekutiny kontrolních kultur na nepřítomnost herpesviru B (cerkopitecidní herpesvirus 1) a jiných virů v kulturách buněk králičích ledvin. Ředění supernatantu v živném médiu není větší než 1 : 4 a plocha vrstvy buněk je nejméně 3 cm² na mililitr inokula. Jako nenaočkované kontrolní buňky se uchovávají jedna nebo více lahviček každé šarže buněk se stejným médiem. Kultury se inkubují při 37 °C a sledují se nejméně 2 týdny. Zkoušku lze hodnotit, jestliže je pro nespecifické náhodné jevy vyřazeno méně než 20 % sledovaných buněk.

   Zkoušky na kulturách buněk ledvin opic rodu Cercopithecus. Zkouší se vzorek nejméně 10 ml směsné supernatantní tekutiny z kontrolních kultur pro nepřítomnost viru SV40 a jiných cizích agens inokulaci na buněčné kultury připravené z ledvin opice rodu Cercopithecus nebo jiných buněk prokazatelně stejně citlivých na virus SV40 metodou popsanou v odstavci Zkoušky na kulturách buněk králičích ledvin. Zkoušku lze hodnotit, jestliže je pro nespecifické náhodné jevy vyřazeno méně než 20 % sledovaných buněk.

   Zkouška totožnosti. Neutralizací specifickými protilátkami se na vhodné tkáňové kultuře prokáže, že jednotlivá sklizeň obsahuje poliovirus typu 1, 2 nebo 3.

   Koncentrace viru. Koncentrace viru v jednotlivé sklizni se stanoví titrací infekčního viru v buněčných kulturách.

   Bakterie a houby. Jednotlivá sklizeň vyhovuje zkoušce na sterilitu (2.6.1); na každou živnou půdu se použije 10 ml.

   Mykoplazmata (2.6.7). Jednotlivá sklizeň vyhovuje zkoušce na mykoplazmata; použije se 10 ml.

   Zkouška na buňkách králičích ledvin. Použijí-li se pro výrobu vakcíny primární, sekundární nebo terciární buňky opičích ledvin, zkouší se nejméně 10 ml z jednotlivé sklizně na nepřítomnost herpesviru B (cerkopitecidní herpesvirus 1) a jiných virů na buňkách králičích ledvin, jak je popsáno pro kontrolní buňky.

   Zkouška na ledvinných buňkách opic rodu Cercopithecus. Použijí-li se pro výrobu vakcíny primární, sekundární nebo terciární buňky opičích ledvin, zkouší se nejméně 10 ml jednotlivé sklizně na nepřítomnost viru SV40 a jiných cizích agens. Vzorek se neutralizuje antisérem o vysokém titru protilátek proti danému typu polioviru. Vzorek se zkouší na ledvinných buňkách opic rodu Cercopithecus nebo buňkách prokazatelně vnímavých k viru SV40. Kultury se inkubují při 37 °C a prohlížejí se po dobu 14 dnů. Na konci této doby se připraví subkultura z tekutiny na tentýž buněčný systém a primární kultury i subkultury se pozorují dalších 14 dnů.

   Purifikace a purifikovaná monovalentní sklizeň

   Několik jednotlivých sklizní téhož typu se může spojit a koncentrovat. Monovalentní sklizeň nebo spojená monovalentní sklizeň se čistí validovanými metodami. Je-li pro výrobu použita kontinuální buněčná linie, vykazuje purifikační metoda prokazatelný pokles obsahu DNK z buněčného substrátu na méně než 100 pg v jedné lidské dávce.

   Pouze purifikovaná monovalentní sklizeň, vyhovující následujícím požadavkům, se může použít pro přípravu inaktivované monovalentní sklizně.

   Totožnost. Virus se prokáže neutralizací viru v buněčných kulturách specifickými protilátkami nebo určením D-antigenu.

   Koncentrace viru. Koncentrace viru se stanoví titrací infekčního viru.

   Specifická účinnost. Poměr koncentrace viru nebo obsahu D-antigenu, stanovené vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1), k celkovému obsahu bílkovin (specifická účinnost) purifikované monovalentní sklizně je v rozmezí schváleném pro daný přípravek.

   Inaktivace a inaktivovaná monovalentní sklizeň

   Před inaktivací se smísí několik puntíkovaných monovalentních sklizní stejného typu. Přítomnost virových agregátů může způsobit neúčinnost inaktivace, proto se tekutina před inaktivací nebo v průběhu inaktivace filtruje. Inaktivace se provádí ve vhodné době: nejlépe do 24 h po filtraci a v každém případě nejpozději do 72 h po filtraci. Virová suspenze se inaktivuje validovanou metodou, která prokazatelně inaktivuje virus bez poškození imunogenity. Validační studie zahrnuje inaktivační křivku nejméně o čtyřech bodech (např. v čase 0 h, 24 h, 48 h a 96 h), která vykazuje pokles koncentrace živého viru v čase. Použije-li se k inaktivací formaldehyd, stanoví se na konci inaktivace jeho zbytek.

   Pouze inaktivovaná monovalentní sklizeň, která vyhovuje následujícím požadavkům, se může použít k přípravě trivalentní směsi inaktivavaných monovalentních sklizní nebo konečné várky vakcíny.

   Zkouška účinnosti inaktivace. Po inaktivací formaldehydu disiřičitanem sodným, je-li to vhodné, se ověří nepřítomnost zbylého živého viru inokulací na vhodné buněčné kultury. K inokulaci se z každé inaktivované monovalentní sklizně použijí dva vzorky odpovídající nejméně 1500 lidským dávkám. Jeden vzorek se odebere nejpozději ve 3/4 inaktivační doby a druhý na konci inaktivace. Vzorek se inokuluje tak, aby jeho naředění médiem nebylo větší než 1 : 4 a plocha vrstvy buněk byla nejméně 3 cm² na mililitr inokula. Jedna nebo více lahví s týmž médiem se ponechá jako kontrolní neinfikované buňky. Buněčné kultury se pozorují nejméně 3 týdny. Z každé láhve se provedou nejméně dvě pasáže, jedna na konci pozorovacího období a jedna týden před koncem pozorovacího období. Pro tyto pasáže se použije supernatant z buněčných kultur a inokuluje se stejně jako počáteční vzorek. Tyto subkultury se pozorují 2 týdny. Na buňkách se nepozorují známky pomnožení polioviru. Na konci pozorovacího období se provede zkouška citlivosti buněčných kultur inokulací živého polioviru stejného typu, jaký byl obsažen v inaktivované monovalentní sklizni.

   Sterilita (2.6.1). Inaktivovaná monovalentní sklizeň vyhovuje zkoušce na sterilitu; na každou živnou půdu se použije 10 ml.

   Obsah D-antigenu. Obsah D-antigenu stanovený vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1) je v rozmezí schváleném pro daný přípravek.

   Konečná várka vakcíny

   Konečná várka vakcíny se připraví přímo z inaktivovaných monovalentních sklizní lidského polioviru 1, 2 a 3 nebo z trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní. Při použití trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní se zkouška účinnosti inaktivace provádí v této směsi místo v konečné várce vakcíny. Může se přidat stabilizátor a protimikrobní konzervační látka.

   Pouze konečná várka vakcíny, která vyhovuje následujícím požadavkům, se může použít k přípravě šarže.

   Sterilita (2.6.1). Konečná várka vakcíny vyhovuje zkoušce na sterilitu; na každou živnou půdu se použije 10 ml.

   Protimikrobní konzervační látka. Je-li použita, stanoví se její množství vhodnou chemickou nebo fyzikálně-chemickou metodou. Její obsah je v rozmezí 85 % až 115 % zamýšleného množství.

   Inaktivace. Před přidáním protimikrobní konzervanční látky se odebere vzorek nejméně 1500 ml, nebo při odběru z purifikované a koncentrované vakcíny ekvivalent 1500 dávek pro zkoušku na zbylý živý poliovirus. Zkouška se provádí v buněčné kultuře podle popisu pro inaktivovanou monovalentní sklizeň. Je-li konečná várka vakcíny připravena z trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní, provádí se zkouška inaktivace přednostně ve směsi než v konečné várce vakcíny.

   Šarže

   Pouze šarže vyhovující všem požadavkům uvedeným dále v odstavcích Zkouška totožnosti, Zkoušky na čistotu a Stanovení účinnosti se může uvolnit k použití. Jsou-li zkoušky na obsah volného formaldehydu a protimikrobní konzervační látky a stanovení in vivo provedeny s vyhovujícím výsledkem v konečné várce vakcíny, mohou být u šarže vynechány. Je-li zkouška na obsah bovinního sérumalbuminu provedena s vyhovujícím výsledkem v trivalentní směsi inaktivovaných monovalentních sklizní nebo v konečné várce vakcíny, může být u šarže vynechána.

   Zkouška totožnosti

   Vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1) se prokáže přítomnost polioviru typu 1, 2 a 3 ve vakcíně a enzymově imunosorbentovým stanovením (ELISA) se určí D-antigen.

   Zkoušky na čistotu

   Volný formaldehyd. Použije-li se k inaktivaci formaldehyd, vyhovuje vakcína zkoušce předepsané v článku Vaccina ad usum humanum.

   Protimikrobní konzervační látka. Je-li použita, stanoví se její množství vhodnou chemickou nebo fyzikálně-chemickou metodou. Její obsah je menší než minimální prokazatelně účinné množství a nejvýše 115 % deklarovaného množství.

   Obsah bílkovinného dusíku (Lowryho metoda). Nejvýše 10 μg bílkovinného dusíku v jedné lidské dávce.

   Bovinní sérumalbumin. Nejvýše 50 ng v jedné lidské dávce, stanoví se vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1).

   Sterilita (2.6.1). Vakcína vyhovuje zkoušce na sterilitu.

   Bakteriální endotoxiny (2.6.14). Nejvýše 5 m.j. v jedné lidské dávce.

   Stanovení účinnosti

   Obsah D-antigenu. Vhodnou imunochemickou metodou (2.7.1) se stanoví obsah D-antigenu pro lidský poliovirus typu 1, 2 a 3 jako ukazatel dodržování výrobního postupu. Používá se referenční přípravek kalibrovaný v D-antigenních jednotkách Ph. Eur. Pro každý typ je naměřený obsah, vyjádřený v D-jednotkách antigenu uvedených v označení na obalu, v rozmezí schváleném pro daný přípravek.

   Inaktivovaná vakcína proti poliomyelitidě BRP je kalibrovaná v jednotkách Ph. Eur. a určena pro použití při stanovení obsahu D-antigenu. Jednotky Ph. Eur. odpovídají mezinárodním jednotkám.

   Zkouška in vivo. Účinnost in vivo se stanoví jednou z následujících metod.

   Zkouška na kuřatech a morčatech. Připraví se série nejméně tří ředění zkoušené vakcíny ve vhodném tlumivém roztoku s chloridem sodným. 0,5 ml naředěné vakcíny se vstříkne nitrosvalově skupině 3 týdny starých kuřat nebo skupině morčat o hmotnosti 250 g až 350 g. Pro každé ředění se použije zvláštní skupina zvířat. Pátý nebo šestý den po injekci se zvířata vykrvácejí a oddělí se séra. Séra v ředění 1 : 4 se zkoušejí na přítomnost neutralizačních protilátek proti lidskému polioviru typu 1, 2 a 3. Směs 100 CCID₅₀ viru a ředěného séra se inkubuje 4 h 30 min až 6 h při 37 °C a po dobu 12 h až 18 h se ponechají při teplotě (5 ± 3) °C. Směsi se inokulují na buněčné kultury a za 7 dní po inokulaci se zjišťuje přítomnost nezneutralizovaného viru. Pro každou skupinu zvířat se zaznamená počet sér majících neutralizační protilátky a spočítá se ředění vakcíny dávající protilátkovou odpověď u 50 % zvířat. Souběžně se s vhodným referenčním přípravkem provede kontrolní zkouška.

   Vakcína vyhovuje této zkoušce, jestliže ředění 1 : 100 nebo vyšší vyvolá protilátkovou odpověď pro každý typ viru u více než 50 % zvířat.

   Zkouška na potkanech. Vhodná metoda in vivo na stanovení imunogenity je založena na nitrosvalovém podání tří ředění zkoušené a porovnávací vakcíny. Pro každé ředění se použijí skupiny o nejméně deseti potkanech. Rozmezí ředění se zvolí tak, aby všechna zvířata vykazovala detekovatelnou protilátkovou odpověď. Stanoví se neutralizační titr a vypočítá se geometrický průměr pro každý typ viru. Účinnost se stanoví porovnáním regresních křivek zkoušené vakcíny a porovnávací vakcíny. Pro žádný ze tří typů polioviru není účinnost významně nižší než u porovnávacího přípravku.

   Uchovávání

   Viz článek Vaccina ad usum humanum.

   Označování

   Viz článek Vaccina ad usum humanum.

   1. “

1. 201. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky, článek Vaccinum pseudopestis aviariae inactivatum zní:
   1. „

   Vaccinum pseudopestis aviariae inactivatum

   Inaktivovaná vakcína proti pseudomoru ptáků

   Synonymum. Inaktivovaná vakcína proti Newcastleské chorobě

   Je také známa jako inaktivovaná vakcína proti ptačímu paramyxoviru 1, v případě vakcíny určené pro určitý druh. Je to emulze nebo suspenze vhodného kmene viru Newcastleské choroby (ptačí paramyxovirus 1) inaktivovaného takovým způsobem, který zachová jeho imunogenní účinnost.

   Výroba

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   Virus se pomnoží v kuřecích embryích pocházejících ze zdravých chovů nebo ve vhodných buněčných kulturách (5.2.4).

   Zkouška inaktivace se provádí na kuřecích embryích nebo ve vhodné buněčné kultuře a použité množství inaktivovaného viru odpovídá nejméně deseti dávkám vakcíny. Nezjistí se žádný živý virus. Vakcína může obsahovat adjuvans.

   Výběr složení vakcíny

   Vakcína je prokazatelně uspokojivá z hlediska bezpečnosti (5.2.6) a imunogenity (5.2.7) pro všechny druhy a kategorie ptáků, pro které je určena. K průkazu imunogenity se může použít následující zkouška.

   Imunogenita. Pro kura domácího je k prokázání imunogenity vhodná zkouška s virulentní čelenží (zkouška B) popsaná v odstavci Stanovení účinnosti. Pro ostatní druhy ptáků (např. holuby nebo krůty) je k prokázání imunogenity vhodná zkouška C popsaná v odstavci Stanovení účinnosti.

   Zkoušení šarže

   Zkouška účinnosti. Pro vakcíny používané u kura domácího se provede zkouška A popsaná v odstavci Stanovení účinnosti. Jestliže povaha přípravku nedovoluje při provedení zkoušky A získat validní výsledky nebo jestliže šarže nevyhoví ve zkoušce A, provede se zkouška B.

   Zkouška používající méně než dvacet ptáků ve skupině a kratší dobu sledování po čelenži se může použít, jestliže je prokázáno, že stanovení účinnosti je validní.

   Pro vakcíny používané pro jiné druhy, než je kur domácí, se provede vhodná validovaná zkouška, pro kterou byla zjištěna přijatelná korelace se zkouškou C popsanou v odstavci Stanovení účinnosti. Kritéria pro přijetí se stanoví v porovnání s šarží, která v uvedené zkoušce dala vyhovující výsledky.

   Může se použít zkouška provedená na kuřatech z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) založená na měření sérologické odpovědi na odstupňovaná množství vakcíny (např. 1/25, 1/50 a 1/100 dávky s odběrem séra po 17 až 21 dnech).

   Zkouška totožnosti

   Vakcína podaná zvířatům bez protilátek proti viru Newcastleské choroby vyvolá tvorbu těchto protilátek.

   Zkoušky na čistotu

   Bezpečnost. Pokud je vakcína určena pro kura domácího, podá se deseti kuřatům z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2). Pokud vakcína není určena pro kura domácího, podává se deseti ptákům toho druhu, pro nějž je určena a kteří nemají protilátky proti viru Newcastleské choroby. Podají se dvě dávky vakcíny doporučeným způsobem každému z deseti ptáků starých 10 až 14 dnů. Doba pozorování je 21 dnů. Neobjeví se žádné abnormální místní ani systémové reakce.

   Inaktivace. Deseti kuřecím embryím z chovu prostého specifikovaných patogenů (SPF vejce) (5.2.2) a starých 9 až 11 dnů se do alantoidní dutiny vstříkne po dvou pětinách dávky a nechají se inkubovat. Pozorují se 6 dnů, pak se odděleně shromáždí alantoidní tekutina z vajec obsahujících živá embrya a z vajec obsahujících mrtvá embrya, z nichž se vyřadí ta, která uhynula do 24 h po injekci. Embrya, která uhynula za více než 24 h po injekci, se vyšetří na přítomnost viru Newcastleské choroby. Vakcína nevyhovuje zkoušce, je-li nalezen virus Newcastleské choroby.

   Do alantoidní dutiny každého z deseti 9 dnů až 11 dnů starých SPF vajec se vstříkne po 0,2 ml spojené alantoidní tekutiny z vajec se živými embryi a do každého z dalších deseti SPF vajec po 0,2 ml spojené tekutiny z vajec s uhynulými embryi a inkubuje se 5 až 6 dnů. Alantoidní tekutina z každého vejce se zkouší na přítomnost hemaglutininů za použití kuřecích erytrocytů.

   Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejsou přítomny známky hemaglutinačního účinku a jestliže neuhyne více než 20 % embryí v některé skupině. Pokud v jedné skupině uhyne více než 20 % embryí, opakuje se zkouška v této skupině. Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejsou přítomny známky hemaglutinačního účinku a jestliže neuhyne více než 20 % embryí v této skupině. K vyloučení bakteriální infekce z vnějšku se mohou v této zkoušce použít antibiotika.

   Cizí agens. Každému z deseti kuřat z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a 14 až 28 dnů starých se doporučeným způsobem podají dvě dávky. Po třech týdnech se každému kuřeti stejným způsobem podá jedna dávka. Po dvou týdnech se získají vzorky sér od každého kuřete a provedou se zkoušky na přítomnost protilátek proti sledovaným agens metodami předepsanými pro chovy prosté specifikovaných patogenů (5.2.2): virus ptačí encefalomyelitidy, virus ptačí infekční bronchitidy, virus ptačí leukózy, hemaglutinující ptačí adenovirus, virus ptačí infekční burzitidy, virus ptačí infekční laryngotracheitidy, virus chřipky A, virus Markovy choroby. Vakcína nevyvolá tvorbu protilátek proti těmto virům.

   Sterilita. Vakcína vyhovuje zkoušce na sterilitu předepsané v článku Vaccina ad usum veterinarium.

   Stanovení účinnosti

   U vakcín pro použití u kura domácího se provede zkouším A. Jestliže ve zkoušce A se získají neuspokojivé výsledky, ale ve zkoušce B uspokojivé, vakcína vyhovuje požadavkům. Pro vakcíny používané pro jiné druhy, např. pro holuby, se provede zkouška C.

   1. A. Každému z nejméně deseti kuřat z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a 21 až 28 dnů starých se vstříkne intramuskulárně objem vakcíny odpovídající 1/50 dávky. Za 17 až 21 dnů se odeberou vzorky séra od každého vakcinovaného kuřete a od nejméně pěti kontrolních kuřat stejného věku a stejného původu. Hladina protilátek v jednotlivých sérech se měří dále popsanou hemaglutinačně-inhibiční zkouškou (HI) nebo rovnocennou metodou se stejným počtem hemaglutinačních jednotek a erytrocytů.

      Zkušební systém zahrnuje i negativní a pozitivní kontrolní séra. Pozitivní kontrolní sérum má HI titr mezi 5,0 log₂ až 6,0 log₂.

      Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže průměrný HI titr vakcinované skupiny je stejný nebo větší než 4 log₂ a titr u nevakcinované skupiny je 2 log₂ nebo méně. Jestliže HI titry nejsou uspokojivé, provede se zkouška B.

      Hemaglutinačně-inhibiční zkouška. Zkoušená séra se 30 min inaktivují zahřátím na 56 °C. Do první řady jamek mikrotitrační destičky se odpipetuje po 0,025 ml inaktivovaných sér. Do ostatních jamek se odpipetuje 0,025 ml roztoku chloridu sodného R (9 g/l) o pH 7,2 až 7,4.

      Připraví se dvojnásobná ředění sér v celé destičce. Do každé jamky se přidá 0,025 ml suspenze obsahující 4 hemaglutinační jednotky inaktivovaného viru Newcastleské choroby.

      Destička se inkubuje 1 h při 4 °C. Přidá se 0,025 ml 1% (V/V) suspenze červených krvinek odebraných 3 až 4 týdny starým kuřatům bez protilátek proti viru Newcastleské choroby.

      Destička se inkubuje 1 h při 4 °C. HI titr odpovídá nejvyššímu ředění, které vykazuje úplnou inhibici.

   1. B. Použijí se kuřata z chovu prostého specifikovaných patogenů (5.2.2) a stará 21 až 28 dnů. Pro vakcinaci se použijí nejméně tři skupiny, v každé nejméně 20 kuřat; deset kuřat se ponechá jako kontrolní skupina. Zvolí se takový počet různých objemů vakcíny, jaký je počet skupin: například objemy odpovídající 1/25, 1/50 a 1/100 dávky. Každé skupině se podá odlišný objem. Každému kuřeti se intramuskulárně podá objem zvolený pro danou skupinu.

      Za 17 až 21 dnů se všem kuřatům podá intramuskulární injekce o obsahu 6 log₁₀ embryonální LD₅₀ viru Newcastleské choroby-kmene Herts (Weybridge 33/56). Kuřata se sledují 21 dnů. Z počtu kuřat, která přežijí 21 dnů v každé vakcinační skupině bez klinických známek onemocnění Newcastleskou chorobou, se vypočítá PD₅₀ standardními statistickými metodami. Vakcína vyhovuje zkoušce, jestliže nejmenší dávka uvedená na označení vakcíny odpovídá nejméně 50 PD₅₀ a spodní hranice spolehlivosti je nejméně 35 PD₅₀ na dávku. Je-li tento limit méně než 35 PD₅₀ na dávku, zkouška se opakuje.

      Vakcína v opakované zkoušce obsahuje nejméně 50 PD₅₀. Zkoušku lze hodnotit pouze v případě, pokud všechna kuřata v kontrolní skupině uhynou během 6 dnů po čelenži.

   1. C. Pro vakcinaci se použije nejméně dvacet ptáků cílového druhu bez protilátek proti ptačímu paramyxoviru 1 ve shodě s doporučeními pro použití. Jako nevakcinované kontroly se použije skupina nejméně deseti ptáků téhož věku, téhož původu a bez protilátek proti ptačímu paramyxoviru 1. Zkoušku nelze hodnotit, jestliže vzorky séra v době první vakcinace vykazují přítomnost protilátek proti ptačímu paramyxoviru 1 u vakcinovaných nebo kontrolních ptáků, nebo když zkoušky v době čelenže vykazují tyto protilátky u kontrolní skupiny. Čtyři týdny po poslední vakcinaci se provede čelenž intramuskulárním podáním dostatečného množství virulentního kmene ptačího paramyxoviru 1. Zkoušku nelze hodnotit, jestliže méně než 90 % ptáků kontrolní skupiny uhyne, nebo vykazuje vážné známky infekce virem Newcastleské choroby. Vakcína vyhovuje, jestliže nejméně 90 % vakcinovaných ptáků přežívá a nevykazuje známky infekce ptačím paramyxovirem 1.

   Uchovávání

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   Označování

   Viz článek Vaccina ad usum veterinarium.

   1. “

1. 202. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.2 Jednotlivé léčivé přípravky se za článek Vaccinum viri syncytialis meatus spiritus bovini vivum cryodesiccatum doplňuje článek Valerianae tinctura, který zní:
   1. „

   Valerianae tinctura N

   Kozlíková tinktura

   Synonymum. Tinctura valerianae

   Je to lihový výluh z kozlíkového kořene, jehož zbytek po odpaření je 4,0 % až 7,0 %.

   Příprava

   Připraví se macerací kozlíkového kořene (2000) způsobem uvedeným v článku Tincturae, s tím, že se použije jeden díl kozlíkového kořene a 6 dílů lihu 60%. Maceruje se 7 dnů při pokojové teplotě. Poměr výchozí drogy k hotovému přípravku je 1 : 5.

   Vlastnosti

   Téměř čirá hnědá tekutina, charakteristického pachu.

   Zkoušky totožnosti

   1. A. Asi 0,5 ml se smíchá s 5 ml tlumivého roztoku octanového o pH 4,6 a 0,1 ml oranže methylové RS. Přidá se 5 ml chloroformu R a protřepe se. Chloroformová vrstva se oddělí a protřepe se se 3 ml směsi objemových dílů lihu 96% R a kyseliny sírové R (3 + 22); vznikne červené zbarvení.
   2. B. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití vrstvy silikagelu G R.

      Zkoušený roztok. 5 ml se zahustí asi na 2 ml, které se smíchají s 3 ml roztoku hydroxidu draselného R (100 g/l). Protřepe se dvakrát s 5 ml dichlormethanu R. Spodní (organická) vrstva se vždy odstraní. Vodná vrstva se zahřívá 10 min ve vodní lázni při 40 °C. Po ochlazení se smíchá s kyselinou chlorovodíkovou zředěnou RS až do kyselé reakce roztoku. Protřepe se dvakrát s 5 ml dichlormethanu R. Ke spojeným spodním vrstvám se přidají 2 g síranu sodného bezvodého R, protřepe se a pak se zfiltruje. Filtrát se odpaří do sucha a zbytek se rozpustí v 1,0 ml dichlormethanu R.

      Porovnávací roztok. 5 mg fluoresceinu R a 5 mg červeně sudanové G R se rozpustí v 10,0 ml methanolu R.

      Na vrstvu se nanese odděleně do pruhů (20 mm × 3 mm) 20 μl zkoušeného roztoku a 10 μl porovnávacího roztoku a vyvíjí se směsí objemových dílů kyseliny octové bezvodé R, ethylacetatu R a hexanu R (0,5 + 35 + 65) po dráze 10 cm. Vrstva se usuší na vzduchu a pozoruje se v denním světle. Na chromatogramu porovnávacího roztoku je v horní třetině červená skvrna (červeň sudanová) ve spodní části zelenožlutá skvrna (fluorescein). Vrstva se postříká anisaldehydem RS a suší se 5 min až 10 min při 100 °C až 105 °C; pozoruje se v denním světle. Na chromatogramu zkoušeného roztoku je fialově modrá skvrna (kyselina hydroxyvalerenová) přibližně odpovídající skvrně fluoresceinu na chromatogramu porovnávacího roztoku a fialová skvrna (kyselina valerenová) přibližně odpovídající skvrně červeně sudanové na chromatogramu porovnávacího roztoku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku jsou v horní polovině další, většinou méně intenzivní růžové až fialové skvrny.

   Zkoušky na čistotu

   Hustota (2.2.5). ρ₂₀ = 0,900 g/cm³ až 0,920 g/cm³.

   Ethanol (2.9.10). 54,0 % až 59,0 %.

   Methanol a 2-propanol (2.9.11). Nejvýše 0,05 % (V/V) methanolu a nejvýše 0,05 % (V/V) 2-propanolu.

   Zbytek po odpaření. 4,0 % až 7,0 %. Stanoví se způsobem uvedeným v článku Tincturae.

   Uchovávání

   Viz článek Tincturae.

   Označování

   Viz článek Tincturae.

   1. “

1. 203. V příloze části 6 Speciální část, kapitola 6.2 Léčivé přípravky, kapitola 6.2.3 Radiofarmaceutické přípravky, článek Radiofarmaca zní:
   1. „

   Radiofarmaca

   Radiofarmaka

   Synonymum. Radiopharmaceutica

   Ustanovení tohoto článku se vztahuji na lékopisné články radiofarmak.

   Výklad pojmů

   1. Pro účely tohoto obecného článku radiofarmaka jsou zahrnuty tyto pojmy a definice:
      1. - radiofarmakum je jakýkoliv léčivý přípravek, který, je-li připraven k použití, obsahuje jeden nebo více radionuklidů (radioaktivních izotopů) včleněných pro lékařské účely,
      2. - radionuklidový generátor je jakýkoliv systém obsahující vázaný mateřský radionuklid, z něhož vzniká dceřiný radionuklid, který se odděluje elucí nebo jiným způsobem a používá se k přípravě radiofarmak,
      3. - kit pro radiofarmaka je jakýkoliv přípravek rekonstituovaný a/nebo spojený s radionuklidem do konečného radiofarmaka, obvykle před jeho podáním,
      4. - prekurzor radiofarmaka je jakýkoliv jiný radionuklid vyrobený pro radioaktivní značení jiné látky před podáním.

   Nuklid je druh atomu charakterizovaný počtem protonů a neutronů v jádře (tudíž jeho atomovým číslem Z a hmotnostním číslem A) a energetickým stavem jádra. Izotopy daného prvku jsou nuklidy se stejným atomovým číslem, ale rozdílným číslem hmotnostním. Nuklidy obsahující nestabilně uspořádané protony a neutrony se samovolně přeměňují buď na stabilní, nebo jiné nestabilní kombinace protonů a neutronů s konstantní statistickou pravděpodobností. Takové nuklidy jsou považovány za radioaktivní a nazývají se radionuklidy. Počáteční nestabilní nuklid se označuje jako mateřský radionuklid a výsledný nuklid jako dceřiný nuklid.

   Radioaktivní rozpad nebo přeměna mohou být provázeny emisí nabitých částic, elektronovým záchytem (EZ) nebo izomerním přechodem (IP). Nabité částice emitované z jádra mohou být částice alfa (jádra helia s hmotnostním číslem 4) nebo částice beta (částice se záporným nábojem známé jako elektrony nebo částice s kladným nábojem známé jako pozitrony). Emise nabitých částic z jádra může být doprovázena zářením gama. Toto záření je také emitováno při procesu izomerního přechodu. Tyto emise záření gama mohou být částečně nahrazeny vyražením elektronů známých jako konverze elektronů. Tento jev, podobně jako elektronový záchyt, zapříčiňuje sekundární emisi rtg-záření (způsobený novým uspořádáním elektronů v atomu). Tato sekundární emise může být částečně nahrazena vyražením elektronů známých jako Augerovy elektrony. Radionuklidy s nedostatečným počtem neutronů se mohou přeměňovat emisí pozitronů. Tyto radionuklidy se nazývají pozitronové zářiče. Pozitrony jsou anihilovány při kontaktu s elektrony. Tento proces je doprovázen emisí obvykle dvou fotonů gama, každý o energii 511 keV, obvykle emitovaných v úhlu 180°. Tento jev se nazývá anihilační záření.

   Přeměna radionuklidu se řídí zákony pravděpodobnosti s charakteristickou konstantou přeměny a z toho plynoucím exponenciálním zákonem. Čas, za který se přemění polovina počáteční hodnoty radioaktivity, se nazývá poločas přeměny (T_1/2).

   Pronikavost každého záření se liší podle jeho druhu a energie. Částice alfa jsou zcela absorbovány vrstvou látky o tloušťce od několika mikrometrů do několika desítek mikrometrů. Částice beta jsou zcela absorbovány vrstvou látky o tloušťce od několika milimetrů do několika centimetrů. Záření gama není úplně absorbováno, ale pouze zeslabeno a tloušťka vrstvy potřebná k desetinásobnému zeslabení může být např. až několik centimetrů olova. Ve většině případů platí, čím je hustota absorbátoru vyšší, tím kratší je dosah částic alfa a beta a tím větší je zeslabení záření gama.

   Každý radionuklid je charakterizován stálým poločasem přeměny vyjádřeným v jednotkách času, druhem a energií emitovaného záření. Energie je udávána v elektronvoltech (eV), kiloelektronvoltech (keV) nebo v megaelektronvoltech (MeV).

   Pojmem radioaktivita se popisuje jev radioaktivní přeměny a vyjadřuje se jako fyzikální veličina (aktivita). Radioaktivita přípravku je počet jaderných rozpadů nebo přeměn za jednotku času.

   V mezinárodní soustavě jednotek (SI) se množství radioaktivity vyjadřuje v becquerelech (Bq), což je 1 jaderná přeměna za sekundu. Absolutní měření radioaktivity vyžadují specializovanou laboratoř, ale totožnost a měření záření může být provedeno poměrovou porovnávací metodou za použití referenčních přípravků poskytovaných laboratořemi uznanými oprávněnou autoritou.

   Radionuklidová čistota je poměr radioaktivity daného radionuklidu a celkové radioaktivity radiofarmaka, vyjádřený v procentech. Odpovídající radionuklidové nečistoty spolu s limity jsou uvedeny v jednotlivých článcích.

   Radiochemická čistota je poměr radioaktivity daného radionuklidu přítomného v radiofarmaku v určité chemické formě a celkové radioaktivity tohoto radionuklidu, vyjádřený v procentech. Odpovídající radiochemické nečistoty spolu s limity jsou uvedeny v jednotlivých článcích.

   Chemická čistota je v článcích radiofarmak kontrolována specifikací limitů chemických nečistot.

   Nosič je stabilní izotop daného prvku, který je buď přítomný nebo přidaný k radioaktivnímu přípravku ve stejné chemické formě, v jaké je přítomen radionuklid.

   Měrná radioaktivita je radioaktivita radionuklidu vztažená na jednotku hmotnosti daného prvku nebo jeho chemické formy.

   Radioaktivní koncentrace je radioaktivita radionuklidu vztažená na jednotku objemu.

   Celková radioaktivita je radioaktivita radionuklidu vztažená na jednotku (lahvičku, tobolku, ampuli, generátor atd.).

   Vstupní suroviny jsou všechny složky, ze kterých je radiofarmakum vyrobeno.

   Doba použitelnosti je doba, po kterou musí specifikace uvedené v článku vyhovovat. Musí být zřetelně stanoveno datum, v případě potřeby i čas použitelnosti.

   Výroba

   1. Článek Radiofarmaca popisuje způsob výroby radionuklidu tak přesně, jak je to možné. Radiofarmaka mohou obsahovat radionuklid:
      1. - jako prvek ve formě atomu nebo molekuly, např. [¹³³Xe], [¹⁵O]O₂,
      2. - jako iont, např. [¹³¹I]jodid, [^99mTc]technecistan,
      3. - obsahující nebo včleněný do organické molekuly chelátací, např. [¹¹¹In]oxin nebo kovalentně vázaný, např. 2-[¹⁸F]fluor-2-deoxy-D-glukosa.

   1. Vhodné způsoby výroby radionuklidu pro použití přímo nebo jako radiofarmaka jsou:
      1. - bombardování terčových materiálů neutrony (obvykle v jaderných reaktorech),
      2. - bombardování terčových materiálů urychlenými částicemi (v urychlovačích, jako jsou cyklotrony),
      3. - jaderné štěpení těžkých nuklidů terčových materiálů (obvykle po bombardování neutrony nebo částicemi),
      4. - z radionuklidových generátorů.

   Bombardování neutrony nebo nabitými částicemi

   Jaderná reakce a pravděpodobnost jejího výskytu za jednotku času závisí na druhu a fyzikálních vlastnostech terčového materiálu a na druhu, energii a množství dopadajících částic. Jaderná přeměna při bombardování částic může být napsána ve formě:

   1. terč jádra (bombardující částice, emitující částice nebo ozařování) vyrábějící jádro.

   Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad haemodialysim Koncentrované roztoky pro hemodialýzu Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Solutiones ad peritonealem dialysim Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení obsahu Uchovávání Označování Thymi extractum fluidum N Příprava Vlastnosti Zkouška totožnosti Zkoušky na čistotu Uchovávání Označování Vaccinum erysipelatis suillae inactivatum Výroba Zkouška totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení účinnosti Uchovávání Označování Vaccinum paramyxoviris 3 aviarii inactivatum Výroba Výběr složení vakcíny Zkoušení šarže Zkouška totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení účinnosti Uchovávání Označování Vaccinum poliomyelitidis inactivatum Výroba Substrát pro pomnožení viru Inokula Pomnožování a sklizeň viru Purifikace a purifikovaná monovalentní sklizeň Inaktivace a inaktivovaná monovalentní sklizeň Konečná várka vakcíny Šarže Zkouška totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení účinnosti Uchovávání Označování Vaccinum pseudopestis aviariae inactivatum Výroba Výběr složení vakcíny Zkoušení šarže Zkouška totožnosti Zkoušky na čistotu Stanovení účinnosti Uchovávání Označování Valerianae tinctura N Příprava Vlastnosti Zkoušky totožnosti Zkoušky na čistotu Uchovávání Označování Radiofarmaca Výklad pojmů Výroba Bombardování neutrony nebo nabitými částicemi

   Příklady:	58Fe(n,γ)59Fe,
   	18O(p,n)18F.

   Kromě požadované jaderné reakce se mohou vyskytovat vedlejší přeměny. To by mohlo být ovlivněno energií dopadající částice a čistotou terčového materiálu. Také vedlejší přeměny mohou způsobit vzrůst radionuklidových nečistot.

   Jaderně štěpení

   Malý počet nuklidů s vysokým atomovým číslem je štěpitelných a nejčastější používanou reakcí je štěpení uranu-235 neutrony v jaderném reaktoru. Štěpením uranu-235 se může vyrábět jod-131, molybden-99 a xenon-133. Jejich extrakce ze směsi více než 200 jiných radionuklidu musí být pečlivě kontrolována, aby se minimalizovaly radionuklidové nečistoty.

   Radionuklidové generátory

   Systémy radionuklidových generátorů používají mateřský radionuklid s relativně dlouhým poločasem přeměny, který se přeměňuje na dceřiný radionuklid obvykle s kratším poločasem přeměny.

   Separací dceřiného radionuklidu z mateřského chemickým nebo fyzikálním postupem je možné používat dceřiný radionuklid ve značné vzdálenosti od místa výroby generátorů, přestože má krátký poločas přeměny.

   Terčové materiály

   Izotopické složení a čistota terčového materiálu určují relativní procento hlavního radionuklidu a radionuklidových nečistot. Použití izotopicky obohaceného terčového materiálu, ve kterém bylo zastoupení požadovaného terčového radionuklidu uměle zvýšeno, může zlepšit výtěžek při výrobě a čistotu požadovaného radionuklidu.

   Chemická forma, čistota, fyzikální stav a chemické přísady, rovněž podmínky bombardování a fyzikální a chemické prostředí podmiňují chemický stav a chemickou čistotu vyráběných radionuklidu.

   Při výrobě radionuklidu a zvláště radionuklidu s krátkým poločasem přeměny, není možné stanovit žádné z těchto jakostních kritérií před dalším zpracováním a výrobou radiofarmak. Proto každá šarže terčového materiálu musí být zkoušena před jejím použitím pro rutinní výrobu radionuklidu a výrobu radiofarmak, aby se zajistilo, že výtěžek radionuklidu z terče bude v požadovaném množství a kvalitě.

   Terčový materiál umístěný v držáku v plynném, tekutém nebo pevném stavu tak, aby byl ozařován svazkem částic. Pro bombardování neutrony je terčový materiál obvykle obsažen v křemenných ampulích nebo nádobách z vysoce čistého hliníku nebo titanu. Je nutné zajistit, aby mezi nádobou a jejím obsahem za daných ozařovacích podmínek (teplota, tlak, čas) nemohlo dojít k žádným interakcím.

   Pro bombardování nabitou částicí je držák pro terčový materiál obvykle sestaven z hliníku nebo jiného vhodného kovu, jehož výstupní okénka jsou obklopena chladicím systémem a obvykle slabou vrstvou kovu. Druh a tloušťka terčového okna mají vliv na výtěžek jaderné reakce a mohou také ovlivňovat radionuklidovou čistotu.

   1. Výrobní postup zřetelně popisuje:
      1. - terčový materiál,
      2. - konstrukci držáku pro terčový materiál,
      3. - naplnění terčového materiálu do ozařovacího systému,
      4. - způsob ozařování (bombardování),
      5. - separaci požadovaného radionuklidu
      6. a hodnocení všech vlivů na účinnost výroby z hlediska kvality a množství vyrobeného radionuklidu.

   Chemický stav izolovaného radionuklidu může hrát hlavní roli v dalším postupu výroby.

   Prekurzory pro syntézu

   Tyto prekurzory se obvykle nevyrábějí v širokém měřítku. Některé se syntetizují v radiofarmaceutických výrobních laboratořích, jiné se dodávají specializovanými výrobci nebo laboratořemi.

   Zkoušky totožnosti, zkoušky chemické čistoty a stanovení obsahu musí být provedeny validovanými metodami.

   Jestliže jsou šarže prekurzorů uvolněny k použití na základě údajů z certifikátů analýz, musí být proveden důkaz prokazující spolehlivost analýzy výrobce a musí být provedena nejméně jedna zkouška totožnosti. Doporučuje se, aby zkouška materiálů prekurzorů ve výrobě proběhla před jeho použitím k výrobě radiofarmak, aby bylo zajištěno, že za specifických podmínek poskytuje prekurzor radiofarmaka v požadovaném množství a kvalitě.

   Údaje o výrobním systému

   Všechny operace od přípravy terče až po rozplnění konečného radiofarmaka musí být zřetelně dokumentovány, včetně jejich vlivu na čistotu konečného výrobku a účinnost postupu. Kde je to možné, provedou se mezioperační kontroly a zaznamenají se výsledky každého výrobního kroku k tomu, aby se zjistilo, v kterém stupni se vyskytuje možný rozdíl od normálního výrobního postupu.

   1. a) Výroba radiofarmak se může provádět mechanickým nebo automatizovaným postupem tak, jak je tomu ve farmaceutickém průmyslu s tím, že se přizpůsobí specificitě vstupní radioaktivní suroviny a požadavkům radiační ochrany.
   2. b) Pro radiofarmaka s obsahem radionuklidu s krátkým poločasem přeměny, jako jsou pozitronové zářiče, se obvykle používá výroba ovládaná na dálku a automatizovaná radiosyntéza. Pro radionuklidy s velmi krátkým poločasem přeměny (kratším než 20 min) je provedení kontroly výrobního systému důležitým opatřením k zajištění kvality radiofarmak ještě před jejich propuštěním.
   3. c) Každý výrobní postup musí být validován provozní zkouškou před použitím v rutinní výrobě radiofarmak, aby bylo zajištěno, že při daných výrobních podmínkách, výrobní systém poskytne radiofarmaka v požadovaném množství a odpovídající kvalitě.
   4. d) Příprava lékové formy výsledného radiofarmaka k použití v nukleární medicíně všeobecně zahrnuje úpravu výchozí radioaktivity používaných radiofarmak, generátorů, křtů a prekurzorů. Všechny podmínky, které mohou mít vliv na kvalitu výrobku (tj. radiochemická čistota a sterilita) musí být zřetelně vymezeny a musí zahrnovat přiměřená měření pro radiační ochranu.

   Zkoušky totožnosti

   Radioaktivní přeměna. Radioaktivita je exponenciálně úměrná přeměnové konstantě. Přeměnová konstanta je charakteristická pro každý radionuklid.

   1. Křivka exponenciální přeměny (rozpadová křivka) je vyjádřena vztahem:
      1. A_t = A₀e^-λt,
      2. v němž značí:
         1. A_T - radioaktivitu v čase t,
         2. A₀ - radioaktivitu v čase t = 0,
         3. λ - přeměnovou konstantu charakteristickou pro každý radionuklid,
         4. e - základ přirozených logaritmů.

   1. Poločas přeměny (T_1/2) souvisí s přeměnovou konstantou λ podle vztahu:

   Radionuklid je identifikován hlavně svým poločasem přeměny nebo druhem a energií jeho záření, nebo zářeními, nebo obojím, jak je uvedeno v článku.

   Měření poločasu přeměny. Poločas přeměny se měří vhodným detekčním přístrojem, jako jsou ionizační komora, Geiger-Müllerův počítač, scintilační detektor (pevný krystal nebo kapalina) nebo polovodičový detektor. Zkoušený přípravek se měří jako takový, nebo ředěný nebo sušený v tobolce po vhodném zředění. Zvolená hodnota radioaktivity, se zřetelem na experimentální podmínky, musí být dostatečně vysoká, aby umožnila detekci během několika předpokládaných poločasů přeměny, ale neměla by být tak vysoká, aby se projevil jev „ztráty impulzů“ v důsledku mrtvé doby Geiger-Müllerova počítače nebo náhodných koincidencí u scintilačního detektoru.

   Radioaktivní zářič se připraví tak, aby se vyloučila ztráta materiálu během manipulace. Kapalina (roztok) se plní do ampulí nebo uzavřených zkumavek. Pevná látka (případně zbytek po sušení v tobolce) se přikryje plátkem z přilnavého acetatu celulosy nebo z jiného materiálu, jehož hmotnost na jednotku plochy je dostatečně malá, aby významně neoslabovala sledované záření.

   Stejný zářič se měří za shodných geometrických podmínek v intervalech, obvykle odpovídajících polovině poločasu přeměny, celkově po dobu rovnou asi třem poločasům přeměny. Správná funkce přístroje se kontroluje za použití zářiče s dlouhým poločasem přeměny a je-li třeba, provede se korekce odchylek (viz odstavec Stanovení radioaktivity).

   Do grafu se vynese časová závislost logaritmu počtu impulzů za jednotku času (četnosti) nebo časová závislost elektrického proudu, podle typu použitého přístroje. Vypočtený poločas přeměny by se neměl lišit o více než 5 % od poločasu přeměny udaného v Českém lékopise.

   Stanovení druhu a energie záření. Druh a energie emitovaného záření mohou být stanoveny několika postupy způsoby zahrnujícími použití spektrometrie nebo sestavení křivky zeslabení. Pro analýzu záření beta se obvykle používá sestavení křivky zeslabení; pro stanovení totožnosti záření gama a detegovatelného rtg-záření se většinou používá spektrometrie.