Nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17 ve věci návrhů na zrušení § 20z odst. 1 vět třetí a čtvrté zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 378/2015 Sb.
VII.a/1 Právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčeníVII.a/1
47. Právo na informační sebeurčení je součástí základního práva na ochranu soukromí v širším smyslu, upraveného především v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3Listiny. Podle čl. 10 odst. 3Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
48. Základním nárokem na autonomii jednotlivce plynoucím z lidských práv je požadavek respektu k svébytnému uspořádání života, jehož jednou z hlavních funkcí je i záruka ochrany osobních údajů. Právo na respektování soukromého života je v Listině rozloženo do více ustanovení a doplněno dalšími v ní deklarovanými aspekty práva na soukromí. Jádrem právní úpravy je právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých podmínek mají být skutečnosti a informace z jeho soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Dílčí atributy tohoto práva tvoří právo na informační sebeurčení, jehož ústavní základ lze dovodit z čl. 10 odst. 3Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41) nebo sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1. 12. 2008 (N 207/51 SbNU 577), jakož i rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 15. 12. 1983 BVerfGE 65, 1 (Volkszählungsurteil) či ze dne 4. 4. 2006 BVerfGE 115, 320 (Rasterfahndungurteil II)] ve spojení s čl. 7 odst. 1Listiny zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a čl. 13Listiny, který chrání vedle listovního tajemství i tajemství dalších písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných komunikačními prostředky. Platí nicméně, že v Listině uvedený výčet toho, co je potřeba zařadit do rámce ochrany soukromí, nelze považovat za taxativní (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 3/14).
49. Právo na informační sebeurčení s dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako nezbytnou podmínku důstojné existence člověka a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit. Právem jsou proto respekt a ochrana této sféry garantovány ústavním pořádkem; posuzováno jen z poněkud jiného úhlu, jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana ve smyslu čl. 1 odst. 1Ústavy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.)].
50. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) při výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) opakovaně zdůraznil, že i sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah tohoto článku, přičemž výraz „soukromý život“ nesmí být interpretován restriktivně (zejména rozsudek ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království č. 8691/79). Extenzivní výklad tohoto pojmu je podle ESLP ve shodě s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (v České republice platné ode dne 1.11. 2001; č. 115/2001 Sb. m. s.), jejímž cílem je zaručit každé fyzické osobě respektování jejích základních práv a svobod, zejména jejího práva na soukromý život v souvislosti s automatizovaným zpracováním údajů osobního charakteru, které se jí týkají (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2000 ve věci Amman proti Švýcarsku č. 27798/95).
51. Výjimky ze zákazu státních zásahů do práva na soukromý život, nezbytné v demokratické společnosti a v souladu se zákonem z titulu vypočtených hodnot veřejného zájmu nebo ochrany práv a svobod jiných, vykládá ESLP naopak restriktivně. Úkony veřejné moci představující zásah do práva na soukromý život se nesmějí ocitnout mimo soudní kontrolu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 12. 1997 ve věci Camenzind proti Švýcarsku č. 21353/93).
52. Ústavní soud vícekrát zdůraznil závažnost a význam základního práva na informační sebeurčení v demokratické společnosti materiálně pojímaného právního státu. K tomu v bodu 30 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 vyslovil: „Pokud jednotlivci nebude garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, nebude-li mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, a nelze tak již nadále hovořit o svobodné a demokratické společnosti. Právo na informační sebeurčení [...] je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními.“ Tento imperativ je třeba mít na paměti pro vlastní poměření v kolizi stojících základních práv, resp. základního práva a ústavně aprobovaného veřejného (oprávněného) zájmu. Avšak s rozdílem, že v posuzované věci nejde přímo o „kontrolu“ jednotlivce „všudypřítomnou“ veřejnou mocí, nýbrž o demokratickým zákonodárcem stanovené právo soukromých subjektů nikoli zveřejňovat, nýbrž interně zpracovávat osobní (avšak nikoli citlivé - viz dále) údaje jiných soukromých osob - spotřebitelů. Tyto dílčí rozdíly představují na pozadí obecného vymezení práva na informační sebeurčení jedny ze základních východisek vlastního ústavněprávního přezkumu napadených ustanovení.
VII.a/2 Ochrana spotřebitele a jeho osobních údajůVII.a/2
53. Ochrana spotřebitele spolu s ochranou (i jeho) osobních údajů představují dynamicky se vyvíjející oblasti právního řádu, a to na vnitrostátní i unijní úrovni. Přestože právo Evropské unie není referenčním kritériem ústavnosti [viz nález ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (161/2019 Sb.)], je v zájmu dosažení tzv. eurokonformního výkladu napadených ustanovení [viz nálezy ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) nebo ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)] přiblížen jeho vztah k unijní právní úpravě obecné ochrany spotřebitele a osobních údajů. I v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b)Ústavy přitom platí, že pouze Soudní dvůr podává závazný výklad práva Evropské unie [srov. nález ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 30/16 (254/2020 Sb.)]. Při přezkumu ústavnosti právní normy v tomto řízení pak její nezpůsobilost vyložit ji způsobem slučitelným s právem Evropské unie, která (pokud) je zároveň i deficitem ústavního rozměru, vede k jejímu zrušení. Rozpor s právem Evropské unie však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
54. Relevantní právní úpravu představují na podústavní úrovni zejména zákon o ochraně spotřebitele, zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, obecné nařízení (tzv. „GDPR“, viz bod 8) a zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který navazuje na přímo použitelné obecné nařízení a ke dni 24. 4. 2019 nahradil zákon o ochraně osobních údajů; do tohoto okruhu lze řadit i směrnici (viz bod 11) a některé další unijní předpisy.
55. Východiskem ochrany spotřebitele v koincidenci s ochranou osobních údajů v rovině primárního unijního práva je Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“). Podle ní se v politikách Evropské unie, potažmo však i na vnitrostátní úrovni při implementaci těchto politik, jednak zajišťuje vysoká úroveň ochrany spotřebitele (čl. 38), jednak osobní „údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu“ (čl. 8 odst. 2); posléze uvedené právo je zároveň zaručeno v čl. 16 Smlouvy o fungování Evropské unie jako jedna ze zásad obecně použitelných ve všech unijních politikách. Tato ustanovení Listiny EU jsou podle čl. 51 odst. 1 „určena“ i členským státům, a to „výhradně pokud uplatňují právo Unie“ a nerozšiřují oblast působnosti práva Evropské unie nad rámec jí svěřených pravomocí (odstavec 2). Výrazem „určena“ Listina EU nade vši pochybnost míní závazek její ustanovení plně respektovat, přičemž za „uplatňování“ práva Evropské unie je třeba pokládat veškeré postupy a akty orgánů členských států (moci zákonodárné, výkonné a soudní) bezprostředně spojené se zajišťováním plných vnitrostátních účinků předmětné unijní úpravy [srov. PIERS, S.; HERVEY, T.; KENNER, J.; WARD, A. (eds.). The EU Charter of Fundamental Rights. A Commentary. London: Hart Publishing, 2014, s. 1433-1448, a tam citované rozsudky Soudního dvora, např. C-617/10 Aklagaren proti Akerbeg Fransson, C-411/10 a C-493/10 NS proti Secretary of State, C-370/12 Thomas Pringle proti Government of lreland]. Jakkoli se tedy čl. 8 Listiny EU podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/14 bezprostředně nepoužije jako součást referenčního rámce ústavního přezkumu napadeného ustanovení, je i prizmatem tohoto východiska nicméně právo na ochranu osobních údajů podle čl. 8 Listiny EU zdrojem kritérií pro (tzv. eurokonformní) výklad právních předpisů členských států v oblasti ochrany osobních údajů, jež dopadají na použití vnitrostátních norem. Příslušná ustanovení Listiny EU jsou proto relevantní jak pro výklad obecného nařízení, tak pro použití zákona o zpracování osobních údajů, jež je souladné s právem Evropské unie.
56. Ustanovení § 5 zákona o zpracování osobních údajů opravňuje správce osobních údajů (tj. i provozovatele ve smyslu § 20z zákona o ochraně spotřebitele) zpracovávat údaje, je-li to nezbytné pro splnění povinnosti uložené mu právním předpisem nebo úkolu ve veřejném zájmu. Obecné nařízení podmiňuje zákonnost zpracování osobních údajů udělením souhlasu jejich subjektem [čl. 6 odst. 1 písm. a)], ledaže je toto zpracování „nezbytné pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje“ [písmeno c)], nebo je „nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce“ [písmeno e)], anebo je „nezbytné pro účely oprávněných zájmů příslušného správce či třetí strany, kromě případů, kdy před těmito zájmy mají přednost zájmy nebo základní práva a svobody subjektu údajů vyžadující ochranu osobních údajů, zejména pokud je subjektem údajů dítě“ [písmeno f)]. S tím, že zpracování citlivých osobních údajů se zakazuje, není-li „nezbytné z důvodu významného veřejného zájmu [...], které je přiměřené sledovanému cíli, dodržuje podstatu práva na ochranu údajů a poskytuje vhodné a konkrétní záruky na ochranu základních práv a zájmů subjektu údajů“ [čl. 9 odst. 2 písm. g)]. Citlivými osobními údaji jsou podle čl. 9 odst. 1 obecného nařízení informace vypovídající o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání, filozofickém přesvědčení a další, pročež zákaz jejich zpracování ani výjimky z něj nejsou pro posuzovanou věc významné.
57. Ustanovení čl. 6 odst. 2 obecného nařízení upravuje možnost členských států stanovit konkrétnější úpravu k přizpůsobení pravidlům zpracování osobních údajů podle čl. 6 odst. 1 písm. c) a e) obecného nařízení (viz výše). Mimo jiné i z § 20z zákona o ochraně spotřebitele lze dovodit, že této možnosti zákonodárce využil, a to v souladu s čl. 6 odst. 3 obecného nařízení vymezujícím další předpoklady právního základu příslušné konkretizace. Hodno doplnit, že podmínky zpracování osobních údajů jsou podle čl. 5 odst. 1 písm. c) obecného nařízení vedeny zásadou minimalizace údajů, podle níž mají být informace přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu zpracování. Stejně tak mají být informace zpracovávány způsobem zajišťujícím náležité zabezpečení apod. [písmeno f)].
58. Ustanovení čl. 14 odst. 1 až 4 obecného nařízení upravují obsah a rozsah poskytování informací o zpracování osobních údajů subjektu údajů správcem v případě, že údaje správce nezískal od subjektu samotného. Odstavec 5 téhož článku vymezuje kritéria, při jejichž splnění se předchozí odstavce nepoužijí. Ta se uplatní zejména v případech, v nichž subjekt (tj. pro posuzovanou věc i spotřebitel jako kupující) již informace má [písmeno a)] nebo je získávání a zpřístupnění výslovně stanoveno právem Evropské unie nebo členského státu, které se vztahuje na správce (tj. v posuzované věci např. i na sdružení) a v němž jsou stanovena vhodná opatření na ochranu oprávněných zájmů subjektu údajů.
59. Podle § 84 odst. 2zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, má spotřebitel povinnost poskytnout prodávajícímu úplné a pravdivé informace k posouzení jeho úvěruschopnosti. Tyto „informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů“. Podle § 88 odst. 1 téhož zákona prodávající „posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Podle odstavce 2 posuzuje prodávající úvěruschopnost spotřebitele i podle jeho způsobu plnění dosavadních dluhů. Porušení povinnosti prodávajícího prověřit úvěruschopnost spotřebitele má za následek neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Podle § 88 odst. 1zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, „[o]soby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele, prostřednictvím databáze spravované právnickou osobou“, kterážto osoba zpracovává údaje o spotřebitelích právě za účelem posouzení jejich úvěruschopnosti a poskytuje přístup k údajům osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr a zachovává o získaných údajích mlčenlivost a chrání je před zneužitím. Podle § 88 odst. 2zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěruje poskytovatel „povinen k údajům získaným o spotřebiteli z databáze podle odstavce 1 přistupovat tak, jako by šlo o údaje, které získal od spotřebitele sám. Poskytovatel může údaje o spotřebiteli získané prostřednictvím databáze podle odstavce 1 využít výhradně pro vyhodnocení předpokladů řádného splácení jeho dluhů [...]“. O záměru vyhledávat údaje v databázi musí prodávající spotřebitele informovat v souladu se zákonem upravujícím ochranu osobních údajů (odstavec 3).
60. Z citovaných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je patrné, že příslušná úprava stanovuje prodávajícím povinnost prověřovat bonitu spotřebitelů - potenciálních kupujících. Kromě toho, že toto prověřování nemusí být založeno pouze na posuzování informací získaných přímo od spotřebitele, musí být za určitých podmínek spotřebitel o zpracovávání a vyhledávání příslušných údajů informován.
VII.a/3 Zájem na bonitě a nepředlužování spotřebitelůVII.a/3
61. Městský soud upozornil, že zájem prodávajících na solventnosti spotřebitelů nespadá pod právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1Listiny ani pod legitimní očekávání ochrany budoucího majetku podle čl. 1 protokolu. Údajně nejde ani o úpravu navazující na ochranu spotřebitelů před nadměrným zadlužováním.
62. Podle Ústavního soudu je kromě uvedených východisek potřeba vzít v potaz též právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1Listiny, dále (zejména soukromoprávní) zásadu prevence a především na podústavní úrovni frekventované a blíže nespecifikované zpracování údajů ve veřejném nebo oprávněném zájmu státu nebo třetích osob. Jak bylo zmíněno výše, ochranu totiž zasluhují nejen základní práva a svobody, nýbrž i ústavně aprobované veřejné zájmy, přičemž jednomu před druhým nesmí být dána bezdůvodně přednost. Stejně tak je potřeba vzít v potaz zákonnou povinnost prodávajících posuzovat úvěruschopnost spotřebitelů podle zákona o ochraně spotřebitele a zákona o spotřebitelském úvěru, a to pod výše uvedenými sankcemi.
63. Na veřejný (společenský) zájem na předcházení předlužování spotřebitelů, stejně jako na obdobný (ne)oprávněný zájem třetích stran, které se spotřebiteli jako věřitelé vstupují do závazkových právních vztahů, nelze nahlížet jako na jednorozměrnou a neměnnou kategorii. Naopak je třeba důsledně zvažovat všechny v úvahu připadající zájmy a všechna práva, a to v konkrétní prostorově a časově vymezené dimenzi. To současně znamená, že praxe výkladu práva na ochranu osobních údajů je ovlivňována aktuálním sociálním a politickým kontextem (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/14), do jehož rámce je nutné přiměřeně řadit i v jeho příslušných aspektech relevantní kontext ekonomický. Nejzazším kritériem posuzování přiměřenosti omezení základního práva na ochranu soukromí je přitom míra, za níž se již zásah stává porušením samotného prostoru pro svébytnou existenci jednotlivce.
64. Skutečnost, že veřejný nebo oprávněný zájem (jako typický neurčitý právní pojem) na ochraně spotřebitelů před jejich předlužováním, potažmo zájem na ochraně společnosti a ekonomiky před tímto předlužováním, není výslovně upraven v ústavním pořádku, neznamená, že je ústavněprávně bez významu. Městský soud tuto irelevanci dovozuje z prostého znění čl. 11 odst. 1Listiny a výkladu čl. 1 protokolu v jeho hlavních aspektech týkajících se legitimního očekávání. Ústavní soud již např. v nálezu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353) odůvodnil, že právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, přičemž k omezení tohoto práva lze v demokratickém právním státě přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob nebo ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Proto nejenže nejde o poměřování práva na informační sebeurčení „textem“ kolidujícího ústavně zaručeného práva, nýbrž jeho významem, a co víc, i principy a hodnotami v ústavním pořádku jinak obsaženými a z něj odvoditelnými. Vodítkem může být též znění čl. 8 odst. 2Úmluvy, podle něhož může státní orgán zasáhnout do výkonu práva na ochranu soukromí mimo jiné v zájmu hospodářského blahobytu země nebo ochrany práv a svobod jiných.
65. Nadto upozornil Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli [...], aby dlužníka - spotřebitele [...] náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Byť v posuzované věci nejde o neplatnost úvěrové smlouvy, nejsou tyto okolnosti bez významu a citované podtrhuje ústavní dimenzi případu. Z ústavněprávní ochrany totiž nemohou být vyloučeny celospolečenské zájmy a povinnosti třetích osob (prodávajících) stanovené zákonem, které na druhou stranu nesmí nepřiměřeně omezovat základní práva jednotlivců.
66. Z dosud uvedeného plyne, že ochrana soukromí se obecně dovozuje z hodnoty svobody jednotlivce. To není bez významu i s přihlédnutím k právu každého podnikat podle čl. 26 odst. 1Listiny, protože byť systematicky řazeno mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, jde u svobodné volby povolání (kterou lze vykonávat i podnikáním) „o klasickou liberální svobodu, jež je důležitou součástí přirozenoprávně chápané svobody člověka“. [...] Tato stránka se plně utváří teprve tím, že se jednotlivec věnuje činnosti, která je pro něj základem a úlohou jeho života a skrze kterou přináší zároveň svůj příspěvek k celkovému výkonu společnosti (Zippelius a Würtenberger tu odkazují na rozsudek 1 BvL 21/78). Jakkoli nadneseně tato formulace může znít, přece jen je z ní patrná ona spojitost mezi svobodnou volbou povolání a obecnou svobodou člověka. Takto chápanou svobodnou volbu povolání lze realizovat v zásadě buď samostatnou výdělečnou činností (právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1Listiny), nebo v pracovním poměru (právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3Listiny).“ (srov. WINTR, J. In: WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 573). K tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 11.9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 27/09 (N 200/54 SbNU 489) uvedl: „Právo na svobodné podnikání podle čl. 26Listiny, jež v tomto případě působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, je navíc nutné vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1Ústavy. Takto vyloženo dává uvedené ustanovení obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže.“
67. Uvedené pochopitelně nemusí znamenat, že pod režim čl. 26 odst. 1Listiny spadá i právo podnikatelů vést negativní registr dlužníků. Nicméně je-li smyslem daného ústavně zaručeného práva též umožnit jednotlivcům přispět k prospěchu celé společnosti, musí i stát vytvářet přiměřené (alespoň minimální) záruky proti maření takových snah ze strany třetích osob (např. spotřebitelů). A to tím spíše, lze-li se práv podle čl. 26Listiny domáhat jen v mezích zákonů je provádějících (čl. 41 odst. 1Listiny). Součástí těchto záruk je právě oblast ochrany spotřebitele včetně napadeného ustanovení a souvisejících právních předpisů. Konkrétní účely právní úpravy závisí na rozhodnutí zákonodárce; jejich legitimita a přiměřenost jsou pak chráněny ústavním pořádkem. Přestože v projednávané věci nejde o hodnocení férovosti a mravů soutěže, je v posledně citovaném nálezu uvedená vodítka třeba řadit do referenčního rámce přezkumu. Proto, jakkoli je důležitým a předním hlediskem ochrana spotřebitelů, nelze ztrácet ze zřetele též alespoň minimální ochranu naplňování příslušné svobody, uskutečňované i podnikáním.
68. Byť je úkolem veřejné moci v této oblasti především minimalizovat omezení této svobody, nelze tento princip absolutizovat a ochranu a práva poskytovat pouze subjektům, kteří jako dlužníci vstupují s podnikateli do závazkových vztahů. Tomu odpovídá požadavek prima facie co největšího rozsahu soukromí jednotlivců a minimalizace omezení tohoto soukromí veřejnou mocí, potažmo oprávněnými zájmy jiných jednotlivců v závislosti na tom, jakou měrou lze v konkrétních situacích kolidující základní práva vykonávat. Zájem na solventnosti spotřebitelů žádajících o finanční produkt představuje „druhou stranu mince“ vlastní ochrany spotřebitele, jež je spojena i s nároky vůči prodávajícím, které slouží též k ochraně společnosti jako celku.