Zákoník práce

§ 139

(1) Organizace vytvářejí ke zvyšování kultury práce a pracovního prostředí pracovní podmínky, které umožňují, aby výkon práce byl kvalitní, hospodárný a bezpečný, aby práce přinášela pracovníkům uspokojení a aby působila příznivě na jejich všestranný rozvoj.

(2) Organizace proto pečují zejména o rozšiřování mechanizace a automatizace, o zdokonalování organizace práce, o snižování pracovní únavy a o vzhled a úpravu pracoviště, strojů a nástrojů a závodních zařízení pro pracovníky.

(3) Organizace jsou povinny v přiměřeném rozsahu zřizovat, udržovat a zlepšovat hygienická a sociální zařízení. Rovněž jsou organizace povinny zřizovat a udržovat závodní zdravotnická zařízení v rozsahu a za podmínek stanovených předpisy o péči o zdraví lidu.

§ 140

(1) V souladu s plánem rozvoje zařízení sloužících závodnímu stravování umožňují organizace pracovníkům ve všech směnách závodní stravování odpovídající zásadám správné výživy a zabezpečují jim vhodné nápoje přímo na pracovištích nebo v jejich blízkosti. K tomu cíli mohou organizace též zřizovat závodní jídelny, kantýny, bufety a pomocná hospodářství.

(2) Organizace pomáhají řádnému ubytování pracovníků tím, že podporují jejich účast na bytové výstavbě, pečují o zvyšování úrovně jejich bydlení a budují a udržují v náležitém stavu hromadné ubytovny, jakož i obytné domy, které spravují.

(3) Organizace umožňují pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům co nejúčelnější využití volného času. Za tím účelem zejména budují, vybavují, udržují a zlepšují kulturní, tělovýchovná, sportovní a turistická zařízení a závodní zotavovny a zajišťují jejich technický provoz. Organizace přitom úzce spolupracují se společenskými organizacemi, zejména s Revolučním odborovým hnutím.

§ 141

V souladu s potřebami dalšího rozvoje socialistické společnosti jsou organizace povinny pečovat o kvalifikaci pracovníků, o její zvyšování a vhodné rozšiřování, pečovat o jejich další vzdělávání a zabezpečovat, aby byli zaměstnáváni pracemi odpovídajícími získané kvalifikaci. Organizace jsou povinny pečovat o soustavné a plánovité zvyšování kvalifikace zejména mladistvých pracovníků. Za tím účelem organizace zejména

1. a) zřizují závodní školy práce,
2. b) doporučují pracovníky pro studium, jakož i pro studium při zaměstnání, toto studium jim umožňují a poskytují jim hospodářské zabezpečení podle příslušných předpisů,
3. c) umožňují pracovníkům soudružskou výměnu zkušeností s pracovníky jiných organizací.

§ 142

(1) Pracovníkům, kteří vstupují do pracovního poměru bez kvalifikace, zabezpečují organizace získání kvalifikace jejich zaškolením. Po skončení zaškolení vydá organizace pracovníku osvědčení o zaškolení.

(2) Mladistvé, kteří vstoupili po skončení povinné školní docházky přímo do pracovního poměru, je organizace povinna zaškolit pro jednoduché pracovní činnosti; je dále povinna umožnit těmto mladistvým vykonání kvalifikačních zkoušek a vést je popřípadě k přípravě na učňovské zkoušky ve vhodném oboru.

(3) Organizace je rovněž povinna zaškolit pracovníky, kteří přecházejí na nová pracoviště nebo na nové druhy a způsoby práce, pokud je to třeba zejména pro bezpečný, zdravotně nezávadný a hospodárný výkon práce.

(4) Pracovníkům starším než 18 let, kteří konali po přiměřenou dobu práce příslušného oboru a osvojili si potřebné vědomosti a dovednosti, může organizace výjimečně povolit vykonání závěrečné učňovské zkoušky, i když se jim nedostalo výchovy k povolání v učebním poměru.

§ 143

Organizace může na pracovníku požadovat z nákladů, které na něho vynaložila v souvislosti se získáváním nebo zvyšováním jeho kvalifikace, jen vrácení stipendia nebo jeho poměrné části, jestliže se pracovník podle zvláštních předpisů zavázal, že po dokončení studia setrvá po určitou dobu v pracovním poměru k této organizaci, a tento závazek zaviněně nesplní.

§ 144

(1) Organizace zabezpečují absolventům středních a vysokých škol v pracovním poměru přiměřenou odbornou praxi k získání praktických zkušeností a znalostí potřebných pro dobrý a spolehlivý výkon práce a pro další odborný růst.

(2) Umísťování absolventů škol vysokých, odborných, středních odborných, popřípadě i všeobecně vzdělávacích a konzervatoří upraví vláda; může přitom stanovit odchylky od tohoto zákoníku, pokud jde o vznik, změnu a zánik pracovního poměru, který absolventi sjednávají pracovní smlouvou s organizacemi.

§ 145

Uložení svršků a dopravních prostředků

Organizace je povinna zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které pracovníci obvykle nosí do práce, jakož i obvyklých dopravních prostředků pracovníků, pokud jich používají k cestě do práce a zpět. Tuto povinnost má i vůči všem ostatním osobám, pokud jsou pro ni činny na jejích pracovištích.

§ 146

Zabezpečení pracovníků při neschopnosti k práci v důsledku nemoci, úrazu, těhotenství a mateřství upravují předpisy o nemocenském pojištění, jejich zabezpečení při invaliditě a ve stáří upravují předpisy o sociálním zabezpečení; preventivní a léčebnou péči o ně upravují předpisy o péči o zdraví lidu.

§ 147

Vrátí-li se do práce pracovník po skončení výkonu veřejné funkce nebo jiné činnosti pro společenskou organizaci, po školení nebo po službě v ozbrojených silách, po skončení dočasné pracovní neschopnosti a karantény (karanténního opatření) nebo pracovnice po skončení mateřské dovolené (§ 157), je organizace povinna zařadit je na jejich původní práci a pracoviště. Není-li to možné proto, že tato práce odpadla nebo pracoviště bylo zrušeno, musí organizace zařadit pracovníka na jinou práci odpovídající pracovní smlouvě nebo aspoň jeho kvalifikaci. Nelze-li podle lékařského posudku pracovníka zařadit na původní práci a pracoviště, je organizace povinna zajistit mu jinou vhodnou práci.

§ 148

(1) Organizace jsou povinny zaměstnávat pracovníky se změněnou pracovní schopností na vhodných pracovních místech a umožňovat jim výcvikem nebo studiem získání potřebné kvalifikace, jakož i pečovat o její zvyšování. Jsou dále povinny vytvářet podmínky, aby tito pracovníci měli možnost co nejširšího a trvalého pracovního uplatnění, a zlepšovat vybavení pracovišť, aby mohli dosahovat stejných pracovních výsledků jako ostatní pracovníci a aby jim byla práce co nejvíce usnadněna.

(2) Pro pracovníky se změněnou pracovní schopností, které nelze zaměstnat za obvyklých pracovních podmínek, se v některých organizacích vyhrazují nebo zřizují zvláštní dílny (pracoviště) a umožňuje se jim získat potřebnou kvalifikaci.

(3) Povinnosti organizací souvisící se zaměstnáváním pracovníků se změněnou pracovní schopností, uvedené v předchozích odstavcích, blíže upravují předpisy o sociálním zabezpečení pracovníků.

§ 149

(1) Organizace vytvářejí pro ženy ve spolupráci s národními výbory a závodními výbory a v souladu s plánem zaměstnanosti žen nové pracovní příležitosti. Jsou povinny budovat, udržovat a zlepšovat hygienická a sociální zařízení pro ženy a v souladu s plánem rozvoje jeslí a mateřských škol zřizovat závodní jesle a závodní mateřské školy.

(2) Národní výbory zřizují, udržují a zlepšují zařízení pro poskytování služeb, budují jesle, mateřské školy, zřizují školní jídelny, školní družiny, kluby a obdobná zařízení pro školní mládež, dbají, aby dobře plnily své poslání, a upravují jejich provoz tak, aby odpovídal potřebám pracujících žen a matek.

§ 150

Zákazy některých prací

(1) Ženy nesmějí být zaměstnávány pracemi pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, s výjimkou žen, které vykonávají

1. a) odpovědné a řídící funkce a nekonají přitom manuální práci,
2. b) zdravotnické a sociální služby,
3. c) provozní praxi při studiu,
4. d) práce nikoli manuální, které je nutno občas konat pod zemí, zejména práce spojené s dozorčí, kontrolní nebo studijní činností.

(2) Ženy nesmějí být též zaměstnávány pracemi, které jsou pro ně fyzicky nepřiměřené nebo škodí jejich organismu, zejména pracemi, které ohrožují jejich mateřské poslání. Ústřední orgány vydají pro své obory podle zásad stanovených vládou a v dohodě s ministerstvem zdravotnictví a ústředními výbory odborových svazů seznamy prací a pracovišť zakázaných všem ženám a seznamy prací a pracovišť zakázaných těhotným ženám a matkám do konce devátého měsíce po porodu a zabezpečí, aby tyto seznamy byly průběžně doplňovány a upravovány v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky.

(3) Těhotná žena nesmí být zaměstnávána též pracemi, které podle lékařského posudku ohrožují její těhotenství ze zdravotních příčin tkvících v její osobě. To platí obdobně o matce do konce devátého měsíce po porodu.

§ 151

Odpočinek mezi dvěma směnami

Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, který se poskytuje ženám, musí připadat na dobu mezi 22. hodinou a 6. hodinou následujícího dne; výjimky z této zásady jsou připuštěny jen v případech uvedených v § 152.

§ 152

Noční práce

(1) Noční práci mohou konat jen ženy starší než 18 let, jde-li

1. a) o práci, která musí být provedena v noci, protože byl přerušen pravidelný provoz živelními událostmi nebo jinými obdobnými mimořádnými případy, nebo hrozí-li nebezpečí pro život nebo zdraví,
2. b) o zpracování surovin nebo výrobků, které podléhají rychlé zkáze, a je-li třeba je zachránit před nevyhnutelným zničením,
3. c) o ženy, které vykonávají odpovědné a řídící funkce, nebo které pracují ve zdravotnických, sociálních nebo kulturních zařízeních, v zařízeních veřejného stravování, v telekomunikační a poštovní službě, v železniční a veřejné dopravě a v živočišné výrobě.

(2) Vláda může po projednání s Ústřední radou odborů dočasně povolovat noční práci žen starších než 18 let, jestliže to vyžaduje naléhavý zájem společnosti a jde-li o práce méně namáhavé.

(3) Organizace potřebuje k zaměstnávání žen noční prací předchozí souhlas závodního výboru a v případech uvedených v předchozím odstavci také souhlas ústředního výboru odborového svazu. Tyto orgány mohou vázat udělení souhlasu na splnění určitých podmínek.

§ 153

Převedení na jinou práci

(1) Koná-li těhotná žena práci, která je těhotným ženám zakázána nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je organizace povinna převést ji dočasně na práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako na dosavadní práci.

(2) Ustanovení předchozího odstavce platí obdobně o matkách do konce devátého měsíce po porodu.

(3) Dosahuje-li žena při práci, na niž byla převedena, bez svého zavinění nižšího výdělku než na dosavadní práci, poskytuje se jí na vyrovnání tohoto rozdílu vyrovnávací příspěvek podle předpisů o nemocenském pojištění.

§ 154

Pracovní cesty a přeložení

(1) Těhotné ženy a ženy pečující o děti mladší než jeden rok nesmějí být vysílány na pracovní cesty mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště; přeložit je může organizace jen na jejich žádost.

(2) Žena pečující o dítě starší než jeden rok smí být v době, dokud dítě nedosáhlo věku osmi let, vysílána na takové pracovní cesty jen se svým souhlasem; to platí obdobně i o jejím přeložení.

§ 155

Rozvázání pracovního poměru

Výpovědí může organizace rozvázat pracovní poměr s těhotnou ženou, se ženou, která trvale pečuje o dítě mladší než jeden rok, a s osamělou ženou, která trvale pečuje o dítě mladší než tři roky, jen zcela výjimečně v případech uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) a b) a v § 53.

§ 156

Úprava pracovní doby

(1) Organizace je povinna přihlížet při zařazování pracovníků do směn též k potřebám žen pečujících o děti.

(2) Požádá-li žena pečující o dítě mladší než 15 let nebo těhotná žena o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je organizace povinna vyhovět její žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody.

(3) Organizace nesmí zaměstnávat těhotné ženy a ženy, které pečují o dítě mladší než jeden rok, prací v noci, i když je noční práce žen výjimečně dovolena, ani prací přesčas.

§ 157

(1) V souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě náleží ženě mateřská dovolená po dobu 26 týdnů; poskytuje se zpravidla od počátku čtvrtého týdne před očekávaným dnem porodu.

(2) K prohloubení mateřské péče o dítě je organizace povinna poskytnout ženě, která o to požádá, další mateřskou dovolenou až do jednoho roku věku dítěte. Tato dovolená se poskytuje v rozsahu, o jaký matka žádá, zpravidla však vždy nejméně na dobu jednoho měsíce.

(3) Po dobu mateřské dovolené a další mateřské dovolené nemá pracovnice nárok na mzdu. Hmotné zabezpečení po dobu mateřské dovolené upravují předpisy o nemocenském pojištění, které též stanoví, v kterých případech, za jakých podmínek a po jakou dobu náleží hmotné zabezpečení i v době další mateřské dovolené.

§ 158

(1) Žena může nastoupit mateřskou dovolenou také dříve než čtyři týdny před očekávaným dnem porodu, nejdříve však osm týdnů před tímto dnem. Vyčerpá-li takto z mateřské dovolené před porodem více než čtyři týdny, poskytuje se jí mateřská dovolená až do uplynutí 26 týdnů ode dne jejího nástupu.

(2) Vyčerpá-li žena z mateřské dovolené před porodem méně než čtyři týdny, protože porod nastal dříve, než lékař určil, nebo protože jí lékař povolil se zřetelem k jejímu zdravotnímu stavu a pracovním podmínkám dále pracovat, poskytne se jí mateřská dovolená rovněž až do uplynutí 26 týdnů ode dne jejího nástupu.

(3) Vyčerpá-li však žena z mateřské dovolené před porodem méně než čtyři týdny z jiných důvodů, poskytne se jí mateřská dovolená jen do uplynutí 22 týdnů ode dne porodu.

§ 159

(1) Jestliže dítě bylo ze zdravotních důvodů převzato do péče kojeneckého nebo jiného léčebného ústavu a pracovnice zatím nastoupí do práce, přeruší se tímto nástupem mateřská dovolená, nejdříve však po uplynutí šesti týdnů ode dne porodu; její nevyčerpaná část se pracovnici poskytne ode dne, kdy převzala dítě z ústavu opět do své péče a přestala proto pracovat, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku jednoho roku.

(2) Ženě, která se přestala starat o narozené dítě a jejíž dítě bylo z toho důvodu svěřeno do rodinné nebo ústavní péče nahrazující péči rodičů, jakož i ženě, jejíž dítě je v dočasné péči kojeneckého, popřípadě obdobného ústavu z jiných než zdravotních důvodů, nenáleží mateřská dovolená po dobu, po kterou o dítě nepečuje.

(3) Jestliže se dítě narodilo mrtvé, náleží ženě mateřská dovolená po dobu 12 týdnů.

(4) Jestliže dítě zemře v době, kdy je žena na mateřské dovolené nebo další mateřské dovolené, poskytuje se jí tato dovolená ještě po dobu dvou týdnů ode dne úmrtí dítěte, nejdéle do dne, kdy by dítě dosáhlo věku jednoho roku.

(5) Mateřská dovolená v souvislosti s porodem nesmí být nikdy kratší než 12 týdnů a nemůže v žádném případě skončit ani být přerušena před uplynutím šesti týdnů ode dne porodu.

§ 160

(1) Nárok na mateřskou dovolenou a další mateřskou dovolenou má též žena, která převzala do své trvalé péče nahrazující mateřskou péči dítě, které jí bylo svěřeno rozhodnutím příslušných orgánů k pozdějšímu osvojení, nebo dítě, jehož matka zemřela.

(2) Mateřská dovolená, popřípadě další mateřská dovolená se poskytuje takové ženě ode dne, kdy počala o dítě pečovat, a to mateřská dovolená nejdéle do dne, kdy dítě dosáhne 22 týdnů věku, a další mateřská dovolená do dne, kdy dítě dosáhne věku jednoho roku.

§ 161

Přestávky ke kojení

(1) Matce, která kojí své dítě, je organizace povinna poskytnout kromě přestávek v práci zvláštní přestávky ke kojení.

(2) Matce, která pracuje po stanovenou týdenní pracovní dobu, přísluší na každé dítě do konce šestého měsíce jeho věku dvě půlhodinové přestávky a v dalších třech měsících jedna půlhodinová přestávka za směnu. Pracuje-li po kratší pracovní dobu, avšak alespoň polovinu stanovené týdenní pracovní doby, přísluší jí pouze jedna půlhodinová přestávka, a to na každé dítě do konce šestého měsíce jeho věku.

(3) Přestávky ke kojení se započítávají do pracovní doby a poskytuje se za ně náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

§ 162

(1) Ustanovení této hlavy se vztahují i na ženy ve výrobních družstvech a v jednotných zemědělských družstvech; pokud jde o členky výrobních družstev a jednotných zemědělských družstev, postupují družstva při skončení členského poměru v souladu s ustanovením § 155.

(2) Ustanovení této hlavy platí, s výjimkou § 152 a 154, obdobně pro vojákyně z povolání a příslušnice Sboru národní bezpečnosti. Podrobnosti stanoví ministerstva národní obrany a vnitra.

§ 163

Organizace jsou povinny vytvářet příznivé podmínky pro všestranný rozvoj tělesných a duševních schopností mladistvých pracovníků též zvláštní úpravou jejich pracovních podmínek. Při řešení důležitých otázek týkajících se mladistvých organizace úzce spolupracují se společenskými organizacemi, zejména s Revolučním odborovým hnutím a Československým svazem mládeže, a s rodiči mladistvých.

§ 164

(1) K uzavření pracovní nebo učební smlouvy a ke změně učebního oboru je organizace povinna si vyžádat vyjádření zákonného zástupce, jde-li o mladistvého pracovníka (učně).

(2) Výpověď daná mladistvému pracovníku (učni) i okamžité zrušení pracovního poměru s mladistvým pracovníkem ze strany organizace musí být dány na vědomí též jeho zákonnému zástupci. Rozvazuje-li pracovní (učební) poměr mladistvý pracovník nebo má-li být jeho pracovní (učební) poměr rozvázán dohodou, je organizace povinna vyžádat si vyjádření zákonného zástupce.

§ 165

(1) Organizace smějí zaměstnávat mladistvé pouze pracemi, které jsou přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji, a poskytují jim při práci zvýšenou péči; totéž platí i pro školy, popřípadě pro společenské organizace, pokud v rámci své účasti na výchově mládeže organizují práce mladistvých.

(2) Organizace zabezpečují ve spolupráci se společenskými organizacemi mladistvým účelné využití volného času především k jejich kulturnímu rozvoji a zotavení.

§ 166

Zákaz práce přesčas a práce v noci

(1) Organizace nesmí mladistvé zaměstnávat prací přesčas a prací v noci.

(2) Organizace nesmí zaměstnávat mladistvé mladší než 16 let prací v úkolu a užívat při jejich odměňování úkolové mzdy.

(3) Nesmí-li organizace zaměstnávat mladistvého prací, pro kterou se mu dostalo výchovy k povolání, protože je její výkon mladistvým zakázán nebo protože podle lékařského posudku ohrožuje jeho zdraví, je organizace povinna do doby, než bude mladistvý moci tuto práci konat, poskytnout mu jinou přiměřenou práci odpovídající pokud možno jeho kvalifikaci.

§ 167

Práce zakázané mladistvým

(1) Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol; tento zákaz se nevztahuje na hochy starší než 16 let, jsou-li tyto práce nezbytné pro jejich přípravu k povolání.

(2) Mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi, které se zřetelem k anatomickým, fyziologickým a psychickým zvláštnostem v tomto věku jsou pro ně nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví. Ústřední orgány vydají pro své obory podle zásad stanovených vládou a v dohodě s ministerstvem zdravotnictví a ústředními výbory odborových svazů seznamy prací a pracovišť zakázaných mladistvým a zabezpečí, aby tyto seznamy byly průběžně doplňovány a upravovány v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky. V seznamech se též stanoví, zda a za jakých podmínek mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodů přípravy k povolání.

(3) Organizace nesmějí zaměstnávat mladistvé také pracemi, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu nebo při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví spolupracovníků nebo jiných osob.

(4) Zákazy některých prací může vláda rozšířit i na pracovníky ve věku blízkém věku mladistvých.

§ 168

Lékařské vyšetření

(1) Organizace je povinna zabezpečit, aby mladiství byli vyšetřeni lékařem:

1. a) před vstupem do pracovního (učebního) poměru a před převedením na jinou práci na dobu delší než jeden měsíc,
2. b) pravidelně podle potřeby, nejméně však jednou ročně, pokud ministerstvo zdravotnictví v dohodě s Ústřední radou odborů nestanoví pro některý pracovní obor častější lékařská vyšetření.

(2) Mladiství jsou povinni podrobit se stanoveným lékařským vyšetřením.

(3) Při ukládání pracovních úkolů mladistvým se organizace řídí též lékařskými posudky.

§ 169

Ustanovení této hlavy se vztahují též na mladistvé ve výrobních družstvech a v jednotných zemědělských družstvech.

§ 170

(1) Organizace je povinna zajišťovat svým pracovníkům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinna učinit opatření k jejich odstranění.

(2) Organizace je povinna soustavně kontrolovat, zda pracovníci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám.

§ 171

(1) Pracovník je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce. Hrozí-li škoda, má na ni pracovník upozornit vedoucí pracovníky.

(2) Je-li k odvrácení škody hrozící organizaci neodkladně třeba zákroku, je pracovník povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo spolupracovníky, popřípadě osoby sobě blízké.

(3) Zjistí-li pracovník, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit závadu svému nadřízenému.

§ 172

(1) Pracovník odpovídá organizaci za škodu, kterou jí způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany organizace, odpovědnost pracovníka se poměrně omezí.

(3) Organizace je povinna prokázat pracovníkovo zavinění, s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178.

§ 173

(1) Pracovník, který je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, jen je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.

(2) Pracovník, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.

(3) Za škodu odpovídá i pracovník, který ji způsobil úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití.

§ 174

(1) Pracovník neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící organizaci nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

(2) Pracovník neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského rizika.

§ 175

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

Na pracovníku, který nezakročil proti hrozící škodě (§ 171 odst. 2), ačkoliv by zakročením bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může organizace požadovat, aby přispěl k úhradě škody v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak. Přitom se přihlédne zejména k tomu, co bránilo splnění povinnosti a jaký je společenský význam škody, jakož i k osobním a majetkovým poměrům pracovníka, který povinnost nesplnil. Výše náhrady škody nesmí však přesáhnout částku rovnající se trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku.

§ 176

(1) Převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti pracovník odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. V dohodách může být s pracovníky současně ujednáno, že budou-li pracovat na pracovišti s více pracovníky, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídají s nimi za schodek společně.

(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.

(3) Pracovník se zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

(4) Ústřední orgány mohou v dohodě s ústředními výbory odborových svazů stanovit funkce, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření písemné dohody o hmotné odpovědnosti.

§ 177

(1) Pracovník, který uzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti, může od ní odstoupit, je-li převáděn na jinou práci nebo zařazován na jiné pracoviště nebo překládán. Odpovídá-li pracovník za schodek společně s ostatními, může od dohody také odstoupit, jestliže na pracoviště je zařazen jiný pracovník nebo ustanoven jiný vedoucí, popřípadě zástupce vedoucího. Odstoupení musí být oznámeno organizaci písemně.

(2) Dohoda o hmotné odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem odstoupení od této dohody.

§ 178

Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů

(1) Pracovník odpovídá za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které mu organizace svěřila na písemné potvrzení.

(2) Této odpovědnosti se pracovník zprostí, prokáže-li, že ztrátu nezavinil.

§ 179

(1) Pracovník, který odpovídá za škodu podle § 172, je povinen nahradit organizaci skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.

(2) Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého pracovníka částku rovnající se trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si sám přivodil.

(3) Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může organizace požadovat náhradu i jiné škody, jestliže by její neuhrazení odporovalo pravidlům socialistického soužití.

(4) Byla-li škoda způsobena také organizací, je pracovník povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

(5) Odpovídá-li organizaci za škodu několik pracovníků, je každý z nich povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

§ 180

Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. Je-li stanovena maloobchodní cena, vychází se z této ceny a přihlíží se k případnému opotřebení věci.

§ 181

Pracovník, který odpovídá za schodek (§ 176) nebo za ztrátu svěřených předmětů (§ 178), je povinen nahradit schodek nebo ztrátu v plné výši.

§ 182

(1) Při společné odpovědnosti za schodek se jednotlivým pracovníkům určí podíl náhrady podle poměru jejich hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši.

(2) Podíl náhrady stanovený podle předchozího odstavce nesmí u jednotlivých pracovníků, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku. Neuhradí-li se takto určenými podíly celá škoda, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce podle poměru svých hrubých výdělků.

(3) Zjistí-li se, že schodek nebo jeho část byla zaviněna některým ze společně odpovědných pracovníků, hradí schodek tento pracovník podle míry svého zavinění. Zbývající část schodku hradí všichni společně odpovědní pracovníci podíly určenými podle předchozích odstavců.

§ 183

(1) Byla-li škoda způsobena z nedbalosti, může organizace, popřípadě rozhodčí orgán nebo soud určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda, popřípadě než je trojnásobek průměrného měsíčního výdělku pracovníka. Výše náhrady musí však činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, a přesahuje-li škoda trojnásobek průměrného měsíčního výdělku pracovníka, nejméně částku rovnající se jeho průměrnému měsíčnímu výdělku. Byla-li škoda způsobena v opilosti nebo na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů, může náhradu škody nižší částkou určit pouze rozhodčí orgán nebo soud.

(2) Při určení výše náhrady se přihlíží zejména k pracovníkovu poměru k práci a k socialistickému vlastnictví, ke společenskému významu škody, k tomu, jak k ní došlo, a k osobním a hospodářským poměrům pracovníka.

(3) Náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

§ 184

(1) Pracovník, který je odměňován podle soustavy dělnických mezd a který způsobil z nedbalosti organizaci škodu vyrobením zmetku, je povinen nahradit jí náklady vynaložené na materiál a mzdy, popřípadě na nutné opravy zmetku i stroje, jestliže jej při výrobě zmetku poškodil, a to až do částky rovnající se polovině jeho průměrného měsíčního výdělku. Pracovník tuto povinnost nemá, nebylo-li mu po oznámení závady uloženo zastavit práci nebo převzala-li technická kontrola výrobek jako vyhovující.

(2) Škody způsobené v jednom kalendářním měsíci se pro určení výše náhrady škody sčítají.

(3) Vznikl-li zmetek omluvitelnou chybou pracovníka, který je jinak v práci svědomitý, může mu organizace náhradu škody přiměřeně snížit. Výše náhrady musí však činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, a přesahuje-li škoda polovinu průměrného měsíčního výdělku pracovníka, nejméně částku rovnající se jedné šestině jeho průměrného měsíčního výdělku.

(4) Podle předchozích odstavců se posuzuje také povinnost pracovníka nahradit škodu způsobenou organizaci vadnou manuální prací při montážích, opravách, úpravách a stavebních pracích.

§ 185

(1) Organizace je povinna požadovat na pracovníku náhradu škody, za kterou jí pracovník odpovídá.

(2) Výši požadované náhrady škody určuje organizace; způsobil-li škodu vedoucí organizace, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným pracovníkem, určí výši této náhrady nadřízený orgán.

(3) Organizace projedná výši požadované náhrady škody s pracovníkem a oznámí mu ji zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni pracovník odpovídá.

(4) Uzná-li pracovník závazek nahradit škodu v určené výši a dohodne-li s ním organizace způsob úhrady, je organizace povinna uzavřít dohodu písemně, jinak je dohoda neplatná. Zvláštní písemné dohody není však třeba, jestliže již byla škoda uhrazena.

(5) Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady, s výjimkou náhrady škody způsobené vyrobením zmetku nebo náhrady nepřesahující částku 500 Kčs, je organizace povinna projednat se závodním výborem. Způsobil-li škodu vedoucí organizace, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným pracovníkem, určí výši této náhrady nadřízený orgán po projednání s vyšším odborovým orgánem.

§ 186

Jestliže pracovník uhradil alespoň dvě třetiny určené náhrady škody a prokáže-li mimořádné pracovní výsledky, může organizace na návrh závodního výboru nebo s jeho souhlasem upustit od vymáhání zbylé částky náhrady škody. Toto ustanovení se nevztahuje na škody, které pracovník způsobil úmyslně, v opilosti, na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, nebo ztrátou svěřených předmětů.

§ 187

(1) Organizace odpovídá pracovníku za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití.

(2) Organizace odpovídá pracovníku též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů organizace pracovníci jednající jejím jménem (§ 9 a 10).

(3) Organizace však pracovníku neodpovídá za škodu na věcech způsobenou úmyslnou trestnou činností.

§ 188

Prokáže-li organizace, že škodu zavinil také poškozený pracovník, její odpovědnost se poměrně omezí.

§ 189

(1) Organizace je povinna nahradit pracovníku skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Jde-li o škodu na zdraví, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o pracovních úrazech s tím omezením, že

1. a) náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka a případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesáhnout částku 1 600 Kčs,
2. b) při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se nepřihlíží k částce, o kterou průměrný výdělek zemřelého přesahoval částku 1 600 Kčs,
3. c) jednorázové odškodnění pozůstalým nenáleží.

(2) Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.

§ 190

(1) Došlo-li u pracovníka při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (dále jen „pracovní úraz“), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace, u níž byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.

(2) Za škodu způsobenou pracovníku nemocí z povolání odpovídá organizace, u níž pracovník pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.^*)

(3) Pracovním úrazem není úraz, který se pracovníku přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

(4) Organizace je povinna nahradit škodu, i když dodržela povinnosti vyplývající z předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti nezprostí podle § 191.

§ 191

(1) Organizace se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že

1. a) škoda byla způsobena tím, že postižený pracovník svým zaviněním porušil předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
2. b) škodu si přivodil postižený pracovník svou opilostí a organizace nemohla škodě zabránit

a že tyto okolnosti byly jedinou příčinou škody.

(2) Organizace se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že

1. a) postižený pracovník porušil svým zaviněním předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody,
2. b) jednou z příčin škody byla opilost postiženého pracovníka,
3. c) pracovníku vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač neporušil předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem k své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit úraz nebo nemoc z povolání.

(3) Zprostí-li se organizace odpovědnosti zčásti (odstavec 2), určí se část škody, kterou nese pracovník, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. c) uhradí však organizace alespoň jednu třetinu škody.

(4) Při posuzování, zda pracovník porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [odstavec 1 písm. a) a odstavec 2 písm. a)], není možno dovolávat se jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

(5) Za lehkomyslné jednání [odstavec 2 písm. c)] nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

§ 192

Organizace se nemůže zprostit odpovědnosti, utrpěl-li pracovník pracovní úraz při odvracení škody hrozící této organizaci nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, pokud pracovník tento stav sám úmyslně nevyvolal.

§ 193

(1) Pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za

1. a) ztrátu na výdělku,
2. b) bolest a ztížení společenského uplatnění,
3. c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
4. d) věcnou škodu.

(2) Náhradu škody je organizace povinna projednat se závodním výborem.

§ 194

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pracovníka činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání a plnou výší nemocenského, která by mu podle předpisů o nemocenském pojištění náležela při mimoústavním ošetřování.

§ 195

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné (částečné) invalidity činí rozdíl mezi průměrným výdělkem pracovníka před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání a jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. K zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení se nepřihlíží.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého pracovníka a případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným při pracovním úrazu nesmí přesáhnout u pracovníka konajícího v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání práce zařazené podle předpisů o sociálním zabezpečení do I. pracovní kategorie částku 2 200 Kčs měsíčně, do II. pracovní kategorie částku 1 800 Kčs měsíčně a do III. pracovní kategorie částku 1 600 Kčs měsíčně. Při škodě na zdraví způsobené úmyslně může rozhodčí orgán nebo soud přiznat náhradu za ztrátu na výdělku i vyšší částkou, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.

(3) Pracovníku, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna (§ 147), přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před pracovním úrazem nebo zjištěním nemoci z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.

(4) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ústřední radou odborů, při kterých nemocech z povolání náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen po dobu, než bude postižený pracovník schopen dosahovat výdělku odpovídajícího jeho kvalifikaci.

§ 196

Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vznikly pracovníku následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se poskytují jednorázově.

§ 197

(1) Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je organizace povinna v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:

1. a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
2. b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
3. c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
4. d) jednorázové odškodnění pozůstalých.

(2) Nároky vyplývající z předchozího odstavce nejsou závislé na tom, zda postižený pracovník uplatnil ve stanovené lhůtě své nároky na náhradu škody.

§ 198

Náklady spojené s léčením a náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté podle předpisů o nemocenském pojištění.

§ 199

(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.

(2) Při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; přitom se však nepřihlíží k částce, o kterou tento průměrný výdělek přesahuje hranice uvedené v § 195 odst. 2. Při usmrcení způsobeném úmyslně může rozhodčí orgán nebo soud přiznat náhradu i vyšší částkou, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.

(3) Náhrada nákladů náleží, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Od těchto dávek se odečte částka, která odpovídá výši přídavků na děti dříve poskytovaných.

§ 200

Jednorázové odškodnění náleží manželu a dítěti, které má nárok na sirotčí důchod. Dítěti náleží ve výši 5 000 Kčs, manželu ve výši 3 000 Kčs. V odůvodněných případech lze jednorázové odškodnění v úhrnné výši 3 000 Kčs přiznat též rodičům zemřelého.

§ 201

(1) Organizace, která nahradila poškozenému škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

(2) Jde-li o náhradu škody při nemoci z povolání, má organizace, která škodu uhradila, nárok na náhradu vůči všem organizacím, u nichž postižený pracovník pracoval v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval u těchto organizací za uvedených podmínek.

§ 202

Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i organizace domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

§ 203

(1) Vláda stanoví na návrh Ústřední rady odborů odchylky potřebné pro určení rozsahu náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů, žáků, pracovníků ve věku blízkém věku mladistvých, pracujících důchodců a osob uvedených v § 206.

(2) Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů stanoví v dohodě s ostatními zúčastněnými ústředními orgány výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a upraví určování výše náhrady v jednotlivých případech.

§ 204

Odpovědnost za škodu na odložených věcech

(1) Organizace, u níž je pracovník v pracovním poměru, odpovídá za škodu na věcech, které v této organizaci pracovník odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají.

(2) Za věci, které do práce obvykle pracovníci nenosí (větší částky peněz, klenoty a jiné cennosti) a které organizace nepřevzala do zvláštní úschovy, odpovídá organizace jen do částky 1 000 Kčs. Zjistí-li se však, že škoda na těchto věcech byla způsobena jiným pracovníkem organizace, nebo převzala-li organizace tyto věci do zvláštní úschovy, hradí organizace škodu bez omezení.

(3) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže pracovník o ní neuvědomil organizaci bez zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl.

§ 205

Odpovědnost při odvracení škody

(1) Pracovník, který při odvracení škody hrozící organizaci utrpěl věcnou škodu, má vůči ní nárok na její náhradu, jakož i na náhradu účelně vynaložených nákladů, jestliže nebezpečí sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

(2) Tento nárok má i pracovník, který takto odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže by za škodu odpovídala organizace.

§ 206

(1) Ustanovení této hlavy se vztahují i na členy výrobních družstev, na občany vykonávající veřejné funkce a na ostatní osoby, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.

(2) Ustanovení § 190 až 203 se vztahují též na členy jednotných zemědělských družstev, na občany, kteří v družstvu soustavně pracují podle pracovních příkazů orgánů družstva a nejsou dosud ani jeho členy, ani v pracovním poměru k družstvu, na příslušníky ozbrojených sil v činné službě a na příslušníky Sboru národní bezpečnosti; potřebné odchylky v oboru své působnosti může stanovit ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra v dohodě s Ústřední radou odborů.

§ 207

(1) Spory mezi organizací a jejím pracovníkem o nároky z pracovního poměru a spory týkající se odměn za vynálezy, zlepšovací návrhy a průmyslové vzory (dále jen „pracovní spory“) rozhodují odborové orgány v rozhodčím řízení a soudy.

(2) Rozhodčí řízení provádějí odborové orgány, které určí Ústřední rada odborů.

§ 208

(1) Odborové orgány projednávají v rozhodčím řízení pracovní spory, je-li sporný nárok uplatněn u rozhodčího orgánu v době, kdy pracovní poměr, z něhož spor vznikl, ještě trvá.

(2) Bez ohledu na trvání pracovního poměru projednávají se v rozhodčím řízení:

1. a) spory o nároky vzniklé organizaci z téhož důvodu vůči několika pracovníkům, pokud aspoň jeden z nich je dosud v pracovním poměru k organizaci,
2. b) spory o obsah pracovních posudků,
3. c) spory týkající se odměn za vynálezy, zlepšovací návrhy a průmyslové vzory.

(3) Spory o skončení pracovního poměru se v rozhodčím řízení neprojednávají. Rovněž se v něm neprojednávají spory týkající se podnikových bytů, nemocenského pojištění nebo sociálního zabezpečení.

§ 209

Soudy rozhodují spory o skončení pracovního poměru včetně nároků s ním souvisících; ostatní pracovní spory rozhodují, jen

1. a) bylo-li rozhodčí řízení bezvýsledné nebo
2. b) uplatňuje-li organizace nebo pracovník sporný nárok přímo u soudu teprve po skončení pracovního poměru a nejde-li o spor, který musí být projednán v rozhodčím řízení.

§ 210

Byla-li organizaci způsobena škoda trestným činem, proviněním nebo přestupkem pracovníka, projedná rozhodčí orgán spor o náhradu této škody jen tehdy, nerozhodl-li o ní soud, popřípadě národní výbor. Zjistí-li rozhodčí orgán teprve po zahájení rozhodčího řízení, že jde o takovou škodu, vyčká výsledků řízení před soudem, popřípadě před národním výborem; jejich pravomocné rozhodnutí, že tu jde o takový čin a kdo jej spáchal, je pro rozhodčí orgán závazné.

§ 211

(1) Přední snahou všech orgánů činných v rozhodčím řízení musí být urovnat spor smírem.

(2) Teprve nepodaří-li se dosáhnout smíru, rozhodne o sporu rozhodčí orgán po jednání, k němuž přizve vedle účastníků sporu i další osoby, pokud je toho třeba k objasnění rozhodných skutečností. Tyto osoby jsou povinny se dostavit k jednání, vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. Je-li účastníkem řízení mladistvý pracovník, je třeba přizvat také jeho zákonného zástupce.

(3) Rozhodčí orgán musí dbát o to, aby při jednání byl zjištěn skutečný stav věci co nejúčelněji a nejrychleji a aby rozhodnutí o sporu nebo sjednaný smír byly v souladu s platnými předpisy.

§ 212

(1) Proti rozhodnutí rozhodčího orgánu může kterýkoliv účastník řízení podat námitky do 15 dnů od jeho doručení. Rozhodnutí, proti němuž nebyly v této lhůtě podány námitky, nabývá právní moci a je závazné pro účastníky sporu i pro všechny orgány.

(2) Nebyla-li splněna ve stanovené lhůtě povinnost uložená pravomocným rozhodnutím rozhodčího orgánu nebo převzatá smírem schváleným v rozhodčím řízení, může se oprávněný domáhat u soudu soudního výkonu tohoto rozhodnutí nebo smíru.

§ 213

Byly-li podány ve stanovené lhůtě proti rozhodnutí rozhodčího orgánu námitky, je rozhodčí řízení bezvýsledné a rozhodčí orgán je povinen postoupit spor k dalšímu projednávání soudu. To platí i tehdy, jestliže do 30 dnů od podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení nebylo v něm ani dosaženo uzavření smíru, ani vydáno rozhodnutí, a některý z účastníků řízení proto navrhl, aby spor byl postoupen k dalšímu projednávání soudu.

§ 214

(1) Pravomocné rozhodnutí rozhodčího orgánu nebo schválení smíru může být nejpozději do tří let od nabytí právní moci zrušeno vyšším odborovým orgánem, jestliže se dodatečně zjistí, že je v rozporu s právními předpisy. Na základě usnesení, kterým se ruší pravomocné rozhodnutí nebo schválení smíru, vydá rozhodčí orgán nové rozhodnutí, při kterém bude vycházet z právního názoru odborového orgánu, který o zrušení rozhodl.

(2) Návrh na zrušení může podat účastník sporu, státní orgán nebo společenská organizace.

§ 215

(1) Rozhodčí orgán může na návrh kteréhokoliv účastníka sporu změnit své pravomocné rozhodnutí nebo odvolat schválení smíru, jestliže se dodatečně zjistily mimořádně závažné okolnosti, kterých tento účastník nemohl bez své viny použít a které odůvodňují podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch. K takové změně svého rozhodnutí potřebuje však rozhodčí orgán souhlas vyššího odborového orgánu.

(2) Návrh na takovou změnu může účastník podat pouze do tří měsíců ode dne, kdy se dověděl o okolnostech odůvodňujících navrhovanou změnu, nejpozději do tří let od právní moci rozhodnutí nebo od schválení smíru.

§ 216

Podrobnější úprava rozhodčího řízení a provádění rozhodčího řízení ve výrobních družstvech

(1) Podrobnější předpisy o provádění rozhodčího řízení v pracovních sporech pracovníků vydá Ústřední rada odborů; přitom též stanoví, které odborové orgány jsou oprávněny rušit pravomocná rozhodnutí a schválení smírů nebo dávat souhlas k jejich změně.

(2) Ústřední svaz výrobních družstev stanoví, které spory mezi výrobním družstvem a jeho členy budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle zásad této části; přitom podrobněji upraví provádění rozhodčího řízení a určí, které družstevní orgány je budou provádět, popřípadě budou oprávněny rušit pravomocná rozhodnutí a schválené smíry nebo dávat souhlas k jejich změně.