Zákon, ktorým sa mení a doplňuje občiansky súdny poriadok

Čl. I.

Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), se mění a doplňuje takto:

1. 1. V § 1 odstavci 1 se slova „Zákon o řízení ve věcech občanskoprávních upravuje řízení před občanskými soudy“ nahrazují slovy „Občanský soudní řád upravuje řízení ve věcech občanskoprávních před obecnými soudy“.
2. 2. § 3 zní:

   „Pravomoc obecných soudů.

   V občanskoprávních věcech, pokud nejsou vyňaty z pravomoci obecných soudů, rozhodují v prvé stolici lidové soudy, v druhé stolici krajské soudy. Rozhodl-li na základě přikázání nejvyššího soudu (§ 18) v prvé stolici krajský soud, rozhoduje v druhé stolici nejvyšší soud. V kterých dalších případech rozhoduje nejvyšší soud, stanoví zákon.“

1. 3. § 6 odstavec 3 zní:

   „Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, může takový návrh učinit i prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje ochrana zájmů státu nebo pracujících. Účastníkem řízení je pak i prokurátor; není však oprávněn k procesním úkonům, jimiž se nakládá s předmětem řízení.“

1. 4. § 18 zní:

   „Na návrh generálního prokurátora nebo předsedy nejvyššího soudu může si nejvyšší soud ze závažných důvodů od každého soudu prvé nebo druhé stolice vyžádat kteroukoli věc a sám o ní rozhodnout nebo ji přikázat k rozhodnutí kterémukoli jinému soudu téže nebo vyšší stolice; soud, který pak ve věci rozhoduje, řídí se předpisy o řízení platnými pro soud, od něhož byla věc vyžádána.“

1. 5. § 19 zní:

   „Spory o příslušnost mezi lidovými soudy, jakož i spory o pravomoc mezi lidovými soudy a zvláštními soudy s pravomocí ve věcech občanskoprávních rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu mají tyto soudy své sídlo; jinak rozhoduje nejvyšší soud.“

1. 6. § 20 zní:

   „O přikázání věci jinému soudu (§ 17), o tom, zda má být nějaká věc vyžádána a rozhodnuta nejvyšším soudem nebo přikázána jinému soudu (§ 18), jakož i ve sporech o příslušnost a ve sporech o pravomoc (§ 19) rozhoduje se bez ústního jednání.“

1. 7. § 29 odstavec 3 se škrtá.
2. 8. § 31 zní:

   „Zastupování státu.

   (1) Za stát (státní ústavy, zařízení) jedná před soudem orgán státní správy, jehož se věc týká.

   (2) Za tento orgán před soudem v zastoupení státu (státních ústavů a zařízení) jedná osoba povolaná k tomu příslušnými předpisy nebo zaměstnanec tohoto orgánu jím určený; tento orgán může být na svou žádost zastupován i jiným orgánem státní správy, advokátem nebo jiným zmocněncem.“

1. 9. § 32, jehož nadpis se umisťuje pod paragraf, zní:

   „(1) Zmocněncem může být každá svéprávná osoba, která je občansky bezúhonná a není pokoutníkem. Nemůže jím však být ten, kdo byl zbaven práva vykonávat advokacii, ledaže jde o zastupování jeho manžela nebo jiné osoby, která s ním žije ve společné domácnosti jako člen rodiny.

   (2) Zmocněncem může být také jednotná odborová organisace, jde-li o zastupování jejího člena; za ni mohou před soudem v zastoupení účastníka jednat i její zaměstnanci.“

1. 10. Dosavadní § 31 se stává paragrafem 33; dosavadní § 33 se škrtá.
2. 11. V § 57 se škrtají v odstavci 1 písm. b) slova „nebo rozhodčího“, v odstavci 3 slova „nebo rozhodčí“.
3. 12. § 127 zní:

   „(1) Každý účastník nese sám náklady spojené se svými procesními úkony a náklady úkonů, které v jeho zájmu nařídil soud z úřední povinnosti; náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka nese ten, kdo dal podnět k jeho ustanovení, a není-li tu takového podnětu, ten, v jehož zájmu byl opatrovník ustanoven.

   (2) Pokud dále není stanoveno jinak, nesou účastníci tyto náklady bez nároku na jejich náhradu.“

1. 13. § 128 odstavec 2 zní:

   „(2) Nebyla-li tato záloha včas složena, posoudí soud, zdali má být zamýšlený procesní úkon přesto vykonán či má-li být od něho upuštěno; bude-li procesní úkon vykonán, nese sice stát náklady s ním spojené, ale vymáhá je na účastníku exekucí.“

1. 14. § 129 zní:

   „(1) Soud přizná účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, včetně nákladů právního zastoupení, jestliže účastník měl proti odpůrci plný úspěch ve věci.

   (2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud tyto náklady poměrně rozdělí, po případě je vzájemně zruší.

   (3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat náhradu všech těchto nákladů, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části svého nároku, anebo záviselo-li určení výše jeho nároku na volném uvážení soudu nebo na znaleckém posudku.“

1. 15. V § 133, jehož dosavadní text se označuje jako odstavec 1, se za slovo „prokurátora“ vkládají slova „který vstoupil do řízení podle § 6 odst. 1.“
2. 16. K § 133 se připojuje odstavec 2 tohoto znění:

   „(2) Náklady spojené s procesními úkony prokurátora, který podal návrh na zahájení řízení podle § 6 odst. 3, nese stát; jestliže se účastník, v jehož zájmu prokurátor učinil návrh na zahájení řízení, choval v řízení nečinně, má nárok na náhradu nákladů nebo povinnost k jejich náhradě místo něho stát.“

1. 17. Za § 139 se vkládá § 139a tohoto znění:

   „Zastupoval-li účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů, advokát, je ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, povinen je zaplatit advokátní poradně. Na pohledávce nákladů přisouzených účastníkovi má advokátní poradna zástavní právo a může takovou pohledávku na dlužníkovi vymáhat vlastním jménem. Dlužník si může započíst pouze ty náklady, které mu byly v témž řízení přisouzeny proti účastníkovi, kterého advokát zastupoval; to však neplatí, je-li povinen nahradit náklady stát (státní ústav, zařízení).“

1. 18. § 142 odst. 1 věta druhá zní:

   „Zástupce se ustanovuje buď z řad soudců nebo jiných justičních zaměstnanců, kteří jsou k tomu způsobilí, anebo z advokátů; byl-li zástupcem ustanoven advokát, určí ho vedoucí advokátní poradny označené soudem.“

1. 19. K § 142 se připojuje odstavec 3 tohoto znění:

   „(3) Ten, jemuž byl podle odstavce 1 ustanoven zástupce, není povinen, pokud není dále stanoveno jinak, zaplatit náklady svého právního zastoupení. Bude-li mu přiznán nárok na náhradu nákladů, tvoří odměna za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, součást nákladů řízení.“

1. 20. Za § 144 se vkládá § 144a tohoto znění:
   1. „Pokud není stanoveno jinak, nese stát bez nároku na náhradu
      1. a) výdaje na soudní úkony, byl-li účastník od těchto výdajů osvobozen;
      2. b) nutná vydání zástupce ustanoveného podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.“

1. 21. § 146 odst. 1 a 2 zní:

   „(1) Bylo-li odpůrci účastníka osvobozeného od soudních poplatků a záloh uloženo zcela nebo zčásti nahradit náklady, určí soud vedle nákladů nebo jejich části, které má odpůrce nahradit účastníkovi, zvláště též náklady nebo jejich část (včetně soudního poplatku), které odpůrce, nebyl-li také od poplatků a záloh osvobozen, má zaplatit státu; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na náhradu nutných vydání a odměny za zastupování, byl-li účastníku ustanoven zástupce podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

   (2) Skončilo-li řízení mezi těmito účastníky soudním smírem, je pro určení nákladů (včetně soudního poplatku), které má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu, rozhodující obsah soudního smíru ve věci samé.“

1. 22. V § 172 odstavci 1 se slova „okresního soudu“ nahrazují slovy „soudu prvé stolice“.
2. 23. § 173 odstavec 2 se doplňuje slovy „nebo do protokolu u soudu, který není příslušný (§ 175 odst. 2)“.
3. 24. § 175 zní:

   „(1) Odvolání lze podat písemným podáním nebo ústně do protokolu; advokát, i když je sám účastníkem, může podat odvolání jen písemně.

   (2) Odvolání se podává u soudu, který vynesl rozsudek. Je-li odvolání podáno u jiného soudu, postoupí je tento soud ihned soudu příslušnému.“

1. 25. K § 177, jehož dosavadní text po škrtnutí věty za středníkem se označuje jako odstavec 1, připojuje se odstavec 2 tohoto znění:

   „(2) Dojde-li k zpětvzetí návrhu na zahájení řízení po vyhlášení rozsudku soudem prvé stolice a přizná-li odvolací soud zpětvzetí účinnost, zruší též rozsudek soudu prvé stolice.“

1. 26. § 180 odstavec 1 věta prvá zní:

   „V případech uvedených v § 179 odst. 1 odmítne odvolací soud odvolání usnesením bez ústního jednání, i když podmínky odmítnutí zjistí sám před nařízením ústního jednání.“

1. 27. § 183 odstavec 2 zní:

   „(2) Účastníci mohou až do skončení odvolacího jednání změnit svoje návrhy ve věci samé, učiněné před soudem prvé stolice, jestliže výsledky řízení před odvolacím soudem v souvislosti s výsledky řízení před soudem prvé stolice mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu.“

1. 28. § 186 odstavec 1 zní:

   „(1) Odvolací soud může usnesením zrušit rozsudek soudu prvé stolice a vrátit mu věc k dalšímu řízení a k rozhodnutí, zejména jestliže se soud prvé stolice v podstatných bodech nezabýval skutkovým stavem věci.“

1. 29. V § 190 se slova „okresního soudu“ nahrazují slovy „soudu prvé stolice“.
2. 30. Dosavadní text § 191 se stává odstavcem 1 a k němu se připojuje odstavec 2 tohoto znění:

   „(2) Stížnost proti usnesením dožádaného soudu, pokud ji zákon nevylučuje, je přípustná, jde-li o právní pomoc žádanou cizozemským soudem (úřadem).“

1. 31. § 210 zní:

   „(1) Proti pravomocnému rozhodnutí kteréhokoli soudu ve věcech občanskoprávních může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat stížnost pro porušení zákona, má-li za to, že v řízení nebo při rozhodování byl porušen zákon.

   (2) Pro vady řízení lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o věci, která nepatří do pravomoci československých soudů nebo alespoň soudů obecných, anebo mohly-li vady řízení mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

   (3) Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti rozhodnutí nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona.“

1. 32. § 211 odstavec 2 písm. c) zní:
   1. „c) určité prohlášení, zda se navrhuje jen výrok, že byl zákon porušen, anebo i zrušení původního rozhodnutí.“

1. 33. § 211 odstavec 3 zní:

   „(3) Až do rozhodnutí o stížnosti lze měnit její důvody a návrh.“

1. 34. § 212 zní:

   „Vyžadování soudních spisů.

   Generální prokurátor i předseda nejvyššího soudu mohou si od kteréhokoli soudu vyžádat spisy, aby mohli posoudit, zda tu jsou důvody k podání stížnosti pro porušení zákona.“

1. 35. V § 213 se slova „navrhuje-li generální prokurátor též zrušení nebo změnu původního rozhodnutí“ nahrazují slovy „navrhuje-li generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu též zrušení původního rozhodnutí.“
2. 36. § 215 zní:

   „(1) Nejvyšší soud v rozsudku buď vysloví, že byl porušen zákon, anebo stížnosti nevyhoví; byl-li zákon porušen rozhodnutími několika soudů, uvede vždy, které soudy zákon porušily. Rozsudek musí být odůvodněn; nejvyšší soud jej doručí generálnímu prokurátorovi, a je-li to možné, též účastníkům nebo jejich právním nástupcům.

   (2) Navrhne-li to před rozhodnutím generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu, který podal stížnost, zruší nejvyšší soud v rozsudku též rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, po případě i řízení, které je předcházelo.

   (3) Nerozhodl-li nejvyšší soud o zrušení již podle odstavce 2, může účastník nebo jeho právní nástupce takové zrušení navrhnout do patnácti dnů ode dne doručení rozsudku (odstavec 1). Návrh se podává u nejvyššího soudu písemným podáním nebo ústně do protokolu. Návrh se pokládá za platně podaný, byl-li podán ve lhůtě u soudu prvé nebo druhé stolice nebo do protokolu u jiného soudu, který není příslušný; byl-li návrh podán u některého z těchto soudů, postoupí jej ihned nejvyššímu soudu. O návrhu na zrušení rozhoduje nejvyšší soud bez ústního jednání.“

1. 37. § 216 zní:

   „Řízení po rozhodnutí Nejvyššího soudu.

   Zrušil-li nejvyšší soud rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, po případě i řízení, které je předcházelo (§ 215 odst. 2 a 3), uvede ve svém rozhodnutí též, zda a jaká opatření má učinit soud, který zákon porušil. Při novém rozhodnutí jsou soudy vázány právním názorem nejvyššího soudu; v tomto rozhodnutí rozhodnou i o nákladech původního řízení.“

1. 38. V § 217 se slova „Mimo případ uvedený v § 216“ nahrazují slovy „Mimo případy, kdy dojde k zrušení původního rozhodnutí“.
2. 39. V nadpisu a textu § 218 se škrtají slova „nebo změnu“ a slova „nebo změny“.
3. 40. § 234 zní:

   „Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nevyžaduje, aby mu soud přiznal účinnost.“

1. 41. § 246 odstavec 1 zní:

   „(1) Senát jedná a rozhoduje o výchově a výživě dětí (s výjimkou poskytování státního dětského příspěvku), o úpravě styku rodičů s dětmi, o povolení uzavřít manželství (§ 252), o schvalování důležitých úkonů poručníka za poručence (§ 256), o odvolání poručníka, o příjmení, po případě i o jménu dítěte, o výkonu rodičovské moci, o všech jejích omezeních a o jejím zániku.“

1. 42. Za § 251 se vkládá § 251a tohoto znění:

   „Výkon některých rozhodnutí.

   Proti tomu, kdo se dobrovolně nepodrobí rozhodnutí soudu o rodičovské moci, výchově dětí, styku s nimi nebo o jejich umístění, užije soud uvedený v § 244 pro výkon tohoto rozhodnutí vhodných donucovacích prostředků. Těmito prostředky mohou být též, pokud ostatní prostředky podle okolností případu nejsou dostačující, pokuty do výše 5.000 Kčs za každé jednotlivé neuposlechnutí soudu, po případě i nucené předvedení dítěte k rodiči (umístění dítěte a pod.); vydobyté pokuty připadají státu.“

1. 43. K § 262, jehož text se označuje jako odstavec 1, se připojuje odstavec 2 tohoto znění:

   „(2) Předchozích ustanovení o příslušnosti, obsazení soudu a řízení se užije přiměřeně i pro poskytování státního dětského příspěvku osobám starším než osmnáct let a pro rozhodování o ochranné výchově takových osob ve výchovnách dorostu.“

1. 44. Dosavadní § 279 se stává paragrafem 278.
2. 45. § 279 zní:

   „Uzná-li v řízení o zjištění otcovství žalovaný své otcovství, vyslechne soud matku, pokud je jejího souhlasu s uznáním třeba nebo pokud sama o zjištění otcovství nežaluje, zda s uznáním souhlasí; souhlasí-li, soud řízení o zjištění otcovství zastaví.“

1. 46. Dosavadní § 278 se stává paragrafem 280 a označuje se jako odstavec 1; k němu se připojují odstavce 2 a 3 tohoto znění:

   „(2) Po uplynutí lhůt stanovených pro popření otcovství zákonem o právu rodinném může generální prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje obecný zájem, podat žalobu o popření otcovství vůči otci, matce a dítěti. Není-li některý z nich na živu, může o popření otcovství žalovat ostatní z nich; není-li na živu nikdo z nich, může žalovat opatrovníka, kterého soud pro tuto věc ustanoví.

   (3) Pro řízení o popření otcovství platí přiměřeně ustanovení dílu druhého.“

1. 47. § 285 zní:

   „Ten, kdo má být zbaven svéprávnosti, budiž vyšetřen zpravidla dvěma znalci.“

1. 48. V § 289 odstavec 3 se škrtá druhá věta.
2. 49. § 293 odstavec 1 zní:

   „(1) Soud, v jehož obvodu je ústav, zahájí z úřední povinnosti řízení o povolení zadržení v ústavu a rozhodne o něm pokud možno do třiceti dnů po tom, kdy mu došlo oznámení podle § 292. Toto řízení soud nezahájí, jestliže přijetí do ústavu nařídil soud nebo prokurátor.“

1. 50. V § 301 odstavec 3 se škrtají slova „a alespoň jednou ve výtahu v denním tisku“.
2. 51. V § 305 se věta za středníkem škrtá.