občiansky súdny poriadok

§ 230.

Příslušnost.

(1) Pro řízení o rozvod, neplatnost manželství a určení, zda tu je či není manželství (manželské věci), je příslušným soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště.

(2) Jestliže manželé neměli poslední společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud odpůrce; není-li tu ani takového soudu, je příslušným obecný soud navrhovatele.

(3) Má-li být neplatnost manželství vyslovena z úřední povinnosti a jestliže manželé neměli společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud jednoho nebo druhého manžela.

§ 231.

Účastníky řízení jsou manželé.

§ 232.

Jeden stejnopis návrhu na zahájení řízení se doručí odpůrci do vlastních rukou. Uvědomění o zahájení řízení z úřední povinnosti se doručí oběma manželům do vlastních rukou.

§ 233.

Soud zpravidla vyslechne oba manžely osobně, a to hned při prvém ústním jednání.

§ 234.

Návrh na zahájení řízení lze vzít zpět i za odvolacího řízení a není třeba, aby soud vzetí návrhu zpět přiznal účinnost.

§ 235.

S výjimkou řízení o neplatnost manželství je přípustný klid řízení (§ 421).

§ 236.

Uznání nároku nemůže soud přiznat účinnost (§ 74).

§ 237.

Otázku neplatnosti manželství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

§ 238.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí, jestliže zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo.

§ 239.

Připojí-li se druhý manžel k návrhu na rozvod manželství a shodují-li se návrhy obou manželů co do viny na rozvodu, může se soud pro zjištění rozvratu a viny na něm omezit na výslech účastníků.

§ 240.

Jsou-li zde nezletilé děti, učiní soud ještě před vyslovením rozvodu manželství opatření, aby obecný soud nezletilých dětí podmíněně — pro případ, že rozvod bude vysloven — upravil práva a povinnosti rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku.

§ 241.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí.

§ 242.

V ostatních věcech týkajících se manželů, upravených v zákoně o právu rodinném, rozhoduje se po ústním jednání usnesením.

§ 243.

Je-li s návrhem na rozvod nebo neplatnost manželství spojen návrh na úhradu osobních potřeb, nebo došlo-li k spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

§ 244.

Soudem příslušným pro věci poručenské, opatrovnické a pro věci dětí v rodičovské moci je obecný soud chráněnce. Není-li tento soud znám nebo nemůže-li bez újmy pro chráněnce včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu má chráněnec pobyt; jakmile však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému.

§ 245.

V zájmu chráněnce může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na jiný soud. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

§ 246.

Obsazení soudu.

(1) Senát jedná a rozhoduje o výchově a výživě dětí a o úpravě styku rodičů s dětmi, o povolení uzavřít manželství (§ 252), o schvalování důležitých úkonů poručníka za poručence (§ 256), o schvalování vyúčtování ze správy poručencova jmění (§ 259), o odvolání poručníka a o příjmení, popřípadě i o jménu dítěte; dále o výkonu rodičovské moci, o jejím zániku a o všech jejích omezeních.

(2) V ostatních případech jedná a rozhoduje soudce.

§ 247.

Řízení se zahajuje z úřední povinnosti, jestliže z povahy věci neplyne, že má být zahájeno jen na návrh.

§ 248.

(1) Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(2) Soudce rozhoduje bez ústního jednání.

§ 249.

(1) V důležitých nebo pochybných případech vyslechne soud i chráněnce, pokud je tento schopen posoudit své zájmy; lze-li od toho očekávat objasnění a posouzení potřebnosti anebo vhodnosti navrženého nebo zamýšleného opatření, vyslechne soud i jeho nejbližší příbuzné nebo jiné osoby s poměry obeznámené.

(2) Soud má zpravidla, zejména jde-li o nezletilce, jednat v součinnosti s veřejnými orgány a zařízeními, které slouží k ochraně nebo prospěchu chráněnců.

§ 250.

Rozhodnutí o rodičovské moci.

Nedohodnou-li se rodiče o výkonu rodičovské moci, rozhodne soud, jakým způsobem se má rodičovská moc vykonávat, zejména který z rodičů má nezletilce zastupovat.

§ 251.

Výchova a výživa dětí.

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud o tom, komu se má dítě svěřit do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; pokud je toho třeba, upraví též styk rodičů s dítětem. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje schválení soudu.

(2) Soud určí rozsah vyživovací povinnosti, i když rodiče žijí spolu, neplní-li jeden z nich své povinnosti dobrovolně.

§ 252.

Povolení uzavřít manželství.

(1) Osobám nezletilým, osobám stiženým duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinutým povoluje uzavření manželství soud. Před rozhodnutím vyslechne takovou osobu, a to v nepřítomnosti jiných osob, aby se přesvědčil o tom, má-li skutečně vůli vstoupit v manželství. Podle možnosti vyslechne i druhou osobu hodlající uzavřít manželství a vyšetří osobní vlastnosti obou.

(2) Usnesení o povolení uzavřít manželství má obsahovat i jméno a příjmení obou osob, které hodlají uzavřít manželství.

§ 253.

Ustanovení poručníka.

(1) Po vhodném poučení složí poručník do rukou soudce slib, že se bude řádně starat o tělesný a duševní rozvoj poručence, zejména o jeho výchovu a výživu tak, aby byl náležitě připraven přispívat svou prací, podle svých schopností a náklonností, k prospěchu společnosti, dále že bude poručence řádně zastupovat, že bude jeho jmění spravovat s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.

(2) Po složení slibu vydá soud poručníkovi listinu o jeho ustanovení.

§ 254.

Zjištění jmění poručence.

Soud provede soupis všeho jmění poručence, a uzná-li to za vhodné, i jeho odhad. Provedením soupisu a odhadu může soud pověřit místní národní výbor.

§ 255.

(1) Hotové peníze, pokud se jich v zájmu poručence nepoužije jinak, je nutno uložit v peněžním ústavu anebo koupit za ně státní dlužní úpisy nebo jiné veřejné dlužní úpisy postavené jim na roveň. V rukou poručníka lze ponechat jen tolik peněz, kolik je třeba k úhradě běžných potřeb poručence a k řádnému hospodaření.

(2) Cennosti a důležité listiny se zpravidla uloží do soudní úschovy. U nemovitých věcí je třeba nařídit zápis nezletilosti.

(3) Nemovité věci lze zcizit jen v případě nutnosti nebo k zřejmému prospěchu poručence.

§ 256.

(1) Důležitými úkony poručníka za poručence, které vyžadují schválení soudu, jsou zejména zřeknutí se nebo odmítnutí dědictví, vzdání se práv, uzavření smíru, poskytnutí nebo vypovězení půjčky, zcizení, nabytí nebo zatížení nemovitých věcí a práv k nim.

(2) Soud má při schvalování právních úkonů dbát zejména o to, aby poručenec po dosažení zletilosti nebyl příliš omezován v nakládání se svým majetkem.

(3) I usnesení, kterým se návrhu vyhovuje, musí být vždy odůvodněno. Písemné smlouvy je nutno opatřit schvalovací doložkou.

§ 257.

Vyúčtování poručníka.

(1) Vyúčtování ze správy jmění poručence předkládá poručník v obdobích a ke dnům, které určí soud zpravidla při jeho ustanovení.

(2) Poručníci předloží vyúčtování zpravidla písemně, a to i s doklady. Jen jednoduché vyúčtování, skládající se z několika málo položek příjmů a výdajů, může být sepsáno do protokolu.

§ 258.

Přezkoumání vyúčtování.

(1) K přezkoumání vyúčtování předvolá soud poručníka, poručence, je-li schopen posoudit své zájmy, popřípadě znalce, vyžaduje-li to rozsah nebo složitost vyúčtování. Přitom je nutno vyšetřit zejména:

1. a) zda majetek byl úplně uveden tak, jak je uveden v soupise, popřípadě v soudních spisech anebo v posledním vyúčtování;
2. b) zda jednotlivé položky vyúčtování souhlasí s doklady;
3. c) zda veškerý majetek je náležitě uschován a zajištěn;
4. d) zda správa byla účelná a prospěšná.

(2) Vyjde-li najevo, že k některým právním úkonům došlo bez potřebného soudního schválení, může je soud schválit dodatečně.

(3) Při přezkoumání vyúčtování má soud zpravidla přejít nepatrné nedostatky a nemá požadovat nákladné doklady při nepatrných položkách.

§ 259.

Schvalování vyúčtování.

(1) V usnesení, kterým se schvaluje vyúčtování, je třeba uvést, kdo vyúčtování podal a za kterou dobu, zda je soud uznal za správné, jaká je konečná částka čistého majetku, jaká hotovost je v rukou poručníka a jaké příjmy a výdaje měl poručenec ve vyúčtovacím období. Do usnesení je třeba pojmout také příkaz k odstranění případných chyb.

(2) Po schválení závěrečného vyúčtování vydá soud bývalému poručenci na jeho žádost všechny doklady.

§ 260.

Změna poručníka.

Při změně poručníka vyzve soud poručníka dosavadního, aby odevzdal majetek, popřípadě jeho správu novému poručníkovi a soudu to vykázal.

§ 261.

Vydání majetku po nabytí zletilosti poručence.

(1) Po skončení poručenství je soud povinen vydat poručenci jeho majetek.

(2) Soud především vyzve poručence, aby do určité lhůty majetek převzal. Výzvu je nutno doručit do vlastních rukou. Současně vyzve poručníka, aby odevzdal majetek poručenci a odevzdání soudu vykázal. Nepřevezme-li poručenec majetek, naloží se s majetkem podle ustanovení o soudní úschově.

(3) U nemovitých věcí soud po skončení poručenství nařídí výmaz zápisu nezletilosti.

§ 262.

Opatrovanci a děti v rodičovské moci.

Předchozích ustanovení o poručnících, poručencích a ochraně poručenců se užije přiměřeně na opatrovníky, opatrovance a děti v rodičovské moci.

§ 263.

Příslušnost.

(1) Soudem příslušným k rozhodnutí o osvojení je obecný soud osvojence, a je-li osvojenec poručencem, soud poručenský.

(2) Není-li v Československé republice takového soudu, je k rozhodnutí příslušným obecný soud osvojitele.

§ 264.

Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

§ 265.

Před rozhodnutím o osvojení vyslechne soud - podle možnosti osobně - osvojitele a jeho manžela, je-li třeba jeho souhlasu, zákonné zástupce osvojence, orgán veřejné péče o mládež, osvojence, je-li schopen posoudit dosah osvojení, a rodič, i když nejsou jeho zákonnými zástupci.

§ 266.

V usnesení, kterým soud vysloví osvojení, uvede, jakého příjmení bude osvojenec užívat. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci. Jeden stejnopis pravomocného usnesení se zvláštním způsobem uloží u soudu.

§ 267.

Soudem příslušným k rozhodnutí o zrušení osvojeneckého poměru je soud, který vyslovil osvojení. O takovém zrušení osvojeneckého poměru platí přiměřeně §§ 264 až 266.

§ 268.

Dohodu o zrušení osvojení mezi osvojitelem a zletilým osvojencem může sepsat soudce kteréhokoli soudu; opis protokolu o zrušení osvojení zašle soudu, který osvojení vyslovil, aby ho zvláštním způsobem uložil a vyznačil zrušení ve spisech o osvojení.

§ 269.

(1) Narodí-li se dítě, u něhož otcovství není určeno zákonnou domněnkou svědčící manželovi matky ani uznáním otcovství, vyslechne soud z úřední povinnosti matku dítěte o tom, koho označuje za otce dítěte, popřípadě s kým v rozhodné době obcovala. V tomto případě vyslechne pak soud toho, kdo je za otce označen, zda otcovství uznává a zda chce dobrovolně plnit rodičovské povinnosti.

(2) Uznání otcovství před soudem se zapíše do protokolu.

(3) Příslušným k řízení je obecný soud dítěte, a je-li dítě poručencem, soud poručenský.

§ 270.

Nedošlo-li k uznání otcovství podle § 44 zákona o právu rodinném, je třeba podat žalobu o zjištění otcovství. Nepodá-li matka (poručník) žalobu v přiměřené době, ustanoví soud nezletilému dítěti opatrovníka (nového poručníka) a zmocní ho, aby jménem dítěte podal žalobu.

§ 271.

Úkony podle §§ 269 a 270 provádí soudce bez ústního jednání.

§ 272.

Příslušnost.

Má-li být žaloba podána proti opatrovníkovi, je příslušným obecný soud žalobce.

§ 273.

Pro řízení o zjištění otcovství se užije ustanovení hlavy jedenácté s doplňky uvedenými v dalších ustanoveních tohoto dílu.

§ 274.

Otázku zjištění otcovství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

§ 275.

(1) Dítě, jeho matka, domnělý otec a podle potřeby i jiné osoby, jsou povinni dát si odnít krev k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li se některá z těchto osob bez závažného důvodu tak učinit, může být použito donucovacích prostředků podle § 100 odst. 2 a 3 a § 103 odst. 3. Proti usnesení, kterým soud prohlásí zdráhání za bezdůvodné, může podat stížnost jen ten, kdo má být vyšetřen.

(2) Tohoto ustanovení se užije obdobně i na jiné podobné důkazní prostředky.

§ 276.

(1) Je-li zahájeno řízení o zjištění otcovství na žalobu jen jednoho z oprávněných, brání projednání žaloby druhého oprávněného překážka uvedená v § 57 odst. 1 písm. c).

(2) Oprávněný, který žalobu nepodal, může do řízení vstoupit jako vedlejší účastník; účinek rozsudku se vztahuje na něj, i když do řízení nevstoupil.

§ 277.

(1) Jestliže žalobce za řízení o zjištění otcovství zemře, řízení se přeruší. V řízení může pokračovat druhý k žalobě oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat žalobu o zjištění otcovství též jeho potomci, prokáží-li právní zájem na tomto zjištění; za týchž podmínek a v téže lhůtě mohou potomci dítěte navrhnout, aby se v přerušeném řízení pokračovalo.

(2) Řízení o zjištění otcovství se přeruší též tehdy, zemře-li žalovaný. V řízení lze pokračovat proti opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanoví soud projednávající věc.

§ 278.

Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte znovu provdané matky (§ 42 odst. 2 zákona o právu rodinném), počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro dřívějšího manžela dnem, kdy se dozvěděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

§ 279.

Je-li s žalobou o zjištění otcovství spojen i návrh na určení povinnosti k úhradě osobních potřeb dítěte nebo došlo-li ke spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

§ 280.

Pro řízení o popření otcovství platí obdobně ustanovení dílu druhého.

§ 281.

Příslušnost.

(1) Příslušným pro řízení je soud, v jehož obvodu má obecný soud osoba, která má být zbavena svéprávnosti. Je-li taková osoba v psychiatrické léčebně nebo v jiném podobném ústavu (dále jen „ústav“), je pro řízení příslušným soud, v jehož obvodu je ústav.

(2) Změní-li osoba, která má být zbavena svéprávnosti, za řízení své bydliště nebo pobyt, může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na soud nového bydliště nebo pobytu. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

§ 282.

(1) Řízení koná senát bez ústního jednání.

(2) Senát nemůže pověřit předsedu nebo člena senátu výslechem vyšetřovaného nebo znalců.

§ 283.

(1) Řízení zahájí soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

(2) Jde-li o zbavení svéprávnosti pro duševní poruchu a nepodal-li návrh úřad (orgán veřejné správy), může soud navrhovateli nařídit, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého, s poučením, že jinak návrh odmítne.

§ 284.

(1) Osoba, která má být zbavena svéprávnosti, musí soud vyslechnout osobně; za tím účelem může být předvedena k soudu. Je-li v ústavu, vyslechne se zpravidla v ústavu. Od výslechu lze upustit, nelze-li ho provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřované osoby.

(2) Je-li toho třeba k ochraně práv osoby, která má být zbavena svéprávnosti, ustanoví jí soud pro toto řízení opatrovníka.

§ 285.

Toho, kdo má být zbaven svéprávnosti, musí vyšetřit alespoň dva znalci.

§ 286.

Od vyšetření znalci i od výslechu vyšetřovaného lze upustit, byl-li stav osoby, která má být zbavena svéprávnosti, soudně vyšetřen v posledních šesti měsících při přijetí do ústavu a nenastala-li podle potvrzení správy ústavu nebo podle výsledků jiného soudního šetření od té doby podstatná změna.

§ 287.

(1) Soud může na návrh znalce nařídit, aby osoba, která má být vyšetřena, byla dodána do ústavu na dobu nejvýše tří měsíců, je-li toho nezbytně třeba pro vyšetření duševního stavu.

(2) Před vynesením takového usnesení je třeba vyslechnout jejího opatrovníka, je-li ustanoven, a pokud možno i účastníky.

§ 288.

(1) Jsou-li tu podmínky pro zbavení svéprávnosti pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů, anebo omamných prostředků nebo jedů a lze-li podle výsledků šetření očekávat, že osoba, o kterou jde, se polepší, může soud odložit vynesení usnesení o zbavení svéprávnosti a zároveň určí přiměřenou lhůtu k polepšení. Soud může odklad učinit závislým na tom, že se tato osoba podrobí léčení v odborném ústavu po potřebnou dobu, která však nesmí převyšovat jeden rok.

(2) Před uplynutím lhůty k polepšení vysloví soud zbavení svéprávnosti jen tehdy, ukáže-li se, že polepšení nelze očekávat, nebo opustí-li léčená osoba bez závažných důvodů předčasně odborný ústav nebo maří-li léčení.

§ 289.

Rozhodnutí.

(1) Usnesení, jímž se rozhoduje o zbavení svéprávnosti, doručí se též prokurátorovi a opatrovnickému soudu; po nabytí právní moci doručí se správě ústavu, v němž je zadržena osoba stižená duševní poruchou, a bylo-li vysloveno zbavení svéprávnosti, též místnímu a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodu měla osoba zbavená svéprávnosti bydliště nebo pobyt.

(2) Osobě, která se zbavuje svéprávnosti, se usnesení nedoručí, jestliže by to bylo zřejmě škodlivé pro její stav.

(3) Neodloží-li soud vykonatelnost usnesení, jímž bylo vysloveno zbavení svéprávnosti, učiní opatrovnický soud opatření, aby zbavení svéprávnosti bylo zapsáno u nemovitých věcí. Po právní moci usnesení uveřejní je vhodným způsobme.

§ 290.

Náklady řízení.

(1) Náklady řízení nese stát; náklady právního zastoupení nese sám zastoupený bez nároku na náhradu.

(2) Náklady řízení hradí osoba zbavená svéprávnosti; nelze-li na ní tyto náklady vymoci, hradí je ti, kdo jsou podle zákona povinni poskytovat jí úhradu osobních potřeb, pokud by tím nebyli zkráceni na výživě oni sami nebo jejich rodiny; nelze-li je ani takto uhradit, hradí je stát.

(3) Skončilo-li řízení bezvýsledně, je povinen hradit náklady ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, jestliže mu muselo být známo, že pro zahájení řízení není důvodu; v ostatních případech hradí náklady stát.

§ 291.

Zrušení a přeměna zbavení svéprávnosti.

(1) Ustanovení tohoto dílu se užije přiměřeně i pro zrušení usnesení o zbavení svéprávnosti a pro přeměnu částečného zbavení svéprávnosti ve zbavení svéprávnosti zcela nebo naopak.

(2) Návrh na zrušení zbavení svéprávnosti nebo přeměnu zbavení svéprávnosti zcela v částečné zbavení svéprávnosti, jakož i stížnost proti zamítnutí těchto návrhů, může podat i osoba zbavená svéprávnosti.

(3) Zamítne-li se však návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti a lze-li podle výsledků šetření bezpečně předpokládat, že v nejbližší době nelze očekávat vyléčení nebo značné zlepšení,může se soud usnést, že před uplynutím přiměřené lhůty, jež nesmí být delší než tři léta, je nepřípustný opětovný návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti, ledaže se dostatečně osvědčí, že se stav osoby zbavené svéprávnosti zlepšil. Byl-li návrh přesto podán, lze ho odmítnout bez dalšího řízení.

§ 292.

(1) Správa ústavu je povinna oznámit soudu, v jehož obvodu je ústav, nejpozději do čtyřiceti osmi hodin přijetí každého chorého, který nebyl přijat na vlastní žádost.

(2) Dobrovolný vstup do ústavu musí být potvrzen písemným prohlášením před správou ústavu a dvěma svědky; prohlášení lze kdykoli odvolat. Jakmile chorý, který byl přijat do ústavu na vlastní žádost, je omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, je správa ústavu povinna i o takovém chorém učinit oznámení soudu nejpozději do čtyřiceti osmi hodin od doby, kdy toto omezení začalo.

§ 293.

(1) Soud, v jehož obvodu je ústav, zahájí z úřední povinnosti ihned řízení o povolení zadržení v ústavu a rozhodne o něm pokud možno do třiceti dnů po tom, kdy došlo oznámení podle § 292. Toto řízení soud nezahájí, jestliže přijetí do ústavu bylo nařízeno soudem.

(2) Proti usnesení, jímž se nařizuje propuštění z ústavu, může podat stížnost i správa ústavu. Usnesení lze vykonat teprve po nabytí právní moci.

§ 294.

(1) Účinnost usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne jeho vydání, jestliže v usnesení není stanovena lhůta kratší. Má-li být zadržení v ústavu prodlouženo přes tuto lhůtu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí znovu rozhodnout o povolení dalšího zadržení, nenařídil-li mezitím opatrovnický soud, aby osoba zadržená v ústavu byla nadále v něm ponechána.

(2) Usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, nebrání tomu, aby opatrovnický soud neučinil opatření jiné.

§ 295.

Osoba zadržená v ústavu, není-li zbavena svéprávnosti, dále její rodiče, děti, osvojitel, osvojenec, manžel, sourozenci, jakož i opatrovník, je-li ustanoven, mohou ještě před uplynutím doby uvedené v § 294 odst. 1 žádat o nové soudní vyšetření a rozhodnutí, je-li odůvodněna domněnka, že dalšího zadržení v ústavu není již třeba. Zamítne-li soud návrh na propuštění z ústavu, může se usnést, že nebude konat nové vyšetřování před uplynutím doby, pro kterou bylo zadržení v ústavu povoleno.

§ 296.

Jinak se pro toto řízení přiměřeně užije ustanovení dílu prvého.

§ 297.

Příslušnost.

Prohlásit nezvěstného za mrtvého je příslušným soud, který byl naposledy jeho obecným soudem v Československé republice.

§ 298.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

§ 299.

(1) Návrh lze podat již rok před tím, než uplyne doba potřebná k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého.

(2) O návrhu nemůže být rozhodnuto před uplynutím této doby.

§ 300.

Ustanovení opatrovníka.

Uzná-li soud, že podle údajů jsou tu zákonné podmínky pro prohlášení za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka, nemá-li jiného zástupce, který by ho v řízení zastupoval.

§ 301.

Vyhláška.

(1) Soud vyhláškou vyzve nezvěstného, aby se přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal zprávu soudu nebo zástupci nezvěstného uvedenému ve vyhlášce; zároveň provede všechna potřebná šetření o nezvěstném a zjistí účastníky řízení.

(2) Ve vyhlášce uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li jiná zpráva o jeho životě. Vyhláškovou lhůtu určí na jeden rok od vyvěšení vyhlášky na soudní desce. Den, kdy lhůta skončí, je nutno ve vyhlášce uvést.

(3) Vyhláška se vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky a alespoň jednou ve výtahu v denním tisku; mimo to ji lze uvést ve známost způsobem v místě obvyklým.

(4) Vyhláška se doručí opatrovníku, známým účastníkům a prokurátorovi.

§ 302.

Zastavení řízení.

Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení usnesením.

§ 303.

Rozhodnutí.

(1) Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce rozhodne soud o prohlášení za mrtvého. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci.

(2) O doručení rozhodnutí platí totéž, co o doručení vyhlášky; kromě toho se pravomocné rozhodnutí doručí soudu příslušnému k projednání dědictví.

§ 304.

Zrušení a oprava rozhodnutí.

(1) Zjistí-li soud, že osoba prohlášená za mrtvou je na živu nebo že žila ještě v den, od kterého dosud neuplynula doba potřebná k tomu, aby nezvěstná osoba mohla být prohlášena za mrtvou, zruší z úřední povinnosti své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

(2) Na návrh účastníka nebo prokurátora opraví soud den, který je uveden v jeho rozhodnutí jako den smrti, zjistí-li dodatečně, že:

1. a) osoba prohlášená za mrtvou zemřela jiného dne, anebo
2. b) nemohla se dožít toho dne nebo jej přežila.

(3) O doručení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení § 303 odst. 2.

§ 305.

Náklady řízení.

Náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka, jakož i ostatní náklady řízení, nese navrhovatel; bylo-li řízení zahájeno na návrh prokurátora, nese náklady stát.

§ 306.

Stížnost.

Stížnost mohou podat jen účastníci, kterým mělo být rozhodnutí doručeno (§ 301 odst. 4), a prokurátor.

§ 307.

Výlučnost rozhodnutí.

Otázku, zda a kdy lze nezvěstného považovat za mrtvého, nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

§ 308.

Návrh.

(1) Je-li jisto, že někdo zemřel, ale jeho smrt se nedá prokázat veřejnou listinou, lze podat návrh na zahájení řízení o důkazu smrti.

(2) Návrh na zahájení řízení může podat každý, kdo má právní zájem na důkazu smrti, a prokurátor.

§ 309.

Použití jiných ustanovení.

Ustanovení dílu prvého se užije přiměřeně; vyhláškovou lhůtu lze však zkrátit až na tři měsíce.

§ 310.

Příslušnost.

K projednání dědictví je příslušným soud, který byl naposledy obecným soudem zůstavitele. Není-li takový soud v Československé republice, je příslušným soud, v jehož obvodu je majetek zůstavitele nebo jeho část; je-li podle toho příslušných soudů několik, rozhoduje mezi nimi předstižení.

§ 311.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

§ 312.

Soud zahájí řízení z úřední povinnosti, jakmile se doví, že někdo zemřel nebo byl pravomocně prohlášen za mrtvého.

§ 313.

Oznámení o úmrtí.

Místní národní výbor oznámí každé úmrtí v obci okresnímu soudu místa úmrtí.

§ 314.

(1) Soud příslušný k projednání dědictví nejprve vyšetří:

1. a) zůstavitelovo jméno, příjmení, věk, stav, státní občanství, zaměstnání, jakož i zda byl odkázán na příjem z pracovního nebo obdobného poměru, nebo zda pobíral důchod z veřejných prostředků;
2. b) den a místo úmrtí zůstavitele, jeho poslední bydliště nebo pobyt;
3. c) jméno, příjmení, pobyt a zaměstnání manžela;
4. d) jména, příjmení, zaměstnání, věk a pobyt dětí zemřelého a jiných osob, o nichž lze mít za to, že jsou dědici;
5. e) zda je tu dědictví a jaké, zda jsou tu dluhy a zda tyto pravděpodobně převyšují majetek;
6. f) je-li tu závěť a kde je uschována;
7. g) zda a které poručenství a opatrovnictví zemřelý zastával;
8. h) kdo by měl být ustanoven za poručníka nebo opatrovníka dětem nebo dědicům zemřelého.

(2) Toto šetření se nekoná, jde-li o nezletilého, který byl v době úmrtí v rodičovské moci a neměl jmění.

§ 315.

Soud učiní všechna nutná a neodkladná opatření, zejména zjistí stav a obsah závěti (§ 319) — jestliže se nalezne —, postará se o zajištění dědictví, o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a to i pod odhadní cenou, o vydání nedoplatků zůstavitelovy odměny za práci a opakujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i o svěření věcí osobní potřeby pozůstalému manželu, a není-li ho, jinému členu zůstavitelovy domácnosti.

§ 316.

Šetření a opatření uvedená v §§ 314 a 315 provede podle možnosti a potřeby již soud, v jehož obvodu zůstavitel zemřel.

§ 317.

Šetření podle § 314 může na základě oznámení o úmrtí v odůvodněných případech vykonat z příkazu soudu notář. V obcích mimo sídlo okresního soudu může soud o provedení šetření požádat i místní národní výbor.

§ 318.

Zajištění dědictví.

Zajištění dědictví se provádí zejména uložením u soudu, zapečetěním v bytě zemřelého nebo uložením u schovatele a konečně zákazem výplaty vkladů a jiných pohledávek. Nezapečetěné věci se sepíší.

§ 319.

Zjištění stavu a obsahu závěti.

(1) Nalezne-li se závěť, zjistí soud v přítomnosti zapisovatele v protokole: datum závěti, kdo ji předložil, stav listiny, zda byla odevzdána zapečetěná či otevřená, zda v ní bylo něco vymazáno, opraveno, nebo zda byla shledána jiná závada.

(2) K protokolu se připojí ověřený opis závěti. Prvopis závěti se zvláštním způsobem uloží.

(3) Je-li závětí několik, postupuje se při všech podle odstavců 1 a 2.

§ 320.

Nezanechal-li zemřelý majetek, soud řízení zastaví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.

§ 321.

Je-li majetek zůstavitele tak nepatrný, že z něho lze uhradit jen náklady nemoci a přiměřeného pohřbu a jiné přednostní pohledávky, zjistí soud výslechem dědiců a věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, hodnotu majetku a výši dluhů. K tomu je třeba souhlasu věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, dále dědiců, a jestliže všichni odmítli, státu. Majetek rozdělí mezi tyto věřitele na úplnou nebo částečnou úhradu jejich nároků.

§ 322.

Byla-li nařízena exekuční likvidace dědictví, zastaví soud projednání dědictví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.

§ 323.

Neskončí-li se řízení některým ze způsobů uvedených v §§ 320 až 322, soud dědictví projedná. Projednání dědictví může přikázat notáři; ale i v tomto případě učiní všechna rozhodnutí soud.

§ 324.

Osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, soud o tom uvědomí. Současně je poučí, že mohou do jednoho měsíce dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí. Uvědomění a poučení se doručí do vlastních rukou nebo se dá ústně a zapíše se do protokolu.

§ 325.

(1) Vždy se sepíše přesný a úplný seznam všeho jmění, které měl zůstavitel v držbě v době smrti, nebo které je u třetích osob, s udáním jeho tehdejší obecné ceny (soupis).

(2) Má-li na zjištění jmění zájem socialistická právnická osoba, anebo je-li dědicem osoba nesvéprávná nebo neznámého pobytu, provede se soupis i odhad neprodleně na místě samém.

(3) Zpravidla se opustí od soupisu na místě samém a od odhadu, jde-li toliko o osobní majetek zůstavitele a dědicové žijí převážně z výtěžku vlastní práce.

§ 326.

(1) Soupis se koná v přítomnosti zapisovatele zpravidla podle údajů předvolaných dědiců a opatrovníků, dostaví-li se tito, v jejich přítomnosti.

(2) Má-li se provést též odhad, je nutno přibrat i znalce. Při odhadu nemovité věci lze její cenu zjistit i bez znalce podle předpisů platných pro daně a veřejné dávky, podle posledního dříve vykonaného odhadu, anebo podle smlouvy o posledním zcizení, neodporují-li tomu osoby, jež mají na odhadu právní zájem.

§ 327.

Koná-li se soupis na místě samém, je orgán, který ho provádí, povinen opatřit si za použití vhodných prostředků podle možnosti úplné vysvětlení o stavu jmění (aktiv a pasív). V protokole uvede, jakých prostředků k tomu zejména použil, a podle možnosti v prvopise nebo v opise připojí nalezené listinné doklady.

§ 328.

Na konci soupisu se vypočte výše dluhů a čistého majetku, který zbývá po jejich odečtení. U sporných aktiv a pasív omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží.

§ 329.

Protokol podepíší všichni při soupisu a případném odhadu zúčastnění; dědicové tak učiní s prohlášením, že jejich údaje jsou správné a úplné a že vědomě nic z dědictví nezamlčeli. Dědice je nutno předem poučit o trestních následcích nesprávného nebo neúplného prohlášení o stavu jmění.

§ 330.

(1) Soud

1. a) rozhoduje, zda má být proveden soupis na místě samém, nebo zda se má provést odhad znalcem;
2. b) schvaluje sestavený soupis a určuje obecnou cenu majetku v době smrti zůstavitele, výši dluhů a hodnotu čistého majetku.

(2) Soupis nebrání dědicům ani jiným osobám, aby se domáhali svého práva mimo řízení o projednání dědictví.

§ 331.

(1) Jestliže někdo před potvrzením o nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a potvrdí nabytí dědictví tomu z nich, jehož dědické právo zjistí.

(2) Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobným, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a po jejím marném uplynutí pokračuje v projednávání dědictví bez ohledu na tohoto dědice.

(3) Byla-li žaloba podána včas, vyčká soud s dalším projednáváním dědictví až do skončení řízení o žalobě.

(4) Pro toto řízení o žalobě je sám příslušný.

§ 332.

Na návrh dědice vyzve soud věřitele vyhláškou, kterou vhodným způsobem uveřejní, aby do určité lhůty oznámili své nároky, a upozorní je na následky neoznámení (§ 514 občanského zákoníka).

§ 333.

Skončení projednávání dědictví.

Jakmile jsou splněny zákonné podmínky, potvrdí soud nabytí dědictví a prohlásí projednávání za skončené.

§ 334.

Potvrzení o nabytí dědictví.

Usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví, má obsahovat:

1. a) jméno a příjmení zůstavitele a den jeho smrti;
2. b) jméno a příjmení dědice a jeho zákonného zástupce;
3. c) právní důvod nabytí dědictví (zákon nebo závěť);
4. d) je-li několik dědiců, jakého dílu, anebo které jednotlivé věci nebo práva který z nich nabyl;
5. e) jaké zápisy se mají podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách.

§ 335.

Dohoda o rozdělení dědictví.

(1) Dědici si mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimosoudně. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před soudem.

(2) Rozdělení dědictví před soudem musí být soudem schváleno (§ 76 věta prvá).

§ 336.

Zvláštní opatření stran některých dědiců.

Jsou-li mezi dědici osoby pod zvláštní ochranou zákona, postará se soud, aby dědictví bylo pro tyto osoby řádně uschováno, popřípadě zasláno příslušnému poručenskému nebo opatrovnickému soudu. Tento soud je nutno také zpravit o tom, že bylo vydáno potvrzení o nabytí dědictví.

§ 337.

Opatření po vydání usnesení, potvrzujícího nabytí dědictví.

(1) Po právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví, zruší soud provedená zajištění dědictví, jakož i opatrovnictví, zruší všechny zákazy výplaty vkladů, pojistek apod., které byly v řízení o projednání dědictví nařízeny nebo příslušnými ústavy podle zákona provedeny, a těmto ústavům oznámí, komu smějí zadržené částky vyplatit.

(2) Toto ustanovení se nevztahuje na opatření učiněná k zajištění daní a veřejných dávek.

(3) Soud, který dědictví projednal, učiní opatření, aby se podle usnesení, kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno, vykonaly zápisy ve veřejných knihách.

§ 338.

Odkazy a odkazovníci.

Ustanovení o dědictví a dědicích platí přiměřeně o odkazech a odkazovnících.

§ 339.

Dodatečné objevení majetku.

Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví nový majetek, učiní soud potřebná zajišťovací opatření, doplní soupis a podle potřeby i usnesení, kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno.

§ 340.

Dodatečné objevení závěti.

Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví závěť, zjistí soud její stav a obsah (§ 319), uschová ji a zpraví o ní dědice z této závěti; dědictví však znovu neprojednává.

§ 341.

Zrušení usnesení potvrzujícího nabytí dědictví.

Zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo zruší-li se jeho prohlášení za mrtvého, zruší soud usnesení, kterým potvrdil nabytí dědictví.

§ 342.

Odúmrť.

Má-li jmění zůstavitele připadnou státu jako odúmrť, učiní soud projednávající dědictví potřebná zajišťovací opatření a potom vydá toto jmění státu.