Nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ve věci návrhu na zrušení části § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
V. Aktivní procesní legitimace a podmínky řízení před Ústavním soudemV.
38. Podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Podle tohoto článku, dospěje-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Uvedená podmínka návrhového oprávnění je splněna, jde-li o zákon (jeho ustanovení), jehož použití je v dané věci bezprostřední a nevyhnutelné a jenž současně brání tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně souladného) výsledku [viz např. nálezy ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17 (552/2020 Sb.) a ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 44/18 (225/2019 Sb.)].
39. Nejvyšší soud podal návrh na zrušení napadeného ustanovení, neboť má za to, že má být použito v dovolacím řízení vedeném u něj pod sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Ústavní soud přezkoumal, zda Nejvyšší soud splňuje podmínku aktivní legitimace, tj. zda má být napadené ustanovení skutečně použito v řízení, které tento soud vede.
40. Součástí přezkumu v řízení před Nejvyšším soudem je mimo jiné posouzení přípustnosti dovolání, jímž byl úřadem napaden rozsudek městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu. Posledně uvedeným rozsudkem byla úřadu uložena povinnost zaplatit oprávněné osobě finanční náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě, a to ve výši stanovené nikoli podle vyhlášky, nýbrž v duchu recentní judikatury Ústavního soudu (blíže viz rubriku I tohoto nálezu). Úřad spatřoval přípustnost dovolání v rozporu napadeného rozsudku městského soudu s některými rozhodnutími Nejvyššího soudu, podle nichž měla být finanční náhrada za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě určena podle vyhlášky. Nejvyšší soud by tudíž měl též přezkoumat soulad řešené otázky určení výše finanční náhrady s jeho rozhodovací praxí, přičemž zákonným východiskem tohoto určení je mimo jiné § 16 odst. 1 zákona o půdě. Prizmatem tohoto ustanovení by tedy Nejvyšší soud posuzoval právní posouzení věci městským soudem.
41. V případě neústavnosti napadeného ustanovení by odpadl zvláštní předpoklad oceňování pozemků podle vyhlášky, neboť by platnosti pozbyla rozhodná právní norma, na základě jejíhož výkladu v dnešní době oceňování probíhá. Posouzení otázky způsobu určení finanční náhrady za odňaté pozemky (přinejmenším co do souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) tak bylo v okamžiku podání návrhu nevyhnutelné a bezprostředně závislé na použití napadeného ustanovení, od něhož se praxe výpočtu náhrady odvíjí. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení napadeného ustanovení.
42. Návrh podaný Ústavnímu soudu v nadepsané věci obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti, není nepřípustný podle § 66 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., a současně neexistuje důvod pro zastavení řízení podle § 67 téhož zákona. Ústavní soud proto návrh posoudil ve věci samé.
VI. Posouzení kompetence a ústavní souladnosti procedury přijetí napadeného ustanoveníVI.
43. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., sestává posouzení souladu zákona s ústavním pořádkem ze zodpovězení tří otázek: Za prvé, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence; za druhé, zda byl přijat ústavně předepsaným způsobem; za třetí, zda je jeho obsah v souladu s ústavními zákony.
44. Do § 16 odst. 1 zákona o půdě byla nejdříve zákonem č. 183/1993 Sb. vložena slova „a to v cenách podle § 28a“. Posléze byl § 16 odst. 1 novelizován zákonem č. 178/2006 Sb. tak, že uvedená formulace zní „stanovené podle § 28a“. Ústavní soud v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., nejprve posuzoval, zda zákony č. 183/1993 Sb. a č. 178/2006 Sb., kterými bylo napadené ustanovení vloženo do zákona o půdě, byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V posuzovaném případě Ústavní soud z vyjádření účastníků řízení a z veřejně dostupných sněmovních a senátních informací (https://www.psp.cz a https://www.senat.cz) zjistil, a pro stručnost pouze konstatuje [srov. např. nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 24/19 (7/2021 Sb.)], že tyto zákony byly přijaty v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V tomto ohledu ostatně nebyly navrhovatelem ani jiným účastníkem nebo vedlejší účastnicí řízení vzneseny žádné námitky.