Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.

Odůvodnění (podstatná část)

I. I.

Navrhovatelky podaly dne 10. 7. 1992 tehdejšímu Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu v P., kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Č. B. na vyklizení bytu v domě stěžovatelek, a proti rozsudku Městského soudu v P., jímž byl rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen. Oba soudy odůvodnily rozsudky tak, že žalovanému a jeho manželce vzniklo v roce 1988 na základě pravomocně schválené výměny bytů právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu, že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentní formou a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval na společný nájem žalovaného a jeho manželky (§ 871 odst. 1 občanského zákoníku v platném znění).

Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky (navrhovatelky) Ústavnímu soudu České republiky podání, jímž „rozšířily“ ústavní stížnost z 10. 7. 1992 s poukazem na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhly, aby bylo ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku zrušeno. Neústavnost tohoto ustanovení spatřují v tom, že vzhledem k jeho formulaci nelze vyloučit, že se týká i případů, kdy podle dřívějších předpisů vznikla vynucená užívací práva k bytům bez souhlasu majitelů domů. To je v rozporu s vlastnickým právem podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i s čl. 9 Listiny, neboť zákonná změna užívacího práva na nájem podle ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku nutí majitele domu poskytovat vnucenému nájemníkovi nucené práce a služby, které jsou s pronájmem bytu spojeny.

Podle § 147 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem 1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené v § 145 odst. 1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavní stížnost stěžovatelek.

Podle § 148 cit. zákona ústavní stížnost podle § 145 až 147 cit. zákona Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona.

Podle § 74 cit. zákona spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Podle § 78 cit. zákona, jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 cit. zákona, senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy.

Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podmínky ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. jsou v rozhodované věci splněny, neboť návrh na zrušení právního předpisu (ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku) ve smyslu tohoto ustanovení podán byl. Usnesením ze dne 19. 10. 1993 č. j. I. ÚS 2/93-56 proto senát řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 871 odst. 1 občanského zákoníku postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

II. II.

Plénum Ústavního soudu dospělo k názoru, že návrh na zrušení § 871 odst. 1 občanského zákoníku byl podán včas. Rozhodné je, zda navrhovatelky podaly návrh na zrušení zákona jako první procesní úkon (ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti (§ 145 odst. 1 cit. zákona per analogiam). Tím se stěžovatelkám, jež podaly ústavní stížnost Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky (který o ní nerozhodl), umožňuje v souladu s § 148 odst. 1 cit. zákona, aby použily ustanovení § 74 tohoto předpisu a aby v přiměřené lhůtě podaly návrh na zrušení zákona. Zákon č. 182/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1993 a v souzené věci byl návrh na zrušení § 871 odst. 1 občanského zákoníku podán na poštu dne 30. 8. 1993. Uvedenou 60 denní lhůtu považuje Ústavní soud za lhůtu procesní, neboť zákon č. 182/1993 Sb. - jenž ji upravuje - je procesním předpisem, který v případě opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco v případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podle obecných zásad návrh věcně zamítnout. Lhůta k podání návrhu na zrušení zákona byla tedy v souzené věci zachována.

V této otázce se Ústavní soud neopřel o argumentaci části nové odborné literatury, která se zabývá povahou lhůty 60 dnů k podání ústavní stížnosti (normované v ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jež dovozuje, že jde o lhůtu hmotněprávní, neboť řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§ 27 odst. 2 zákona). Pro úplnost se poznamenává, že v souzené věci nejde o lhůtu k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 cit. zákona, nýbrž o lhůtu k podání návrhu na zrušení zákona ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., a to ve zmíněném specifickém případě, kdy Ústavní soud použil ustanovení § 145 odst. 1 tohoto předpisu toliko analogicky.