zákon o ochraně ovzduší

§ 4

Kategorie a zařazování zdrojů znečišťování ovzduší

(1) Zdroje znečišťování ovzduší jsou

1. a) mobilní,
2. b) stacionární.

(2) Mobilními zdroji znečišťování ovzduší (dále jen „mobilní zdroj znečišťování“) jsou samohybná a další pohyblivá, případně přenosná zařízení vybavená spalovacími motory znečišťujícími ovzduší, pokud tyto motory slouží k vlastnímu pohonu nebo jsou zabudovány jako nedílná součást technologického vybavení. Jde zejména o

1. a) dopravní prostředky, kterými jsou silniční vozidla, drážní vozidla a stroje, letadla a plavidla,
2. b) nesilniční mobilní stroje, kterými jsou kompresory, přemístitelné stavební stroje a zařízení, buldozery, vysokozdvižné vozíky, pojízdné zdvihací plošiny, zemědělské a lesnické stroje, zařízení na údržbu silnic, sněžné pluhy, sněžné skútry a jiná obdobná zařízení,
3. c) přenosná nářadí vybavená spalovacím motorem, například motorové sekačky a pily, sbíječky a jiné obdobné výrobky.

Podmínky ochrany ovzduší před znečišťováním způsobeným mobilními zdroji znečišťování upravují zvláštní právní předpisy.⁴)^,5)^,8)

(3) Stacionární zdroj znečišťování ovzduší (dále jen „stacionární zdroj“) je zařízení spalovacího nebo jiného technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší, dále šachta, lom a jiná plocha s možností zapaření, hoření nebo úletu znečišťujících látek, jakož i plocha, na které jsou prováděny práce nebo činnosti, které způsobují nebo mohou způsobovat znečišťování ovzduší, dále sklad a skládka paliv, surovin, produktů, odpadů a další obdobné zařízení nebo činnost.

(4) Stacionární zdroje se dělí

1. a) podle míry svého vlivu na kvalitu ovzduší na kategorie
   1. 1. zvláště velké,
   2. 2. velké,
   3. 3. střední a
   4. 4. malé,

1. b) podle technického a technologického uspořádání na
   1. 1. zařízení spalovacích technologických procesů, ve kterých se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla, (dále jen „spalovací zdroje“),
   2. 2. spalovny odpadů⁷) a zařízení schválená podle § 17 odst. 2 písm. c) pro spoluspalování odpadu a
   3. 3. ostatní stacionární zdroje (dále jen „ostatní zdroje“).

(5) Spalovací zdroje se zařazují podle tepelného příkonu nebo výkonu do těchto kategorií:

1. a) zvláště velké spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším bez přihlédnutí ke jmenovitému tepelnému výkonu,
2. b) velké spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu vyšším než 5 MW do 50 MW nespadající pod písmeno a),
3. c) střední spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu od 0,2 MW do 5 MW včetně,
4. d) malé spalovací zdroje, kterými jsou zdroje znečišťování o jmenovitém tepelném výkonu nižším než 0,2 MW.

(6) Jmenovité tepelné příkony nebo výkony zvláště velkých, velkých a středních spalovacích zdrojů téhož provozovatele se pro účely stanovení kategorie zdroje nebo emisních limitů sčítají, jestliže

1. a) jsou umístěny ve stejné místnosti, stavbě nebo v provozním celku,
2. b) spaliny jsou vypouštěny společným komínem bez ohledu na počet komínových průduchů nebo by s ohledem na uspořádání a druh používaného paliva mohly být vypouštěny společným komínem.

(7) Jmenovité tepelné výkony malých spalovacích zdrojů téhož provozovatele se pro účely stanovení kategorie zdroje sčítají za předpokladu, že spaliny jsou vypouštěny společným komínem, nebo je toto řešení technicky proveditelné.

(8) Spalovny odpadů⁷) patří do kategorie zvláště velkých nebo velkých stacionárních zdrojů a podle druhu spalovaného odpadu se rozlišují na

1. a) spalovny nebezpečného odpadu,
2. b) spalovny komunálního odpadu a
3. c) spalovny jiného než nebezpečného a komunálního odpadu.

Do kategorie zvláště velkých stacionárních zdrojů se zařazují spalovny

1. 1. podle písmena a), pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 10 tun za den,
2. 2. podle písmena b), pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 3 tuny za hodinu, nebo
3. 3. podle písmena c), pokud jejich jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného odpadu je větší než 50 tun za den.

(9) K ostatním zdrojům náleží také spalovací zařízení procesních ohřevů, u kterých jsou znečišťující látky vzniklé spalováním paliv odváděny společně se znečišťujícími látkami emitovanými technologickým procesem.

(10) Provozovatel je povinen zařadit stacionární zdroj do příslušné kategorie v souladu s tímto zákonem a předpisy vydanými k jeho provedení. V pochybnostech, zda jde o stacionární zdroj a o jeho zařazení do příslušné kategorie stacionárních zdrojů, rozhoduje Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“), a to na návrh provozovatele nebo z vlastního podnětu nebo z podnětu jiného orgánu ochrany ovzduší.

(11) U technologií a jejich zařízení, které dosud nebyly použity v provozu (nově zaváděné technologie), rozhodne o kategorii stacionárního zdroje a emisních limitech ministerstvo.

(12) Prováděcí právní předpis stanoví způsob zařazování stacionárních zdrojů do jednotlivých kategorií.

§ 5

Přípustná úroveň znečišťování ovzduší, emisní limity

(1) Přípustnou úroveň znečišťování ovzduší určují hodnoty emisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny nebo pachové látky, přípustná tmavost kouře, přípustná míra obtěžování zápachem, emisní stropy a redukční cíle pro jednotlivé znečišťující látky nebo stanovené skupiny látek.

(2) Emisní limity pro stacionární zdroje se člení na

1. a) obecné emisní limity, které jsou stanoveny pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny,
2. b) specifické emisní limity, které jsou stanoveny u jmenovitě uvedených stacionárních zdrojů; specifické emisní limity se stanovují bez přihlédnutí k obecným emisním limitům pro znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny významné co do množství a škodlivosti emisí.

(3) Emisní limity pro výrobky vybavené spalovacím motorem [§ 4 odst. 2 písm. c)] stanoví zvláštní právní předpis.⁴)

(4) Pokud je ve zvláště velkém, velkém nebo středním spalovacím zdroji současně spalováno více druhů paliv, stanoví emisní limity na základě podkladů předložených provozovatelem inspekce postupem stanoveným prováděcím právním předpisem.

(5) Emisní stropy pro vybrané znečišťující látky pro jednotlivé stacionární zdroje a lhůty k jejich dosažení stanoví prováděcí právní předpis podle § 6 odst. 3 nebo krajský úřad podle § 17 odst. 9. Emisní stropy pro všechny stacionární zdroje nebo jejich skupiny na vymezených územích stanoví vláda svým nařízením. Orgány ochrany ovzduší činí veškerá opatření k dosažení emisních stropů podle předchozí věty, zejména při vydávání stanovisek, závazných stanovisek a povolení podle § 17 a při rozhodování o změnách povolení podle § 53 odst. 2 písm. b).

(6) U stacionárního zdroje, který stanoví prováděcí právní předpis, může krajský úřad uložit provozovateli místo povinnosti dodržovat některé emisní limity povinnost plnit plán snížení emisí znečišťujících látek, popřípadě pachových látek, případně opatření k omezování použití surovin a výrobků, z nichž vznikají emise znečišťujících látek, popřípadě pachových látek (dále jen „plán snížení emisí“).

(7) Provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v odstavci 6 vypracuje návrh plánu na snížení emisí v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem a předloží ho krajskému úřadu se žádostí o schválení k jeho provádění.

(8) U stacionárního zdroje, který stanoví prováděcí právní předpis, ukládá krajský úřad provozovateli místo povinnosti dodržovat emisní limity povinnost plnit plán zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje.

(9) Plány snížení emisí znečišťujících látek a plány zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje vypracovává provozovatel zdroje uvedeného v prováděcím právním předpisu ve lhůtě a na dobu stanovenou orgánem ochrany ovzduší, s výjimkou plánů u zdrojů podle § 54 odst. 7, které se vypracovávají na dobu 5 let.

(10) Provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v odstavci 8 vypracuje v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem návrh plánu zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje a předloží ho krajskému úřadu se žádostí o schválení k jeho provádění. Plnění tohoto plánu se považuje za splnění povinnosti dodržovat emisní limity podle tohoto zákona.

(11) Krajský úřad zamítne předložený plán snížení emisí a plán správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje, pokud je vypracován v rozporu s tímto zákonem a jeho prováděcími právními předpisy. Zamítavé stanovisko musí obsahovat důvody zamítnutí a lhůtu předložení nového návrhu plánu.

(12) Prováděcí právní předpis stanoví seznam znečišťujících látek, jejich stanovených skupin, emisní limity obecné a specifické, postup výpočtu emisních limitů v případech současného spalování různých druhů paliv nebo spoluspalování odpadů s palivy, podmínky provozování stacionárních zdrojů, kritéria určující plnění těchto podmínek a dodržování emisních limitů včetně metod odběru vzorků a měření, přípustnou tmavost kouře, pachové látky a pachová čísla, náležitosti a způsob zpracování plánu na snížení emisí a plánu zavedení zásad správné zemědělské praxe u stacionárního zdroje a skupiny zdrojů, pro které se tyto plány zpracovávají.

§ 6

Přípustná úroveň znečištění ovzduší

(1) Přípustnou úroveň znečištění ovzduší určují hodnoty imisních limitů, meze tolerance a četnost překročení a hodnoty cílových imisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky. V případě troposférického ozonu je přípustná úroveň znečištění ovzduší určena cílovými imisními limity a dlouhodobými imisními cíli. Imisní limit nesmí být překročen více než o mez tolerance a nad stanovenou četnost překročení. Imisní limity jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší při jejich činnosti.

(2) Ministerstvo vypracovává ve spolupráci s příslušnými ústředními správními úřady návrhy národních programů snižování emisí těch znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, pro které byly stanoveny emisní stropy nebo redukční cíle a lhůty k jejich dosažení s cílem zlepšení kvality ovzduší dosažením imisích limitů jednotlivých znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin. Národní programy snižování emisí se vypracovávají i pro znečišťující látky, které nemají stanoveny emisní stropy nebo redukční cíle, ale dochází u nich k překračování imisních limitů.

(3) Návrhy národních programů vypracované podle odstavce 2 a předložené ministerstvem schvaluje vláda usnesením, s výjimkou národního programu snižování emisí ze stávajících zvláště velkých spalovacích zdrojů, který vydává vláda svým nařízením. Národní programy se aktualizují vždy po 5 letech.

(4) Programy podle odstavců 2 a 5 mohou být realizovány na základě dohod mezi orgány ochrany ovzduší a provozovateli stacionárních zdrojů nebo osobami jimi zřízenými o řešení problémů souvisejících s místními nepříznivými klimatickými a rozptylovými podmínkami, případně i s jinými vlivy na imisní situaci. Na základě dohody může přistoupit provozovatel na plnění zpřísněných emisních limitů, přičemž ustanovení § 17 odst. 2 písm. f) není tímto dotčeno.

(5) Krajský úřad je povinen zpracovat pro své území krajský program snižování emisí znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin a obecní úřad může zpracovat pro své území místní program snižování emisí znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, s cílem zlepšení kvality ovzduší zejména dosažením imisních limitů jednotlivých znečisťujících látek nebo jejich stanovených skupin. Krajské programy snižování emisí musí být v souladu s národními programy a místní programy snižování emisí musí být v souladu s národními programy i s krajskými programy snižování emisí. Obsah národního, krajského a místního programu snižování emisí je uveden v příloze č. 2 k tomuto zákonu.

(6) Kraje a obce v přenesené působnosti vydávají nařízením krajské a místní programy snižování emisí. Informace o krajských a místních programech snižování emisí musí být uvedeny na úředních deskách příslušného kraje a příslušné obce spolu s oznámením, kde lze do nich nahlédnout, a tyto programy se zveřejňují v elektronické podobě ve veřejně přístupném informačním systému. Plnění těchto programů orgány krajů a orgány obcí průběžně kontrolují a vyhodnocují.

(7) Z programů snižování emisí podle odstavce 6 se vychází při výkonu veřejné správy na krajské a místní úrovni, zejména při územním plánování, územním rozhodování a povolování staveb nebo jejich změn, a při posuzování záměrů, které mohou výrazně ovlivnit čistotu ovzduší, nebo rozvojových koncepcí a programů rozvoje jednotlivých oborů a odvětví.⁹)

(8) Ministerstvo zajišťuje sledování kvality ovzduší na celém území České republiky. Sledováním kvality ovzduší může ministerstvo pověřit jím zřízenou právnickou osobu.

(9) Prováděcí právní předpis stanoví způsob sledování kvality ovzduší, včetně metod odběru vzorků, měření, vyhodnocování a dalších technických požadavků; dále stanoví imisní limity a jejich meze tolerance pro jednotlivé znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny, přípustnou četnost překračování imisních limitů, cílové imisní limity, dlouhodobé imisní cíle a lhůty k jejich dosažení, závazné emisní stropy, redukční cíle, znečišťující látky nebo stanovené skupiny látek, pro které budou připravovány roční emisní inventury a roční emisní projekce vztahující se k cílovému roku 2010 a požadavky na způsob přípravy a provádění emisních inventur, emisních projekcí a programu snižování emisí.

§ 7

Zvláštní ochrana ovzduší

(1) Oblastí se zhoršenou kvalitou ovzduší se rozumí území v rámci zóny nebo aglomerace, kde je překročena hodnota imisního limitu u jedné nebo více znečišťujících látek.

(2) Zónou je území vymezené ministerstvem pro účely sledování a řízení kvality ovzduší; aglomerací je sídelní seskupení, na němž žije nejméně 350 000 obyvatel, vymezené ministerstvem pro účely sledování a řízení kvality ovzduší.

(3) V zónách či aglomeracích, na jejichž území se nenacházejí oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší, zajistí orgány ochrany ovzduší udržení koncentrací znečišťujících látek pod hodnotami imisních limitů.

(4) Vymezení oblastí podle odstavce 1 a jejich případné změny provádí ministerstvo jedenkrát za rok a zveřejňuje je ve Věstníku Ministerstva životního prostředí. Ministerstvo zde dále zveřejní seznam zón a aglomerací.

(5) V zónách a aglomeracích, na jejichž území se nacházejí oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší, zajišťuje ministerstvo sledování kvality ovzduší způsobem podle § 6 odst. 8.

(6) V zónách a aglomeracích vypracují krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 programy ke zlepšení kvality ovzduší pro znečišťující látky, u kterých na jejich území došlo v předchozím kalendářním roce k překročení imisního limitu a meze tolerance, nebo imisního limitu, pokud není mez tolerance stanovena. Účelem programu je plnění limitních hodnot ve lhůtách stanovených prováděcím právním předpisem. Rozsah programu je uveden v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Obecní úřad může zpracovat místní program ke zlepšení kvality ovzduší. Tento program odpovídá rozsahem příloze č. 3 k tomuto zákonu.

(7) Krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 aktualizují programy v tříletých intervalech nebo do 18 měsíců od konce kalendářního roku, v němž dojde na území zóny či aglomerace k překročení imisního limitu a meze tolerance, nebo imisního limitu, pokud není mez tolerance stanovena, u znečišťující látky, která není v programu příslušné zóny či aglomerace zahrnuta. Současně s aktualizací informují ministerstvo o stavu provádění opatření, která byla programem ke zlepšení kvality navržena, a zasílají ministerstvu kopii aktualizované verze programu. Informace o programech ke zlepšení kvality ovzduší musí být uvedeny na úředních deskách příslušného úřadu spolu s oznámením, kde do nich lze nahlédnout, a programy musí být zveřejněny v elektronické podobě ve veřejně přístupném informačním systému.

(8) Součástí programu ke zlepšení kvality ovzduší je programový dodatek. Struktura programového dodatku odpovídá zvláštnímu předpisu^9a). Krajský a obecní úřad zahrne do programového dodatku pouze vlastní prioritní opatření a projekty nebo opatření a projekty vzešlé z místních programů ke zlepšení kvality ovzduší, které jsou v rámci místního programu určeny jako rozhodující pro kvalitu ovzduší.

(9) Z programů ke zlepšení kvality ovzduší podle odstavce 6 se vychází při výkonu veřejné správy na krajské a místní úrovni, zejména při územním plánování, územním rozhodování a povolování staveb nebo jejich změn a při posuzování vlivů staveb nebo technologií na životní prostředí podle zvláštního právního předpisu.⁹)

(10) Programy ke zlepšení kvality ovzduší vypracované na úrovni zón a aglomerací musí být v souladu s národním programem a místní programy ke zlepšení kvality ovzduší musí být v souladu s programem vypracovaným na úrovni příslušné zóny či aglomerace.

(11) Pro oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší vypracují krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 akční plány obsahující přehled krátkodobých opatření. K realizaci opatření uvedených v akčních plánech bude docházet při splnění podmínek uvedených v prováděcím právním předpisu.

§ 7a

Nízkoemisní zóny

(1) Ve zvláště chráněných územích^9b), lázeňských místech^9c), nebo pokud došlo k překročení některého z imisních limitů stanovených v prováděcím právním předpisu, může obec na svém území, nebo jeho části, stanovit nařízením^9d) zónu s omezením provozu motorových silničních vozidel (dále jen „nízkoemisní zóna“) postupem podle tohoto zákona a prováděcích právních předpisů.

(2) Obec v nařízení vymezí území nízkoemisní zóny a emisní kategorie vozidel, která mají povolen vjezd do této zóny. Pro případy vzniku smogové situace podle § 8 odst. 1 může obec stanovit zvláštní podmínky provozu nízkoemisní zóny, zejména zpřísnit emisní kategorie vozidel, která mohou vjíždět do nízkoemisní zóny po dobu trvání smogové situace. Na průjezdním úseku dálnice nebo silnice^9e) lze nízkoemisní zónu stanovit pouze v případě, že na území obce mimo nízkoemisní zónu anebo mimo zastavěné území téže nebo sousední obce existuje jiná dálnice nebo silnice stejné nebo vyšší třídy^9e), po které je možné zajistit stejné dopravní spojení.

(3) Obec v nařízení o vyhlášení nízkoemisní zóny stanoví jeho účinnost nejdříve 12 měsíců od jeho vyhlášení. Obec informuje ministerstvo o přijetí nařízení nejpozději jeden měsíc před nabytím jeho účinnosti.

(4) Místní úpravu provozu na pozemních komunikacích v nízkoemisní zóně stanoví příslušný úřad postupem podle jiného právního předpisu^9f). Začátek a konec nízkoemisní zóny je označen svislou dopravní značkou podle jiného právního předpisu^9f), která kromě příslušného omezení vymezí vozidla s emisními kategoriemi, kterým je vjezd do nízkoemisní zóny dovolen. Vjezd do nízkoemisní zóny je povolen pouze pro silniční motorová vozidla označená emisní plaketou s uvedením příslušné emisní kategorie podle prováděcího právního předpisu a v souladu s podmínkami stanovenými příslušnou dopravní značkou. Porušení této povinnosti je přestupkem podle jiného právního předpisu^9g). Výjimky jsou stanoveny v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Výrobu a distribuci emisních plaket zajišťuje ministerstvo, které může touto činností pověřit jinou osobu. Emisní plaketa se vydává za úplatu, jejíž výši stanoví prováděcí právní předpis.

(5) Úřad obce, která vyhlásila svým nařízením nízkoemisní zónu, může na základě žádosti provozovatele vozidla povolit dočasnou nebo trvalou individuální výjimku z následujících důvodů:

1. a) nemoc, bezmoc či jiné postižení osoby, která nesplňuje podmínky pro přiznání označení pro osobu těžce zdravotně postiženou,
2. b) pracovní doba žadatele o výjimku neumožňující přepravovat se hromadnou dopravou,
3. c) pro vozidla se speciálním vybavením (nákladní dopravníky, zábavní zařízení, vozidla užívaná jako pracoviště, speciální vozidla taxislužeb a služeb v cestovním ruchu),
4. d) zásadní význam pro podnikání, kde by omezení provozu v nízkoemisní zóně mohlo výrazně ohrozit či znemožnit podnikání,
5. e) pro vozidla určená k přepravě věcí na kulturní a společenské akce, včetně akcí rekreačních, vzdělávacích a výchovných (například dětské tábory),
6. f) pro vozidla k přepravě tuhých, tekutých a plynných paliv pro zajištění provozu nemocnic, sociálních ústavů a školských zařízení.

(6) Emisní plaketa musí být umístěna a celou svou plochou přímo nalepena na vnitřní straně čirého skla předního okna motorového vozidla nebo prvního motorového vozidla v jízdní soupravě na pravém dolním okraji skla tak, aby výhled řidiče z vozidla byl co nejméně omezen a plaketa byla dobře viditelná z vnější strany vozidla.

(7) V případě, že motorové vozidlo není vybaveno předním sklem, musí být emisní plaketa umístěna a celou svou plochou přímo nalepena v pravé přední části vozidla, pevně spojené s jeho nosnými částmi. Plaketa musí být umístěna tak, aby byla kontrolovatelná a aby byla chráněná před přímým znečištěním způsobeným koly vozidla.

(8) Pro získání emisní plakety je provozovatel silničního motorového vozidla povinen předložit technický průkaz silničního motorového vozidla. U vozidel registrovaných v zahraničí se emisní plaketa přiděluje podle data první registrace motorového vozidla, pokud nelze prokázat jeho emisní třídu.

(9) Prováděcí právní předpis stanoví způsob zařazení motorových silničních vozidel do emisních kategorií, vzory emisních plaket, bližší podmínky jejich distribuce a jejich cenu a pravidla pro označení vozidel příslušnou emisní plaketou.

§ 8

Smogová situace

(1) Smogová situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší, kdy úroveň znečištění ovzduší znečišťující látkou překročí zvláštní imisní limit stanovený prováděcím právním předpisem.

(2) Zvláštním imisním limitem podle odstavce 1 se rozumí taková úroveň znečištění ovzduší, při jejímž překročení hrozí již při krátké expozici riziko poškození lidského zdraví nebo poškození ekosystému.

(3) Možnost vzniku, vznik a ukončení smogové situace vyhlašuje v rámci ústředního regulačního řádu ministerstvo nebo jím zřízená právnická osoba neprodleně. Současně se vznikem smogové situace vyhlásí regulační opatření k omezování emisí ze stacionárních zdrojů, které se na znečišťování ovzduší rozhodujícím způsobem podílejí.

(4) Pro oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší podle § 7 odst. 1 stanoví prováděcí právní předpis smogový varovný a regulační systém a způsob jeho provozování včetně seznamu stacionárních zdrojů podléhajících regulaci podle odstavce 3. Provoz smogového, varovného a regulačního systému upravuje ústřední regulační řád, krajský a místní regulační řád.

(5) Kraj a obec jsou povinny v oblastech se zhoršenou kvalitou ovzduší svým nařízením vydat regulační řád pro jejich území. V tomto regulačním řádu upraví vyhlašování a odvolávání signálu upozornění a signálu regulace na svém území v případě možnosti vzniku nebo výskytu smogové situace a omezení nebo zastavení provozu stacionárních a mobilních zdrojů znečišťování ve své územní působnosti, s výjimkou stacionárních zdrojů regulovaných podle odstavce 3. Při vypracování krajského a místního regulačního řádu krajský úřad a obecní úřad přihlédne k negativním důsledkům omezení nebo zastavení zemědělských provozů s chovem hospodářských zvířat.

(6) Krajský regulační řád nesmí být v rozporu s ústředním regulačním řádem. Místní regulační řád nesmí být v rozporu s krajským regulačním řádem a s ústředním regulačním řádem.

(7) Pro případ vzniku smogové situace může orgán ochrany ovzduší

1. a) nařídit provozovatelům stacionárních zdrojů omezení nebo zastavení provozu zdroje,
2. b) nařídit provozovatelům mobilních zdrojů znečišťování omezení provozu těchto zdrojů nebo zákaz tyto zdroje používat.

(8) Regulační opatření lze vyhlásit na nezbytně nutnou dobu jen s uvedením důvodu a území, na které se regulační opatření vztahuje. V regulačním opatření orgán ochrany ovzduší uvede, na které osoby se regulační opatření vztahuje a jaká omezení jsou povinny strpět.

(9) Osoba, které se regulační opatření dotýká, je povinna toto opatření dodržovat po celou dobu počínaje okamžikem, kdy regulační opatření nabyla účinnosti až do jejich zrušení.

(10) Informaci pro veřejnost o vyhlášení signálu upozornění, signálu regulace, signálu varování a jejich odvolání zajišťuje ministerstvo nebo jím zřízená právnická osoba nebo krajský úřad v televizním a rozhlasovém vysílání; obecní úřad vyhlašuje signál upozornění a signál regulace, jejich změny a odvolání v místních informačních prostředcích.

(11) Osoba, která provozuje televizi nebo rozhlas, je povinna bez náhrady nákladů na základě žádosti ministerstva nebo jím zřízené právnické osoby nebo krajskému úřadu neprodleně a bez úprav obsahu a smyslu uveřejnit informace o vyhlášení a odvolání signálu upozornění, signálu regulace a signálu varování.

(12) Prováděcí právní předpis stanoví hodnoty zvláštních imisních limitů pro znečišťující látky, nebo jejich stanovené skupiny, způsob jejich kontroly včetně metod odběru vzorků, měření a dalších technických požadavků, ústřední regulační řád a způsob jeho provozování včetně seznamu stacionárních zdrojů podléhajících regulaci podle odstavce 3, podmínky vedoucí k vyhlášení akčních plánů, strukturu a obsah akčních plánů, zásady vypracování a realizace akčních plánů a zásady pro vypracování a provozování krajských a místních regulačních řádů.

§ 9

Zjišťování znečišťujících látek

(1) Emise znečišťujících látek ze zvláště velkých, velkých nebo středních stacionárních zdrojů zjišťují provozovatelé především měřením a v případech stanovených v prováděcím právním předpisu výpočtem. V pochybnostech rozhodne na návrh provozovatele krajský úřad.

(2) Měření emisí se provádí v místě, za kterým již nedochází ke změnám složení vypouštěných odpadních plynů do vnějšího ovzduší. Má-li stacionární zdroj několik výduchů, komínů nebo výpustí, měří se emise na každém z nich. Měření a vyhodnocení naměřených hodnot se provádí jednorázově v termínech stanovených v prováděcím právním předpisu nebo nepřetržitě v průběhu roku (kontinuálním měřením).

(3) Kontinuálním měřením emisí se průběžně měří hmotnostní koncentrace emisí znečišťujících látek vypouštěných ze stacionárního zdroje v průběhu kalendářního roku. Výsledky kontinuálního měření emisí musí být v rozsahu a způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem průběžně zaznamenávány, vyhodnocovány a uchovávány.

(4) Pokud pro danou znečišťující látku nebo skupinu látek není stanoven u stacionárního zdroje specifický emisní limit, je provozovatel povinen plnit obecný emisní limit. Krajský úřad na žádost provozovatele, z vlastního podnětu nebo na návrh inspekce vymezí rozhodnutím znečišťující látky nebo jejich stanovené skupiny k plnění obecných emisních limitů.

(5) Účinnost spalování a množství vypouštěných látek u malých spalovacích zdrojů uvedených v § 12 odst. 1 písm. f) zjišťuje osoba, která je držitelem platné autorizace podle § 15 odst. 1 písm. b), nebo osoba oprávněná podle § 15 odst. 15 měřením podle postupu stanoveného prováděcím právním předpisem.

(6) Úroveň znečištění ovzduší a dodržování imisních limitů zjišťují orgány ochrany ovzduší měřením nebo kombinací měření a modelového výpočtu nebo modelovým výpočtem nebo jinou metodou odborného odhadu. Rozptylové studie zpracovává osoba, která je držitelem platné autorizace podle § 15 odst. 1 písm. d) nebo je oprávněna podle § 15 odst. 17 a 20.

(7) Měření, jehož účelem je prokázat dodržování emisních limitů nebo ověření správnosti měření znečišťujících látek prováděných provozovatelem u zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů, a měření imisí provádí osoba, která je držitelem platné autorizace podle § 15 odst. 1 písm. a) nebo osoba oprávněná podle § 15 odst. 17 a 19.

(8) V případech stanovených prováděcím právním předpisem provádí měření znečišťujících látek u stacionárního zdroje provozovatel, a to způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem.

(9) Provozovatel je povinen na základě výsledků měření prokázat jím vykazované emise znečišťujících látek a dodržování stanovených emisních limitů a emisních stropů u stacionárního zdroje.

(10) Prováděcí právní předpis stanoví rozsah a způsob měření znečišťujících látek u stacionárních zdrojů včetně jejich vyhodnocení, provádění kontinuálního měření emisí včetně zaznamenávání, vyhodnocování a uchovávání jeho výsledků; dále stanoví skupiny stacionárních zdrojů, kde se zjišťují znečišťující látky výpočtem, a postup výpočtu včetně emisních faktorů, měření účinnosti spalování u malých spalovacích zdrojů včetně množství a rozsahu vypouštěných látek, podrobné postupy zjišťování úrovně znečištění ovzduší včetně metod a dalších požadavků, jakož i podmínky provozování systému měřicích stanic.

§ 10

Zjišťování pachových látek

(1) Vnášení pachových látek ze stacionárních zdrojů do ovzduší nad přípustnou míru obtěžování zápachem není dovoleno.

(2) Prováděcí právní předpis stanoví přípustnou míru obtěžování zápachem a způsob jejího zjišťování, dále stanoví emisní limity pachových látek, rozsah a způsob stanovení koncentrace pachových látek.