Nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2005 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 131 odst. 1 věty první a ustanovení § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Odůvodnění

I. I.

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 7. 2003 a k výzvě Ústavního soudu doplněn dne 8. 10. 2003, se Okresní soud v Ústí nad Orlicí domáhal zrušení části ustanovení vyjádřené slovy „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“ v ustanovení § 131 odst. 1 věty první a § 226 odst. 1 v platném znění: „Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“). Tento návrh byl podán v souladu s ustanovením § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) v souvislosti s řízením vedeným u navrhovatele pod sp. zn. 8 C 42/2001 ve věci žalobce F. K. proti žalovanému Rybářství L., s. r. o., o určení vlastnického práva. Z podnětu právního zástupce žalovaného podala předsedkyně senátu 8 C Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „navrhovatel“) uvedený návrh na zrušení ustanovení § 131 odst. 1 věty první části „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“ o. s. ř., neboť dospívá k závěru, že tato část zákonného ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, který soud vykládá ve smyslu čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“). Součástí právního pořádku (čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy) je mimo jiné Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Součástí právního řádu České republiky (čl. 10 Ústavy) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Ustanovení čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) zakotvují právo na spravedlivý proces. Součástí spravedlivého procesu je možnost stran seznámit se s každým důkazem, dokladem nebo návrhem předloženým u soudu a možnost se k němu vyjádřit. Žalovaný měl pochybnosti o osobě žalobce, proto navrhl slyšet žalobce k totožnosti jeho osoby, k jeho rodinné příslušnosti a k tomu, zda je žalobce potomkem původního vlastníka předmětných nemovitostí. Dokazované skutečnosti nelze prokázat jinak než výslechem účastníka. Právní zástupce žalobce v zastoupení žalobce odmítl udělit souhlas k výslechu žalobce podle § 131 odst. 1 o. s. ř., který byl navržen žalovaným. Žalovanému upřel právo seznámit se s podstatným důkazem ve věci, klást žalobci otázky a vyjádřit se k výpovědi žalobce.

Navrhovatel shledává uvedené zákonné ustanovení v rozporu s čl. 36 a násl. Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve smyslu čl. 10 Ústavy by měl soud dát přednost mezinárodní smlouvě před zákonem. Soud v tomto případě dospěl k závěru, že ustanovení § 131 odst. 1 věty první „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“ o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem, proto podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu.

Dále z podnětu právního zástupce žalovaného podal navrhovatel uvedený návrh na zrušení ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., které zní „Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.“. Odvolací soud, který v této věci rozhodoval, svým rozhodnutím přenesl důkazní břemeno ze žalobce na žalovaného. Žalobce o sobě tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a domáhá se určení vlastnického práva. Dle názoru soudu prvního stupně tíží důkazní břemeno - prokázat svá tvrzení o svém vlastnictví - žalobce, a nikoli žalovaného, který je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán. V případě, že by soud prvního stupně postupoval dle uvedeného (podle § 226 odst. 1 o. s. ř. závazného) právního názoru, byl by porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť by nešlo o rozhodnutí spravedlivé. Dále by došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, podle nějž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny prostým zákonem nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle čl. 11 Listiny je vlastnictví chráněno a ochrana tohoto vlastnictví nemůže být vyloučena prostým zákonem. Podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má právo každá osoba pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Na základě shora uvedeného navrhovatel dospěl k závěru, že § 226 odst. 1 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami, měl by dát při rozhodování přednost mezinárodní smlouvě (čl. 10 Ústavy), a proto předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení uvedeného zákonného ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

II. II.

Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžádal od Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako od účastníků řízení vyjádření k projednávanému návrhu. Vzhledem k povaze věci o vyjádření požádal též Ministerstvo spravedlnosti podle ustanovení § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stanovisko Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které v požadované lhůtě a v souladu s § 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, za Poslaneckou sněmovnu podepsal PhDr. Lubomír Zaorálek, předseda Poslanecké sněmovny, vyjádřilo následující názor: Výslech účastníka řízení byl a je posuzován jako podpůrný důkaz, který má své místo tam, kde skutečnost, jež má být předmětem důkazního řízeni, nelze prokázat jinak. Zákon č. 30/2000 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2001 novelizován o. s. ř., z této teorie vychází a bere v úvahu to, že ve sporném řízení, které je ovládáno projednací zásadou, má tento důkaz, jak již bylo uvedeno, podpůrnou povahu, a možnost prokázat jeho pomocí rozhodné skutečnosti závisí zejména na ochotě účastníka řízení ve věci vypovídat. Ve sporném řízení není proto žádný důvod k tomu, aby byl účastník řízení de facto „nucen“ vypovídat proti své vůli. To, že se rozhodne nevypovídat, má případný dopad na jeho nároky, tzn. že jeho tvrzení nebudou v řízení prokázána. Proto podle názoru předsedy Poslanecké sněmovny napadená slova nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože právo na spravedlivý proces porušeno není. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že toto ustanoveni není v rozporu ani s čl. 36 Listiny ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K návrhu na zrušení § 226 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že je ustanovením, jež zcela odpovídá kasačnímu principu, kterým se odvolací řízení upravené v o. s. ř. řídí. Kasační princip je obecným principem civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Jde o institut tradiční, zhruba v dnešní podobě se s ním lze setkat již na konci 19. století a u nás byl uplatňován v dnešních intencích i přibližně celé století dvacáté. Právo na spravedlivý proces, jak namítá navrhovatel, tím není dotčeno, neboť při zachování kasačního principu je rozhodnutí podrobeno přezkumu. Proto k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nedochází. I v rámci řízení o odvolání se soud prvního stupně při svém rozhodování řídí a je vázán zákonem, a to o. s. ř., který samozřejmě reflektuje i principy mezinárodních smluv a úmluv, kterými je Česká republika vázána.

Zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor jednal přitom v přesvědčení, že zákon je v souladu s Ústavou České republiky a Listinou.

Na základě výše uvedených skutečností uvedl, že zastává názor, že ustanovení § 131 odst. 1 věty první část „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“ a § 226 odst. 1 o. s. ř. jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Je tedy věcí Ústavního soudu, aby podání navrhovatele posoudil a vydal příslušný nález.

K žádosti Ústavního soudu se rovněž vyjádřil předseda Senátu Parlamentu České republiky JUDr. Petr Pithart, v požadované lhůtě podle § 69 odst. 1 a v souladu s § 30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. i napadané ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. byla ve stávající podobě zařazena do o. s. ř. novelou účinnou dne 1. 1. 2001. Dle vyjádření byl citovaný zákon přijat v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Projednávání předmětného návrhu zákona ve všech uvedených orgánech Senátu se odehrávalo u vědomí, že se jednalo o významnou a rozsáhlou materii kodexového charakteru, která obsahovala mj. celou řadu systémových změn.

Senát předlohu projednal především s přesvědčením, že právní předpis zajistí efektivnější průchod spravedlnosti a umocní ochranu práv osob v civilním řízení. Z naznačených důvodů proto v orgánech Senátu dominovala debata o principech a systémových změnách návrhu zákona (ostatně samotná třicetidenní ústavní lhůta pro projednání návrhu zákona v Senátu v takových případech detailní posouzení rozsáhlých norem ani neumožňuje), přičemž ve velké většině příspěvků byl návrh hodnocen co do věcné i technické stránky jako kvalitní a tvůrcům bylo mnohokrát vysloveno uznání za jejich počin. Jisté výhrady nebo spíše náměty k zamyšlení byly předkládány v souvislosti se zvýšeným formalismem v civilním řízení (koncentrace řízení), vedoucím až k případným nepříznivým právním důsledkům pro strany sporu, a s tím související problematikou bezplatné právní pomoci. Diskusní příspěvky se týkaly i principu neúplné apelace v odvolacím řízení a problematiky doručování.

Z výše uvedeného vyplývá, že Senát návrh zákona projednal v mezích své ústavní pravomoci a v postavení vymezeném mu v legislativním procesu Ústavou, přičemž neshledal protiústavními návrh zákona ani jeho části a schválil ho ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Dále se Senát jako účastník řízení, obdobně tak jako učinila Poslanecká sněmovna, vyjádřil k obsahu napadených ustanovení o. s. ř., které považuje za ústavně souladné. Závěrem ponechal zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení napadených ustanovení.

Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uvádí, že § 131 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že důkaz výslechem účastníků může soud ve sporném řízení nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Důkaz výslechem účastníků je tedy považován za důkaz podpůrný, jenž má své místo tam, kde skutečnost, která je předmětem důkazního řízení, nelze prokázat provedením jiného důkazu. Tato povaha důkazu výslechem účastníků vyplývá ze zkušenosti, že sdělení účastníka, který před soudem hájí svoji věc, nebývá objektivní. Zmíněná skutečnost se odráží i v ustanovení § 126 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že svědek musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, zatímco v případě výslechu účastníků řízení zákon stanoví, že účastníci mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Totéž reflektuje trestní zákon v § 175 (trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku), podle nějž se trestného činu může dopustit svědek nebo znalec, který před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí, nikoliv však účastník řízení vypovídající v rámci výslechu účastníka. Lze mít za to, že za těchto okolností zákon správně stanoví, že soud může nařídit důkaz výslechem účastníků pouze tehdy, pokud s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut, a že tedy účastník nemá být k tomuto výslechu nijak donucován.

K ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že v případě, kdy bylo rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

Zákon obsahuje toto ustanovení z toho důvodu, aby bylo zajištěno, že právní závěry odvolacího soudu budou respektovány a nové rozhodnutí je nepomine; tímto způsobem se realizuje zásada dvojinstančnosti řízení. Soud druhého stupně v odvolacím řízení rozhodnutí soudu prvního soudu buďto potvrdí (je-li věcně správné) nebo je změní, a nejsou-li dány podmínky ani pro jedno z těchto rozhodnutí, rozhodnutí zruší a vrátí soudu prvního stupně k novému projednání.

Aby takový postup měl nějaký smysl a aby u soudů prvního stupně, jimž byla věc vrácena, nedocházelo vždy k rozhodnutím, jež by nebyla konformní s rozhodnutím soudu druhého stupně v téže věci (což by mohlo vést k nekonečnému prodlužování soudního řízení a popíralo by to výše zmíněnou zásadu dvojinstančnosti), je třeba zákonem stanovit vázanost právním názorem vysloveným odvolacím soudem.

Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu neznamená, že by nové rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo přezkoumatelné či že by ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo vyloučeno přezkoumání jeho rozhodnutí. Do rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto v téže věci po zrušení rozhodnutí soudem druhého stupně, lze podat opět odvolání.

Ministerstvo spravedlnosti závěrem vyslovilo návrh, aby obě výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu byla ponechána v platnosti.

Navrhovatel i oba účastníci řízení vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.