III. III.
Při zahájení řízení před Ústavním soudem věc připadla jako soudci zpravodaji JUDr. Evě Zarembové, ale vzhledem k tomu, že funkční období dne 9. listopadu 2003 skončilo (ve smyslu ustanovení čl. 84 odst. 1 Ústavy), bylo třeba neskončenou věc přidělit jinému soudci zpravodaji. V souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004 č. j. Org. 13/04 na období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2004 stanoveným na základě pravidel rozdělení agendy a rozhodnutím předsedy Ústavního soudu č. j. Org. 12/04 ze dne 28. ledna 2004, jímž se změnil rozvrh práce č. j. Org. 3/04 ze dne 18. prosince 2003 v čl. I bodu 2, plenární agenda neskončená bývalou soudkyní Ústavního soudu JUDr. Evou Zarembovou byla přidělena JUDr. Pavlu Rychetskému jako soudci zpravodaji.
Ústavní soud usnesením ze dne 23. března 2004 (č. j. Pl. ÚS 37/03-35) řízení ve věci ke dni 30. březnu 2004 přerušil (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 o. s. ř.) neboť počet soudců Ústavního soudu klesl pod dvanáct. Podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plénum je složeno ze všech soudců. Ústava ve svém čl. 84 odst. 1 přitom stanoví, že soudců Ústavního soudu je patnáct. Přechodné ustanovení § 149 zákona o Ústavním soudu stanovilo, že Ústavní soud jako celek se ujme činnosti složením slibu dvanáctého soudce, nikoliv tedy jedenáctého nebo desátého, a to bez ohledu na skutečnost, že kvorum pro jednání a rozhodování pléna je ustanovením § 11 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoveno na deset soudců. Poklesem počtu soudců na jedenáct tak nastává právně analogická situace, jež nastala při zahájení historicky prvního Ústavního soudu po přijetí Ústavy České republiky (§ 149 zákona o Ústavním soudu). Takto početně oslabené plénum Ústavního soudu nemůže plně uplatnit své kompetence (§ 144 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Rovněž jednání a rozhodování Ústavního soudu v plenárních věcech při nedostatečném počtu soudců by ve svém důsledku bylo zajisté zpochybňováno, byť by kvorum pro jednání pléna bylo při projednání jednotlivých věcí formálně naplněno. Je-li totiž podle ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu k přijetí rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a), g) a h) a čl. 87 odst. 2 Ústavy nebo rozhodnutí přijímaného na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, potřeba devíti hlasů přítomných soudců, znamená to, že v situaci, která nastane dnem 30. března 2004, stačí k nepřijetí rozhodnutí hlasy pouhých tří soudců za předpokladu, že se všichni jmenovaní soudci pléna zúčastní, ve srovnání s hlasy sedmi soudců za plného, Ústavou předpokládaného stavu. Proto, vedeno zájmem na zachování korektnosti a spravedlnosti řízení a snahou neohrozit výkon ochrany ústavnosti v České republice, plénum Ústavního soudu shledalo v nedostatečném obsazení Ústavního soudu překážku řízení v plenárních věcech a podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 o. s. ř. řízení přerušilo.
Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 22. června 2004 (č. j. Pl. ÚS 37/03-41) bylo rozhodnuto, že Ústavní soud pokračuje v řízení v plenárních věcech, jež byla ke 30. březnu 2004 přerušena. Dne 16. června 2004 prezident republiky se souhlasem Senátu Parlamentu České republiky jmenoval soudkyní Ústavního soudu JUDr. Michaelu Židlickou. Jejím jmenováním pak počet soudců Ústavního soudu vzrostl opět na dvanáct, čímž odpadl důvod pro přerušení řízení ve výše uvedených věcech.
IV. IV.
Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah zákona podle kritéria obsaženého v ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy z hlediska jeho souladu s ústavními zákony. Dříve než přistoupil k vlastnímu meritornímu projednání návrhu, přezkoumal rovněž ve shodě se svou povinností plynoucí z citovaného ustanovení (in fine), zda byly splněny formální podmínky přijetí zákona a zda napadený zákon byl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
V tomto případě z těsnopisecké zprávy z 19. schůze Poslanecké sněmovny konané dne 9. prosince 1999 vyplývá, že Poslanecká sněmovna většinou 164 hlasů ze 187 přítomných, přičemž 1 hlas byl proti a 22 poslanců se hlasování zdrželo, schválila návrh zákona (usnesení č. 670). Z těsnopisecké zprávy z 15. schůze Senátu Parlamentu České republiky konané dne 12. ledna 2000 je zřejmé, že ke schválení došlo většinou 68 hlasů ze 72 přítomných, kdy se 4 senátoři zdrželi hlasování a žádný nebyl proti (usnesení č. 249). Zákon byl doručen k podepsání dne 19. ledna 2000 prezidentu republiky, jímž byl podepsán dne 8. února 2000. Dne 23. února 2000 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 11 pod číslem 30/2000 Sb.
Zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Z těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že napadený zákon č. 30/2000 Sb. byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence, při dodržování kvor stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy a ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Proto se jím mohl Ústavní soud zabývat meritorně. Za těchto okolností bylo na plénu Ústavního soudu, aby posoudilo a rozhodlo, zda napadená ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
Následující stránka