Ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo ve stávající podobě zařazeno do o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2001 novelou (zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), která změnila i napadané ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. (část první čl. I bod 311).
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem navrhovatele, že by mělo být zrušeno ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., které je ustanovením zcela odpovídajícím kasačnímu principu, kterým se řídí odvolací řízení upravené v o. s. ř. Pokud by mělo být zrušeno, pak by toto samo odvolací řízeni ztrácelo smysl. Jedná se o ustanovení, které je po celou dobu existence o. s. ř. aplikováno bez jakýchkoli problémů. V této souvislosti je třeba upozornit, že kasační princip je obecným principem civilního procesu, který je využíván i v mnohých ostatních státech Evropy. Jde o institut tradiční, zhruba v dnešní podobě se s ním lze setkat již na konci 19. století a u nás byl uplatňován zhruba v dnešních intencích i celé století dvacáté.
K výčtu argumentů ve prospěch zachování stávající dikce § 226 odst. 1 o. s. ř. lze doplnit, že i popisovaný institut je tradičním, praxí prověřeným a dosud ústavně nezpochybnitelným stavebním kamenem civilního procesu.
Ze shora vylíčeného vyplývá, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího je provedením ústavního principu práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jeho integrální součástí, nikoli překážkou.
Právo na spravedlivý proces, jak namítá navrhovatel, napadenými ustanoveními není dotčeno, neboť přezkoumání rozhodnutí tím není vyloučeno. Proto k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nedochází. I v rámci řízení o odvolání se obecný soud při svém rozhodování řídí a je vázán zákonem, a to o. s. ř., který samozřejmě reflektuje i principy mezinárodních smluv a úmluv, kterými je Česká republika vázána. Ústavní soud se domnívá, že přístup k výkladu dané problematiky použitý navrhovatelem lze považovat za neúměrně extenzivní výklad právní normy a účelový.
Úkolem Ústavního soudu bylo posoudit, zda napadený zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
Za daného stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovaly závěr, že § 131 odst. 1 věta první část „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“ a § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jsou protiústavní, a proto nemohl napadená ustanovení zákona zrušit.
Namítaný rozpor procesních ustanovení o. s. ř. s hmotnými ústavně zaručenými právy zakotvenými v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (ústavně zaručeným právem na vlastnictví a ochranu tohoto majetku a právem na pokojné užívání majetku, dle nichž žádná osoba nemůže být zbavena svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva) pro vlastní podstatu namítané procesní otázky zcela vybočuje z rámce daného povahou mezí citovaných procesních ustanovení. Tento rozpor by mohl mít právní relevanci v případě rozhodnutí pouze v souvislosti s námitkami upínajícími se k meritu věci.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení části § 131 odst. 1 věty první vyjádřené slovy „a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut“ a § 226 odst. 1 „Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.“ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu čl. 1 a čl. 112 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud proto návrh podaný navrhovatelem (podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) podle § 70 odst. 2 citovaného zákona zamítl.
Následující stránka