Podle názoru Ústavního soudu princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy byl však v projednávané věci dotčen v jednom ze základních momentů, jenž nelze oddělit od napadené vyhlášky jako celku, a to potud, že napadenou vyhláškou nebyl zohledněn proces destrukce vlastnického práva po Únoru 1948. Již občanský zákoník č. 141/1950 Sb. zavedl rozlišení mezi tzv. osobním a soukromým vlastnictvím (§ 105, § 106) a v ustanovení § 110 zakotvil ideologický slogan o tom, že vlastnické poměry k půdě jsou založeny na zásadě "půda patří těm, kdož na ní pracují". Proces destrukce vlastnického práva byl prohlouben přijetím občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jenž zavedl institut tzv. osobního užívání bytů, jiných místností a pozemků, posunul úpravu soukromého vlastnictví mezi závěrečná ustanovení a i v dalších směrech omezil a zpochybnil vlastnické právo způsobem odporujícím obecným právním zásadám uznávaným civilizovanými národy. K uvedenému procesu destrukce výrazně přispěla i podzákonná úprava nájemného obsažená ve vyhláškách č. 411/1950 Ú. l., č. 371/1952 Ú. l., č. 60/1964 Sb. a 217/1988 Sb. Zatímco totiž prvorepublikové zákonodárství v této oblasti upravovalo pouze zvyšování nájemného, aniž by se jinak dotklo výše již smluveného nájemného, vyhláška Ministerstva práce a sociální péče č. 411/1950 Ú. l., o úpravě nájemného z bytů a jiných místností dokončených po 5. 5. 1945, v ustanovení § 2 kategoricky stanovila, a to jako základní ustanovení, že nájemné lze požadovat a platit toliko ve výši určené podle této vyhlášky. Vyhláška ministra financí č. 371/1952 Sb., o odvádění nájemného z budov na zvláštní účely u státních spořitelen, učinila pak z vlastníka spíše rukojmího v rukou státu, když v ustanovení § 1 stanovila povinnost vlastníka budovy za, v tomto ustanovení blíže vymezených, podmínek založit u státní spořitelny zvláštní účet nájemného, v ustanovení § 4 povinnost vlastníka odvádět vybrané čtvrtletní nebo měsíční nájemné spořitelně na tento zvláštní účet a v ustanovení § 5 s touto povinností vlastníka korespondující povinnost spořitelny s tím, že v ustanoveních § 10 a § 11 byly současně stanoveny podmínky pro uvolňování částek potřebných na úhradu nákladů na opravy budovy, placení vlastníkových veřejnoprávních závazků apod. Povinnost odvádění nájemného na zvláštní účty nájemného byla ponechána i vyhláškou Ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 217/1988 Sb. Všechna tato omezení vlastnického práva, jež byla vyvolána tendencí politického systému zlikvidovat tzv. soukromé vlastnictví jako potenciální zdroj určité ekonomické autonomie, vedla k tomu, že od 50. let začalo v masivních rozměrech docházet k darováním, zejména nájemních, domů jejich vlastníky státu, což v podmínkách fungujícího demokratického státu je stěží představitelné. Naopak po listopadových událostech roku 1989 a po vydání zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byly rovněž ve značném počtu případů uplatněny restituční nároky na vrácení těchto objektů jejich bývalým vlastníkům, resp. jejich právním nástupcům. Je všeobecně známou skutečností, že nespočet těchto nemovitostí byl těmto bývalým vlastníkům, resp. jejich právním nástupcům, vydán ve značně zchátralém stavu, takže určité kategorie vlastníků, tedy zejména vlastníků nájemních domů, nemohly dostát ani své základní povinnosti pronajimatele obsažené v ustanovení § 687 odst. 1 občanského zákoníku. Při řešení disproporce mezi kontinuitní ochranou nájemníků a konstatovanými destruktivními vlomy do vlastnického práva v období 50. - 80. let postupovala tedy napadená vyhláška zcela jednostranně. Aby již konstatovaným povinnostem vlastníci nájemních domů mohli dostát a aby se tak reálně dostalo ke slovu i právo jednotlivce na řádné bydlení ve smyslu čl. 11 Paktu, mohla být kupříkladu zvolena cesta, kterou šlo již prvorepublikové zákonodárství, které v ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 32/1934 Sb., ve znění pozdějších předpisů, umožňovalo zvýšení nájemného z důvodu úhrady nákladu učiněného na občasné nebo mimořádné nutné opravy a obnovy domu.
Souhrnně vyjádřeno, to, že již počínaje prvorepublikovým zákonodárstvím byla vcelku důsledně prosazována ochrana nájemníků, a to i pokud jde o zvyšování nájemného, zatímco na druhé straně od počátku 50. až do konce 80. let bylo podstatným způsobem zpochybňováno a v řadě vlastníkových oprávnění eliminováno vlastnické právo, vyžadovalo odstranění již konstatované diskriminace některých kategorií vlastníků, a to tak, aby bylo naplněno jejich právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Podstatou již uvedené diskriminace je totiž skutečnost, že, na rozdíl od jiných vlastníků, jsou posléze uvedené kategorii vlastníků nejen upírána některá z podstatných oprávnění tvořících obsah jejich vlastnického práva, ale že navíc jsou vmanévrováváni do situace, kdy v celé řadě případů, zejména tehdy, kdy kupř. v nájemních domech je zdrojem výnosu jen nájemné z bytů, ve skutečnosti jsou nuceni ze svého dotovat to, co se Ústavnímu soudu ukazuje jako věc celospolečenské povahy a odpovědnosti, tedy jako břemeno, jehož odbřemenění není v silách jen určité sociální skupiny a jehož závažnost a povaha vyžaduje, jak je konstatováno v Obecných poznámkách Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 4 z roku 1991 (úprava příspěvků na nájem), skutečně odpovědný a vyvážený přístup i ze strany státu a celé společnosti. Jak již bylo konstatováno kupř. v nálezu Ústavního souduPl. ÚS 4/95uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3 ročník 1995 - I. díl pod poř. č. 29, nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě. Podle názoru Ústavního soudu jde o takové porušení rovnosti v již konstatovaném pojetí i v projednávané věci, neboť napadenou vyhláškou je porušeno vlastnické právo ústavně zaručované v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i v čl. 11 odst. 1 Listiny. To proto, že kategorii vlastníků ve skutečnosti "dotujících" nájemné - a do této kategorie dnes již v řadě případů spadají i obce, vlastnící i nájemní domy - je, na rozdíl od ostatních vlastníků, obsah i výkon řady základních oprávnění vlastníka, která tvoří obsah vlastnického práva, nezdůvodnitelně zpochybněn a odepřen. Jakkoli není pochyb o tom, že také tyto diskriminované kategorie vlastníků jsou povinny, pokud jde o otázku zvyšování nájemného, se podříditi určitým omezením, může se tak stát jen při splnění podmínek vyplývajících z čl. 4 odst. 3, 4 Listiny. Podle odst. 3 uvedeného článku zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, zatímco ve smyslu odst. 4 tohoto článku při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tak tomu však v projednávané věci není a napadená vyhláška je podle názoru Ústavního soudu v rozporu i s čl. 4 odst. 3, 4 Listiny, neboť určité kategorie vlastníků jsou nuceny se podrobit podstatným omezením jejich vlastnického práva, zatímco jiné nikoli, a k tomuto omezení dochází napadenou vyhláškou způsobem, jenž má sotva co společného se šetřením podstaty vlastnického práva.
Podle názoru Ústavního soudu princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy vyžaduje, aby při respektování požadavků obsažených v čl. 11 Paktu byl zohledněn již konstatovaný proces destrukce vlastnického práva, zejména pokud se týče vlastníků nájemních domů, diskriminovaných v poměru k ostatním vlastníkům, kupř. tzv. rodinných domků tím, že je jim odepřeno požívat plody a užitky svého vlastnictví, neboť ve skutečnosti vzhledem k výši nájemného a výši nákladů nezbytných k provozu, často v katastrofickém stavu se nacházejících nemovitostí, jsou část nájemného, jaké by jinak s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo možno považovat za přiměřené, nuceni hradit ze svého. Jinými slovy, v důsledku dosavadní právní úpravy existují dnes v naší společnosti sociální skupiny či subjekty, které hradí ze svého to, co v zájmu naplnění již konstatovaného čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech má zajišťovat stát. Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví.
Pokud jde konečně o navrhovateli namítané porušení čl. 26 odst. 1 Listiny, má i Ústavní soud za to, že cenová regulace nezabraňuje nikomu podnikat ani provozovat jinou hospodářskou činnost, neboť každý má možnost se svobodně rozhodnout, zda za daných podmínek v určité oblasti podnikat bude. Nadto regulace nájemného se nevztahuje na nově uzavírané nájemní smlouvy, a nestojí tedy v cestě podnikatelské aktivitě.
Ústavní soud proto vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3, 4 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR, a proto napadenou vyhlášku podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, zrušil dnem 31. 12. 2001, a to proto, aby legislativě poskytl dostatečný časový prostor ke kvalitnímu vypracování nového právního předpisu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. června 2000
JUDr. Zdeněk Kessler předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko Na návrh skupiny 14 senátorů Senátu Parlamentu České republiky rozhodl Ústavní soud svým rozhodnutím sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 o tom, že se ruší vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a o úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, dnem 31. 12. 2001.
Podle tohoto odlišného stanoviska měl však Ústavní soud návrh skupiny senátorů podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnout, protože nebyly dány důvody ke zrušení napadené vyhlášky pro její rozpor s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Návrh na zrušení sice uvádí řadu údajných porušení ústavních předpisů, ale jde spíše o porušení vykonstruovaná než skutečná, navíc nepřesvědčivá. Tato tvrzení byla pečlivě vyvrácena v rozboru Ministerstva financí k návrhu skupiny senátorů, který je v nálezu citován. Kromě toho je iluzorní tvrdit, že musí být z důvodu protiústavnosti urychleně zrušena vyhláška, jejíž nutnost existence je uznávána nejméně od roku 1993 jako nezbytná, neboť řešila v té době neřešitelné ekonomické problémy, které měly svůj zdroj v předchozích čtyřiceti letech. Ekonomická situace nutila vlády přistupovat k řešení a uvolňování překážek s rozvahou a postupně, jako tomu bylo např. v restitucích alespoň částečnou náhradou způsobených křivd, nebo naopak je řešit rychle v případech, kde uvolnění cenových předpisů bylo možné, protože nabídka převýšila poptávku, např. u nájmů nebytových prostor, když nastaly pozitivní podmínky pro takový postup.
Nejde tedy v případě napadené vyhlášky o regulaci ekonomických problémů neústavním způsobem, nejde o opatření protiústavní a Ústavní soud neměl zasahovat do deset let starého problému snahou o změnu jeho věcného řešení, zejména když mu bylo známo, že vládou je intenzívně připravována nová úprava této vleklé záležitosti. V každém případě měl vyčkat nového řešení a pak se teprve věnovat posouzení jeho ústavnosti či protiústavnosti. V opačném případě bylo zasaženo do práva vlády řešit sociální a ekonomické problémy státu, a tak i provádět cenovou regulaci podle § 1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, tj. omezit právo volně sjednat cenu zboží či jiného plnění v případech ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže nebo pokud to vyžaduje mimořádná tržní situace. Přitom právo na volné sjednání ceny není základním právem ani svobodou ve smyslu Listiny základních práv a svobod.
Ještě závažnějším se však jeví, že Ústavní soud neměl jako moc soudní zasahovat do nehotového, právě probíhajícího návrhu řešení, náležejícího v této etapě výhradně vládě. Tím méně měl určovat lhůtu pro její rozhodnutí. Zasáhl tak do působnosti a okruhu činnosti a zejména do odpovědnosti moci výkonné, což je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR. Navíc sám nemůže garantovat, že do jím stanovené doby bude nalezeno optimální právní řešení, jež stanovená lhůta předpokládá, a riskuje tak vytvoření právního vakua. Vůbec pak nepředpokládá nebo opomíjí, že v zákonném vyjádření, byť i nalezeného řešení, by mohlo přesto dojít k porušení ústavnosti nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR např. tím, že nebyly podniknuty odpovídající kroky k zajištění práv občanů, zakotvených v čl. 11 mezinárodního Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. A tak nelze ani dohlédnout důsledky této předčasné aktivity.
Se zřetelem k tomu lze návrhy na zrušení napadené vyhlášky (a tomu odpovídající nález Ústavního soudu) považovat za kroky disproporcionální, neboť zrušení regulace nájemného bytů by mělo být vyváženo odpovídající občanskoprávní i sociálněprávní ochranou nájemníka. Taková ochrana de lege lata v potřebné míře neexistuje.
Závěrem, jako obiter dictum, lze říci, že cenová regulace sama o sobě není věcí protiústavní, pokud je řádně upravena odpovídající právní normou, vydanou kompetentním orgánem státu. Určitou formu regulace nájemného zná přitom mnoho moderních demokratických států a nejsou považovány za něco nepřípustného a porušujícího lidská práva. Navíc sociální aspekty regulací, zejména u bydlení, jsou nesporně chráněným obecným zájmem ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Regulace v České republice vyjadřuje mnohdy veřejný zájem na ochraně občanů, případně určitých skupin obyvatel, jak je chápe vláda nebo zákonodárný sbor v rámci své Ústavou ČR stanovené odpovědnosti a v konkrétním případě na ochranu těch, kteří do stávajících nájemních, dříve užívacích, vztahů vesměs vstoupili již před rokem 1990. Změnu těchto vztahů nelze provést škrtem pera. Proto je určitým výrazem nepochopení základní problematiky řešení politických a ekonomických problémů jako pozůstatků předchozích čtyřiceti let, když je v praxi mnohdy ve zrušení konkrétní vyhlášky ministerstva spatřován vhodný nátlak na vládu, aby určitou situaci řešila. Tím je využíváno poslání Ústavního soudu jako soudu pro ochranu ústavnosti k politickým účelům a jsou porušovány principy dělby moci dané Ústavou ČR.
V Brně dne 21. června 2000