Zákonodárce respektoval nález Ústavního soudu č. 243/1999 Sb., který původně stanovil hranici 3 procenta odevzdaných hlasů pro výplatu částky za dosažené volební výsledky pouze částečně, když tuto hranici snížil na 2 procenta, zatímco Ústavní soud považoval za ústavně konformní 1 procento odevzdaných platných hlasů. Stanovení této hranice je podle mého názoru nutno posuzovat s přihlédnutím ke zrušení ust. § 31 odst. 4 volebního zákona jako snahu o zachování vážnosti a důstojnosti voleb.
V Brně dne 24. ledna 2001
Odlišné stanovisko soudce JUDr. J. M. k odůvodnění první části výroku ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR ve znění pozdějších předpisů
Souhlasím s výrokem pléna Ústavního soudu, jímž se zrušují § 27 věta první (počet volebních krajů), § 48 odst. 4 (nejnižší počet mandátů ve volebním kraji) a § 50 odst. 1, 2, 3 (stanovení modifikovaného volebního dělitele) zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"), i s většinou důvodů objasněných v odůvodnění příslušného nálezu. Zvláště souhlasím s tvrzením, podle něhož "v politické praxi používaný model poměrného zastoupení. může a také musí činit celou řadu koncesí principu integrace", i s tím, že "čl. 18 Ústavy ČR má na mysli právě globální efekt modelů poměrného zastoupení, totiž volbu Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení jako celku". Spolu s odůvodněním nálezu se domnívám, že v daném případě novela volebního zákona obsahuje již takovou koncentraci integračních prvků, že ve svém celku představuje porušení čl. 18 odst. 1 Ústavy.
Na rozdíl od odůvodnění nálezu jsem dospěl k právě uvedenému závěru i s využitím dalších argumentů, jež poněkud posouvají úhel pohledu, z něhož plénum rozhodlo, a které tudíž v odůvodnění chybí. Následující "odlišné stanovisko" tak spíše představuje concurring opinion než dissenting opinion.
Východiskem pro rozhodnutí Ústavního soudu ve věci výše uvedených ustanovení volebního zákona je ustanovení odstavce 1 článku 18 Ústavy o volbách do Poslanecké sněmovny, a to jak samo o sobě, tak ve spojení s ustanovením odst. 2 téhož článku o volbách do Senátu, ale i ve spojení s ustanoveními jiných článků Ústavy. Právě posledně dva uvedené širší kontexty ústavně právní regulace voleb do Poslanecké sněmovny nejsou v odůvodnění dostatečně zohledněny, třebaže jsou pro posouzení ústavnosti citovaných ustanovení novely volebního zákona podstatné.
Jak ve vyjádření Poslanecké sněmovny, tak i Senátu se uvádí, že jedním z obtížných břemen dřívějšího zákonného stavu bylo velmi nesnadné vytváření "stabilní a většinové vlády". Proto jedním z hlavních cílů volební reformy bylo zvýšení pravděpodobnosti, aby taková vláda mohla být sestavena.
Vytvoření stabilní většinové vlády se všeobecně považuje za významnou funkci voleb a za významný prvek volebního práva. Tato funkce je zvláště důležitou ve státech, v nichž má vládu sestavovat orgán volený v systému poměrného zastoupení, jenž pravidelně produkuje koaliční vlády s výrazně nižší schopností stability. Jinými slovy, přítomnost integrujících prvků, které zajistí reálnou možnost ustavení relativně stabilní a funkční vlády v podmínkách uplatňování systému poměrného zastoupení, je legitimní a žádoucí. Pokud zákonodárce (Poslanecká sněmovna a Senát) dospěl k názoru, že dosavadní integrující elementy v systému poměrného zastoupení v ČR nebyly z uvedeného hlediska dostatečné, byl jeho pokus o jejich rozmnožení či prohloubení nepochybně legitimním cílem novelizace volebního zákona.
V demokratické společnosti nelze připustit aplikaci principu, podle něhož účel či cíl světí jakékoli prostředky. Dosažení legitimního cíle proto musí být vázáno pouze na použití prostředků, které jsou přísně nezbytné v demokratické společnosti (zásada přiměřenosti).
V daném případě je proto třeba zkoumat, zda posílení integračních stimulů v novele volebního zákona je či není přiměřené k (legitimnímu) cíli sestavení většinové a funkční vlády. Zákonodárce je tedy při realizaci legitimního cíle omezen a prvotním předpokladem pro posouzení přiměřenosti prostředků se tak stává vymezení hranice, za níž se již uskutečňování jinak legitimního cíle stává protiústavní.
Hranice prostoru volnosti zákonodárce spoluurčují zvláště následující okolnosti: 1. Čl. 18 Ústavy (o volbách do Parlamentu ČR) doznával v průběhu utváření ústavního textu v r. 1992 podstatných změn. V návrhu Ústavy, který schválila na svém mimořádném zasedání vláda ČR 1. 11. 1992, se navrhoval vznik bikamerálního Parlamentu, tedy Poslanecké sněmovny a Senátu. Vládu jmenoval prezident republiky a důvěru vládě vyslovovala Poslanecká sněmovna. Vláda byla odpovědna výlučně Poslanecké sněmovně. Jak vidno, konečný text Ústavy se v těchto ohledech prakticky již nezměnil. Naproti tomu čl. 18 vládního návrhu (o volbách do Parlamentu) nečinil ještě z hlediska použití volebního systému mezi oběma komorami žádný rozdíl. I 16. prosince 1992, tedy v den hlasování o konečném textu Ústavy, měli poslanci ČNR k dispozici pouze návrh, jehož čl. 18 odst. 1 zněl: "Do komor Parlamentu se použije odlišný způsob voleb", aniž by specifikoval, v čem se způsoby voleb mají lišit. Teprve toho dne navrhl poslanec Hirš, aby byl čl. 18 pozměněn tak, že do Poslanecké sněmovny se bude volit podle zásad poměrného zastoupení, kdežto do Senátu většinovým systémem. Tento pozměňovací návrh byl následně 151 hlasem přijat.
Z uvedené rekapitulace je na první pohled zřejmé, že nejprve byla navržena a následně bez viditelných problémů všeobecně akceptována myšlenka výlučné odpovědnosti vlády jediné z obou komor Parlamentu - Poslanecké sněmovně (čl. 68 Ústavy). Až následně vykrystalizovala myšlenka, že jedním z podstatných stavebních prvků jednoty Parlamentu se stane "různý způsob voleb" do jeho komor. Teprve ve třetí fázi byl volbám do Poslanecké sněmovny přiřazen systém poměrného zastoupení.
Popsaná posloupnost přirozeně nikterak nezpochybňuje relevanci článku 18 odst. 1 Ústavy ČR, mění však poněkud úhel pohledu. Ustanovení v něm obsažené nutno vykládat v souvislosti s článkem 68 Ústavy (nezbytnost systematického výkladu). Systém poměrného zastoupení pak nelze považovat za absolutum, kterému byly následně ústavodárcem přiřazeny se zřejmým úmyslem určité kompetence Poslanecké sněmovny. Naopak, jako výchozí bod systematické interpretační operace by měl být použit čl. 68, jímž Poslanecká sněmovna převzala do své výlučné odpovědnosti vládu. Takto nahlížen by poměrný systém voleb do Poslanecké sněmovny, přiřazený (zřejmě pod vlivem československých ústavních tradic) k jejímu oprávnění vyslovovat důvěru vládě a definovaný ve své konkrétní podobě zákonodárcem ve volebním zákoně, měl reálně umožnit sestavení funkční a stabilní vlády.
2. Relativně širokou volnost zákonodárce při stanovení konkrétní podoby způsobu voleb do Poslanecké sněmovny potvrzuje i výlučnost jejích oprávnění při sestavování vlády. Jestliže Ústava zvolila pro volby do každé z komor Parlamentu různé systémy, lze za tímto řešením spatřovat úmysl ústavodárce propůjčit jim v podmínkách státu unitárního typu nezpochybnitelnou, vzájemně neodvozenou, ale současně se doplňující legitimitu. Právě na pozadí různých volebních systémů se mnohé kompetence Poslanecké sněmovny i Senátu vzájemně delimitují a vyvažují. Zatímco však vzájemné vyvažování je podle Ústavy imanentní např. legislativní činnosti, na níž se obě komory svorně účastní, vlastní není naopak vztahům zákonodárného sboru k vládě, kde se dostalo oprávnění toliko Poslanecké sněmovně. Hráz odlišné legitimity druhé komory (většinového systému voleb) v této oblasti chybí.
Z takto podaných argumentů lze dovodit relativní rozsáhlost prostoru, v němž zákonodárce může uskutečňovat své představy o konkrétní podobě volebního systému voleb do Poslanecké sněmovny, aniž by tím došlo k porušení delegující normy (čl. 18 odst. 1 Ústavy). I tento velkoryse delegovaný prostor k zákonným řešením má ovšem své meze. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu je v daném ohledu formulováno takto: ".novela volebního zákona. uvádí, pokud jde o poměrné zastoupení, do volebního procesu týkajícího se voleb do Poslanecké sněmovny spíše než prvky poměrného zastoupení prvky, představující ve svém souhrnu již jakýsi hybrid, s takovým hybridem však Ústava ČR nepočítá, neboť rozlišuje pouze poměrné zastoupení a většinový systém".
Právě citovaný závěr sdílím, pokud jde o jeho východisko (Ústava rozlišuje jen poměrné a většinové zastoupení), nikoli však, pokud jde o vývod, jenž byl z takového východiska učiněn (nepřípustnost "hybridu" ve světle čl. 18 Ústavy).
Myšlenka vzájemně se doplňujících, na sobě však nezávislých zdrojích legitimity obou komor Parlamentu, vylučuje ústavní relevanci jakýchkoli "třetích cest" nebo "třetích volebních systémů". Jednota Parlamentu je naplněna pouze tehdy, pokud je Poslanecká sněmovna volena na základě systému poměrného zastoupení a Senát volen na základě systému většinového. Uvedenou ideu potvrzuje jednoznačné odmítnutí, jehož se dostalov průběhu 10. schůze ČNR dne 16. prosince 1992 návrhu poslance Řezáče. Ten navrhl, aby volby do Poslanecké sněmovny probíhaly podle zásady poměrného zastoupení, kdežto volby do Senátu "se mohou konat s použitím i jiné zásady". Svůj návrh považoval za výhodný proto, že by poskytl prostor k tomu, aby se volby do Senátu mohly případně konat "v kombinaci systému poměrného zastoupení a většinového systému, čili ve větším počtu verzí".
Proto je nutno interpretovat čl. 18 Ústavy s použitím argumentu exclusi tertii, jenž upírá jakoukoli ústavní relevanci "kombinovaným" systémům, tedy "hybridům". V důsledku toho může Ústavní soud sotva vyvodit svůj závěr o rozporu volebního zákona s Ústavou jen z toho, že jeho příslušné části kvalifikuje ústavně právně irelevantním pojmem "hybrid". Kromě toho, ve volební praxi existují čisté volební systémy poměrného zastoupení a většinové jen zřídka. Konkrétní systémy poměrného zastoupení obsahují zpravidla prvky, jež v něm působí integračně, tedy prvky "většinové". Hranici, která by delimitovala systém poměrného zastoupení s integrujícími prvky a systém "hybridní", nelze bez vyloučení libovůle v rozhodování vést.
Ústavní soud měl proto odůvodnit svůj závěr o rozporu s čl. 18 odst. 1 Ústavy teprve na základě prokázaného tvrzení, že citovaná novelizovaná ustanovení volebního zákona překročila meze systému poměrného zastoupení tak, že nový systém voleb do Poslanecké sněmovny již ve svém celku produkuje účinky systému většinového. Pro takto pojaté posouzení ústavnosti disponuje přitom odůvodnění nálezu Ústavního soudu paradoxně všemi potřebnými metodickými východisky vyjádřenými zejména v pasáži o sociální povaze pojmu "poměrného zastoupení": počítá se v něm s pouhou možností "aproximace ideálně typickému modelu" v politické praxi, tedy s pouhou možností "přivrácení" k modelu poměrného zastoupení. Ústavní soud taktéž jinde zdůrazňuje, že nemá ke svému závěru k dispozici žádný z prostředků exaktního měření a zkoumání typických pro přírodní vědy. Požadavek koherentnosti použité argumentace měl vést Ústavní soud k závěru, že novelizovaný volební zákon již opustil prostor delegovaný zákonodárci článkem 18 odst. 1 Ústavy ne proto, že by vtiskl život systému "hybridnímu", ale proto, že se již "přivrátil" k modelu většinovému.
Ne tedy pouhé zmnožování a prohlubování integrujících prvků, jež rozmělňují Ústavou uložený systém poměrného zastoupení, je důvodem k vyslovení rozporu novely volebního zákona s čl. 18 odst. 1 Ústavy, nýbrž až přivrácení zákonem upraveného způsobu voleb do Poslanecké sněmovny k modelu většinovému.
Působení zákonných norem o volbách do Poslanecké sněmovny ve svém celku již přivrácením k většinovému systému podle mého názoru je. Zavedl-li ústavodárce systém poměrného zastoupení, měl nepochybně na mysli koaliční vládnutí s běžnými problémy sestavování koaličních vlád. Nabízel-li naopak volební zákon po své novelizaci možnost sestavit nekoaliční, "jednobarevnou" většinovou vládu i v případech, kdy by vítězná strana získala jen něco více než 30 % hlasů (tedy i v případech, které nejsou v české volební praxi výjimečné), jde o zřejmý příklon k systému většinovému. Totéž ostatně platí i pro "přirozený" uzavírací práh. Požadoval-li ústavodárce systém poměrného zastoupení, nepochybně zamýšlel umožnit vstup do Poslanecké sněmovny všem politickým stranám, které překročí případný, zákonem výslovně stanovený, minimální procentuální práh. Zajisté nezamýšlel diskvalifikovat v průměru v každém volebním kraji voličské hlasy pro politické strany, které dosáhly takřka 15 %.
Zákonodárce tedy nepochybně mohl při realizaci svého legitimního cíle (schopnost sestavit stabilní, většinovou a funkční vládu) použít některé další prostředky (integrační stimuly), aniž by tím porušil čl. 18 odst. 1 Ústavy. Představitelné je to zejména u stanovení počtu volebních krajů.
Novela volebního zákona ve výše uvedených ustanoveních ovšem obsahuje prostředky ve svém souboru legitimnímu cíli již nepřiměřené. Společné působení těchto prostředků totiž vyvolalo odvrácení celého systému voleb do Poslanecké sněmovny od zásad poměrného zastoupení k zásadám většinového systému. Proto jsou příslušná ustanovení volebního zákona v rozporu s čl. 18 odst. 1 Ústavy.
V Brně dne 29. ledna 2001
Odlišné stanovisko soudce JUDr. P. V. k nálezuPl.ÚS 42/2000, ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zák. č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, ve znění pozdějších předpisů.
1.K výroku, kterým byl zamítnut návrh na zrušení části ust. § 49 (uzavírací klauzule pro koalice).
V nálezuI.ÚS 127/96(ÚS ČR sv. 5,č. 41, str. 349 a násl.) Ústavní soud vymezil pojem koalice jako "různé stupně vztahů, od pouhé spolupráce mezi libovolnými stranami, přes užší či volnější propojení, až ke stupni spolupráce, který předchází sloučení takových stran". Současně konstatoval, že "utváření (volebních) koalic podléhá dohodě stran, která není nijak veřejnoprávně regulována".
Z pohledu uvedených závěrů se mi jeví nález Ústavního soudu, konstatující sice možnost účelové konstrukce sčítací uzavírací klauzule pro koalice, jakož i absenci její funkce, nikoli však její neústavnost, jako přinejmenším nepřesvědčivý. Existující monopol politických stran na účast ve volbách do Poslanecké sněmovny je sice v souladu s čl. 5 Ústavy, poněkud však neladí s čl. 22 Listiny. Již tento fakt by měl vést k zákonné úpravě podstatně korektnější, tedy k takové konstrukci uzavírací klauzule pro koalice, která by podporovala politickou pluralitu a měla i integrační efekt. Pokud pak bylo vůlí zákonodárce koalice vyloučit, měl tak učinit přímo.
Vyslovil-li tedy Ústavní soud v řadě svých nálezů, řečeno zjednodušeně, že zákonodárce si nemůže počínat libovolně, pak použitá sčítací metoda - tedy vlastně upozornění zákonodárce, že dvakrát pět je deset, třikrát pět je patnáct a čtyřikrát pět je dvacet, avšak další násobky jsou již nezajímavé (leč existovala-li by např. sedmikoalice, končil by přehled výsledků násobení zřejmě číslem 35), indikuje libovůli a účelovost natolik zřetelně, že zrušení tohoto ustanovení bylo namístě.
2.K výroku, kterým bylo zrušeno ustanovení § 85 věta třetí.
Můj nesouhlas se zrušením tohoto ustanovení se opírá o názor, že ve volebním zákoně je třeba ponechat určitá ustanovení, která budou garantovat vážnost volebních úmyslů subjektů, které do voleb vstupují. Zda to budou rozumné kauce či rozumná hranice pro finanční ohodnocení volebního úspěchu, je věcí úvahy zákonodárce, rozhodně by však neměla absentovat jakákoli podobná pojistka.
Kromě toho jsem považoval za vhodnější spojit návrh na zrušení tohoto ustanovení s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 424/1991 Sb., o politických stranách, v platném znění (konkrétně o jejich financování), neboť příspěvek státu za volební úspěch a jeho výše se v pravém světle (tedy zda podporuje volnou soutěž všech politických sil, či zda směřuje spíš k opaku) jeví teprve spolu s ostatními formami finanční účasti státu na činnosti politických stran (roční příspěvek, příspěvek za mandát).
V Brně dne 24.ledna 2001
Odlišné stanovisko soudce JUDr. A. P. k ústavnosti § 49 odst. 1 písm. b), c), d) volebního zákona.
Posuzovat ústavnost jednotlivých ustanovení volebního zákona je možné pouze v rámci celého jeho kontextu. Protože se jedná o zákon volební, vystupuje do popředí otázka suverenity lidu. Lid, jako ústavní zdroj a nositel moci vytváří m. j. systém hodnot a pokynů, institucí a procedur, jimiž se má stát řídit. V tomto směru nemůže být lid omezován a ani nemohou být určité skupiny vylučovány z práva podílet se na tvorbě těchto hodnot, jejichž určení se realizuje právě výkonem volebního práva.
Pod tímto úhlem je, podle mého názoru, ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c), d) volebního zákona neústavní.
Ústavní soud již v minulosti definoval předvolební koalice, když za pojem koalice označil "různé stupně vztahů od pouhé spolupráce mezi libovolnými stranami, přes užší či volnější propojení až k stupni spolupráce, který předchází sloučení takových stran". Přitom "utváření volebních koalic podléhá dohodě stran, která není nijak veřejnoprávně regulována". Tím, že volební zákon zavedl sčítací klausuli, však důvod uzavírání předvolebních koalic bude značně oslaben, neboť pro strany, které mají reálnou šanci překročit uzavírací klausuli samostatně, by bylo velkým rizikem kandidovat v rámci koalice. To ve svých důsledcích může vést k oslabení integračního efektu nového volebního systému, a to v rozporu s deklarovaným cílem nového volebního systému.
Dále jsem přesvědčen o tom, že byl porušen princip rovnosti šancí v politické soutěži (čl. 22 Listiny a čl. 5 Ústavy). V kontext volebního procesu je totiž možno tuto rovnost chápat i v tom smyslu, že proti sobě nekandidují politické, nýbrž volební, strany, které by měly být z hlediska zákonné úpravy zcela rovny a není proto rozhodující, z kolika subjektů je příslušná volební strana (koalice) složena, nýbrž, že může postavit stejný počet kandidátů jako jiné volební strany a že s ní tedy musí být nakládáno rovným způsobem. S tímto pojetím rovností šancí je tzv. sčítací omezovací klausule ve zřejmém rozporu. Jestliže totiž zákonodárce umožnil kandidaturu volebních koalic, není možno jejich uzavírání fakticky negovat tím, že bude platit sčítací klausule. Dochází rovněž k porušení ústavně zaručené rovnosti subjektivního volebního práva. Z existence samotné sčítací uzavírací klausule vyplývá, že s velkou pravděpodobností ve volbách podle nového volebního zákona "propadne" podstatně větší procento voličských hlasů.
Je zřejmé, že zavedení uzavírací klausule je zcela účelový krok, namířený proti čtyřkoalici. Protože ČR se hlásí k principům právního státu, a to nejen ve formálním, nýbrž především materiálním smyslu, cílená a natolik zjevná účelovost volebního zákona není slučitelná s principy právního státu. Navíc zásah, směrovaný proti volebním koalicím, je zcela kontraproduktivní za situace, kdy zároveň je možno, aby na kandidátní listině jedné politické strany kandidovali kandidáti s uvedeným členstvím v jiné politické straně. Ponechání sčítací klausule s velkou pravděpodobností povede k tomu, že budou kandidovat nikoli výslovné, nýbrž tzv. skryté koalice (viz např. volby do NR na Slovensku v roce 1999), což ohrozí transparentnost celého volebního procesu a může v budoucnu vyvolávat značné komplikace v oblasti politického systému (viz vývoj v SDK na Slovensku).
Sčítací uzavírací klausule oslabuje i nutnou personifikaci a reprezentativnost voleb, tzn. větší důraz na osobnost kandidátů a jejich větší vazbu na voliče. Jinak řečeno, jestliže např. volební koalice, která v konkrétním volebním kraji osloví více než 50 % voličů a přesto neobdrží žádný mandát, protože nepřekročí vysokou umělou uzavírací klausuli platnou celostátně, nedá se o zamýšlené personifikaci a reprezentativnosti příliš hovořit.
Proto jsem přesvědčen o tom, že ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) volebního zákona mělo být jako neústavní rovněž zrušeno.
Odlišné stanovisko
K rozhodnutí pléna Ústavního soudu z 24. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, jímž bylo zrušeno ustanovení § 85 věty třetí zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb., které zní "Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách získala nejméně 2 procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč.", zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odlišné stanovisko, jež odůvodňuji takto:
Přivítal jsem rozhodnutí pléna o zrušení § 31 odst. 4 volebního zákona ukládajícího politickým stranám a hnutím nebo koalicím kandidujícím do Poslanecké sněmovny povinnost složit kauci, neboť v dřívějším řízení o návrhu skupiny poslanců na zrušení kaucí podle § 35 volebního zákona v původním znění jsem patřil k většině, nikoliv však kvalifikované a tudíž relevantní, která hlasovala za zrušení kaucí ve volbách do Poslanecké sněmovny a také jsem publikoval své odlišné stanovisko k zamítavému nálezu v této věci (nález pléna Ústavního soudu z 15.5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 3/96 vyhlášený pod č. 161/1996 Sb. a zveřejněný také ve svazku 5 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu na str. 315 a násl.).
Podle mého názoru, který je podpořen právě zrušením volebních kaucí, není ustanovení § 85 věty třetí volebního zákona v rozporu ani s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, ani s mezinárodními smlouvami o lidských právech, neboť účelem stanovení minimální hranice 2 % odevzdaných platných hlasů jako podmínky pro výplatu příspěvku na úhradu volebních nákladů je zejména zajistit vážnost, poctivost a racionalitu úmyslů politických subjektů. Důsledkem této právní úpravy není přímé ovlivňování a omezování rovnosti příležitostí politických stran a hnutí nebo koalic, protože státní příspěvek a jeho výše vycházejí až z výsledků voleb, na rozdíl od kaucí, které mohou být někdy obtížně překonatelnou překážkou při samotném vstupu na politickou scénu a jsou s to umrtvovat svobodnou politickou soutěž ve státě a omezovat počet a rozmanitost jejích účastníků. Stanovení minimálního limitu pro výplatu státního příspěvku na úhradu volebních nákladů (původně tři, později dvě procenta) a vyčíslení hodnoty hlasu jednoho voliče v penězích k tomuto účelu (zpočátku 90, poté 30 Kč), které považuji za účelné a ještě rozumné a přiměřené, sice může vést k určité diferenciaci a eliminaci, domnívám se však, že nevyvolávají nepřípustnou diskriminaci.
Z uvedených důvodů, i když za poněkud jiné situace, jsem hlasoval proti rozhodnutí, kterým dostatečná většina pléna Ústavního soudu na návrh politické strany Demokratická unie nálezem z 13.10.1999sp. zn. Pl.ÚS 30/98vyhlášeným pod č. 243/1999 Sb. a zveřejněným rovněž ve svazku 16 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu na str. 27 a násl. zrušila tuto část § 85 druhé věty volebního zákona v původním znění: " ,která ve volbách získala nejméně tři procenta z celkového počtu platných hlasů,".
Mám za to, že zákonodárce se ani v původním ani v novelizovaném volebním zákoně v tomto směru nedopustil vybočení z ústavních mezí, jež by vyžadovalo zásah Ústavního soudu.
Po mém soudu měl být návrh skupiny senátorů na zrušení § 85 věty třetí volebního zákona zamítnut.
V Brně dne 24. ledna 2001
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. V. Š. ve věci návrhu prezidenta České republiky a skupiny senátorů Parlamentu České republiky na zrušení v záhlaví nálezu označených ustanovení volebního zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (Pl. ÚS 42/2000), jímž jsem vyjádřil nesouhlas s většinovým právním názorem, dle něhož - pokud jde o ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c), d), a odst. 3 písm. b), c), d) - tato ustanovení zákona "lze stěží považovat za protiústavní", je zdůvodněno následující úvahou:
Ústavou České republiky je za zdroj veškeré moci ve státě prohlášen lid (čl. 2 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); jakkoli takto stanovený základ ústavní konstrukce představuje ve svém pojmu i obsahu faktor natolik neurčitý a mnohoznačný, že pro jeho (praktickou) aplikaci je nezbytný výklad opírající se ratione constitucionis o odvozené předpoklady, suverenitu lidu nelze chápat jen jako poměrně úzký konstrukt ústavně odvozený toliko z části politického spektra tím užšího, čím větší jsou omezení, jimiž je přístup k získání mandátu ztížen. I když naznačená omezení, jsou-li stanovena ústavně přiměřenou mírou, jeví se pro utváření státní moci a pro její výkon jako rozumná, neznamená to, že by menšinová vůle ve vztahu k vůli lidu jako ústavního suveréna byla prosta všech ústavních atributů, a to již proto, že politika a politické strany, jako její tvůrci a nositelé, nejsou pro společnost primárním faktorem; naopak je to společnost, která jako ústavní suverén politické strany (jejich příslušníky) ve svém zájmu k utváření státní moci a k jejímu výkonu povolává a sama se jí ze své vůle podrobuje, vždy ovšem za předpokladu, že (volbami) vytvořené relevantní většiny povolané k výkonu státní moci za pomoci v demokratické společnosti obvyklých pravidel na sebe atrahují jen tolik moci, kolik jim ústavně náleží, a že ve svém rozhodování dbají ochrany menšin (čl. 6 al. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
S přihlédnutím k ústavním zásadám takto rozvedeným jsem přesvědčen o tom, že volební zákon jako procesní nástroj k jejich realizaci nesmí vybočit z jimi daných hranic ať již co do respektu k volební formuli nebo co do stanovení podmínek, za nichž politické strany mandát k ustavení státní moci získávají; zákon sestavování koalic expressis verbis připouští, což chápu jako ústavně souladný výraz společenské solidarity a ohledu silnějších politických stran ke slabším partnerům. Tím je splněn nejen účel, jehož se dotýká většinové rozhodnutí pléna Ústavního soudu, ale současně je tím dotvářen ústavní základ volebních pravidel, u nichž "případná účelovost zákonodárcova záměru" je již z povahy věci vyloučena a stanovení posuzované uzavírací klauzule pro koalice (20 %) je tak nejen projevem ústavně nepřípustné účelovosti, ale - za daných podmínek - je již zřetelným výrazem zákonodárcovy libovůle.
Na těchto závěrech nemohou, podle mého přesvědčení, nic změnit ani v odůvodnění nálezu označené odkazy na volební úpravy v jiných státech; spor totiž není o to, zda koalice (zákonem) připustit, ale - jsou-li připuštěny - jaké jim vytvořit (ústavně souladné) podmínky, aby jejich účast na volné soutěži o získání mandátů na jejich rozdělení měla vůbec smysl a mohla tak plnit Ústavou předpokládaný účel ozřejmující (demokratický) charakter státu.
Jsem přesvědčen o tom, že těmto postulátům ustanovení § 49, v částech označených ve výroku nálezu Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2001, nevyhovují, a proto jako ústavně nesouladná měla být zrušena.
V Brně dne 6. 2. 2001