Ústavní soud chce znovu zdůraznit, že nelze v nejmenším pochybovat o tom, že konfiskační praxe prováděná nacistickými německými úřady byla zločinná. Československý stát se v poválečném období snažil reparovat důsledky těchto nezákonných majetkových převodů z doby nesvobody. Dnes, půl století po skončení války, je taková reparace mimořádně obtížná, ne-li nemožná. I z toho důvodu omezil restituční zákon č. 87/1991 Sb. možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy, tj. na případy, kdy ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Extenzivní výklad tohoto pojmu použitý Nejvyšším soudem není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát.
Konečně Ústavní soud připomíná, že již ve svém dřívějším usnesení ze dne 14. 1. 2000 sp. zn. I. ÚS 180/99 vyslovil názor, že v případě konfiskace majetku dr. J. C. M. provedené Gestapem nešlo o případ rasové perzekuce.
XIII.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud nemůže tyto orgány ani nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s ústavními předpisy, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů je dán pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 90 Ústavy „Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.“.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny „Každý má právo vlastnit majetek.“.
Ústavní soud ve světle tohoto ústavního rámce přezkoumal rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností a shledal, že jimi byla porušena ústavní práva stěžovatele.
Skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně jsou neúplná a provedené důkazy jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny po stránce skutkové i právní. Stěžovateli nebyla poskytnuta náležitá ochrana jeho vlastnického práva. Tyto nedostatky řízení neodstranil ani dovolací soud. Tímto postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.