Z hlediska procesního pokládá Ústavní soud za základní nedostatek, že obecné soudy si neopatřily pro svá rozhodnutí dostatek věrohodných a relevantních skutkových podkladů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že sporné občanské soudní řízení je převážně ovládáno zásadou projednací, v němž tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je věcí účastníků řízení a na nich též zásadně leží iniciativa při shromažďování důkazů. Přesto je všeobecně uznáváno, že česká právní úprava občanského soudního řízení ani ve sporném řízení neopouští zásadu materiální pravdy, jejíž dodržování je předpokladem pro dosažení účelu soudního řízení, totiž „zajistit spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení“ (§ 1 o. s. ř.). Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že „Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci“. Soud je povinen v konkrétních souvislostech poučit účastníky při jednání o neúplnosti jejich tvrzení a nedostatečnosti jejich důkazů (§ 118a o. s. ř.). Zejména soud nesmí připustit, aby přesouval břemeno tvrzení a důkazní břemeno na účastníka sporu, který takovými břemeny není zatížen. V posuzovaném případě byly tyto zásady porušeny, takže zjištěný skutkový stav vykazuje deficity neopravňující dojít k přesvědčivému závěru o správnosti soudních rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu bylo k posouzení oprávněnosti restitučního nároku nezbytně nutné vyčerpat všechny dostupné informační zdroje týkající se přechodu nárokovaného majetku na stát – zejména bylo třeba zjišťovat, kdy k tomuto přechodu mělo dojít, jakým způsobem a na základě jakého právního titulu. Ve spisech obecných soudů jsou zmínky o tom, že existují (nebo existovaly) ještě další důkazy, z nichž by s největší pravděpodobností bylo možno tyto otázky ozřejmit, není však vůbec patrné, proč tyto důkazy nebyly předloženy soudu a zda se o jejich obstarání účastníci či soudy alespoň pokusili. Jde zejména o tyto doklady:
1. konfiskační vyhláška vydaná ONV v Novém Městě nad Metují dne 17. 12. 1945 (nebo dne 19. 12. 1945, asi pod č. j. ORK-818/45), o níž je zmínka na č. l. 98 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000; 2. spis, resp. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který vedl (patrně pod č. j. 82/46/1) řízení o stížnosti dr. J. C. M. proti výměru Ministerstva zemědělství ze dne 30. 1. 1946 (zmínka, že takové řízení před Nejvyšším správním soudem mělo probíhat, se nachází v písemném vyjádření Ministerstva zemědělství adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu v Praze ze dne 18. 5. 1946 č. j. 44.533/46-IX/A-22 (č. l. 97v spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000). 3. Neobstarání a nevyhodnocení těchto důkazů pokládá Ústavní soud za důkazní deficit ohrožující dosažení cíle soudního řízení a vynesení spravedlivého rozhodnutí.
IX.
Dokazování prováděné obecnými soudy je podle názoru Ústavního soudu zatíženo i dalšími nedostatky týkajícími se hodnocení důkazů.
Podstatnou okolností, kterou se soudy při dokazování zabývaly, byla otázka, zda otec žalobkyně patřil mezi osoby, jejichž majetek byl konfiskován podle dekretů prezidenta republiky, a to buď proto, že patřil mezi „zrádce a nepřátele republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivší toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945“ podle § l odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nebo proto, že „se v době zvýšeného ohrožení republiky … ucházel o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byl donucen nátlakem anebo zvláštními okolnostmi“, a proto pozbyl československého státního občanství podle § 5 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., nebo proto, že byl „osobou státně nespolehlivou“, a proto se jeho majetek podle § 5 zákona č. 128/1946 Sb. pokládá za zkonfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Soudy první i druhé instance v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že takové skutečnosti nebyly prokázány. Prý „nebylo prokázáno, že by se otec žalobkyně někdy hlásil za Němce“, zejména prý „v tomto řízení se neprokázalo, že by otec žalobkyně tento dotazník (pozn.: je míněn tzv. „Dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“, ve spisech označovaný slovem „Fragebogen“) vyplnil“ (viz odůvodnění prvoinstančního rozsudku na č. l. 197 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000).
Taková úvaha soudu je však nesprávná. V českém právním systému neplatí tzv. zákonná teorie průvodní, vyžadující, aby určitá skutečnost byla prokázána právě jen určitým druhem důkazu. Naopak podle § 125 o. s. ř. platí obecná zásada, že „Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci“. Podle § 132 o. s. ř. „Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“. Z faktu uváděného v napadeném prvoinstančním rozsudku, že totiž „žalovaný ani neprokázal, že právě takový dotazník otec žalobkyně vyplnil“ (č. l. 197 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000), nelze vyvozovat, jako to činí okresní soud, že konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky v roce 1945 byla neodůvodněná či nezákonná.
Existenci shora uvedených podmínek pro konfiskaci podle uvedených dekretů prezidenta republiky posuzovaly ty orgány, které o konfiskaci rozhodovaly bezprostředně po skončení německé okupace. Dnes, po více než padesáti letech po skončení války, je téměř nemožné rekonstruovat veškerá tehdy učiněná skutková zjištění. Existence faktu, že dr. J. C. M. vyplnil „Dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“, byla v době, kdy byl jeho majetek konfiskován, dovozována z několika skutečností zjištěných úředním šetřením provedeným Zemským odborem bezpečnosti II Zemského národního výboru v Praze, zmiňovaným v odůvodnění výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk. Z úředních záznamů a z korespondence vedené mezi Zemským národním výborem v Praze a Ministerstvem vnitra v letech 1947 a 1948 je zřejmé, že v roce 1947 se již „Dotazník ke stanovení německé národní příslušnosti“ v úředních spisech nenacházel a bylo vyslovováno podezření, že k jeho zmizení došlo v poválečném období při manipulaci se spisy. Bylo však zároveň dovozováno, že tento dokument dříve existoval, což dosvědčoval dr. M., referent odd. I/3/b/S, který dokument viděl spolu s německy psaným záznamem, že žádost dr. J. C. M. byla německými úřady dne 4. 3. 1942 odmítnuta (viz č. l. 92 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000). Na existenci tohoto vyplněného dotazníku lze spolehlivě usuzovat také z vlastnoručně podepsaného životopisu dr. J. C. M., odeslaného dne 5. 8. 1945 Ministerstvu vnitra. V tomto životopisu jmenovaný uvádí, že na žádost svého otce zmíněný dotazník v říjnu 1940 vyplnil (č. l. 58 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000). Také v dopise jeho švagra SS-Hauptscharführera H. R. ze dne 15. 4. 1942, adresovaném Majetkovému úřadu Říšského protektora (č. l. 47-50 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000), se uvádí, že dr. J. C. M. podal na podzim 1940 žádost o přiznání německého státního občanství. S existencí těchto důkazů se soudy 1. a 2. instance v napadených rozhodnutích řádně nevypořádaly.
Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že existuje historická studie pracovníka Oblastního archivu v Hradci Králové PhDr. J. Š., CSc., „C. a opočenští C.“ (in: Pokusy o restituci státního zámku Opočno po roce 1989, 2. vydání, Pardubice 2004, ISBN 80-903148-3-X, s. 114), v níž existence podání dotyčné žádosti o udělení německého státního občanství je dovozována také z toho, že v archivních materiálech ke kartotéce osob německé státní příslušnosti (Státní ústřední archiv Praha, fond Německé státní občanství; Magistrát hlavního města Prahy – Evidence obyvatel, sg. I-3a/S-č. 4144-1946) se nachází tzv. „záznamní list“, z něhož vyplývá, že žádost dr. J. C. M. byla dne 4. 6. 1942 odmítnuta („abgelehnt“); to by nasvědčovalo tomu, že taková žádost byla jmenovaným skutečně podána. Obecným soudům však tento listinný důkaz nebyl předložen. Návrh žalovaného, aby soud PhDr. J. Š., CSc., vyslechl jako svědka, byl prvoinstančním soudem zamítnut (č. l. 37, 73 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000). Existence „záznamního listu“ je zmiňována také na č. l. 131 spisu sp. zn. 6 C 192/2000.
Nesprávný je závěr vyslovený v odůvodnění prvoinstančního rozsudku, že „vůbec není prokázáno, že by v případě vyplnění tohoto dotazníku žalovaný (poznámka Ústavního soudu: v rozsudku použitý termín „žalovaný“ je zjevnou písařskou chybou, ve skutečnosti je míněn „otec žalobkyně“) kolonky vyplnil ve smyslu, že se hlásí k německému národu“ (č. l. 197 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000).
Ústavní soud poukazuje na to, že ze znění formuláře založeného na č. l. 140-143 citovaného spisu je zřetelně patrné, že text obsahuje formulaci „Ujišťuji, že se znám k německému lidu“. Smysl vyplnění tohoto dotazníku byl československými orgány, které bezprostředně po skončení nacistické okupace v dané záležitosti rozhodovaly, interpretován zcela jednoznačně tak, že žadatel tím žádal o přiznání německého státního občanství. Tyto orgány vycházely z bezprostřední znalosti reálií, které se odehrávaly za okupace, ze znalostí toho, že vyplnění dotyčného „Fragebogen“ mělo v době nesvobody jednoznačný cíl, tj. ucházet se o získání německého říšského občanství. O faktu, že takto vyplněný dotazník, adresovaný okupačním německým úřadům, sloužil jako žádost o přiznání německého občanství a že tvořil součást příslušného úředního spisu, v němž se o přiznání občanství rozhodovalo, svědčí poznámka připojená na českém překladu dotazníku, uvádějící, že „V případě, že je německé občanství přiznáno, dotazník je na tomto místě opatřen razítkem potvrzujícím přidělení dokladu o státním občanství.“ (č. l. 143 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000; není však patrné, kdo tuto poznámku na listině vepsal).
Soudci, který věc posuzuje dnes, tj. více než padesát let po skončení války, nemusí být pravý smysl vyplnění zmíněného dotazníku zcela zřejmý, v takovém případě je však jeho povinností si tuto věc ozřejmit dokazováním (např. expertizou z oboru archivnictví či historie).
Chce-li dnešní soud hodnotit události, které se staly před více než půl stoletím, nemůže odhlédnout od dobových souvislostí válečného a poválečného období, které podmiňovaly konfiskační praxi československých orgánů po skončení nacistické okupace. Jestliže tzv. protektorátní příslušník se v době druhé světové války, kdy německý nacistický stát prováděl politiku genocidy, holocaustu, germanizace a zotročení jiných národů, přihlásil k německému národu, aby získal německou státní příslušnost, bylo to v té době chápáno jako projev ochoty přispět k realizaci této zločinné politiky, jako projev zrady československého státu a nepřátelství k němu. Takové počínání bylo podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. posuzováno jako důvod ke ztrátě československého státního občanství. Z hlediska tehdejšího posuzování pak nebylo rozhodné, zda německé úřady žádosti o přiznání německého občanství vyhověly či nikoliv, podstatným byl samotný projev vůle takových osob. Poválečné dekrety prezidenta republiky připouštěly výjimky při posuzování podmínek konfiskačních opatření proti nepřátelskému majetku pro případy osob, které prokázaly, že o německé občanství usilovaly pod vlivem nátlaku nebo jiných důvodů zvláštního zřetele hodných, takové okolnosti však musely prokázat ony samy. Pro poválečné přezkumné řízení v těchto případech byl stanoven právní rámec odpovídající tehdejším procesním standardům.
Celá praxe konfiskací nepřátelského majetku v období od května 1945 do února 1948 byla sice ovlivněna zvláštnostmi poválečného období, nicméně probíhala v relativně demokratických podmínkách pluralitní demokracie a za dodržení elementárních právních garancí, umožňujících dospět ke spravedlivému rozhodování. K objasnění historického a právního rámce poválečných konfiskací, založených na tzv. Benešových dekretech, byla soudům stěžovatelem předložena expertiza, která je ve spise založena (č. l. 239, 251-266 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000); ta však nebyla odvolacím a dovolacím soudem jako důkaz nijak zohledněna; ani v protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 13. 5. 2003 ani v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2003 není žádná zmínka o tom, zda byl tento stěžovatelem předložený důkaz proveden a jak byl hodnocen.
Zcela nesprávná a chronologicky nelogická je pak argumentace prvoinstančního soudu dovozující na str. 18 rozsudku, že i případné vyplnění „Fragebogenu“ v říjnu 1940 by bylo třeba posuzovat tak, že k němu byl dr. J. C. M. donucen okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, přičemž za takové okolnosti soud pokládá konfiskaci jeho majetku Gestapem, nemoc ženy a péči o dítě. Soudu při této argumentaci uniklo, že ke všem těmto okolnostem došlo až poté, co měl zmíněný „Fragebogen“ vyplnit.
X.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích dovozují, že byly splněny všechny podmínky pro uplatnění tvrzeného restitučního nároku vedlejší účastnice stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., zejména pak podmínka tzv. rozhodného období, v němž mělo dojít k majetkové křivdě.
Citovaný zákon v § 1 odst. 1 říká: „Zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.“. V preambuli k tomuto zákonu zákonodárce uvádí, že si je vědom toho, „že tyto křivdy, tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti, nelze nikdy zcela napravit“.
Ústavní soud opakovaně ve svých předchozích rozhodnutích zdůrazňoval, že v restitučních zákonech vydávaných po roce 1989 (zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, případně zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, v době totalitního systému, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vyjádřena právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná.
Správné určení toho, zda ke způsobení tvrzené majetkové újmy došlo či nedošlo v rozhodném období, má v restitučních sporech naprosto zásadní význam, a proto mu musí být věnována mimořádná pozornost. V posuzované věci obecné soudy pochybily, pokud z provedených důkazů vyvodily závěr, že československý stát převzal majetek dr. J. C. M. bez právního důvodu až v rozhodném období, tj. poté, co Ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 zrušilo „konfiskační výměr“ Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk.
Podle názoru Ústavního soudu došlo k převzetí tohoto majetku československým státem již v roce 1945, tedy před rozhodným obdobím, a to konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb.
Pro konfiskaci majetku v poválečném období přicházelo v úvahu několik právních titulů; v případě dr. J. C. M. mohly být tehdejšími československými orgány zvažovány různé důvody, které dopadají pod skutkové podstaty stanovené ve čtyřech právních předpisech:
1. dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) konfiskoval majetek „všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost“, v ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) konfiskoval majetek „zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945“; dekret byl účinný od 23. 6. 1945;
2. dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskoval podle § 1 odst. 1 bodů 1, 2 a 3 mj. majetek „Německé říše“ a majetek „osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“, jakož i „osob fysických a právnických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky“; dekret byl účinný od 30. 10. 1945;
3. dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. podle § 2 odst. 2 dával majetek osob státně nespolehlivých pod národní správu; dekret byl účinný od 23. 5. 1945;
4. zákon č. 128/1946 Sb. v § 4 odst. 1 stanovil, že majetek, který byl v době nesvobody konfiskován Německou říší, a nárok na něj by jinak příslušel osobám státně nespolehlivým, se pokládá za majetek konfiskovaný Československou republikou podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; zákon č. 128/1946 Sb. byl účinný od 17. 5. 1946.
Je pravda, že rozhodnutí vydávaná v poválečném období ohledně konfiskace majetku dr. J. C. M. se různila v posuzování toho, podle jakého právního předpisu byla tato konfiskace provedena. Zatímco podle výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk byl jako důvod zvažované konfiskace uváděn dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., potom výměr Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 uváděl, že použití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nepřicházelo v úvahu, protože „knihovním vlastníkem velkostatku Opočno byla dne 23. 6. 1945 Říše německá“ (č. l. 19 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95). Z logiky tohoto posledně uváděného výměru vyplývá závěr, že dle názoru Ministerstva zemědělství měl být majetek zřejmě konfiskován jako majetek Německé říše podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., protože nárok na něj by jinak příslušel osobě státně nespolehlivé ve smyslu § 4 zákona č. 128/1946 Sb.
V dnešní době se zdá být téměř nemožné určit, podle které varianty konfiskačních důvodů a podle kterého z výše uvedených právních předpisů byla konfiskace majetku dr. J. C. M. formálně provedena. Je však mimo veškerou pochybnost, že v té době československé orgány dospěly k závěru, že důvod ke konfiskaci je každopádně dán, buď proto, že majetek patří „osobě německé národnosti“ nebo „zrádci a nepřáteli republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivšímu toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945“ (jak stanovil dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), nebo proto, že převodem v době nesvobody přešel na Německou říši, přičemž však nemohl být vydán původnímu vlastníku, protože byl osobou státně nespolehlivou, a proto ve smyslu § 4 zákona č. 128/1946 Sb. přísluší nárok na něj státu, přičemž na tento majetek se pohlíží jako na majetek konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Účinnost všech čtyř shora uvedených právních předpisů nastala v roce 1945, resp. v roce 1946. Ke konfiskaci nebo k nařízení nucené správy podle těchto předpisů docházelo ex lege okamžikem jejich účinnosti. Případné konfiskační výměry nebo vyhlášky, které byly zpravidla vydávány později, měly pouze deklaratorní charakter a toliko stvrzovaly již dříve nabyté vlastnictví československého státu nebo uvalení národní správy. Československý stát tedy převzal majetek dr. J. C. M. do svého vlastnictví buď dne 23. 6. 1945 (pokud došlo ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) nebo dne 30. 10. 1945 (pokud došlo ke konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.). Tato skutečnost je přesvědčivě deklarována též rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3, podle něhož byl zámecký objekt Opočno prohlášen za státní kulturní majetek a byl odevzdán na základě § 2 a § 3 zákona č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku, do správy a užívání Národní kulturní komise (č. l. 60 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 63/95).
Úvaha obecných soudů o tom, že k převzetí majetku došlo bez právního důvodu až v rozhodném období, tj. poté, co Ministerstvo zemědělství výměrem ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 zrušilo „konfiskační výměr“ Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945 č. j. 613/4-45-III-Pk, je neodůvodněná z těchto důvodů:
1. Z faktu, že tento výměr zemského národního výboru byl zrušen až v rozhodném období, a to výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23, nelze nikterak dovozovat, že tím byla zrušena samotná konfiskace majetku; ke konfiskaci totiž došlo ex lege již v roce 1945.
Rozhodně pak nelze tvrdit, že právě tento výměr Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 způsobil, že došlo k převzetí majetku státem bez právního důvodu, a to až v rozhodném období. Výměr Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 nelze tedy vůbec pokládat za úkon, jímž by byla páchána majetková křivda v období let 1948 až 1989, tedy taková křivda, k jejímuž odstranění má sloužit zákon č. 87/1991 Sb. (jak je vyjádřeno v preambuli tohoto zákona).
2. Výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 1948 č. j. 114637/48-IX/A-23 navíc nebyla nijak dotčena platnost konfiskační vyhlášky vydané Okresním národním výborem v Novém Městě nad Metují dne 19. 12. 1945 (resp. 17. 12. 1945); ostatně i tato vyhláška (k jejíž existenci obecné soudy vůbec nepřihlédly) měla toliko deklaratorní charakter.
XI.
Ústavní soud si je vědom toho, že poválečné období od května 1945 do převzetí moci komunistickým režimem v únoru 1948 nebylo obdobím právního a společenského poklidu. Demokratický vývoj předmnichovské Československé republiky byl násilně narušen destruktivním vlivem války a nacistické okupace. Pod vlivem těchto tragických událostí, ohrožujících samotnou podstatu národní a státní svébytnosti, se v poválečném období odehrávaly rozsáhlé sociální změny, vedené snahou po rekonstrukci poměrů ve státě. Při snaze o narovnání právního i hospodářského pořádku v poválečném období byly mnohdy činěny nedůsledné a chaotické kroky, vedené snahou přizpůsobit tento nový řád změnám již nastalým na základě přijatého mezinárodního uspořádání. Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních. Toto stanovisko vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 při posuzování ústavnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., v němž vyslovil: „…to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem“ (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 14; vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.).
Ústavní soud si je vědom toho, že v některých případech docházelo v konfiskační a znárodňovací praxi československých úřadů a soudů v období od května 1945 do 25. února 1948 k pochybením a excesům, které v té době nebyly právním postupem napraveny, i když možnost právní obrany v zásadě existovala. Restituční zákonodárství vydávané po roce 1989 si však nekladlo za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Demokratický zákonodárce po roce 1989 musel respektovat především časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná. Posuzovat platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě docházelo k převodům vlastnictví, je po tak dlouhé době velmi obtížné až nemožné.
Právní jistota vyžaduje, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba v poválečném období nabyla nebo pozbyla vlastnictví věci, zásadně byla nezpochybnitelnou právní skutečností.
V této souvislosti lze znovu poukázat na účel předpisů restitučních. Pouze v jejich rámci a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze, jak Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybnit správní akt nebo dosáhnout určení následků jeho neexistence. Zákonodárce přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze ke zmírnění křivd vzniklých v rozhodné době. Zákon č. 87/1991 Sb. v § 3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy nastalé před rozhodným obdobím nemohou být napravitelné dnešními právními prostředky.
Zákonodárce při tvorbě restitučních předpisů vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, že k tomuto kroku nebyl zákonodárce povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového.
XII.
Ústavní soud nesdílí ani názor obecných soudů, že ke konfiskaci majetku dr. J. C. M. v roce 1942 došlo z důvodu rasové perzekuce a že jsou tedy naplněny podmínky stanovené § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Takový názor je zastáván v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 č. j. 28 Cdo 1733/2000-275, předcházejícím vydání rozhodnutí napadených nynější ústavní stížností. V citovaném rozsudku je vysloveno, že rasová diskriminace realizovaná tzv. Třetí říší „postihovala mnohem větší skupinu lidí, než jen těch, kteří byli perzekvováni rasovými norimberskými zákony“, a že se uplatnila i v případě konfiskace majetku dr. J. C. M. Gestapem.
Restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v § 3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Extenzivní výklad pojmu rasová perzekuce použitý Nejvyšším soudem není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát.
Ústavní soud samozřejmě přisvědčuje názoru, že konfiskační praxe německých úřadů v době okupace Československé republiky byla protiprávní a zločinná a že postihovala příslušníky mnoha národů včetně národa českého. Poválečné československé zákonodárství, vyjádřené zejména v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a v zákonu č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, se pokusilo napravit majetkové křivdy způsobené německými okupanty. Tyto předpisy (konkrétně zákon č. 128/1946 Sb.) stanovily právní postup, jímž se oprávněné osoby mohly domoci vrácení svého majetku, pokud ovšem nepatřily mezi „osoby státně nespolehlivé“. Je nutno připustit, že v krátkém poválečném období se nepodařilo zhojit všechny válečné majetkové křivdy a že dokončení tohoto procesu právní cestou znemožnil totalitní režim nastoupivší po 25. únoru 1948.
Jinou otázkou však je, nakolik je možné požadovat, aby náprava křivd páchaných nacistickým režimem, za něž odpovědnost nesl tehdejší německý stát, eventuálně jeho právní nástupci, se realizovala prostředky restitučních zákonů vydávaných po roce 1989. V původním znění zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, přijatém dne 21. února 1991, se s dodatečnou nápravou křivd, které nastaly již za nacistické okupace, nepočítalo. Teprve novelizací tohoto zákona, k níž došlo dne 29. 4. 1994 (zákonem č. 116/1994 Sb.), byla v novém znění § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. připuštěna dodatečná majetková restituce u fyzických osob, které v den přechodu věci na stát měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva v době nacistické okupace došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona. Z okolností, za nichž byla tato novela v roce 1994 přijímána, je zřejmé, že k této výjimce, překračující dosah tzv. rozhodného období, sáhl český zákonodárce ve snaze odčinit do nebe volající křivdy, páchané nacistickým režimem především na Židech, kteří se stali obětí holocaustu; rozsah a intenzita těchto křivd jsou zcela mimořádné a český zákonodárce citovanou novelou restitučního zákona reagoval právě na tuto mimořádnou skutečnost. O tom, že pojem rasová perzekuce použil zákonodárce v tomto konkrétním užším smyslu, svědčí mj. průběh diskuse, vedené na 18. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 29. 4. 1994 při projednávání zákona č. 116/1994 Sb. (viz stenografický záznam dostupný na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/018schuz/s018025.htm).
Argumentace Nejvyššího soudu vyznívající v tom smyslu, že „restriktivní interpretace předmětného pojmu by zakládala nerovnost mezi těmi, kteří byli v době nesvobody postiženi“ a že „zvýhodnění jedné skupiny osob na základě rasového rozlišování by bylo v rozporu jak s Mezinárodní úmluvou o odstranění všech forem rasové diskriminace (čl. 1), tak s Listinou základních práv a svobod (s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1)“, není korektní.
Ústavní soud se komplexně zabýval otázkou rovnosti v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 67; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb. [z rozhodnutí dalších pak zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 93; vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 113; vyhlášen pod č. 512/2004 Sb.)]. Ztotožnil se [a to zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 11): „Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nemůže postupovat libovolně ..., může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty.“
Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: „Rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ (sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv vyloučením libovůle (svévole) při daném odlišování.
Ústavní soud zastává názor, že pojem rasová perzekuce (obsažený v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních. Taková interpretace nijak nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v čl. 1 Listiny.
Pro úplnost je možno dodat, že argumentace obsažená v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, totiž že konfiskační nařízení Gestapa „bylo proti otci žalobkyně vydáno jako proti příslušníku národa českého“, a odtud vyvozený závěr, že ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“, nemá ani dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Toto konfiskační nařízení společně postihovalo majetek šesti příslušníků rodu C. M., z nichž někteří nebyli české, nýbrž německé národnosti. Jako důvod konfiskace se v nařízení uvádí, že jde o „osoby nepřátelské Říši“ („reichsfeindlich“). Ve zprávě služebny Sicherheitsdienst v Hradci Králové ze dne 20. 3. 1940 č. j. Ma./Schu. BNr. 372/40 (č. l. 30 spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 192/2000), která patrně sloužila jako jeden z podkladů pro konfiskaci, se o dr. J. C. M. uvádí, že je „silně česky orientován“ („stark tschechisch eingestellt“). Dovozovat z těchto skutečností, že ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“, jak požaduje ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nelze. Stejně tak nelze za projev rasové perzekuce bez dalšího pokládat další praktiky, jichž se německé úřady vůči dr. J. C. M. dopouštěly, jako bylo jeho přestěhování do jiné obce, tzv. nucené nasazení do práce či přiznání přídělových potravinových lístků pro české obyvatele Protektorátu. Jakkoli se dnes jeví všechny tyto praktiky jako diskriminační a jsou zajisté odsouzeníhodné, přece jen nedosahují intenzity srovnatelné s rasovou perzekucí, jakou měl na mysli restituční zákonodárce.