Dne 17. 1. 2002, s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, rozhodlo Ministerstvo vnitra tak, že formálně dokončilo v roce 1945 započaté řízení o žádosti o zachování československého státního občanství H. S. Ministerstvo zpochybnilo vydání i samotnou existenci prozatímního osvědčení typu B z roku 1946, neboť v archivu nebyly dohledány dostatečné záznamy o řízení v této věci, dochované opisy osvědčení nejsou formálně zcela v pořádku a toto osvědčení samotné bylo údajně rozporné s jinými rozhodnutími téhož ONV z téže doby. V rozhodnutí o rozkladu ministr vnitra vysvětlil, že pochybnosti ministerstva o existenci osvědčení nezakládají důvody pro zamítavé rozhodnutí samotné, jsou zmíněny "pouze z hlediska úplnosti kroků ONV v Boskovicích". Na jiném místě odůvodnění rozhodnutí o rozkladu se konstatuje, že "ze spisu vyplývá, že H. S. bylo vydáno ONV v Boskovicích prozatímní osvědčení typu B".
Ústavní soud tedy vychází ze shodného názoru stěžovatelů, ministra vnitra i Nejvyššího správního soudu o existenci a pravosti prozatímního osvědčení typu B vydaného roku 1946. Pokud ovšem Ministerstvo vnitra, ministr vnitra i Nejvyšší správní soud dovozují pro stěžovatele negativní následky z toho, že se bližší údaje o procesním postupu a dokazování nedochovaly, nemůže jít o ústavně konformní postup. Stěžovatelé nemohou nést odpovědnost za uchovávání spisového materiálu ve státním archivu. Při nedochování spisového materiálu o procesním postupu, včetně důkazního řízení, které vedlo k vydání rozhodnutí, nemůže být prezumována nezákonnost takovéhoto procesního postupu státních orgánů a nemůže být na stěžovatele přenášena povinnost prokázat, že předepsaný procesní postup byl zákonný.
Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 17. 1. 2002 zcela přehodnotilo závěry ONV v Boskovicích z roku 1946 a ve věci zaujalo vlastní právní závěr, že "nebylo prokázáno splnění podmínek stanovených pro vydání osvědčení o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 dekretu". Z podkladů předložených stěžovateli je totiž, podle ministerstva, zcela vyloučena podmínka aktivní účasti H. S. v boji za osvobození republiky, přičemž trpění pod nacistickým či fašistickým terorem nebylo prokázáno.
Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že Ministerstvo vnitra musí o návrhu podle § 2 dekretu č. 33/1945 Sb. rozhodnout, nebylo-li rozhodnutí předběžné povahy podle § 2 odst. 2 dekretu buď vůbec vydáno, popř. pokud o vydání takovéhoto rozhodnutí neexistují žádné podklady [viz nález sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114)]. Z toho ovšem nelze vyvodit povinnost Ministerstva vnitra dokončit všechna v roce 1945 započatá správní řízení a obsáhle přezkoumávat předběžná rozhodnutí podle citovaného dekretu, jak dovozují ministr vnitra i Nejvyšší správní soud. Nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/96 se týkal případu, kdy o návrhu podle § 2 dekretu nebylo rozhodnuto vůbec (resp. takovéto rozhodnutí se nepodařilo nalézt), a proto právní závěr tohoto rozhodnutí nelze bez dalšího aplikovat na situaci, kdy rozhodnutí předběžné povahy podle § 2 odst. 2 dekretu vydáno bylo.
Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 17. 1. 2002 se při výkladu dekretu č. 33/1945 Sb. odvolává na dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu ČSR, zejména rozhodnutí publikovaného jako Boh. A 1765/47 (1072/47). Podle tohoto rozhodnutí aktivní boj proti nacismu ve smyslu § 2 odst. 1 dekretu vedli mj. ti, kdo podporovali české nebo slovenské osvobozenecké hnutí, např. ukrýváním bojovníků, varováním ohrožených osob, účastnili se na organizovaných peněžních sbírkách pro antinacistický nebo antifašistický odboj, zejména pro podporu politických vězňů a rodiny vězněných a popravených. Rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu Československé republiky kladlo menší podmínky na ty, kterým v době okupace bránil účastnit se aktivního boje za svobodu vysoký věk či nemoc (viz str. 3-4 rozhodnutí Ministerstva vnitra).
Ministerstvo vnitra v této věci výslovně odkazuje na důkazy, které jsou ve správním spise: žádost H. S. ze dne 5. 10. 1945, podle níž se účastnil bojů proti maďarské intervenci v roce 1919 na Slovensku a na konci roku 1939 byl donucen přihlásit se k německému občanství, na jeho majetek byla uvalena německá nucená správa (Treuhänder); svědectví učitelky M. V. a advokáta P. K., podle nichž právní předchůdce stěžovatelů organizoval nadílky českým dětem a poskytoval šatstvo českým lidem; prohlášení A. M., podle něhož se právní předchůdce stěžovatelů přihlásil k německé národnosti v zájmu svých českých zaměstnanců; prohlášení A. P., podle něhož ho právní předchůdce stěžovatelů na konci války zachránil před popravou nacisty. Dále Ministerstvo vnitra jen obecně odkazuje na "svědectví 10 osob ze dne 21. 8. 1945 týkající se chování jmenovaného během okupace" a "svědectví L. J., lesního rady ze dne 3. 4. 1946". Z těchto důkazů správní orgán vyvodil, že nebylo prokázáno splnění podmínek pro vydání osvědčení o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 dekretu.
Ústavní soud zjistil ze správního spisu relevantní skutečnosti, s nimiž se rozhodnutí Ministerstva vnitra ani obě rozhodnutí, napadená ústavní stížností, nijak nevypořádala (toliko obecně se o nich v rozhodnutí Ministerstva vnitra hovoří jako o "svědectví 10 osob ze dne 21. 8. 1945 týkající se chování jmenovaného během okupace"). Podle těchto svědectví H. S.: poskytl v roce 1938 na svých pozemcích zdarma cvičiště pro cvičení v ostrostřelbě pro odbočku československého důstojnictva (výpověď JUDr. M. Ž.); materiálně podporoval rodiny osob z politických důvodů uvězněných nacisty (výpověď MUDr. A. K., učitelky M. V. a L. J.); poskytl na svém zámku úkryt MUDr. A. K. v době, kdy mu v roce 1943 hrozilo zatčení gestapem (vlastní výpověď MUDr. A. K.). Výpovědi pochází z valné části od osob vězněných během doby nesvobody v koncentračních táborech či od jejich rodinných příslušníků. Dále, podle svědectví učitelky M. V., H. S. utrpěl nervový kolaps s následnou nemohoucností v roce 1939 v důsledku soustavného tlaku Němci jmenovaného správce (Treuhändera) na to, aby přestoupil k německé národnosti. Podle svědectví řady jmenovaných osob k německé národnosti přestoupil proto, že hodlal ochránit své české zaměstnance, kteří by byli poškozeni možným příchodem říšského Němce. Podle svědectví všech těchto osob byly postoje H. S. během celé okupace protifašistické a pročeské. I účast H. S. v bojích proti maďarské intervenci na Slovensku v roce 1919 nutno vzít v potaz, protože bylo nutno, podle instrukcí Ministerstva vnitra z listopadu 1945, přihlédnout "k celkovému smýšlení a chování žadatelovu po celý jeho život" (viz Kuklík J., Mýty a realita tzv. "Benešových dekretů": dekrety prezidenta republiky 1940-1945, Linde, Praha 2002, str. 284).
Z uvedených podkladů tedy vyplývá, že i ve smyslu dobové judikatury československého Nejvyššího správního soudu citované Ministerstvem vnitra mohl příslušný správní úřad v roce 1946 dovodit, že H. S. vedl aktivní boj proti nacismu ve smyslu § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945, neboť podporoval české osvobozenecké hnutí jak ukrýváním bojovníků, tak podporou rodin vězněných a popravených. Současně bylo možno v roce 1946 dovodit, že H. S. trpěl pod nacistickým či fašistickým terorem. Rozhodnutí Ministerstva vnitra přitom vůbec nevzalo v potaz ze spisu mu známou věc, tj. že H. S. byl pro vážnou nemoc upoután na lůžko, takže nebyl s to aktivního boje za svobodu republiky, což byla věc, ke které mělo být přihlédnuto i ve smyslu ministerstvem citované judikatury z roku 1946. Právní závěry Ministerstva vnitra, a potažmo též ministra vnitra a Nejvyššího správního soudu, které tyto závěry potvrdily jako úplné a slovy Nejvyššího správního soudu jako "vyčerpávajícím způsobem" zjištěné, jsou proto v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (viz shora).
Napadená rozhodnutí jsou tedy v rozporu s principy vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny a s hodnotou právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tento závěr vyplývá jednak z toho, že Ministerstvo vnitra zcela přehodnotilo právní závěry ONV v Boskovicích z roku 1946, přičemž ONV v Boskovicích v roce 1946 byl, na rozdíl od Ministerstva vnitra v roce 2002, orgánem způsobilým bezprostředního poznání a hodnocení skutečností podle ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., jednak z toho, že k tomuto přehodnocení došlo ve zjevném rozporu s obsahem správního spisu.
IV/d
Ministerstvo vnitra se také odvolalo na rozhodnutí správního soudu v Bratislavě ze dne 18. 5. 1951, kterým byla zamítnuta stížnost pozůstalosti po právním předchůdci stěžovatelů na konfiskační rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 6. 11. 1945, protože podle názoru soudu z roku 1951 se H. S. neúčastnil boje za osvobození Československa. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře vyslovil, není ústavně přípustné, aby se orgány veřejné moci cítily bezvýhradně vázány rozhodnutími a právními názory státních orgánů z let 1948 až 1989, tedy z období, v němž docházelo k mocenskému zneužívání práva totalitárním komunistickým režimem [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 281/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, nález č. 9 str. 63)]. Na rodinu stěžovatelů, jako na rodinu šlechtickou, totalitní režim pohlížel jako na rodinu tzv. "třídních nepřátel". Její členové z tohoto důvodu (jak vyplývá z důkazů založených ve správním spise) byli povoláni jako "třídní nepřátelé" mj. ke službě v Pomocných technických praporech (PTP). Nelze tedy očekávat, že by orgány státní moci byly schopny v padesátých létech rozhodnout nestranně a v souladu s právem právě ve věci stěžovatelů. Závěry soudu z roku 1951, že se právní předchůdce stěžovatelů nezúčastnil boje za osvobození Československa, proto nemohou mít při posouzení této věci rozhodující význam.
IV/e
Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny. Tomu korespondují základní práva vyplývající z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného, zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech, čímž zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Tato povinnost se vztahuje nejen na obecné a správní soudy, ale tím spíše též na jiné orgány veřejné moci rozhodující autoritativním způsobem o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Za porušení principu rovnosti v právech nutno považovat též ty případy, kdy obecný soud nebo jiný orgán veřejné moci neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ochrana ve skutkově obdobných případech byla stejným orgánem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech, včetně práva na soudní či jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a současně je založena presumpce o libovůli při rozhodování takovéhoto orgánu.
Ve smyslu těchto závěrů nutno poukázat na rozhodnutí Ministerstva vnitra v obdobné věci a ze stejné doby jako je napadené rozhodnutí. Jedná se o rozhodnutí č. j. VS-312/51/2-99 ze dne 19. 7. 2001 které Ústavnímu soudu předložili stěžovatelé. Toto rozhodnutí se týkalo zachování státního občanství podle § 2 dekretu č. 33/1945 Sb. panu B. M. Ve skutkově obdobném případě definovalo Ministerstvo vnitra jako boj za osvobození republiky též usnadňování bojové činnosti těch, kteří s okupantem zápolili, přičemž v daném případě to bylo tvrzení samotného žadatele, že umožňoval ve svých lesích činnost ruských partyzánů, a svědectví třetí osoby, že poskytl jeho odbojové skupině zbraně a střelivo. Rozhodnutí Ministerstva vnitra z roku 1950, které dovodilo, že státní občanství B. M. nebylo zachováno, bylo shledáno irelevantním mj. též proto, že Ministerstvo vnitra přihlédlo k "době poplatnému vyřizování těchto žádostí v roce 1950".
Rozhodnutím č. j. VS-312/51/2-99 ze dne 19. 7. 2001 dospělo tedy Ministerstvo vnitra ve skutkově obdobné věci k diametrálně jinému výsledku, než k jakému dospělo ve věci, která je předmětem této ústavní stížnosti. Odlišným rozhodováním ve skutkově podobných věcech tedy Ministerstvo vnitra založilo nerovnost v základním právu na soudní či jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV/f
Dalším, ústavně nepřípustným aspektem napadených rozhodnutí je jejich předpoklad, že deklaratorním rozhodnutím nelze nabýt práv v dobré víře. Názor Nejvyššího správního soudu, že osvědčení typu B, kterým stěžovatelé disponují, lze přirovnat k nařízení předběžného opatření po zahájení řízení v občanském soudním řízení ve smyslu § 102 odst. 1 o. s. ř., a že tedy "vydání předběžného opatření nebrání tomu, aby rozhodnutím soudu ve věci samé byla žaloba zamítnuta", je v této věci zcela nepřípadný. Správní soud zde nedostál svému poslání chránit základní práva občanů, když ignoroval skutečnost, že podle výslovné dikce § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 se, po dobu 56 let, pohlíželo na právního předchůdce stěžovatelů tak, že jeho státní občanství zůstalo během nacistické okupace Čech a Moravy zachováno.
I když se v případě osvědčení typu B jedná o rozhodnutí předběžné povahy, neznamená to, že stát může libovolně, v libovolné lhůtě, toto rozhodnutí nahradit rozhodnutím novým. Je nutno si uvědomit, že v průběhu doby i na základě takovéhoto rozhodnutí vznikají subjektivní práva v důvěře v existující právní stav. Adresáti takovéhoto rozhodnutí předběžné povahy plánují svůj život s důvěrou v trvající právní stav a v jeho ochranu. Nelze pominout, že právní stav v této věci - tedy zachování státního občanství právního předchůdce stěžovatelů - byl bezmála šest desetiletí nezměněn. Jak Ústavní soud již shora poukázal, správní orgán ve věci stěžovatelů naopak, po 56 letech, vydal rozhodnutí zcela opačné z důvodů, které by neobstály samy o sobě, i kdyby byl pominut princip ochrany oprávněných očekávání.
V.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 81 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů, neboť jimi byla porušena základní práva a svobody plynoucí z čl. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z důvodů procesní ekonomie a v souladu se svou ustálenou judikaturou (viz Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, Praha 2001, str. 389; nález sp. zn. III. ÚS 307/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 70, str. 121) zrušil Ústavní soud nejen stěžovatelem napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a ministra vnitra, ale též rozhodnutí Ministerstva vnitra, neboť i tomuto rozhodnutí, které bylo potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra o rozkladu, svědčí důvody protiústavnosti, jak byly rozvedeny výše.