Většinové stanovisko z jedné strany konstatuje neexistenci legální definice politické strany. Tento fakt hodnotím jako přednost, a to pro již zmíněné dynamické propojení a plynulé vzájemné ovlivňování práva a reality v oblasti financování politických stran. Materiálně lze ústavní odkazy na politické strany (zejména čl. 5 Ústavy, čl. 20 Listiny) z hlediska ústavněprávního chápat jako institucionální záruku pro realizaci individuálních politických práv, zejména práva volebního (čl. 21 Listiny, čl. 6 Ústavy). V každém případě, chybí-li legální definice politické strany jako takové, je jen logické, že chybí i legální definice případné regionální strany. Z tohoto stavu však nelze bez dalšího dovodit (jak činí většinové stanovisko), že „ústavní a právní systém nezná speciální kategorii regionálních politických stran, jejich fungování spojuje s utvářením všech zastupitelských sborů“. Takové tvrzení odporuje realitě a materiálnímu chápání politické strany (např. strana pro otevřenou společnost – SOS, Volba pro město – VPM a další). Že taková politická strana není státem financována je věc druhá a z mého pohledu problematická, nicméně nepochybně jde přesto o politickou stranu.
Většinový názor se odvíjí od konstrukce tzv. reálného postavení politické strany v ústavním systému státu, což spojuje výhradně s přítomností strany v Poslanecké sněmovně. Tato konstrukce mi připadá umělá. Dovozuje-li se z funkčního propojení Poslanecké sněmovny s vládou větší důležitost dolní komory ve srovnání s komorou horní – Senátem (patrně díky reálné moci vlády), nemá tato úvaha dle mého názoru oporu v Ústavě. Ustanovení čl. 15 odst. 2 Ústavy charakterizuje Parlament jako jednu entitu. V dalších ustanoveních Ústavy jsou rozvedeny pravomoci obou komor Parlamentu tak, že tvoří-li Poslanecká sněmovna „partnera“ vládě, charakterizuje Senát, kromě výkonu pojistek ve vztahu k Poslanecké sněmovně (např. z hlediska legislativního procesu, kontinuity zákonodárné moci atd.), jeho pozice „partnera“ k druhé větvi duálně založené exekutivy, tj. k prezidentu republiky a spolu s ním i k Ústavnímu soudu. Tato pozice Senátu se projevuje zejména v udílení souhlasu se jmenováním soudcem Ústavního soudu prezidentem republiky. Že jde o velmi reálnou moc Senátu (používám-li logiku stanoviska většiny o reálném postavení parlamentních komor v ústavním systému státu), dokazuje jak již více než rok a půl trvající úsilí o obsazení Ústavního soudu, tak i role Ústavního soudu v ústavním systému. Konečně, je to Ústavní soud, na jehož kreaci se právě Senát podílí, kdo je garantem ústavního výkonu veškeré státní moci, bez ohledu na to, který státní orgán ji vykonává. Pozice Ústavního soudu v ústavním systému (byť nevládne mečem ani měšcem) je nepochybně silná díky integračnímu ústavnímu usměrňování a ovlivňování mocenských aktů jednotlivých aktérů vykonávajících moc ve státu. Podílí-li se Senát na jeho kreaci, svědčí to o jeho rovnocenném reálném postavení s Poslaneckou sněmovnou. Tento aspekt většinové stanovisko pominulo.