Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001, jimiž byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
I. Postupem porušujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu, garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Proto se tato rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli ruší.III. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 se odmítá.
Odůvodnění
I.
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 byl stěžovatel společně se spoluobžalovanými J. Z. a P. M. uznán vinným, že stěžovatel jako předseda představenstva a J. Z. jako člen představenstva obchodní společnosti Hotel Centrum, a. s., uzavřeli dne 15. 2. 1996 s První městskou bankou, a. s., Praha (dále též "PMB") v jejím sídle smlouvu o krátkodobém úvěru č. 90200596 na částku 75 000 000 Kč, splatnou dne 31. 5. 1996. Přitom deklarovaným účelem úvěru byl nákup akcií Realitbanky, a. s. Tento záměr doložili smlouvou o převodu 45 ks akcií Realitbanky, a. s., (dále též "REBA") v nominální hodnotě 1 000 000 Kč za celkovou částku 75 000 000 Kč, uzavřenou se společností Realit, a. s., a falšovanou smlouvou, uzavřenou s obchodní společností Hradčanská, a. s., podle které měla tato společnost odkoupit takto nakoupené akcie v nominální hodnotě nejméně 45 000 000 Kč a jako záruku tohoto úvěru předložili směnku avalovanou Realitbankou, a. s., která však v té době měla poskytování takových záruk zakázáno Českou národní bankou (dále též "ČNB"), neboť trpěla naprostou ztrátou likvidity. Prostředky čerpané z úvěru pak stěžovatel a J. Z. převedli na účet Hotel Centra, a. s., vedený u Realitbanky, a. s., dále na vkladovou směnku SM 00 00 55 a následně na výnosové směnky a termínovaný vklad 226/96, č. účtu 10464204. Ke dni splatnosti tento úvěr nesplatili a plnění z úvěru převedli na právnické a fyzické osoby blízké obžalovanému M., čímž měla První městské bance, a. s., vzniknout škoda ve výši 75 000 000 Kč. Městský soud v Praze toto jednání stěžovatele kvalifikoval za použití § 88 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zákona") jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na dobu čtyř let.
Na základě odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byl tento rozsudek v celém rozsahu zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal, že přípravné řízení v této věci trvalo značnou dobu, byla shromážděna řada důkazů, avšak i přesto orgány činné v trestním řízení včetně soudů nebyly s to jednání stěžovatele a dalších obviněných jednoznačně trestněprávně kvalifikovat. Podle stěžovatele je to zřejmé z toho, že trestní stíhání vedené nejprve pro trestný čin podvodu bylo obžalobou překvalifikováno na trestný čin úvěrového podvodu a soudy opět překvalifikováno na trestný čin podvodu. Podvodný úmysl však podle stěžovatele nebyl prokázán u žádného z obviněných. Cílem celé operace bylo posílit kapitálovou přiměřenost Realitbanky, a. s., nikoliv podvodně vylákat prostředky s cílem je nevrátit. Navíc v době, kdy společnost Hotel Centrum, a. s., žádala o poskytnutí úvěru, byl předseda představenstva Realitbanky, a. s., M. rovněž předsedou dozorčí rady Hotel Centra, a. s.
Primárním úmyslem žádného z obviněných nebylo způsobení škody První městské bance, a. s., ale naopak obvinění počítali s tím, že dojde k navýšení základního jmění Realitbanky, a. s., která zůstane na bankovním trhu jako reálný subjekt. Navýšením základního jmění by pak došlo ke zvýšení hodnoty akcií Realitbanky, a. s., takže na této operaci by vydělala i společnost Hotel Centrum, a. s., která by z rozdílu nákupu a prodeje splatila úvěr. Touto operací tak podle stěžovatele obviněný M. především realizoval riskantní plán, jak zachránit Realitbanku, a. s., k čemuž využil získání úvěru ve prospěch jedné z organizací (Hotel Centrum, a. s.), v nichž působil. Hotel Centrum byl v té době ve stoprocentním vlastnictví Realitbanky, a. s., takže šlo navíc o vztah ovládající a ovládané osoby.
Rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podle stěžovatele ve svém vyjádření k dovolání souhlasila s tím, že skutek, jak byl popsán, není trestným činem podvodu podle § 250 trestního zákona.
Na základě dovolání všech obviněných byl následně rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 925/2003, a to ve vztahu ke stěžovateli i ostatním obviněným mimo jiné z důvodu, že z popisu skutku, uvedeného ve skutkové větě výroku, popřípadě ve spojení s odůvodněním, nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní kvalifikaci skutku jako podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona.
Vrchní soud v Praze v novém rozsudku ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 rozhodl znovu tak, že stěžovatele a další spoluobviněné uznal vinnými ze spáchání trestného činu podvodu s tím, že skutkovou větu výroku doplnil o konstatování, že obvinění jednali s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného vylákali od První městské banky, a. s., předmětnou sumu 75 000 000 Kč. Stěžovateli pak byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel opět dovolání, v němž opakoval řadu argumentů původního dovolání. Upozornil zejména, že nebyla dostatečně odůvodněna subjektivní stránka jednání, tedy existence úmyslu již v době uzavření úvěrové smlouvy a čerpání úvěru tyto prostředky nezaplatit. Za úvěr nebyly nakoupeny dopředu žádné akcie, ale měly být zakoupeny až v době, kdy se najde skutečný zájemce o jejich koupi. Do té doby byly peníze z úvěru stále uloženy na účtech Hotel Centra, a. s., a byly tam i v době splatnosti úvěru, avšak úvěr nemohl být splacen, neboť Realitbanka zastavila platby. Stěžovatel pak v dovolání rovněž poukazoval na nesprávný závěr vrchního soudu, že Realitbanka, a. s., avalovala směnku zajišťující úvěr v době naprosté ztráty své vlastní likvidity, což však podle stěžovatele koliduje s výpovědí auditora slyšeného před vrchním soudem. Soud zde podle stěžovatele zaměnil likviditu a kapitálovou přiměřenost banky, neboť banka v té době ještě byla likvidní. O to, že by banka v té době měla na základě opatření ČNB zakázáno avalovat směnky stěžovatel nevěděl a vědět nemohl, neboť šlo o informaci podléhající bankovnímu tajemství a v rozhodné době byla tato informace jistě utajována, neboť jakákoliv zveřejněná pochybnost o schopnosti banky dostát svým závazkům by vedla k hromadným výběrům účtů v bance a ke krachu banky.
Dále podle stěžovatele společnost Hotel Centrum, a. s. fungovala na základě tzv. německého modelu, kdy představenstvo bylo voleno dozorčí radou a té také fakticky podřízeno. Stěžovatel byl tedy v podřízeném postavení vůči předsedovi dozorčí rady, který zastupoval vlastníka společnosti, tedy Realitbanku, a. s. Ve vztahu ke stěžovateli i J. Z. proto mělo být zkoumáno, zda byli povinni podnětu k uzavření úvěrové smlouvy ze strany P. M. uposlechnout.
K dovolání se opět vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve svém vyjádření sice nesouhlasila s vývody obsaženými v dovolání stěžovatele, avšak uvedla, že vrchní soud ani v novém rozsudku nepopsal skutek, který by naplňoval znaky skutkové podstaty podvodu, a to především s ohledem na to, že nebyl popsán, resp. specifikován úmysl obviněných v době, kdy si peníze půjčovali, je nevrátit. Státní zástupkyně rozsudku rovněž vytýkala, že vrchní soud v podstatě hodnotil jednání ve světle právní kvalifikace obžaloby, tedy ve světle skutkové podstaty úvěrového podvodu, ačkoliv tuto kvalifikaci, stejně jako před tím Městský soud v Praze, odmítl.
Usnesením ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že obvinění museli vědět, že úvěr nebude možné vzhledem k situaci Realitbanky, a. s., která jim byla známa, v termínu splatnosti vrátit, což podle Nejvyššího soudu k naplnění subjektivní stránky postačuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě.
Porušení těchto základních práv pak stěžovatel spatřoval v následujících skutečnostech:
Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s námitkou, že jednání stěžovatele a obviněného Z. jako osob v subalterním postavení ve vztahu k obviněnému M. bylo odlišné a u stěžovatele nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení dovolává podle stěžovatele závěrů Městského soudu v Praze a cituje z odůvodnění: "Jakmile bylo zřejmé, že jednak První městská banka, a. s., trvá na dodržení termínu splatnosti a jednak Česká národní banka hodlá v Realitbance, a. s., zasáhnout, došlo k vyvedení těchto prostředků na účty osob a firem blízkých obžalovanému M.". Použití trpného rodu "došlo k vyvedení" je podle stěžovatele chybné, na což poukazovala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, v němž upozornila, že zásadní finanční operace, resp. deklarované operace, které podle obecných soudů dokládají úmysl obviněných, proběhly až v Realitbance, a. s. Podstatné je podle stěžovatele to, že čerpaný úvěr byl po celou dobu k dispozici v Realitbance, a. s., kde byla tato částka po celou dobu uložena. Ke škodě došlo mimo jiné až v důsledku toho, že Realitbanka, a. s., zastavila platby. K převedení prostředků na jiné účty došlo až po datu splatnosti úvěru. V době podpisu úvěrové smlouvy však stěžovatel nemohl vědět, že dojde k pádu Realitbanky a k řetězci okolností, na které neměl vliv. Samotná okolnost, že smlouva se společností Hradčanská, a. s., byla opatřena padělaným podpisem by pak mohla zakládat trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu (i to ovšem za předpokladu, že by stěžovatel a obviněný Z. o padělání věděli, což však také prokázáno nebylo), pro který byla také původně podána obžaloba, nikoliv však za trestný čin podvodu.
Uvedení nepravdivých skutečností při sjednání úvěru, aniž by byl dán potřebný úmysl obohatit sebe nebo jiného, se stalo trestným činem teprve na základě novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. od 1. 1. 1998, tedy až poté, co došlo k posuzovanému jednání. Proto bylo podle stěžovatele pochybením státního zástupce městského státního zastupitelství, pokud podal obžalobu pro takový trestný čin. Obecné soudy pak v tomto pochybení pokračovaly, neboť sice jednání překvalifikovaly, ale nezabývaly se tomu odpovídajícím způsobem subjektivní stránkou jednání. Podle stěžovatele tak jde v důsledku o nepřímé porušení zákazu retroaktivity trestního zákona, pokud se obecné soudy snažily jednou podanou obžalobu "držet" a kriminalizovaly jednání jinak beztrestné.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 136), podle kterého pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž pachatel mohl v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Proto obtíže spočívající v nalezení správné právní kvalifikace nemohou být podle stěžovatele dávány k tíži obviněnému. Jestliže přípravné řízení bylo vedeno pro trestný čin obecného podvodu a státní zástupce použil v obžalobě kvalifikace odlišné, která mu umožňovala vyhnout se nedostatku důkazů k subjektivní stránce, a obecné soudy toto jednání zpětně překvalifikovaly, je podle názoru stěžovatele zřejmé, že otázka právní jistoty a předvídatelnosti práva byla zpochybněna.
Stěžovatel se pak rovněž domnívá, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. K jednání stěžovatele došlo v roce 1996, rozsudek Městského soudu v Praze byl vynesen dne 1. 10. 2002, tedy po více než šesti letech, a v pořadí druhý rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci až dne 9. 6. 2004, tedy po osmi letech od spáchání činu.
Proto i Městský soud v Praze volil u stěžovatele podmíněný trest odnětí svobody, neboť stupeň nebezpečnosti jednání podle soudu prvního stupně nevyžaduje použití vyšší trestní sazby z hledisek uvedených v § 88 odst. 1 tr. zákona. Tento názor však nebyl Vrchním soudem v Praze akceptován a tento soud vynesl nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let. Přitom je zřejmé, že tyto průtahy nezpůsobil stěžovatel, ale podle stěžovatele byly vyvolány nekvalitní prací především vrchního soudu. S ohledem na to považuje stěžovatel uložený trest za zcela nepřiměřený a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67) v němž Ústavní soud vyslovil, že ochrana práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu, a že spolu s délkou doby, která uplynula od spáchání trestného činu, se oslabuje prvek jak generální, tak i individuální prevence. Jinak řečeno, s prodlužující se dobou od spáchání činu je třeba ukládat podstatně mírnější trest. Zatímco Městský soud v Praze se podle stěžovatele tímto závěrem více méně instinktivně řídil, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud otázku nepřiměřené délky řízení zjevně ignorovaly.
Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí nálezem zrušil a do té doby, aby podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.
Městský soud v Praze, zastoupený předsedou příslušného senátu, se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i na protokoly z hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání. Podle jeho názoru byl stěžovateli poskytnut dostatečný prostor pro jeho obhajobu a nebylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že ústavní stížnost označil za nedůvodnou. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu s tím, že závěry stěžovatele stran porušení ústavně zaručených základních práv hodnotí jako nedůvodné. Vrchní soud pak zcela odmítl stanovisko, že průtahy v trestním řízení byly způsobeny především vrchním soudem. Původně byla věc vedena vrchním soudem pod sp. zn. 5 To 10/2003, kdy spis napadl 31. 1. 2003, rozhodnuto bylo 2. 4. 2003, rozhodnutí vyhotoveno 23. 4. 2003 a vypraveno dne 5. 5. 2003. V druhém případě byl spis veden pod sp. zn. 5 To 1/2004, napadl dne 6. 1. 2004, veřejné zasedání nařízené na 21. 4. 2004 bylo pro nemoc obžalovaného M. odročeno na 9. 6. 2004, rozhodnutí vyhotoveno 29. 6. 2004 a vypraveno 8. 7. 2004. S ohledem na to Vrchní soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zcela zamítl.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami stěžovatele, pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze souhlasit. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém je podrobně uvedeno, jaké námitky stěžovatel uplatnil, proč byla shledána právní kvalifikace jednání jako podvodu podle § 250 odst. 1, 4 důvodnou a proč bylo o dovolání rozhodnuto tak, že bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu nedošlo podle Nejvyššího soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a nedošlo ani k porušení jiných právních norem platných a účinných v České republice, včetně trestního řádu. Nejvyšší soud proto nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou a vyjádřil názor, že by jí Ústavní soud neměl vyhovět, přičemž konkrétní způsob rozhodnutí je ponechán na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 5/2001.
II.
A) Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá následující, obecným soudem zjištěný skutkový stav:
Dne 7. 2. 1996 požádal stěžovatel jako předseda představenstva obchodní společnosti Hotel Centrum, a. s., První městskou banku, a. s., o poskytnutí úvěru 75 000 000 Kč na nákup akcií Realitbanky, a. s., s datem splatnosti dne 31. 1. 1997. Jako podklad pro osvědčení účelu úvěru stěžovatel předložil smlouvu o převodu cenných papírů uzavřenou mezi společností Realit, a. s., zastoupenou P. M., a Hotelem Centrum, a. s., podle které mělo dojít k nákupu 45 ks akcií o nominální hodnotě jedné akcie 1 000 000 Kč s tím, že dohodnutá kupní cena činila 75 milionů Kč, dále smlouvu o prodeji cenných papírů s odkládací podmínkou podle § 14 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenných papírech"), uzavřenou mezi společností Hradčanská, a. s., a Hotelem Centrum, a. s., podle které se společnost Hradčanská, a. s., zavázala odkoupit nejpozději do 1. 11. 1996 akcie Realitbanky, a. s., minimálně v nominální hodnotě akcií 45 milionů Kč, přičemž sjednaná kupní cena v případě množství akcií o této celkové nominální hodnotě měla činit 90 milionů Kč. Posléze bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že podpis statutární zástupkyně společnosti Hradčanská, a. s., byl zfalšován. Jako zajištění úvěru stěžovatel v žádosti deklaroval vystavení vlastní směnky Hotelu Centrum, a. s., avalované Realitbankou, a. s.
Dne 14. 2. 1996 schválilo představenstvo První městské banky poskytnutí tohoto úvěru s tím, že poskytnutí podmínilo zkrácením splatnosti úvěru, a to do 31. 5. 1996. Dne 15. 2. 1996 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi První městkou bankou, a. s., a Hotelem Centrum, a. s., na nákup akcií Realitbanky, a. s., přičemž sjednaným datem splatnosti byl 31. 5. 1996. Čerpání úvěru bylo podmíněno vystavením směnky avalované Realitbankou, a. s., která byla Hotelem Centrum, a. s., vystavena a Realitbankou avalována tentýž den. Prostředky z úvěru byly deponovány po celou dobu u Realitbanky, nejprve na účtu Hotel Centra, a. s., u Realitbanky, posléze na vkladové směnce č. 000065 a následně dne 7. 6. 1996 na vlastní směnce.
Dne 17. 5. 1996 žádal stěžovatel v sídle První městské banky o prodloužení splatnosti úvěru do 31. 12. 1996. Tuto žádost odůvodňoval tím, že se valná hromada Realitbanky, a. s., na které má dojít k navýšení základního jmění a upisování akcií, uskuteční až dne 28. 5. 1996. Dne 21. 5. 1996 adresoval První městské bance písemnou žádost o prodloužení úvěru, v níž doplnil, že majitelé akcií Realitbanky, a. s., vážou prodej akcií až na termín po konání valné hromady. Dne 23. 5. 1996 sdělil náměstek generálního ředitele První městské banky k žádosti negativní stanovisko.
V den splatnosti úvěru dne 31. 5. 1996 uplatnili zástupci První městské banky směnku jak v sídle Hotel Centra, a. s., tak v sídle Realitbanky, a. s., avšak směnka proplacena nebyla jednak z důvodu, že nebyla uplatněna v dohodnutém platebním místě (sídle První městské banky, a. s.), jednak že ani Hotel Centrum, ani Realitbanka sumou 75 000 000 Kč nedisponovali.
Dne 24. 5. 1996 uzavřel P. M. smlouvy o převodu akcií na majitele s odkládací podmínkou podle § 14 zákona o cenných papírech, v nichž se zavazoval převést na další subjekty personálně propojené s Realitbankou příslušný počet akcií Realitbanky, a. s. Dne 3. 6. 1996 uzavřel stěžovatel za Hotel Centrum s těmito subjekty smlouvy o postoupení práva opce, v nichž se tyto subjekty zavazovaly převést akcie nabyté na základě smluv uzavřených s P. M. na společnost Hotel Centrum, a. s.
Dne 7. 6. 1996 předložil stěžovatel v Realitbance, a. s., k proplacení vkladovou směnku znějící na 75 milionů Kč a tentýž den byla Realitbankou vystavena směnka vlastní na stejnou sumu. Dne 25. 6. 1996 předložil stěžovatel Realitbance, a. s., i tuto směnku k proplacení a na základě toho byla celá jistina i se směnečným úrokem, celkem tedy 75 558 904 Kč převedena na termínovaný vklad Hotelu Centrum, a. s., u Realitbanky.
Dne 26. 6. 1996 převedl stěžovatel na základě příkazů k úhradě prostředky z úvěru na účty subjektů, s nimiž měl uzavřeny smlouvy o postoupení práva opce, a to jako zálohu k realizaci nákupu akcií Realitbanky. Po zavedení nucené správy v Realitbance byly tyto prostředky některým subjektům vyplaceny z Fondu pojištění vkladů a ČNB. Některé subjekty tyto prostředky vrátily společnosti Hotel Centrum, a. s., (cca 42 milionů), některé je vyplácely M. Společnost Hotel Centrum, a. s., nabídla vrácení částky, která se vrátila od jednotlivých subjektů První městské bance, která však jejich přijetí odmítla.
Společnost Hotel Centrum, a. s., byla poté většinově ovládnuta společností Centrotex, a. s., a stěžovatel byl odvolán z funkce předsedy představenstva. Dne 28. 7. 1997 bylo ve prospěch První městské banky, a. s., zřízeno zástavní právo k budově hotelu, který byl v majetku společnosti Hotel Centrum, a. s., a to jako zajištění závazku ve výši 75 milionů Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 1996.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu byl stěžovatel uznán Městským soudem v Praze vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že "skutečnosti, že (obžalovaní) nebudou moci úvěr do 31. 5. 1996 splatit, si musel být vědom nejen M. jako zástupce banky REBA, a. s., ale také obžalovaní Š a Z., kteří sice přímo v bance nepracovali, ale byli činní ve společnostech, které s bankou úzce spolupracovaly.... Je tedy zřejmé, že tvrzení o účelu úvěru bylo toliko záminkou k vylákání částky ve výši 75 milionů Kč z PMB, a. s., a tato suma měla po určitou dobu vylepšovat bilanci REBA, a. s. Jakmile bylo zřejmé, že jednak PMB, a. s., trvá na dodržení termínu splatnosti, jednak ČNB hodlá v REBA, a. s., zasáhnout, došlo k vyvedení těchto prostředků na účty osob a firem blízkých M. Po pádu REBA, a. s., byly tyto prostředky vyplaceny z fondu pojištění vkladů majitelům účtů. K získání úvěru byla použita též falšovaná smlouva, která měla dokládat reálnost obchodního případu a jako jištění byla avalována směnka HC, a. s., bankou REBA, a. s., když bylo obžalovaným známo, v jaké situaci REBA, a. s., je, co se likvidity týče. Závazek z úvěrové smlouvy obžalovaní nikdy nesplnili" (str. 15 rozsudku).
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 5 To 10/03 hodnotil zjištěný skutkový stav tak, že "byl-li termín splatnosti úvěru stanoven do 31. 5. 1996, s ohledem na finanční situaci REBA bylo vyloučeno, aby v uvedeném termínu byl úvěr vrácen. Namítají-li obžalovaní, že jim bylo přislíbeno, že v případě plnění podmínek úvěrové smlouvy bude termín splatnosti bez problémů prodloužen, toto tvrzení není podloženo žádným konkrétním důkazem. ... Je nepochybné, že obžalovaní si byli plně vědomi nemožnosti splnit závazek ve stanovené lhůtě a nic jim nebránilo, aby odstoupili od podpisu úvěrové smlouvy. Pokud tak neučinili, jednali s podvodným úmyslem. Tento závěr je potvrzován i tím, že po dni splatnosti, tj. po 31. květnu 1996, byly peníze z úvěru převedeny na právnické a fyzické osoby blízké obžalovanému P. M., tedy v rozporu s podmínkami úvěru, který byl poskytnut na nákup akcií REBA" (str. 6).
Na základě tohoto hodnocení uznal vrchní soud stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 925/2003 vyplývá, že dovolací soud zrušil předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze mimo jiné z důvodu, že "popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku tomuto ustanovení (§ 120 odst. 3) trestního řádu zcela neodpovídá, neboť z popisu skutku nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4, jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými. O správné posouzení skutku jde tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost" (str. 7).
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004, vydaném po nově provedeném odvolacím řízení, v němž byl soud vázán závěry Nejvyššího soudu, doplnil skutkovou větu výroku o návětí, podle kterého obžalovaní "s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného vylákali od První městské banky Praha částku 75 000 000 Kč..."
V odůvodnění pak Vrchní soud v Praze uvedl, že "obžalovaní...požadovali poskytnutí úvěru s vědomím, že nebudou schopni svůj závazek splnit, tj. peníze vrátit ve stanovené lhůtě a takto jednali v úmyslu obohatit jiného a vylákali od PMB 75 000 000 Kč, kterou poskytováním nepravdivých údajů souvisejících s úvěrem uvedli v omyl, neboť předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (str. 7) ... Již počátkem roku 1996 trpěla REBA ztrátou likvidity, což vedlo k opatření ze strany ČNB. Následně 31. května 1996 uplatnila PMB směnku jak na výstavci - HC, tak avalistovi - REBA k proplacení, což bylo odmítnuto s tím, že nebyla předložena v platebním místě. Podle stanoviska Vrchního soudu v Praze bylo toto odmítnutí učiněno především proto, že REBA nedisponovala finančními prostředky k proplacení směnky ve výši 75 000 000 Kč, což jen potvrzuje již shora uvedené závěry o úmyslu obžalovaných v době uzavírání úvěrové smlouvy tuto neplnit, tedy peníze vylákat (str. 10). K námitce ze strany obžalovaných, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, Vrchní soud v Praze zdůrazňuje, že tato skutečnost již byla prakticky podrobně hodnocena v předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí a z hlediska teoretického je třeba uvést následující. K subjektivní stránce trestného činu náleží především zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Má-li jít o trestný čin, musí být dáno zavinění ve formě úmyslu, nebo alespoň nedbalosti. V tomto konkrétním případě se u obžalovaných jedná o úmysl přímý, který je vyjádřen v ustanovení § 4 písm. a) tr. zákona, neboť obžalovaní věděli, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší zájem trestním zákonem chráněný a chtěli takové porušení způsobit. Tomuto závěru svědčí povaha a způsob provedení trestné činnosti, kdy obžalovaní vědomě na podkladě nepravdivých okolností vylákali lstivým způsobem úvěr s úmyslem získané finanční prostředky si ponechat a nevrátit" (str. 11 - 12).
Na základě tohoto hodnocení vrchní soud opětovně shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, kterým odmítl dovolání stěžovatele a dalších obžalovaných, v odůvodnění uvedl, že "z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky zmíněné trestné činnosti je ze skutkových zjištění zcela zřejmé, že obviněný P. M. dohodl s obviněnými M. Š a J. Z. uzavření smlouvy o krátkodobém úvěru mezi Hotelem Centrum, a. s., a První městskou bankou, a. s., ve výši 75 000 000 Kč na nákup akcií Realitbanky, a. s., což oba jmenovaní učinili (dne 15. 2. 1996). Dále všichni obvinění jednali s vědomím, že nebudou schopni závazek splnit (tj. peníze ve stanovené lhůtě vrátit) a v úmyslu obohatit jiného (str. 11)...Podle Nejvyššího soudu důvodně Vrchní soud v Praze uzavřel, že obvinění M. Š a J. Z. naplnili svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Podvodné jednání, kterým předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, směřovalo proti poškozené První městské bance, a. s., a spočívalo v tom, že byly sděleny nepravdivé údaje, na jejichž podkladě byl poskytnut úvěr. Také je zřejmé, že v době, kdy žádali o úvěr, jednali s úmyslem peníze nevrátit, protože pro řádnou úhradu úvěru neměli finanční prostředky. Této skutečnosti si byli vědomi a peníze navíc byly použity jiným způsobem, než bylo úvěrovými podmínkami sjednáno." (str. 13)
B) Ze spisu Městského soudu v Praze pak Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Dne 28. 1. 1998 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (č. l. 6). Dne 28. 2. 2001 byla na stěžovatele a další obviněné podána státním zástupcem městského státního zastupitelství obžaloba pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zákona, a to s odůvodněním, že "pod pojem relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona, je nutno podřadit též ustanovení obecné části trestního zákona upravující podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu. Přičemž z tohoto pohledu je ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 5 pro pachatele příznivější, nežli ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zákona ve znění platném před 1. 1. 1998..."
Na č. l. 225 - 231 je založena kopie žádosti o poskytnutí úvěru, ze které vyplývá, že stěžovatel a J. Z. jako statutární zástupci Hotel Centra, a. s., požadovali úvěr za účelem nákupu akcií Realitbanky, a. s., s datem splatnosti úvěru do 31. 1. 1997. K žádosti byl připojen projekt, jehož součástí byly i kopie smlouvy o převodu cenných papírů mezi Realit, a. s., a Hotel Centrum, a. s., a smlouva o prodeji cenných papírů mezi Hradčanská, a. s., a Hotel Centrum, a. s. Ze znaleckého posudku vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha vyplývá, že podpis statutární zástupkyně společnosti Hradčanská, a. s., na smlouvě o prodeji cenných papírů není jejím pravým podpisem (č. l. 14 - 17).
Na č. l. 243 - 245 je založen zápis z jednání představenstva PMB, ze kterého vyplývá, že mimo program řádného jednání byla projednána žádost o poskytnutí úvěru. Úvěr byl schválen s podmínkou, že bude zkrácena doba splatnosti úvěru do 31. 5. 1996. Na č. l. 246 - 251 je založena smlouva o úvěru, podle které PMB poskytne účelový úvěr na nákup akcií Realitbanky; čerpání úvěru bylo vázáno na předložení směnky vlastní avalované Realitbankou, a. s. Konečná splatnost úvěru byla stanovena k 31. 5. 1996. Na č. l. 338 a 342 je založena kopie směnky vlastní ze dne 15. 2. 1996 znějící na 75 000 000 Kč, vystavené Hotelem Centrum, a. s., ve prospěch PMB, a. s., splatné dne 31. 5. 1996 v sídle PMB, a. s. Ke směnce je připojen aval Realitbanky, a. s., podepsaný P. M. a ředitelkou banky N.
Ze zápisu z jednání dne 17. 5. 1996, vyhotoveného pracovníkem úvěrového oddělení PMB, a. s., vyplývá, že stěžovatel tohoto dne požádal o prodloužení splatnosti úvěru z důvodu, že valná hromada Realitbanky, a. s., se uskuteční až dne 28. 5. 1996 (č. l. 323). Na č. l. 324 je pak založena písemná žádost o prodloužení splatnosti úvěru, na kterou reagoval náměstek ředitele PMB negativním stanoviskem (č. l. 325). Dne 29. 5. 1996 adresoval stěžovatel žádost o prodloužení úvěru předsedovi představenstva PMB s odůvodněním, že opční právo k provedení zamýšleného obchodu končí dne 30. 11. 1996, a proto v žádosti o úvěr žádali o splatnost úvěru až ke dni 31. 1. 1997. Pracovníky banky měl být stěžovatel ujištěn, že ačkoliv byl z vnitřních důvodů banky poskytnut úvěr pouze do 31. 5. 1996, splatnost úvěru může být později posunuta. Současně stěžovatel v tomto dopise ubezpečuje PMB, že prostředky z úvěru jsou nadále deponovány u Realitbanky, a. s. (č. l. 326).
Ze zápisů ze dne 31. 5. 1996 (č. l. 327 a 328) a z protestní listiny ze dne 12. 6. 1996 (č. l. 340) vyplývá, že dne 31. 5. 1996 byla předložena zástupci PMB směnka k proplacení v sídle Hotel Centra, a. s., a následně v sídle Realitbanky, a. s.; směnka nebyla proplacena. Ze zápisu ze dne 7. 6. 1996 vyplývá, že ředitelka Realitbanky uvedla jako důvod neproplacení směnky to, že banka není likvidní a prostředky na úhradu směnky nemá. Současně potvrdila, že prostředky z úvěru jsou uloženy na účtu Hotel Centra, a. s., který však rovněž banka vyplatit nemůže. Uvedla, že došlo k upsání akcií za účelem navýšení základního jmění Realitbanky; akcie mají být splaceny do 28. 6. 1996.
Na č. l. 346 je založeno potvrzení o předložení směnky k proplacení, ze kterého vyplývá, že stěžovatel požádal Realitbanku o proplacení vkladové směnky, na níž byly uloženy prostředky z úvěru, a dne 8. 6. 1996 banka interně převedla finanční prostředky na směnku vlastní splatnou na viděnou. Z dalšího potvrzení o předložení směnky k proplacení vyplývá, že stěžovatel požadoval v Realitbance vyplacení prostředků z úvěru dne 25. 6. 1996. Částka byla převedena na termínovaný vklad Hotel Centra, a. s., u Realitbanky (č. l. 348, 349 - 353), o čemž svědčí i převodní příkaz ze dne 25. 6. 1996 vystavený ředitelkou Realitbanky ve prospěch účtu Hotel Centra, a. s. (č. l. 609).
Na č. l. 1150 - 1157 jsou založeny doklady osvědčující mechanismus převodu prostředků z účtu Hotel Centra, a. s., na další subjekty. Na č. l. 1150 je založena smlouva o převodu akcií na majitele ze dne 24. 5. 1996 uzavřená mezi P. M. a společností Viktoria Restaurant, s. r. o., z níž vyplývá, že se smluvní strany dohodli na převodu 4 ks akcií Realitbanky v případě, že nabyvatel do 31. 8. 1996 převodci oznámí, že na splnění této smlouvy trvá. Cena za převod akcií byla stanovena na částku 3 600 000 Kč. Ke smlouvě je připojen dodatek stejného data, ze kterého se podává, že za zřízení práva opce byla sjednána odměna 3 500 000 Kč, splatná do 31. 8. 1996. Na č. l. 1153 je založena smlouva o postoupení práva opce ze dne 31. 5. 1996, podle které Viktoria Restaurant, s. r. o., postupuje právo na nákup akcií Realitbanky společnosti Hotel Centrum, a. s. Podle čl. II této smlouvy byla sjednána odměna za postoupení práv ve výši nominální hodnoty nakupovaných akcií s tím, že Hotel Centrum zaplatí do 1 měsíce od podpisu smlouvy zálohu na sjednanou odměnu ve výši 3 500 000 Kč. Hotel Centrum je však oprávněn odstoupit od této smlouvy v případě, že do 3. 7. 1996 nebude zapsáno v obchodním rejstříku navýšení základního jmění Realitbanky na minimálně 600 milionů Kč.
Na č. l. 585 - 608 jsou založeny příkazy k úhradě, z nichž vyplývá, že stěžovatel a J. Z. převáděli dne 26. 6. 1996 příslušné částky z účtu Hotel Centra, a. s., na ty subjekty, s nimiž uzavřeli smlouvu o postoupení práva opce (Olfin Liberec, s. r. o.; Olfin Praha, s. r. o.; Hubačov, s. r. o.; Viktoria Restaurant, s. r. o.; M. M.; M. L.; F. J.; K. K. a další).
Na č. l. 1155 je založena písemnost nadepsaná "Odstoupení od smlouvy o postoupení práva opce" ze dne 20. 11. 1996, ze které vyplývá, že stěžovatel s odkazem na to, že nedošlo k navýšení základního jmění Realitbanky, a. s., odstoupil za Hotel Centrum, a. s., od smlouvy a potvrzuje, že do pokladny společnosti Hotel Centrum, a. s., bylo od společnosti Viktoria Restaurant přijato zpět plnění vyplacené původně jako záloha ve výši 3 500 000 Kč. Na č. l. 1157 je založen i příjmový doklad ze dne 19. 8. 1996, vystavený Hotelem Centrum, a. s., na částku 3 514 147,86 Kč.
Na č. l. 359 - 369 jsou založeny zástavní smlouva k nemovitostem ze dne 28. 7. 1997 a dohoda o plné moci z téhož dne, z nichž vyplývá, že k zajištění úvěru bylo dodatečně zřízeno zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví Hotelu Centrum, a. s., a PMB byla zmocněna k prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě, popřípadě i formou přímého prodeje. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že toto právo bylo vloženo ve prospěch PMB, a. s., ke dni 8. 8. 1997 (č. l. 375).