Na č. l. 429 - 447 je založeno vyjádření auditora ke zprávě o hospodaření Realitbanky, a. s., za rok 1995, v jejímž závěru je zhodnocena finanční situace banky tak, že v roce 1995 vykazuje banka vysokou ztrátu z hospodaření ve výši 247 219 000 Kč a tedy i pokles vlastního jmění na 47 830 000 Kč. Vykázaná ztráta není podle auditora skutečnou ztrátou z hospodaření, "nýbrž ztrátou potenciální, způsobenou proúčtováním rezerv a opravných položek na riziková aktiva. Bez této položky by zisk z hospodaření banky činil 7 367 000 Kč, vlastní jmění by činilo 302 416 000 Kč..."
Na č. l. 1461 spisu je založeno Opatření ČNB vůči Realitbance, a. s., ze dne 2. 2. 1996, podle kterého ČNB po zhodnocení aktuální situace v této bance mimo jiné vyžadovala, aby Realitbanka, a. s., zastavila pořizování nových aktiv se stanovenými výjimkami a neprováděla žádné operace účtované do podrozvahy, ze kterých by v budoucnu plynulo jakékoliv plnění banky. Na toto opatření reagoval P. M. žádostí o zrušení opatření ze dne 13. 3. 1996. Ze zápisu č. 88 z jednání představenstva Realitbanky, a. s., ze dne 6. 2. 1996 vyplývá, že představenstvo banky bylo informováno o opatření ČNB se závěrem, že doporučí valné hromadě navýšení základního jmění banky na 500 milionů Kč (č. l. 931 - 933). Ze zápisu č. 89 z jednání představenstva ze dne 13. 2. 1996 vyplývá, že probíhala jednání o kapitálovém vstupu do banky u První městské banky a u Agrobanky. Další jednání se měla uskutečnit dne 16. 2. 1996 v Konsolidační bance. Na č. l. 1021 je založen notářský zápis sepsaný dne 28. 5. 1996 osvědčující průběh mimořádné valné hromady Realitbanky, a. s., podle kterého valná hromada souhlasila s navýšením základního jmění banky o 300 milionů Kč, a to upsáním nových akcií tak, že společnost Centrotex, a. s., upíše akcie v nominální hodnotě 90 milionů Kč, Olfin Praha, spol. s r. o. 75 milionů Kč, RH Fin, a. s., 75 milionů Kč, Agrobanka Praha, a. s., 60 milionů Kč. Na č. l. 975 je založen přípis České národní banky M. ze dne 24. 6. 1996, v němž je upozorňováno na to, že banka neplní předchozí opatření a žádosti ČNB. Je konstatováno, že banka setrvává v naprosté stagnaci, má závažné problémy se zajišťováním likvidity atd.
Ze zápisu č. 100 z jednání představenstva Realitbanky, a. s., vyplývá, že představenstvo přijalo ke dni 2. 7. 1996 opatření, kterým vzhledem k nepříznivé likvidní situaci zastavilo veškeré výplaty vkladů, platby z běžných účtů, proplácení faktur a jiné aktivní platby.
Na č. l. 1365 a 1366 jsou založeny doklady osvědčující, že část prostředků (38 900 000 Kč) vrácených Hotelu Centrum, a. s., od subjektů, které přijaly zálohovou platbu na nákup akcií, byly touto společností uloženy u společnosti Suprafin, s. r. o., a takto zajištěny vlastní směnkou vystavenou dne 13. 12. 1996.
Na č. l. 1372 - 1376 jsou založeny stanovy akciové společnosti Hotel Centrum, a. s., z jejichž článku 16 vyplývá, že členové představenstva volí a odvolává dozorčí rada.
III.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, a bez ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že je opodstatněná.
IV.
A) Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.
Ústavní soud proto již v minulosti formuloval případy, v nichž porušení jednoduchého práva je způsobilé současně zasáhnout do oblasti ústavně zaručených základních práv. Také v oblasti provádění a hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů obecnými soudy v oblasti jednoduchého práva již Ústavní soud v minulosti formuloval základní podmínky, za jejichž splnění je oprávněn hodnocení důkazů a z něho vyplývající právní kvalifikaci provedenou obecným soudem korigovat. Taková situace, kdy Ústavní soud přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, nastává tehdy, pokud lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu (k tomuto srov. obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 314/99 nebo sp. zn. I. ÚS 4/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 15, nález č. 118, svazek 32, nález č. 42).
V daném případě stěžovatel již v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně vznášel námitky stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, a tuto námitku zopakoval také v ústavní stížnosti. Tato otázka byla rovněž traktována a zpochybněna ve vyjádřeních státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci obou dovolacích řízení a v podstatě byla jedním z hlavních důvodů, proč Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. Tdo 925/2003 zrušil předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 5 To 10/03. Tyto indicie proto vedly také Ústavní soud k tomu, aby se v řízení o ústavní stížnosti zaměřil na otázku, zda právní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, podle kterých stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů.
V takovém případě by totiž obecné soudy porušily jak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak v konečném důsledku především právo na osobní svobodu stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1. Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny (srov. například nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. IV. ÚS 767/05 a sp. zn. IV. ÚS 335/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, svazek 41, nález č. 81, svazek 41, nález č. 116).
B) Jak uvedeno výše, stěžovatel byl původně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, avšak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze jednání stěžovatele a dalších obviněných v obžalobě překvalifikoval na trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona, neboť měl za to, že toto jednání může naplňovat obě skutkové podstaty, přičemž skutková podstata úvěrového podvodu, ač byla do trestního zákona zařazena až po spáchání kriminalizovaného jednání, je pro stěžovatele a další obviněné příznivější. Obecné soudy však takovou argumentaci obžaloby odmítly a jednání stěžovatele na základě provedených důkazů kvalifikovaly jako trestný čin tzv. obecného podvodu.
Ústavní soud již v minulosti traktoval, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem, reprezentovaným pravomocí státní moci označit za zakázaná škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Z hlediska materiálněprávního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesněprávního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116, dostupný též na www.judikatura.cz). Jinak řečeno, v průběhu trestního řízení musí být mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázáno, že obžalovaný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl obžalován. Jestliže některý ze znaků skutkové podstaty v prokázaném jednání absentuje, nastupuje zásada "in dubio pro reo".
Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zákona byla zákonodárcem komponována do trestního zákona novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998. Touto novelou byla do trestního zákona vložena vedle skutkové podstaty úvěrového podvodu také skutková podstata pojistného podvodu, jejichž společnou charakteristikou je, že kriminalizují nikoliv prokázané vyvolání majetkových následků jednání pachatele, nýbrž i jednání, které hrozí takovými poruchami, tedy jakési "předpolí" majetkových škod (srov. k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 31, vyhlášen pod č. 127/2001 Sb.). Takové skutkové podstaty jsou rovněž výrazem toho, že zákonodárce jen samotný způsob jednání považuje za společensky nebezpečný bez ohledu na výši způsobené škody a k naplnění těchto skutkových podstat postačuje pouze určité kvalifikované jednání, aniž by jím byla způsobena škoda na majetku třetích osob (usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, usnesení č. 5).
Vztah mezi skutkovou podstatou obecného podvodu podle § 250 tr. zákona a zvláštními formami úvěrového či pojistného podvodu podle § 250b a 250a tr. zákona spočívá v tom, že skutková podstata podvodu je obecnější co do forem podvodných jednání, nicméně je současně užší v tom, že na rozdíl od úvěrového podvodu vyžaduje způsobení škody a obohacení pachatele nebo jiné osoby (blíže k tomu např. Šámal, P. a kol: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C. H. Beck, Praha 2001, str. 462). Skutková podstata podvodu na rozdíl od úvěrového podvodu tedy vyžaduje, aby byl "mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" prokázán také úmysl pachatele v okamžiku jednání způsobit škodu a obohatit sebe či jiného (viz dále). Je tedy nepochybné, že kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu je z hlediska nároků kladených na shromažďování důkazů usvědčujících pachatele a hodnocení těchto důkazů náročnější. Tento závěr ostatně vyplývá i z motivu zákonodárce vytvořit vedle obecného podvodu novou skutkovou podstatu úvěrového podvodu. Z důvodové zprávy k zákonu č. 253/1997 Sb. vyplývá, že zákonodárce byl přímo motivován snahou rozšířit trestní postih na další formy podvodného jednání, které se zpravidla nedokáže. Podle důvodové zprávy se ukazuje, že k postihu všech forem protiprávního jednání nedostačuje "obecná" skutková podstata trestného činu podvodu, která zahrnuje pouze jednání, kde již vznikla majetková újma. Ne všechny případy, kdy se pachatel dopouští jednání, které k podvodnému obohacení teprve směřuje, lze postihnout jako vývojová stadia trestného činu podvodu.
Zařazení této nové skutkové podstaty s účinností od 1. 1. 1998 však orgány činné v trestním řízení nezbavuje povinnosti, v případě stíhání těch jednání, k nimž došlo před tímto datem a která tedy nelze stíhat jako úvěrové podvody, počínat si v případě kvalifikace takového jednání jako obecného podvodu tak, aby byly mimo jakoukoliv pochybnost prokázány všechny znaky skutkové podstaty podvodu. Podle Ústavního soudu proto nelze připustit, aby pod "zorným úhlem" nové skutkové podstaty se jakkoliv "posouvaly" či dokonce bagatelizovaly jednotlivé znaky a tak vlastně snižoval jakýsi pomyslný "práh" pro kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu, byť by toto jednání jinak naplňovalo znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu.
Jak již uvedeno shora, k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nepostačuje prokázání toho, že pachatel uváděl třetí osobu v omyl tak, že při sjednávání úvěru poskytl nepravdivé, hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, nýbrž je třeba mít za prokázáno, že již v době poskytnutí úvěru jednal v úmyslu způsobit svým jednáním škodu, tedy půjčené peníze vůbec nevrátit, nebo nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby sebe nebo jiného obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z úvěru a které nemohl v době uzavření smlouvy předvídat, když jinak byl schopen tehdy závazky plnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo jestliže až dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak takové jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zákona (srov. Šámal, P. a kol: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, C. H. Beck, Praha 2001, str. 469-470).
C) V daném případě má Ústavní soud za to, že skutková zjištění obecných soudů, která si Ústavní soud ověřil též ze spisu Městského soudu v Praze a která shora rekapituloval, neumožňují učinit závěr, že stěžovatel měl úmysl již v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy a čerpání úvěru peněžní prostředky nevrátit a obohatit tak jiného na úkor První městské banky, jak dovodily obecné soudy. To především proto, že jednání stěžovatele a ostatních obviněných probíhalo v určitých fázích, kdy po uzavření úvěrové smlouvy byly prostředky z úvěru po celou dobu deponovány u Realitbanky, a. s., a všechny rozhodující operace, jimiž nakonec došlo k "rozpuštění" účtu společnosti Hotel Centrum, a. s., u Realitbanky, se udály v Realitbance, a to v době po splatnosti úvěru a v okamžiku, kdy již stěžovatel věděl, že Realitbanka nedisponuje likvidními prostředky a tedy není schopna prostředky pocházející z úvěru proplatit.
Ze skutkových zjištění obecných soudů totiž vyplynulo, že stěžovatel uzavřel za akciovou společnost Hotel Centrum úvěrovou smlouvu na popud P. M., který vystupoval v této společnosti jako předseda dozorčí rady, která podle stanov volila a odvolávala členy představenstva. Podle Ústavního soudu mělo být proto k objasnění stěžovatelova úmyslu prostředky nevrátit již v době uzavírání smlouvy zkoumáno i to, zda byl stěžovatel povinen zástupce majoritního vlastníka uposlechnout, tedy zda při uzavírání úvěrové smlouvy vůbec realizoval vlastní vůli.
Bez ohledu na tuto otázku bylo dále zjištěno, že jako podklad k žádosti o úvěrovou smlouvu byla předložena smlouva se zfalšovaným podpisem, nebylo však prokázáno, jak byla tato smlouva podepisována, kdo ji stěžovateli k podpisu předložil a zda tedy stěžovatel měl vědomost o tom, že podpis statutární zástupkyně společnosti Hradčanská, a. s., není jejím podpisem. Rovněž z ničeho nevyplývá, že by stěžovatel v době uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že Realitbanka, a. s., má na základě opatření ČNB zakázáno činit závazky a že tedy není oprávněna se zaručit za směnku vlastní, předloženou První městské bance ke krytí úvěru. Bylo prokázáno, že stěžovatel požadoval poskytnutí úvěru se splatností do 31. 1. 1997 a že ke změně splatnosti došlo až rozhodnutím představenstva První městské banky.
Pokud dále obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že finanční situace Realitbanky, a. s., byla nedobrá a že již v té době trpěla ztrátou likvidity, nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl s touto situací v době uzavírání úvěru srozuměn tak dalece, aby dokázal předvídat, že v okamžiku splatnosti úvěru nebude Realitbanka schopna tuto částku stěžovateli proplatit. Ostatně i bez ohledu na obeznámenost stěžovatele s platební schopností Realitbanky zůstává otázkou, zda nynější hodnocení situace Realitbanky ze strany obecných soudů odpovídalo i tehdejšímu objektivnímu stavu, když ze zprávy auditora vyplynulo, že banka sice utrpěla v roce 1995 ztrátu, nicméně auditor označil tuto ztrátu za potenciální.
Prostředky z čerpaného úvěru nebyly do splatnosti úvěru použity k deklarovanému účelu a byly po celou dobu deponovány u Realitbanky, a. s., ať už na běžném účtu, či ve formě vkladové směnky či směnky vlastní, tedy byly u Realitbanky, alespoň účetně, i v okamžiku splatnosti úvěru, tj. ke dni 31. 5. 1996. Podle Ústavního soudu ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by stěžovatel odmítl k tomuto datu prostředky vrátit s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, nýbrž že tak učinil z důvodu ztráty likvidity Realitbanky. Tu ostatně přiznala zástupcům První městské banky také ředitelka Realitbanky, když, jak uvedeno shora, jim jako důvod neproplacení předložené směnky uvedla nedostatek finančních prostředků banky (tedy skutečnost, že částku nemůže proplatit ani sama Realitbanka, ani nelze provést výplatu vkladu společnosti Hotel Centrum, a. s., pro nedostatek likvidních prostředků).
Jak bylo prokázáno, stěžovatel banku opakovaně žádal o vyplacení vkladu, aby následně došlo k připsání prostředků (zřejmě jen účetně, neboť banka takovou sumou ve skutečnosti již nedisponovala, což však nebylo obecnými soudy v objektivní poloze ani zjišťováno) pocházejících z úvěru na termínovaný vklad. Konečně k převodům prostředků z účtu společnosti Hotel Centrum na účty dalších subjektů stěžovatel přikročil až poté, kdy zjistil, že banka není schopna svému závazku dostát a vklad mu v hotovosti vyplatit. Tyto převody v té době již také zřejmě probíhaly pouze účetně, neboť nebylo prokázáno, že by banka tyto účty alespoň v některých individuálních případech rovnou v hotovosti proplatila, nýbrž o proplacení těchto vkladů žádaly subjekty až z Fondu pojištění vkladů či u ČNB.
Dne 28. 5. 1996 došlo na mimořádné valné hromadě Realitbanky, a. s., k navyšování základního jmění a upisování akcií, které však posléze nebyly splaceny. Pokud by k navýšení základního jmění skutečně došlo, vylepšila by se likvidní pozice banky a zřejmě by nedošlo ani k uvalení nucené správy ČNB a k úpadku banky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z takto zjištěného skutkového stavu nelze učinit závěr, že by stěžovatel již v okamžiku poskytnutí úvěru jednal s úmyslem tyto prostředky První městské bance nevrátit, a nelze dovodit ani závěr, že stěžovatel v době čerpání úvěru musel vědět, že peníze v tak krátkém časovém intervalu nebude moci vrátit. Tento závěr totiž nekoresponduje právě se skutečností, že jak ke dni splatnosti úvěru, tak i jistou dobu po ní byly prostředky pocházející z úvěru deponovány u Realitbanky, a. s., zřejmě však již pouze virtuálně. Tento závěr by podle Ústavního soudu mohl být akceptován pouze v případě, pokud by stěžovatel již v době čerpání úvěru věděl, že Realitbanka bude v blízké době čelit problému s vlastní likviditou a že tedy prostředky deponované u Realitbanky nebude s to vrátit.
Jinak řečeno, je nepochybné, že stěžovatel předložil k žádosti o úvěr doklady, které neodpovídaly skutečnosti, čímž bezpochyby uvedl banku v omyl, a že prostředky pocházející z úvěru posléze nezaplatil a převedl je ve prospěch třetích subjektů. Z provedených důkazů však podle Ústavního soudu nelze učinit závěr, že s tímto úmyslem již uzavíral s První městskou bankou úvěrovou smlouvu a čerpal úvěr.
Z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu je však již irelevantní, zda a ve kterém okamžiku po splatnosti úvěru stěžovatel skutečně pojal úmysl prostředky vůbec nevrátit a vyvést je popsaným způsobem z účtu v Realitbance.
Na základě takto shora provedené konfrontace skutkových zjištění obecných soudů s právními závěry, obsaženými v napadených rozhodnutích, proto dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že tato skutková zjištění nenasvědčují učiněným právním závěrům, tedy závěrům, že se stěžovatel svým jednáním dopustil podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona. Naopak, tento právní závěr, jímž došlo ke kriminalizaci jednání stěžovatele a k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se Ústavnímu soudu jeví v takovém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že jím současně došlo i k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva být stíhán a zbaven osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, a v konečném důsledku tedy práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny, jak vyloženo shora.
Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele ve skutečnostech, jež se týkají samotných základů trestní odpovědnosti stěžovatele (stěžovatelovy viny), se již nezabýval dalšími námitkami stěžovatele stran neproporcionality výše stanoveného trestu ve vztahu k celkové délce trestního řízení, resp. době, která uběhla od spáchání trestného činu.
Ústavní soud však dále považuje za nutné uvést několik poznámek ve formě obiter dictum k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i ze spisu Městského soudu v Praze, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolacímu soudu zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí.
Vzhledem k neustálému posilování zásady kontradiktornosti trestního procesu a vzhledem k tomu, že v řízení před soudem zastupuje žalobu státní zástupce, nikoli státní zástupce a soud, jak by se snad mohlo jevit z doslovného textu zákonných ustanovení, má Ústavní soud za to, že právě v řízení o mimořádném opravném prostředku by soud měl pečlivě vážit úlohu státního zástupce vystupujícího jako žalující strana řízení a povahu jeho návrhů uvedených ve vyjádření k podanému mimořádnému opravnému prostředku. Jinými slovy, navrhuje-li státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v řízení o dovolání zrušení napadeného rozhodnutí, měl by právě dovolací soud vzhledem k výše citovaným zásadám současného trestního řízení a také zásadě přiměřenosti, v jejichž světle je třeba interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu, přistupovat k projednání takové věci co nejzdrženlivěji (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 144).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil ve vztahu ke stěžovateli. Stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud odmítl s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů a s ohledem na ekonomii řízení, neboť vytýkané vady rozhodování obecných soudů jsou odstranitelné v řízení před odvolacím soudem. Za tohoto stavu je stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ačkoliv Ústavní soud předmětná rozhodnutí zrušil pouze ve vztahu ke stěžovateli, bude nyní na Vrchním soudu v Praze, aby v novém řízení, v němž bude postupovat mimo jiné podle § 314h trestního řádu, posoudil, zda lze s ohledem na zjištěný skutkový stav vztáhnout důvody kasace rozhodnutí i na obviněného J. Z. Jinak řečeno, zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze v rozsahu týkajícím se toliko stěžovatele nebrání, aby obecný soud v novém řízení aplikoval institut beneficia cohaesionis podle § 261 trestního řádu ve vztahu k obžalovanému J. Z. Pokud jde o P. M., který si podal samostatnou ústavní stížnost projednávanou druhým senátem Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 544/05, bude na Vrchním soudu v Praze, aby vyčkal výsledku řízení o jeho ústavní stížnosti a řídil se rovněž i závěry, k nimž dospěje Ústavní soud v tomto samostatném řízení [pozn. red.: ve věci sp. zn. II. ÚS 544/05 byl mezitím (dne 7. 12. 2006) vydán nález, který bude uveřejněn ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu].