Naproti tvrzení stěžovatele opírající se o zpochybnění skutečností nastalých před několika desítkami let však stojí vlastnické právo žalovaných, opřené přímo o zákonné ustanovení, které nikoliv deklarovalo, jak dovodil Okresní soud v Kladně, nýbrž ke dni účinnosti zákona konstituovalo vlastnictví žalovaných. Ústavní soud se sice z uvedených důvodů neztotožňuje se závěrem tohoto soudu, jakož i Krajského soudu v Praze, že byly splněny podmínky pro projednání žaloby z hlediska aktivní legitimace žalobce, avšak s jejich dalším postupem, spočívajícím v tom, že odmítly provádět dokazování skutečností nacházejících se hluboko v minulosti, které by zákonnost nabytí vlastnického práva žalovaných nemohlo nijak zpochybnit, se ztotožňuje. Takovým postupem nemohlo být dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť případné dokazování v tomto ohledu by z hlediska výroku napadených rozhodnutí nemohlo být relevantní. Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně zdůrazňuje, že "zásada volného hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.) je důsledkem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) a že v důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy při takovém svém hodnocení respektují mimo jiné kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., resp. čl. 36 Listiny. Již zmíněný princip nezávislosti soudu je ovšem třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení § 120 odst. 1 al. 2 o. s. ř.; vycházeje z návrhového tvrzení (narace návrhu či žaloby), obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování (potřebného doplnění) spadá ovšem do jeho výlučné pravomoci. (...) Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede, a které nikoli (§ 120 odst. 1 al. 2 o. s. ř.); nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených ustanovením § 18 o. s. ř. a také těch, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit." (nález Ústavního soudu sp. zn. 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49).
Ústavní soud, z důvodů již naznačených, neshledal ani dotčení dalších základních práv stěžovatele rozhodnutími, která svou stížností napadá, zejména pak nikoliv ve vztahu k tvrzenému porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
K formálnímu pozbytí vlastnického práva stěžovatele došlo před více než padesáti lety a pokud se stěžovatel během této doby nedomáhal relevantním způsobem (opravnými prostředky v rámci konfiskačního řízení, žalobou na neplatnost přídělu, na jehož základě nabyly po válce vlastnické právo žalované apod.) odstranění pochybností o zániku nebo přetrvání svého práva, a pouze z jeho následných kroků, pokud by jim bylo možno z hlediska vnitrostátního hmotného a procesního práva přisuzovat právní relevanci, by bylo lze pro stát a jeho právní nástupce zjistit, zda při konfiskaci došlo k pochybení či nikoliv, nelze mu nyní přiznat aktivní legitimaci v řízení o určení takového práva, neboť zde chybí právě ona naléhavost právního zájmu na požadovaném určení, a tedy ani ochranu zákonnou, potažmo ochranu v rovině ústavněprávní. Žaloba se tak stává prostředkem k neakceptovatelnému rozšiřování restitučních titulů tam, kde vůle státu k navracení majetku byla deklarována jako záporná. Zdůrazněme, nikoliv jako neexistující, nýbrž záporná.
Předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; dále též "zákon č. 87/1991 Sb.", zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále též "zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 298/1990 Sb., zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, případně zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručující ochranu vlastnického práva, "nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny." (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva ani uznání takového, jehož zánik nebyl po mnoho desítek let zpochybněn, jím tedy nadále garantováno není.
Ústavní soud není příslušný k posouzení, do jaké míry je rozsah restitucí vymezený zákonodárcem dokonalý nebo úplný, pouze zdůrazňuje, že právě tento rozsah je ústavním pořádkem České republiky svěřen výlučně zákonodárci a nikoliv Ústavnímu soudu.
Ústavní soud v citovaném stanovisku navíc dovodil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. "Dřívější" vlastnické právo tak pozbylo jednoho ze svých základních aspektů, a sice své ochrany hmotněprávní i procesní. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích, v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší jiný majetek, než ten, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Ústavní soud v tomto ohledu nepovažoval za potřebné ani provedení důkazu navrhovanou svědeckou výpovědí pana P. U., jako bývalého poslance Federálního shromáždění, kterou mělo být osvědčeno, k jakému účelu byl přijat zákon č. 87/1991 Sb. Ústavní soud zde konstatuje, že na záměr zákonodárce, projevený v zakotvení příslušné právní úpravy, nelze usuzovat z výpovědi jednoho ze tří set členů zákonodárného sboru, který právní úpravu přijal, nýbrž pouze z okolností objektivně zjistitelných. Vůle zákonodárce je zde však zcela zřejmá z textu zákona již při použití gramatického výkladu a jakéhokoliv podpůrného výkladového prostředku zde není třeba.
Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Naproti tomu odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny. Je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž na zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny - Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení.
Proti tvrzenému nároku stěžovatele tak stále stojí legitimní očekávání nynějšího vlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí, že stav, na jehož základě založil své vlastnické právo, a který vychází z okolností po půl století nedotčených, že tento stav bude nadále zachován. Takovému legitimnímu očekávání je třeba dát přednost i z hlediska požadavků čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli nepřísluší žádný zákonný ani jiný nárok na vrácení jeho vlastnického práva, jemuž by zákon, mezinárodní smlouva nebo jiná právní norma poskytovala ochranu. Vlastnické právo, tak jak je chápáno dnes, ale i jak již bylo pojímáno v době, kdy stěžovatelovy vztahy ke sporným nemovitostem zanikly, je právním vztahem k věci, který se sice nepromlčuje, avšak to neznamená, že se vůbec, za žádných okolností nemění. Ani vlastnické právo není absolutní právní skutečností, nýbrž podléhá mnoha vlivům, jak právním, tak faktickým, má nejen svůj rozměr právní, ale i hospodářský a sociální. Proto mu po jisté době, od okamžiku, kdy jej bývalý vlastník přestane vykonávat, nelze poskytnout ochranu a naopak je poskytována ochrana stavu, který vznikl a je z dlouhodobého hlediska právem aprobován.
Lze v této souvislosti připomenout výklad Evropského soudu pro lidská práva, který dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež je přímo aplikovatelná a její ustanovení mají předost před zákonem, opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv "očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat" (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další, naposledy rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Bergauer a další proti České republice, 2005).
Z jeho judikatury pak vychází Ústavní soud i potud, že odnětí vlastnického práva, a to bez ohledu na formu, kterou k takovému odnětí došlo, není možno považovat za přetrvávající stav. Jde o momentální akt, který nevytváří pokračující situaci zbavení práva (Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Malhous proti České republice, 2000, Bergauer a další proti České republice, 2005, Von Maltzan a další proti Německu, 2005). Stěžovateli nyní, a po dobu více než půlstoletí, vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, nesvědčí, a jak již Ústavní soud konstatoval, nesvědčí mu ani zákonný nárok, na jehož základě by mu mohl být majetek vrácen. V postupu obecných soudů tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv důkaz, který by mohl vést k závěru o porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví. Ústavní soud poukazuje v této souvislosti i na požadavek článku 11 odst. 3 Listiny, dle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužíváno na újmu práv druhých nebo v rozporu s právem chráněnými obecnými zájmy. Takovým obecným zájmem, mnohokrát Ústavním soudem deklarovaným, je i požadavek právní jistoty a s ohledem na ni nerozšiřování restitučních snah nad jejich zvláštními zákony vymezený rámec.
Ústavní soud tedy v souladu s § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z uvedeného je zřejmé, že ani návrh stěžovatele na zrušení bodu 37 přílohy č. 3 k zákonu č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. nelze považovat za důvodný. Jak uvádí preambule tohoto zákona, byl vydán "k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku", tedy majetku, který byl řeholním řádům a kongregacím odňat v době nesvobody na základě jednání nebo pod tlakem orgánů komunistické státní moci, nikoliv křivd jakýchkoliv jiných. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že sporné nemovitosti nabyly žalované přídělem od státu a Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat účel uvedeného zákona, tedy aby se nemovitosti, které žalované přídělem nabyly a které byly bezpochyby později převedeny, lhostejno jakým způsobem, zpět na stát, vrátily do majetku řeholních řádů a kongregací, jimž je stát odňal. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná závěr stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (uveřejněno ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 13/2006 Sb.), dle něhož zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství, tedy i k němu se vztahuje legitimní vůle zákonodárce k nápravě v něm vymezených majetkových křivd. Platí zde tedy to, co již bylo uvedeno: vůle k vrácení majetku prostřednictvím restitučních předpisů byla limitována; tam, kde zákonodárce k takovému vracení majetku nepřistoupil, naopak se k vracení takového majetku vyjádřil negativně, ji nelze nahrazovat jiným postupem ani obcházet. Ústavní soud považuje za nezpochybnitelné právo státu, aby rozhodl, zda k navrácením vlastnického práva přistoupí, jakož i určení osob, jimž bude majetek vrácen. Proto ani tento návrh neshledal Ústavní soud důvodným a jeho osud sdílí osud ústavní stížnosti.