Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 10. 2002 č. j. 15 C 57/2001-80, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení svého vlastnického práva k určitým nemovitostem, spojené s návrhem na zrušení bodu 37 přílohy č. 3, části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Stěžovatel ústavní stížností podanou dne 17. června 2003 napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97. K ústavní stížnosti byl připojen návrh na zrušení bodu 37 přílohy 3., části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 333/03. Stěžovatel podal (8. ledna 2004) další ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 14/04), po výzvě k opravě vad doplněnou dne 10. února 2004, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15C 57/2001-80, ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 57/2001-105 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j. 30 Co 411/2003-117, k níž byl rovněž připojen návrh na zrušení uvedeného ustanovení části zákona č. 298/1990 Sb. Obě ústavní stížnosti splňovaly i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Poté, co Ústavní soud zjistil, že se jedná o ústavní stížnosti podané stěžovatelem proti obdobným rozhodnutím vydaným obecnými soudy v řízení o totožném předmětu a věcně se týkají shodné problematiky, usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 č. j. I. ÚS 333/03-12 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 14/04 (dále jen "ústavní stížnost").
Podáním ze dne 24. října 2005 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudců Pavla Rychetského a Jiřího Muchy, již doplnil dne 14. listopadu 2005 o námitku podjatosti soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké, argumentačně však tvořící námitku podjatosti všech soudců České republiky. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud přerušil řízení a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, zda lze vykládat čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého členského státu ztratí v rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu.
Usnesením ze dne 6. prosince 2005 č. j. II. ÚS 14/04-74 rozhodl I. senát Ústavního soudu, dle rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců II. senátu Ústavního soudu, že soudci Pavel Rychetský, Jiří Nykodým a Dagmar Lastovecká nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 14/04. Námitku podjatosti soudce Pavla Rychetského pak stěžovatel vznesl znovu při ústním jednání konaném dne 25. ledna 2006. S ohledem na to, že nebyla založena na nových skutečnostech, nýbrž že stěžovatel zopakoval již jednou uplatněná tvrzení, s nimiž se Ústavní soud v uvedeném usnesení již řádně vypořádal, tato námitka nebyla dle § 15b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu projednávána.
Ústavní soud se poté zabýval návrhem stěžovatele na předložení předběžné otázky a shledal, že není důvodný. Ústavní soud není v posuzovaném případě soudem poslední instance podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, neboť jeho úkolem není, aby poskytoval ochranu právům, nýbrž aby chránil ústavnost [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a ústavní stížnost není opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů. Návrhem na položení předběžné otázky by se tudíž Ústavní soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by se obecný soud, jehož rozhodnutí nebylo v posuzovaném případě možné napadnout opravnými prostředky, v souladu s čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, za použití čl. 35 odst. 1 a čl. 46 Smlouvy o Evropské unii, neobrátil na Soudní dvůr Evropských společenství s předběžnou otázkou výkladu zakladatelského dokumentu, jejíž položení některý účastník navrhoval. Z ústavní stížnosti ani ze spisů obecných soudů, a to jak spisu soudu prvního stupně, tak sběrových spisů soudu odvolacího však nevyplývá, že by položení předběžné otázky stěžovatel v daném případě navrhoval.
K tomu je dále třeba uvést, že povinnost položit navrženou předběžnou otázku vyvstává jen tehdy, pokud je rozhodnutí o takové otázce nutné pro rozhodnutí soudu. Nedochází k tomu tedy nejen v případech považovaných za acté clair, ale i v případech, na něž právo Evropské unie vůbec nedopadá.
Pokud stěžovatel považuje pro rozhodnutí v této věci za důležitý výklad čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, zjevně pomíjí začlenění tohoto ustanovení do rámce této smlouvy, jakož i smysl této smlouvy samotné a potažmo evropského práva jako celku. Ustanovení tohoto článku, že je Unie založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům, je nutno vzhledem k jeho zařazení mezi společná ustanovení vztáhnout k věcnému rozsahu této smlouvy a na ni navazujících zakladatelských dokumentů. Podle čl. 1 Smlouvy o Evropské unii je Unie založena na Evropských společenstvích, doplněných politikami a formami spolupráce, zaváděnými touto smlouvou. Pravomoc Unie a potažmo Soudního dvora Evropských společenství je tedy zásadně omezena politikami, které jsou vymezeny zakladatelskými dokumenty. V případě Smlouvy o Evropské unii jedná se o záležitosti uvedené v jejích hlavách V. a VI. V případě Smlouvy o založení Evropského společenství se jedná o záležitosti uvedené v její části III. Konečně v případě Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii se jedná o záležitosti uvedené v jejím čl. 2. V žádném z těchto ustanovení přitom není založena pravomoc Unie či Společenství v oblasti civilního soudnictví, s výjimkou čl. 65 Smlouvy o založení Evropského společenství, týkající se oblasti justiční spolupráce v civilních věcech s mezinárodním prvkem, která se však vůbec netýká otázky nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, resp. otázky přenášení soudní pravomoci v případě podjatosti soudců. Ani v rámci právního řádu České republiky, ani v rámci mezinárodních smluv, které jsou jeho součástí, neexistuje žádný předpis, na jehož základě by byla působnost soudů daná zákonem přenositelná na jiný členský stát Evropské unie, byť by byl důvod takového požadavku jakýkoliv. Právní řád České republiky sám takovou možnost vylučuje. Zakotvení takové možnosti by přitom muselo být, v souladu s § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dáno výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, nikoliv jen obecnou možností obrátit se na Evropský soudní dvůr se žádostí o výklad evropského práva, jehož aplikace se v řízení předpokládá.
Poněvadž tedy stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá, byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost směřuje proti zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, která byla potvrzena rozhodnutími soudu odvolacího, o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem v kat. území Š. u K. proti Š. s. s. F., Č. p., se sídlem v P. - B., R. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že uvedené nemovitosti nepřešly na stát konfiskací, neboť konfiskační řízení řádně neproběhlo, tedy že stěžovatel nikdy nepřestal být jejich vlastníkem, a kroky, které československý stát dále učinil v rámci přídělového řízení o těchto nemovitostech a na jejichž základě mělo vzniknout vlastnické právo právního předchůdce žalovaných, nejsou platné. Pokud stát platně nepřevedl majetek stěžovatele na žalované (právní předchůdce žalovaných) ve sporu, nevzniklo jim vlastnické právo, které by jim stát mohl později odejmout a po letech umožnit jeho obnovení za použití zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále též "zákon č. 298/1990 Sb."). Stěžovatel namítá, že oba soudy, které o jeho žalobě rozhodovaly, porušily jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s čl. 4 a čl. 90 větou první Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že na danou věc neaplikovaly § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani neprovedly stěžovatelem navrhované důkazní prostředky k prokázání podmínek použití tohoto ustanovení a závěr jejich rozhodnutí se tak opírá dle něj o ustanovení zákona, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel má z výše uvedených důvodů za to, že ustanovení bodu 37 přílohy 3., části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. bylo do zákona včleněno omylem, neboť zákonodárce neměl k dispozici informace o tom, že nemovitosti uvedené v tomto bodu nejsou ve vlastnictví státu, a z tohoto důvodu nemohou být na základě zákona zcizeny, neboť by tím došlo k vyvlastnění původního vlastníka, aniž by byl splněn předpoklad veřejného zájmu a poskytnutí náhrady za vyvlastnění, a je tedy nutné přistoupit k jeho zrušení pro rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.
Podáním ze dne 17. ledna 2006 pak stěžovatel navrhl doplnit dokazování o svědeckou výpověď pana P. U. stran zjištění záměru zákonodárce ohledně účelu přijetí zákona č. 87/1991 Sb. a další listinné důkazy, směřující jednak k prokázání tvrzení stěžovatele o nepřípustném tlaku státních orgánů na soudy a soudce rozhodující o jeho žalobách a protiprávním postupu při zajišťování důkazních materiálů svědčících proti němu, jednak k prokázání vzniku jeho vlastnického práva a vad v konfiskačním procesu, a konečně listiny prokazující komunikaci zastupitelských úřadů státu, jehož je občanem (A.) s československými zastupitelskými úřady a Ministerstvem zahraničních věcí, svědčící o jeho snaze o vrácení majetku po celou dobu nesvobody.
Ústavní soud si v řízení vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Praze k výzvě dopisem ze dne 17. března 2004 sdělil, že podle jeho názoru právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno tím, že v dané věci byl aplikován zákon č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., a nebylo postupováno dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový postup by přicházel v úvahu pouze v případě, že by senát dospěl k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou, a podal by u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. K tomu však v daném případě nedošlo, takový návrh byl podán stěžovatelem, nikoliv soudem. Obecné soudy jsou dle názoru krajského soudu oprávněny při rozhodování sporu posuzovat souběh právního předpisu nižší právní síly než je zákon se zákonem; soulad zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem obecné soudy posuzovat nesmějí, k tomu je oprávněn pouze Ústavní soud. Proto dle něj ani nelze na obecných soudech požadovat, jak činí stěžovatel, aby prováděly dokazování pouze k tomu účelu, aby se prokázalo, že zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) je v rozporu s ústavním pořádkem. Ve výtce, že právě takto nebylo postupováno, je přitom podle názoru krajského soudu podstata této ústavní stížnosti. Okresní soud v Kladně plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Š. s. s. F. Č. p., se dopisem ze dne 1. července 2004 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdaly.
Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, z něhož zjistil, že stěžovatel podal dne 23. dubna 2001 žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem v kat. území Š. u K. Žalobu opírá o tvrzení, že nemovitosti nabyl na základě dědického práva po svém otci převzetím odevzdací listiny pozůstalostního soudu v Pardubicích jeho poručníkem Ing. F. K. K., přičemž zpochybňuje, že by své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl. Dle odůvodnění žaloby proces směřující ke konfiskaci jeho majetku byl veden zcela zmatečně, a tedy bez právních následků, což jej staví do právní pozice se opět chopit plného výkonu svých vlastnických práv ve vztahu ke všemu jeho nemovitému majetku nacházejícímu se na území České republiky, a navíc k tomu movitému majetku, který nebyl v mezidobí zničen a podařilo se jej dohledat. Stěžovatel dále uvedl, že na určení svého vlastnictví má naléhavý právní zájem, neboť v současnosti jeho jméno není vedeno v katastru nemovitostí jako jméno vlastníka nemovitostí, o které ve sporu jde, a vyhovění žalobě bude mít pro právní postavení žalobce zásadní právní význam, neboť tímto způsobem bude dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, které nelze dosáhnout jinak.
Rozsudkem ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001 Okresní soud v Kladně, aniž by nařizoval ústní jednání a prováděl dokazování, žalobu stěžovatele zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud poté, co konstatoval, že je k řízení příslušný (s odkazem na § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) vyšel (v odůvodnění je uvedeno, že textem zákona provedl důkaz, což mu poté vytkl odvolací soud) z textu zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Poukázal na to, že ze zákona vyplývá, že nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 2 zákona se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací. Zákon č. 338/1991 Sb. doplnil tento zákon tím, že nemovitý majetek uvedený v příloze 3 zákona se prohlašuje ke dni 1. srpna 1991 za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací. Pokud jde o přílohu, vloženou zákonem č. 338/1991 Sb., vyplývá z ní, že vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem sporu, se stala K. š. s. s. F. Název této kongregace byl změněn na název Š. s. s. F. Č. p., jak vyplývá z evidence změn vedené Ministerstvem kultury ze dne 14. prosince 2001. Vlastnictví žalovaných je tak dle shledání soudu založeno zákonem, konkrétně zákonem č. 338/1991 Sb. S ohledem na toto zjištění soud neprováděl další důkazy, neboť nelze v dané věci rozhodovat o určení vlastnického práva, které je deklarováno samotným státem formou zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž navrhl, aby si odvolací soud sám doplnil řízení o skutková zjištění, zda stát disponoval vlastním nabývacím titulem k předmětným nemovitostem a zda tedy mohlo v poválečném období dojít k právně relevantnímu převodu majetku stěžovatele ze státu na žalované. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by postaveno na jisto, že žalované nejsou subjektem, na který se vztahuje ustanovení přílohy číslo 3 bodu 37 zákona č. 338/1991 Sb. Pak by měl dle jeho názoru odvolací soud buď rozsudek nalézacího soudu změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět, nebo odvolací řízení přerušit dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. do doby, než bude rozhodnuto Ústavním soudem o návrhu na zrušení bodu 37 přílohy 3 zákona č. 338/1991 Sb. Po rozhodnutí Ústavního soudu by pak měl odvolací soud rozhodnout tak, že napadený rozsudek změní a žalobě vyhoví.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shledal naléhavý právní zájem stěžovatele na určení vlastnického práva v požadavku na zajištění vkladuschopné listiny ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., jeho nárok však odmítl. Dospěl k závěru, že v dané věci, kdy vlastnictví žalované ke sporným nemovitostem bylo založeno zákonem č. 338/1991 Sb., soud I. stupně nepochybil, když neprováděl další navržené důkazy a žalobu zamítl.
Za situace, kdy žalobcem není ani tvrzeno, že by snad po datu 1. srpna 1991, k němuž se žalovaná stala vlastníkem těchto nemovitostí na základě zákona č. 298/1990 Sb., v platném znění, došlo k jakýmkoliv právním úkonům ohledně těchto nemovitostí, které by měly vést ke změně vlastnického práva ve prospěch žalobce, nelze žalobě vyhovět. Obecné soudy dle něj nemohou svými rozhodnutími změnit zákon, ani k němu nepřihlížet, jak navrhuje žalobce. Krajský soud neshledal ani důvod vyčkávat rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení příslušné části zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., neboť podle něj, pokud by příslušná část zákona byla Ústavním soudem zrušena, nic by stěžovateli nebránilo domáhat se znovu v tomto řízení uplatňovaných nároků, neboť v takovém případě by dané rozhodnutí nepředstavovalo překážku rei iudicatae.
Podáním ze dne 17. června 2003 pak stěžovatel navrhl vydání opravného usnesení s odůvodněním, že rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o celé žalobě, tři v žalobě a jejích doplněních vyjmenované pozemky nejsou ve výroku jeho rozsudku uvedeny. Usnesením ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 157/2001-105 Okresní soud v Kladně výrok rozsudku opravil, jak bylo stěžovatelem navrhováno. Na základě této skutečnosti stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, nové odvolání. Rozsudkem ze dne 15. října 2003 č. j. 30 Co 411/2003-117 Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně na základě totožných důvodů potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud předně konstatuje, že přestože napadené soudní řízení bylo vedeno jako spor o určení vlastnického práva, jeho skutečným právním důvodem je otázka vad správního aktu a jeho případných účinků za situace, kdy tento akt byl vydán před 25. únorem 1948, tedy časovou hranicí, jíž pro možnost domáhat se vrácení majetku určily restituční předpisy. Oba soudy vycházely z toho, že na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř je dán naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) již proto, že soudní rozhodnutí určující vlastnické právo má být zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem katastrálního zápisu. Bez ohledu na to, že žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta (soud prvního stupně i soud odvolací dovodily, že vlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem bylo založeno zákonem č. 298/1990 Sb., ve znění z. č. 338/1991 Sb., s účinností k 1. srpnu 1991, ustanovením, jehož zrušení stěžovatel navrhuje, a k jakýmkoliv právním úkonům ohledně těchto nemovitostí, které by měly vést ke změně vlastnického práva ve prospěch stěžovatele, po tomto datu nedošlo), druhý senát Ústavního soudu však v této souvislosti dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. března 2001 sp. zn. I. ÚS 539/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 46) a rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. září 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1ě, nález č. 156), řešících vztah úpravy restitučních předpisů a úpravy obecné. Uvedené nálezy přitom vycházejí z toho, že nejde-li o vztah výslovně upravený restitučními předpisy, není vyloučeno domáhat se vrácení majetku prostřednictvím nástrojů obecné úpravy, především pak, ve vztahu k nemovitostem, prostřednictvím určení vlastnického práva dle § 80 písm. c) o. s. ř. Druhý senát však zaujímá názor, že tento závěr není možné ve všech případech aplikovat, zejména pak ne tam, kde je naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozován pouze požadavkem zajištění vkladuschopné listiny ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bez ohledu na to, od jakého okamžiku se tvrzení žalobce o existenci vlastnického práva odvíjí. Dle § 23 zákona o Ústavním soudu proto řízení usnesením ze dne 12. října 2005 přerušil a věc postoupil k zaujetí stanoviska plénu.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněno ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Těžiště uvedeného právního stanoviska je třeba spatřovat především ve smyslu a účelu zákonného prostředku k ochraně práva, jímž je, nebo může být určovací žaloba ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve vztahu k účelu, k němuž byly přijaty restituční předpisy. Ústavní soud zde dovodil, že "žaloba na určení práva [§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: "Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem."). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení - § 228 c. ř. s. [zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby "tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny", a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 35). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.
Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. února 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32). Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena. Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též "dekret č. 12/1945 Sb."), nebo dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále též "dekret č. 108/1945 Sb."), případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. února 1947 nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně [shodně Vážný 625; rovněž ve vztahu k dekretu č. 12/1945 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 1959: "...(soudu) ani v současné době nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu."].
Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti - například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu."
Ústavní soud tak mj. zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby. Došlo-li však k jejímu projednání, bez ohledu na výsledek sporu lze uvažovat i o dotčení práva na spravedlivý proces ve vztahu k žalovaným, dnešním vlastníkům nemovitostí.
Na základě vysloveného názorového stanoviska pléna je tedy nadále třeba posuzovat nárok i argumenty stěžovatele.
Ústavní soud znovu opakuje, že spor vedený před obecnými soudy má bez ohledu na svou formu povahu sporu o obnovení vlastnického práva, které formálně zaniklo na základě konfiskace v roce 1945. Tvrzení stěžovatele o tom že k zániku nedošlo, neboť právní důvod takového převzetí zde neexistoval, již není dnes možné přikládat právní relevanci, a to bez ohledu na to, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení nabízí, neboť zde právní důvod zániku vlastnického práva stěžovatele byl v podobě konfiskace na základě dekretů prezidenta republiky. Že ke konfiskačnímu řízení došlo, stěžovatel nepopírá, pouze má za to, že takový proces byl vadný. Ústavní soud však několikrát ve svých rozhodnutích deklaroval, a učinil tak i v odůvodnění citovaného stanoviska, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Proto též Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že dokazování okolností jednotlivých konfiskačních aktů provedených podle dekretů před rozhodným obdobím jde mimo rámec vymezený procesní úpravou žalob o určení vlastnictví. Pokud tedy stěžovatel při ústním jednání předložil k důkazu listinné doklady a Ústavní soud je připustil, učinil tak výlučně z hlediska úplnosti řízení, aniž by jimi prováděl dokazování, neboť to pro meritum řízení nepovažoval za potřebné. Žádný z předložených důkazů prokazatelně nemá vztah k předmětu řízení samému, které vyústilo ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ani listiny, jimiž stěžovatel zamýšlel prokázat údajnou ingerenci státních orgánů do soudních sporů stěžovatele a nepřípustné chování vůči němu (v podobě opatřování dle jeho názoru falešných důkazů), se netýkají projednávané věci, ani se nevztahují k soudu nebo soudci, který ve věci rozhodoval. Touto námitkou se již Ústavní soud zabýval při posuzování uplatněné námitky podjatosti, k níž byla většina těchto listin předložena. Navíc všechny skutečnosti, které mají listinami být prokazovány, nastaly až po právní moci napadených rozhodnutí a Ústavní soud k nim z toho důvodu nemůže ani přihlížet.