Jestliže Ústavní soud rozhodnutí minstra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu zrušil, nebylo přiléhavé se vydat cestou ohlášení důsledků nálezu, jak se stalo pod bodem č. 71 jeho odůvodnění. Už proto ne, že tím se věc přidělení soudce k Nejvyššímu soudu vrací do stavu před přidělením, a hodnocení takto vzniklé situace je znovu na rozhodných správních subjektech. Ústavní soud v odůvodnění nálezu zdůrazňoval (viz kupříkladu bod 29), že posuzoval výlučně spor o „rozsah kompetencí státních orgánů“ a nikoli o existenci „subjektivních práv té či oné fyzické nebo právnické osoby“, avšak navzdory tomu tato práva (Jaroslava Bureše) v odůvodnění „upravil“ tím, že se explicite vyslovil k jejich obsahu (a to zřejmě s ambicí závaznosti). Úvahy obsažené v bodu č. 71 nejenže překračují rámec sporu, jak jej sám Ústavní soud vymezil, nýbrž jsou způsobilé zavdat i důvod ke kontroverzím; je totiž k dispozici opodstatněný názor (srov. § 62 odst. 1, § 63 a § 67 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), že Jaroslav Bureš se již jmenováním prezidentem republiky a složením slibu soudcem stal, s důsledky možného zániku jeho mandátu jen cestou kárného řízení, zatímco z textu této části odůvodnění nálezu se naznačuje, že by soudcem být již neměl bez dalšího.
Ústavní soud též nemůže pominout, že u něj předsedkyně Nejvyššího soudu posléze zahájila další řízení, v němž zpochybňuje ustanovení Jaroslava Bureše do funkce místopředsedy Nejvyššího soudu. V něm bude zřejmě dotčena i otázka, zda jmenovanému tímto aktem nevznikl na původním titulu nezávislý, nový soudcovský titul, resp. (i) funkce soudce Nejvyššího soudu. Není jistě šťastné, měl-li by Ústavní soud být podezírán, že výsledek následného řízení již v řízení tomto nepřípustně předjímá.
V bodu 71 odůvodnění nálezu se Ústavní soud – bezpochyby právem – přihlašuje k prioritě „principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo“, nepodává však uspokojivé vysvětlení, proč nemá být uplatněn také vůči Jaroslavu Burešovi (ve vztahu ku správním aktem nabytému oprávnění vykonávat funkci soudce Nejvyššího soudu i pro futuro), když mu postavení třetí osoby – ve sporu dvou správních funkcionářů v řízení, jehož nebyl účastníkem – zřejmě přísluší rovněž.
VI.
Shrnutím řečeného se dospívá k závěru, že návrh předsedkyně Nejvyššího soudu, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6, měl být odmítnut jakožto návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
2. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila k výroku i k odůvodnění nálezu
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezusp. zn. Pl. ÚS 17/06, kterým bylo plénem Ústavního soudu rozhodnuto o kompetenčním sporu mezi státními orgány ve věci přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, pro něž uvádím tyto důvody:
1. Domnívám se, že řešení otázky, zda přidělení konkrétního soudce k Nejvyššímu soudu je či není platné z důvodu tvrzené absence souhlasu předsedy tohoto soudu podle § 70 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSS“), nemá povahu kompetenčního konfliktu, k jehož projednání by byla dána pravomoc Ústavního soudu. Ve věci nejde ani o „spor o rozsah kompetencí“, o němž mluví ustanovení článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, ani o „spor mezi státními orgány … o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy“, zmiňovaný v ustanovení § 120 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Kompetence ministra spravedlnosti přidělit soudce k výkonu funkce k určitému soudu podle § 67 odst. 1 ZSS je naprosto jednoznačná, žádný spor o ní neexistuje.
Zákon o soudech a soudcích stanoví pro proces přidělování k Nejvyššímu soudu určité podmínky: Vedle podmínky souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, zakotvené v § 70 ZSS, je to např. ... skutečnost, že soudce „vykonával právnickou činnost … nejméně 10 let“ a že „jeho vysoké odborné znalosti dávají záruky řádného výkonu funkce u příslušného soudu“, jak to vyžaduje ustanovení § 67 odst. 1 ZSS. Je také stanovena povinnost předsedy Nejvyššího soudu předložit návrh na přidělení soudce k Nejvyššímu soudu k vyjádření soudcovské radě Nejvyššího soudu podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. b) a odst. 2. Všechny tyto podmínky jsou zakotveny v „obyčejném“ zákoně, nemají ústavněprávní dimenzi. O jejich dodržení mohou vzniknout skutkové pochybnosti, nevidím však žádný ústavněprávní důvod k tomu, aby přezkoumávání dodržení jedné z řady těchto podmínek, tj. udělení souhlasu k přidělení soudce předsedou Nejvyššího soudu, bylo chápáno jako „kompetenční konflikt“, k jehož řešení by byl povolán Ústavní soud.
Spornou věcí v dané kauze je toliko jednotlivé (dílčí) procedurální pravidlo o součinnosti různých orgánů, nikoliv samotná kompetence rozličných státních orgánů.
2. Argumentaci obsaženou v bodě 40 odůvodnění nálezu, jíž se Ústavní soud při posouzení nynější věci jako kompetenčního konfliktu podle článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy odvolává na názor vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/01(publ. pod č. 285/2001 Sb.), nepokládám za přesvědčivou.
Jak skutkové okolnosti, tak povaha právních předpisů, z jejichž interpretace byl tehdejší spor odvozován, jakož i ústavní postavení aktérů sporu (tehdy šlo o kompetence prezidenta a premiéra), jsou zásadně odlišné od situace v nynější věci. Podle mého názoru se nelze dovolávat analogie obou věcí, protože obě věci jsou svou povahou jiné.
3. Zásadně nesouhlasím s názorem vysloveným v bodech 47 a 49 odůvodnění nálezu, podle něhož předsedkyně Nejvyššího soudu vystupovala v dané sporné kauze, tj. při přidělování soudce k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu, jako „reprezentant soudní moci“.
Obsah pojmu „soudní moc“, aplikovatelný v úvahách o dělbě moci ve státě, je charakterizován v článku 90 Ústavy – soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem „poskytovaly ochranu právům“. Z povahy věci plyne, že tuto ochranu poskytují soudy subjektům stojícím vně soudní soustavy, tj. zejména fyzickým a právnickým osobám. Obsahově je soudní moc charakterizována též v ustanovení § 2 ZSS, kde se mluví o věcech občanskoprávních, trestních a dalších, stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
Nic z toho se nevztahuje na kompetenci předsedy Nejvyššího soudu, upravenou v § 70 ZSS. Vyslovení souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce k výkonu funkce k Nejvyššímu soudu nemá nic společného s „poskytováním ochrany právům“ a s vykonáváním soudní moci. Nejde o rozhodovací činnost, nýbrž o součást výkonu „státní správy Nejvyššího soudu“, o níž se zmiňuje ustanovení § 15 odst. 2 ZSS.
Na povaze tohoto odlišení soudní moci a státní správy soudu nic nemění ani ustanovení § 74 odst. 3 ZSS, které funkci předsedy soudu (při posuzování slučitelnosti funkce předsedy s funkcí soudce) nepovažuje „za funkci ve veřejné správě“; tímto ustanovením dal zákonodárce zřetelně najevo, že výkon funkce předsedy soudu není obsahem moci soudní (jinak by toto ustanovení ztrácelo jakýkoli smysl).
Úvaha o tom, že v daném případě stojí „na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonná“ (bod 49 odůvodnění nálezu), jíž se patrně má implicitně naznačit potenciální ústavněprávní rozměr této záležitosti, je podle mého názoru nepřípadná. Jak ministr spravedlnosti, tak předseda Nejvyššího soudu vystupují v procesu přidělování soudce k soudu jako správní orgány, nikoliv jako orgány moci soudní, k žádnému přesahu moci výkonné do moci soudní zde nedochází.
4. O tom, že participace předsedy soudu na procesu přidělování soudce k určitému soudu není v českém soudním systému chápána jako výraz dělby moci ve státě, svědčí i to, že ani Ústava, ani zákon o soudech a soudcích nestanoví podmínku vyslovení souhlasu předsedy soudu s přidělením soudce k soudu na úrovni okresních, krajských a vrchních soudů. Těžko mohu usuzovat, proč zákonodárce zakotvil tuto spoluúčast toliko u předsedy Nejvyššího soudu (§ 70 ZSS) a u předsedy Nejvyššího správního soudu (§ 121 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní); lze se domnívat, že zákonodárce k tomu vedly spíše konkrétní historické souvislosti, nikoliv ústavněprávní důvody.
5. Ostatně podle mých poznatků ani zahraniční ústavní nebo zákonné normy nevyžadují při přidělování soudců ke konkrétním soudům žádnou spoluúčast předsedů soudů.
Jako příklad takového řešení lze uvést např. německou úpravu:
Podle zákona o volbě soudců (Richterwahlgesetz, BGBl 1950, 368, ve znění zákona BGBl 2005, I, 3178) jsou soudci povoláváni k nejvyšším spolkovým soudům příslušným spolkovým ministrem společně s Výborem pro volbu soudců (tento výbor je tvořen zemskými ministry spravedlnosti a zástupci Spolkového směnu). Tento postup se týká i povolávání soudců Spolkového soudního dvora – tehdy spolupůsobí spolkový ministr spravedlnosti společně s Výborem pro volbu soudců (§ 125 Gerichtsverfassungsgesetz, BGBl 1950, 455, 512, 513, ve znění zákona BGBl 2006, I, 866). Po povolání soudce k některému z nejvyšších spolkových soudů následuje jeho jmenování do funkce spolkovým prezidentem. V celé této proceduře se nevyžaduje jakákoliv spoluúčast předsedy soudu.
6. Protože nesouhlasím s názorem vysloveným v bodě 49 odůvodnění nálezu, že v této záležitosti jde o jakýsi konflikt mezi mocí soudní a mocí výkonnou, nemohu akceptovat ani tvrzení, že jde o „závažný kompetenční spor“, který by prý při absenci zásahu Ústavního soudu snad „zůstal nerozřešen jen proto, že by tu jakoby nebyl nikdo k jeho rozhodnutí povolaný“. Následující úvahy obsažené v odůvodnění nálezu o tom, že „by bylo očividně popřením principů právního státu odepřít přípustnost návrhu v takto (naznačeně) vyhrocené situaci“, neměly být podle mého názoru v nálezu vůbec vyslovovány, zejména pokud jsou doprovázeny spekulativními ilustracemi hypotetických excesivních postupů ministra, které v daném případě nebyly v řízení před Ústavním soudem prokázány; ze skutkových okolností případu nelze podle mého názoru vyvodit žádný jednoznačný a očividný („prima facie“) závěr o svévolnosti postupu ministra spravedlnosti.
7. Pokud v daném případě navrhovatelka vznáší pochybnosti o zákonnosti nebo o korektnosti postupu ministra, nebylo podle mého názoru potřebné, aby se věcí zabýval Ústavní soud a aby věc řešil jako kompetenční spor podle článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. V oblasti státní správy lze v důsledku jejího hierarchického uspořádání řešit nápravu případných vadných procesních postupů kontrolními a přezkumnými mechanismy existujícími uvnitř této soustavy, eventuálně též prostředky správního soudnictví.
Systém vzájemných brzd, kontrol a vyvažování státních mocí a přezkoumávání postupu státních orgánů, existující v demokratickém právním státu, zná celou škálu právních a mimoprávních nástrojů, kterými lze dosáhnout řádného výkonu funkcí státních orgánů; v případech hrubých excesů při výkonu funkcí existuje i možnost zvažovat trestněprávní odpovědnost příslušných funkcionářů, k dispozici jsou též nástroje prosazující politickou odpovědnost členů vlády apod. Nikoliv každé procedurální spory mezi státními orgány je třeba řešit soudními spory nebo dokonce spory vedenými u Ústavního soudu.
8. Nepokládám za správné tvrzení, obsažené v bodě 70 odůvodnění nálezu, že v dané věci došlo postupem ministra spravedlnosti k porušení ústavněprávního principu secundum et intra legem, vyjádřeného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle mého názoru nelze takto kvalifikovat každé, i méně závažné porušení procedurálního právního pravidla ve vztazích mezi státními orgány navzájem. Ústavněprávní rozměr nabývá toto pravidlo vázanosti platným právem pouze tehdy, pokud jeho narušením dojde k zásahu do lidských práv a svobod nebo jde-li o skutečný kompetenční konflikt předpokládaný v ustanovení článku 87 odst. 1 písm. k) Ústavy.
9. Za nepřípadnou považuji argumentaci, použitou v bodech 56 až 61 odůvodnění nálezu, odvolávající se na ustanovení čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu o přechodu pravomocí na místopředsedu Nejvyššího soudu v době, kdy předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci. Problém „dlouhodobosti“ nebo „krátkodobosti“ by byl zajisté relevantní v případě takové nepřítomnosti předsedy, která je způsobena např. pracovní neschopností ze zdravotních důvodů nebo služební cestou. V daném případě však byla situace zcela jiná, neboť předsedkyně Nejvyššího soudu byla předtím odvolána prezidentem republiky. Pokud místopředseda zastupoval předsedkyni do doby, než se stalo vykonatelným usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006sp. zn. II. ÚS 53/06ztrácí podmínka dlouhodobosti jakýkoli argumentační smysl.
10. Pochybnost ve mně vzbuzují též úvahy vyslovené v bodě 65 odůvodnění nálezu o tom, že jednou udělený souhlas předsedy soudu k přidělení soudce lze dodatečně samotným předsedou přehodnocovat a eventuálně odvolat. Pokud takový závěr není blíže konkretizován omezujícími podmínkami, pokládám jej za přinejmenším sporný.
I když zákonem o soudech a soudcích není blíže upravena formální stránka tohoto „souhlasu“, bylo by potřebné se zabývat materiální stránkou tohoto autoritativního aktu státního orgánu. Případná komparace s jinými oblastmi práva může vyvolat otázku, zda souhlas podle § 70 ZSS není analogicky připodobnitelný např. ke správnímu rozhodnutí podle ustanovení § 67 a násl. správního řádu. Je namístě klást si otázku, zda tento akt nevyvolává externí účinky a zda nějak nezasahuje do sféry subjektivních práv jiných osob (v tomto případě přidělovaného soudce), zda nezakládá legitimní očekávání a práva nabytá v dobré víře. Při kladné odpovědi na tyto otázky by pravděpodobně kategorická úvaha o libovolném odvolávání uděleného souhlasu nebyla namístě. Není také zodpovězena otázka, zda by ministr spravedlnosti musel zpětvzetí souhlasu předsedou respektovat. Ústavní soud se v nálezu s těmito otázkami nijak nevypořádává.
11. Pokud by bylo hypoteticky připuštěno, že navrhovatelkou předestřený spor má povahu kompetenčního konfliktu, potom by snad bylo možno uvažovat o kompetenčním konfliktu řešeném Nejvyšším správním soudem podle soudního řádu správního. I když legální definice v ustanovení § 97 tohoto zákona nedopadá doslovně na tuto posuzovanou kauzu, bylo by snad možno interpretací tento závěr dovodit. Taková interpretace by byla podle mého názoru případnější než negativní závěr vyslovený v bodě 47 odůvodnění nálezu.
Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že návrh měl být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnut, protože jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
3. Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma k výroku nálezu
Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. I když připustím, že předseda Nejvyššího soudu je státním orgánem, nejde v případě vymezeném návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu o kompetenční spor ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy. Ani jedna ze stran sporu totiž nezpochybňuje kompetenci ministra přidělit soudce k Nejvyššímu soudu teprve poté, co k tomu dala souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu. Tedy, vyjdeme-li z Weyrovy definice kompetence citované v nálezu, není spor o to, co ministr spravedlnosti „smí“ v souvislosti s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, ale pouze o to, zda v konkrétním případě byl místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn souhlas vydat za předsedkyni Nejvyššího soudu. Jde tedy nikoliv o posouzení kompetence ministra přidělit soudce k NS a kompetenci předsedy Nejvyššího soudu k tomuto přidělení dát souhlas, ale o spor mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a místopředsedou Nejvyššího soudu, za jakých podmínek ji mohl zastoupit při udělení tohoto souhlasu.
V tomto konkrétním případě proto nejde o spor státních orgánů o rozsah kompetence, ale o spor mezi dvěma nejvyššími představiteli jednoho státního orgánu o podmínkách, za nichž může funkčně nižší představitel zastupovat funkčně vyššího. Za takovéto situace jde čistě o otázku platnosti či neplatnosti výsledného správního aktu. V rámci řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle hlavy druhé devátého oddílu části druhé zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud vyslovit neplatnost správního aktu jen v případě, že byl vydán státním orgánem, který si nesprávně vyložil rozsah svojí kompetence. Tak tomu však v daném případě není, a proto měl být návrh předsedkyně Nejvyššího soudu zamítnut.
Argumentace nálezu odkazem na nálezsp. zn. Pl. ÚS 14/01není přiléhavá, protože tehdy předmětem sporu byla kompetence prezidenta jmenovat členy bankovní rady České národní banky bez kontrasignace předsedy vlády, nebo pouze s touto kontrasignací. Čili spor byl o rozsah kompetence prezidenta při jmenování členů bankovní rady. Šlo přitom o kladný kompetenční spor, ve kterém si prezident vyložil svoji kompetenci jmenovat členy bankovní rady ve své výlučné kompetenci, a vláda mu toto právo upírala a tvrdila, že tak může učinit jen v součinnosti s ní. V daném případě však, jak bylo vyloženo shora, spor není o to, že k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je zapotřebí souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu, ale o to, zda tento souhlas byl udělen řádně.
Kromě toho mám pochybnosti o správnosti argumentace, kterou se zdůvodňuje vyhovující výrok. Je vnitřní záležitostí Nejvyššího soudu, jak si upraví otázku zastupování předsedy místopředsedou, a není věcí subjektů stojících mimo tuto instituci aby zkoumaly, zda vnitřní předpisy této instituce byly dodrženy a ve světle toho aby byla posuzována otázka, zda např. místopředseda soudu překročil své pravomoci dané mu vnitřní úpravou. Přijmeme-li jako fakt, že místopředseda v případě dlouhodobé nepřítomnosti předsedy ho může zastupovat v plném rozsahu, tedy např. udělit souhlas s přidělením soudce k NS, ač zákon výslovně stanoví, že souhlas uděluje předseda, pak podle mého názoru není věcí ministra, aby zkoumal, zda předseda byl již dostatečně dlouho nepřítomen, aby ho mohl místopředseda zastupovat. Potom totiž stojíme před otázkou, jak dlouho musí být předseda nepřítomen, aby ho místopředseda mohl zastoupit při pokynu bance k výplatě mezd pro zaměstnance soudu, jak dlouho musí být nepřítomen, aby místopředseda mohl svolat plénum Nejvyššího soudu, a jak dlouho musí být nepřítomen, aby mohl udělit souhlas k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ministrem spravedlnosti. Takové nejistotě nelze vystavovat žádný subjekt stojící vně Nejvyššího soudu, a to ani v rovině výkonu práv, vyplývajících z veřejného práva. Stejně tak si nemyslím, že je věcí ministra, aby zkoumal, zda byl řádně a způsobem u NS obvyklým vyžádán souhlas soudcovské rady.
Avšak i kdyby byly akceptovány závěry nálezu z hlediska výkladu pojmu „dlouhodobé nepřítomnosti“, pak v případě odvolání nejde o dlouhodobou nepřítomnost, ale o stav, že předseda Nejvyššího soudu není vůbec. Je to situace srovnatelná s případem úmrtí předsedy Nejvyššího soudu v době výkonu funkce nebo jeho rezignace. V intencích úvah odůvodnění nálezu se nabízí otázka, jak dlouho by musel čekat místopředseda Nejvyššího soudu, aby mohl převzít všechny pravomoci předsedy? Jsem přesvědčen, že v okamžiku, kdy předseda Nejvyššího soudu zemře, odstoupí, nebo je odvolán ze své funkce, přebírá veškeré jeho pravomoci místopředseda.
Zpochybňovat akt dání souhlasu k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu místopředsedou tím, že neuplynula dostatečně dlouhá doba nepřítomnosti předsedy v důsledku jeho odvolání, znamená zpochybňovat všechny akty, které místopředseda učinil v době mezi odvoláním a doručením rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že ze strany místopředsedy Nejvyššího soudu byla podniknuta řada nestandardních kroků, které se vymykaly běžné praxi, jak se v předchozích obdobích postupovalo při obsazování místa soudce Nejvyššího soudu, a to konkrétně způsob, jak si vyžadoval souhlas soudcovské rady, a že sdělil svůj souhlas ministrovi spravedlnosti telefonicky, avšak posuzování nestandardnosti těchto kroků podle mého názoru není v kompetenci Ústavního soudu, ale předsedkyně Nejvyššího soudu. Ústavní soud není soudem, který by měl řešit personální otázky Nejvyššího soudu.
V odůvodnění nálezu se připouští možnost odvolání souhlasu s přidělením soudce k Nejvyššího soudu předsedkyní Nejvyššího soudu. Nález se nevypořádává s otázkou vyjádření soudcovské rady, které si musí předseda Nejvyššího soudu vyžádat před tím, než souhlas udělí. Jde o to, zda si musí vyžádat její vyjádření, chce-li odvolat souhlas, který byl dán na základě jejího vyjádření. Další pochybnosti mám i pokud jde o výklad § 50 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Existence lhůt tam uvedených nevylučuje podle mého názoru, aby vyjádření soudcovské rady nebylo uděleno před uplynutím těchto lhůt, a neurčením lhůty, do kdy se má rada vyjádřit, se nestává návrh předsedy Nejvyššího soudu na vyjádření se soudcovské rady k přidělení soudce k Nejvyššímu soudu neplatným, neboť tato lhůta má význam toliko pro vznik zákonné domněnky souhlasu soudcovské rady. Pokud lhůta stanovena není, má to jediný důsledek, a sice, že tato zákonná domněnka nemůže nastat.
4. Odlišné stanovisko soudce Pavla Rychetského k výroku i k odůvodnění nálezu
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti vlastnímu derogačnímu výroku, tak proti některým hmotněprávním argumentacím obsaženým v odůvodnění nálezu.
1. Můj zásadní nesouhlas s nálezem se opírá o závěr, že v daném případě nebyla naplněna základní podmínka řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a § 120 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaných ustanovení Ústavní soud rozhoduje o sporech státních orgánů o rozsah jejich kompetencí. V daném případě bylo návrhem předsedkyně Nejvyššího soudu napadeno rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým došlo podle § 70 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), k přidělení soudce J. B. k výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu (dále též „NS“). Navrhovatelka přitom nezpochybňovala pravomoc ministra k vydání takového rozhodnutí, a namítala pouze absenci zákonné podmínky předchozího souhlasu předsedy NS s tímto přidělením. Při materiálním chápání a výkladu práva tedy měl ÚS posuzovat návrh dle jeho obsahu (a nikoli dle jeho označení), přičemž z obsahu návrhu bez nejmenších pochyb vyplývá, že jde o návrh zpochybňující platnost aktu ministra. Tento akt je dle mého soudu řídícím správním aktem sui generis a s ohledem na výsledky dokazování se sice ztotožňuji s většinou závěrů nálezu o jeho vadách, avšak tento závěr by neměl mít žádný vliv na otázku, zda byla v daném případě založena kompetence Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy. Většina pléna Ústavního soudu dovozuje, že v daném případě jde o pozitivní kompetenční konflikt specifického typu. Z důvodů, které dále uvádím, jsem přesvědčen, že nejde o kompetenční konflikt mezi dvěma státními orgány, avšak pokud by stav, kdy ministr spravedlnosti rozhodl o přidělení soudce k NS bez předchozího souhlasu předsedy NS, mohl být interpretován jako kompetenční konflikt – mohlo by jít jedině o kompetenční konflikt negativní – bez souhlasu předsedy NS nebyla pravomoc ministra spravedlnosti naplněna. Ústavní soud řeší podle shora citovaných ustanovení spory o kompetenci mezi státními orgány. Zatímco není pochyb o tom, že ministr spravedlnosti je státním orgánem, soudím, že tyto pochybnosti lze mít v případě funkce předsedy Nejvyššího soudu. Za státní orgán je třeba považovat takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Nemohu se tudíž ztotožnit s argumentací nálezu, který povahu státního orgánu předsedy Nejvyššího soudu dovozuje tvrzením, že jde o „orgán orgánu“ anebo o „reprezentanta soudní moci“. Ani jedno z těchto označení totiž ještě pravomoc k výkonu státní moci ve shora uvedeném smyslu nezakládá. Nejvyšší soud je vrcholem soustavy obecných soudů, kterým Ústava a právní řád svěřují výlučnou kompetenci jménem státu („jménem republiky“) k poskytování ochrany práv a rozhodování o vině a trestu (čl. 90 Ústavy). Žádná z těchto pravomocí však není přenesena na předsedu soudu kteréhokoli stupně včetně Nejvyššího soudu, takže doktrína formulovaná F. Weyrem jako „orgán orgánu“ není na funkci předsedy Nejvyššího soudu aplikovatelná. Jediná „vnější“ pravomoc předsedy Nejvyššího soudu je založena právě v § 70 zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů v podobě podmínky jeho souhlasu s přidělováním soudců k NS, avšak nelze ji podle mého názoru interpretovat jako výkon pravomoci orgánu státní moci ve smyslu teorie „orgán orgánu“, ale jako součinnost při státní správě soudů. Pojem „reprezentant soudní moci“ pak v sobě neobsahuje jiný než toliko symbolický obsah a nečiní z nositele takového označení státní orgán nadaný pravomocí jednat či rozhodovat jménem státní moci.
2. S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě se nejednalo o kompetenční spor, a nebyla tudíž založena kasační pravomoc Ústavního soudu, uplatňuji k vlastnímu odůvodnění nálezu pouze dvě výhrady. Především nesouhlasím s argumentací ohledně interpretace pojmu „dlouhodobost“ ve vztahu k neobsazené funkci předsedy Nejvyššího soudu. Jsem toho názoru, že došlo-li postupem podle v rozhodné době platného zákona k odvolání předsedy NS z funkce, nelze apriori dovozovat, že ještě nejde o rozhodnutí s dlouhodobým účinkem a místopředseda NS má po jakousi – blíže nedefinovanou – dobu vyčkávat, zda již nastalo splnění podmínky dlouhodobosti. V daném případě – pokud by ovšem byla založena pravomoc Ústavního soudu k posuzování platnosti a účinnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti – by k závěru o neodstranitelné vadě jeho rozhodnutí postačovalo zjištění, že usnesením o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o odvolání předsedkyně z funkce byla tato do funkce předsedy Nejvyššího soudu „reinstalována“ a předepsanou formou adresovala ministrovi svůj nesouhlas s přidělením soudce J. B. k Nejvyššímu soudu.
Druhou připomínku k odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 17/06, proti kterému tímto separátním vótem brojím, je můj výrazný nesouhlas s pasáží pod bodem č. 71, větou in fine. Ústavní soud v této pasáži odůvodnění sice správně argumentuje, že v daném případě nelze v souladu s principem proporcionality přiznat kasačnímu výroku účinky ex tunc a to s ohledem na princip ochrany důvěry třetích osob v právo (ochrany dobré víry), a lze k tomu jen dodat, že jde i o ochranu nabytých práv. Na závěr této pasáže však Ústavní soud za použití argumentace a contrario „připomíná, že ode dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu v důsledku pozbytí platnosti rozhodnutí o přidělení soudce by již rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, v němž by zasedal JUDr. J. B., zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.“. Ústavní soud je podle ustálené doktríny negativním zákonodárcem s pravomocí, kterou lze pojmenovat jako superkasační. Nepřísluší mu tudíž úvahy de lege ferenda, resp. jim nelze přiznat obecně závazný charakter ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. To platí i v případě výroku Ústavního soudu ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů, ve kterých je úlohou Ústavního soudu tento rozsah vymezit a eventuálně zrušit rozhodnutí, kterým byl takto vymezený rozsah překročen. V daném případě však Ústavní soud v závěrečné větě bodu č. 71 odůvodnění vyslovil závěr, že soudce J. B. není okamžikem vykonatelnosti nálezu oprávněn k výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu, a to ačkoliv Ústavnímu soudu je z jiného – dosud nerozhodnutého – sporu známo, že rozhodnutím prezidenta republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy byl v mezidobí J. B. jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu.
5. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka k odůvodnění nálezu
Moje odlišné stanovisko směřuje pouze do odůvodnění nálezu, resp. k poslední větě sub 71.
Navrhl jsem neúspěšně, aby tato věta byla raději z odůvodnění nálezu vypuštěna, a to poté, kdy jsem neprosadil v diskusi, aby mezi části věty „v němž zasedal JUDr. Jaroslav Bureš“, a „zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny“ byla vložena dle mého upřesňující slova „v důsledku tohoto přidělení“.
V ostatním jsem s odůvodněním nálezu ve shodě.