49. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemůže připustit, aby v situaci, kdy závažný kompetenční spor mezi dvěma významnými orgány státní moci, reprezentujícími na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonnou, zůstal nerozřešen jen proto, že by tu jakoby nebyl nikdo k jeho rozhodnutí povolaný, z čehož by rezultovalo, že v takovém případě vždy – do důsledků vzato – bude považován za správný a ústavním principům i zákonu vyhovující právní názor zastávaný mocí výkonnou, a to dokonce i v situacích, kde by naznačený závěr byl absurdní [např. ministr spravedlnosti by při přidělení toho či onoho soudce k Nejvyššímu soudu naprosto ignoroval zákon a svoji kompetenci svévolně realizoval zcela sám (tedy bez souhlasu jakéhokoliv funkcionáře Nejvyššího soudu i bez vyjádření jeho soudcovské rady); v demokratickém právním státě, za který se Česká republika prohlašuje, je vyloučeno, aby takovýto svévolný akt byl nepřezkoumatelný, a tudíž vzdor jeho zjevné nezákonnosti, ba protiústavnosti, nezrušitelný]. Uzná-li se, že by bylo očividně popřením principů právního státu odepřít přípustnost návrhu v takto (naznačeně) vyhrocené situaci, podává se tím současně, že návrh je projednatelný (v rozsahu věcné působnosti Ústavního soudu), i v případech, kde postup ministra spravedlnosti nelze označit za svévolný prima facie. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že žádný jiný orgán než Ústavní soud vykonávající pravomoc zakotvenou ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy není příslušný k rozhodování vzniklého kompetenčního sporu mezi navrhovatelkou a ministrem spravedlnosti, a že jde tudíž o návrh přípustný. V důsledku již uvedené provázanosti všech tří předběžně řešených otázek (srov. odstavec 31) řečené platí – jak již vysvětleno – i ve vztahu k oprávnění Ústavního soudu věc rozhodovat a ve vztahu k aktivní legitimaci navrhovatelky.
50. Z uvedených důvodů uzavřel Ústavní soud, že navrhovatelka byla k podání návrhu oprávněna, dále že Ústavní soud je k jeho projednání příslušný a že jde o návrh přípustný. Ježto návrh splňoval i ostatní formální náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu, mohlo být přistoupeno k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
VII.
51. Ústavní soud po zvážení skutkových a právních okolností případu shledal návrh důvodným.
52. Ústavní soud v souladu s principy stanovenými předchozí judikaturou v projednávaném kompetenčním sporu rozhodoval pouze v kontextu konkrétní věci, v níž k uvedenému sporu došlo, a to po uplatnění sporné kompetence vydáním meritorního rozhodnutí na základě relevantních ustanovení právního řádu, jejichž eventuální protiústavnost nebyla tvrzena a nebyla Ústavním soudem ani zjištěna (srov.III. ÚS 429/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 64, str. 71); těmito ustanoveními v projednávané věci jsou:
- § 67 odst. 1 věta první zákona o soudech a soudcích: „Po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.“
- § 70 zákona o soudech a soudcích: „K výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.“
- § 121 odst. 2 zákona o soudech a soudcích: „Místopředseda Nejvyššího soudu a místopředsedové vrchních soudů vykonávají státní správu těchto soudů v rozsahu určeném jejich předsedou.“
- čl. 25 odst. 1 písm. o) jednacího řádu Nejvyššího soudu NS01/2004: „Předseda Nejvyššího soudu vydává Jednací řád Nejvyššího soudu.“
- čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu NS01/2004: „Místopředseda Nejvyššího soudu zastupuje předsedu Nejvyššího soudu v době jeho nepřítomnosti; v době, kdy předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci, zastupuje jej v plném rozsahu; za přítomnosti předsedy Nejvyššího soudu vykonává jeho pravomoci, je-li jejich výkonem pověřen.“.
53. Jádro projednávaného případu spočívá v právní otázce, zda a za jakých okolností může místopředseda Nejvyššího soudu dát souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, resp. zda a za jakých okolností může místopředseda Nejvyššího soudu v plném rozsahu vykonávat oprávnění plynoucí z funkce předsedy Nejvyššího soudu; jde tedy o kompetenční konflikt mezi státními orgány (ministrem spravedlnosti a předsedou Nejvyššího soudu) spočívající v řešení otázky, je-li – a za jakých podmínek – místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn činit úkony dle ustanovení § 50 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 50 odst. 1 písm. b) a dle ustanovení § 70 zákona o soudech a soudcích.
54. Z ustanovení § 121 odst. 2 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že pravomoc k výkonu (státní) správy Nejvyššího soudu je svěřena výlučně předsedovi; ten jí může pověřit místopředsedu, který sám o sobě nemá v tomto smyslu žádnou pravomoc. Od toho se odvíjí i jistá jeho podřízenost předsedovi, neboť při neplnění předsedovy koncepce vedení soudu má předseda možnost delegované pravomoci opět odebrat.
55. Za právní podklad přenosu části pravomocí předsedy Nejvyššího soudu na místopředsedu(y) je třeba považovat čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu. Celé ustanovení čl. 26 je pak třeba vykládat s ohledem na zákonná ustanovení, jejich účel a smysl. Jednotlivé věty čl. 26 odst. 1 nemohou být vykládány izolovaně. Z věty první v kontextu věty druhé a třetí tak například neplyne, že místopředseda má neomezenou pravomoc předsedy vždy a v každé době jeho nepřítomnosti. Tu naopak má, jestliže předseda dlouhodobě nemůže vykonávat svou funkci.
56. K tomu, aby na místopředsedu přešly veškeré pravomoci předsedy je třeba, aby byla splněna podmínka dlouhodobé nemožnosti výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu. Lze tedy v tomto ohledu souhlasit s tvrzením ministra spravedlnosti, který ve svém vyjádření k návrhu váže zastupování předsedy Nejvyššího soudu v plném rozsahu jeho místopředsedou právě k dlouhodobému nevykonávání funkce.
57. Definici pojmu „dlouhodobá nemožnost výkonu funkce“ zákon o soudech a soudcích ani jednací řád Nejvyššího soudu neobsahuje.
Pojem „dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci“, jehož naplnění je nezbytnou podmínkou přechodu všech oprávnění předsedy Nejvyššího soudu na jeho místopředsedu, je tedy třeba obvyklými výkladovými metodami interpretovat. Tento zákonem vyjádřený obrat lze v projednávaném případě obecně definovat jako vychýlení od normativně projektovaného stavu, tedy od stavu právním předpisem předpokládaného. Jde o stav, kdy po dlouhou dobu nemohou být uskutečňována oprávnění udělená předsedovi Nejvyššího soudu. Slovní spojení „… předseda dlouhodobě nemůže vykonávat …“ znamená, že existují okolnosti (překážky), pro něž nemůže být vykonávána funkce předsedy Nejvyššího soudu. Tato dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci předsedy Nejvyššího soudu musí být tedy založena objektivními podmínkami, například déle trvající nepřítomností. Tou lze rozumět nepřítomnost, která jde nad obvyklou nepřítomnost předsedy spojenou s běžným výkonem jeho funkce. Z pohledu systematické metody výkladu lze poznamenat, že obecně platnou legální definici pojmu „dlouhodobá nemožnost vykonávat funkci“ či alespoň pojmu „dlouhodobost“ nelze najít v žádném právním předpise, neboť jiné právní předpisy definují povětšinou pouze pojem „dlouhodobě“, a to jen ve vztahu ke konkrétním právním institutům pro účely konkrétního právního předpisu (např. § 26 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Je tedy nutno posuzovat splnění podmínky „dlouhodobé nemožnosti vykonávat funkci“ s ohledem na účel tohoto pojmu a s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Účelem zakotvení oprávnění místopředsedy Nejvyššího soudu v době nepřítomnosti předsedy Nejvyššího soudu je zájem na zachování řádného fungování Nejvyššího soudu v situacích neobvykle dlouhé výluky potence předsedy funkci vykonávat; bylo by popřením tohoto účelu, pokud by se mohl i v situacích jiných ujímat místopředseda oprávnění, jež jinak náležejí ze zákona výlučně předsedovi. Představa, že by tak mohl místopředseda konat například v době služební cesty, dovolené či krátkodobé pracovní neschopnosti předsedy je neudržitelná; připuštěním její správnosti by došlo namísto naplnění naznačeného účelu k chaosu a rozvratu funkčnosti Nejvyššího soudu, nehledě na to, že by takovýmto postupem mohl místopředseda Nejvyššího soudu hatit odpovědnost, resp. spoluodpovědnost předsedy Nejvyššího soudu (založenou ustanovením § 70 zákona o soudech a soudcích) za personální složení Nejvyššího soudu.
58. Navrhovatelka byla z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu odvolána dne 2. 2. 2006. Místopředseda Nejvyššího soudu požádal dopisem ze dne 6. 2. 2006 soudcovskou radu Nejvyššího soudu ve smyslu § 50 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích o vyjádření k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu. Místopředseda tedy počal vykonávat oprávnění náležející pouze předsedkyni Nejvyššího soudu již druhý pracovní den po jejím odvolání, neboť na dny 4. 2. 2006 a 5. 2. 2006 připadla sobota a neděle. Souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu udělil místopředseda Nejvyššího soudu (dle svého tvrzení telefonicky) dne 9. 2. 2006, tedy pátý pracovní den po odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu.
59. Ze shora uvedeného je zřejmé, že místopředseda činil úkony, jejichž provedení náleží pouze předsedkyni, takřka ihned po jejím odvolání, aniž by bylo možno čas uplynuvší od odvolání předsedkyně považovat za dlouhodobé nevykonávání funkce předsedy Nejvyššího soudu.
60. Nelze přitom souhlasit s argumentem spočívajícím v tom, že předsedkyně Nejvyššího soudu byla odvolána, a proto bylo možno předpokládat, že funkce předsedy Nejvyššího soudu nebude (dlouhodobě) vykonávána. Okamžik přechodu oprávnění předsedy na místopředsedu je totiž vázán až na uplynutí doby avizující dlouhodobost existujícího stavu; tou zajisté není doba několika dnů. Při pravidelném běhu událostí nelze očekávat, že by okamžik zániku funkce předsedy Nejvyššího soudu splýval s okamžikem jmenování předsedy nového; z toho však neplyne, že takto nastalé „interregnum“ otevíralo by místopředsedovi Nejvyššího soudu bezprostředně a bezpodmínečně po jeho započetí dveře k okamžitému výkonu všech práv, která zákon výslovně svěřuje toliko předsedovi Nejvyššího soudu. I když čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu explicitně nevyjádřil, že za „dlouhodobou“ nepřítomnost předsedy Nejvyššího soudu nutno při použití argumentu a minori ad maius považovat i nezvratný stav této nepřítomnosti založený např. nepřezkoumatelným a nezrušitelným zánikem funkce předsedy (např. v důsledku jeho úmrtí), neznamená to ještě, že plný rozsah na místopředsedu přecházejících kompetencí by tímto mohl být založen bez naplnění podmínek dalších. Těmi jsou důvodnost a naléhavost výkonu těchto kompetencí, pročež není např. akceptovatelné v mezidobí do jmenování nového předsedy Nejvyššího soudu, aby jeho místopředseda okamžitým souhlasem podpořil bleskurychlé rozhodnutí ministra spravedlnosti měnící složení Nejvyššího soudu.
61. Uvádí-li místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera, že dne 9. 2. 2006 udělil souhlas s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu telefonicky, nelze této formě projevu vůle v posuzovaných souvislostech přiznat právní relevanci ve smyslu úkonu řádně učiněného dle ustanovení § 70 zákona o soudech a soudcích, a to vzhledem k požadavku zajištění právní jistoty a též i s přihlédnutím k ustálené praxi. Za daných okolností nutno dospět k závěru, že místopředseda Nejvyššího soudu udělil souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu právně relevantní formou teprve doručením takto jím písemně vyjádřeného souhlasu ministru spravedlnosti dne 13. 2. 2006, tj. až po dni nabytí vykonatelnosti usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006sp. zn. II. ÚS 53/06(nepublikováno), jímž bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové z funkce. Vycházeje z interpretace čl. 26 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího soudu vyložené v odstavci 60, tak nebyla naplněna podmínka pro přechod „plného rozsahu“ kompetencí předsedy na místopředsedu Nejvyššího soudu, nehledě na to, že – jak bude i dále podrobně vysvětleno – za situace nastalé v důsledku vykonatelnosti citovaného usnesení Ústavního soudu tak jako tak nemohl místopředseda Nejvyššího soudu výlučnou kompetenci jeho předsedkyně na sebe atrahovat.
62. Lze tedy konstatovat, že podmínky pro vznik zastupování předsedkyně Nejvyššího soudu místopředsedou v plném rozsahu nebyly splněny a místopředseda Nejvyššího soudu oprávnění k udělení souhlasu s přidělením soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu neměl. [Nutno v této souvislosti podotknout, že neměl ani oprávnění žádat o vyjádření k tomuto přidělení soudcovskou radu Nejvyššího soudu; je s podivem, že tato soudcovská rada, ač nepřehlédla, že místopředseda Nejvyššího soudu ve své žádosti o vyjádření nedostál požadavkům zákona o soudech a soudcích (§ 50 odst. 2), přesto návrh projednala, a to v čase naprosto neodpovídajícím jejím postupům ve srovnatelných případech, přičemž je zřetelné, že otázku, je-li místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn o její vyjádření žádat, si ani nepoložila.]
63. Na nesplnění podmínky dlouhodobosti by nic nezměnilo, i kdyby odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu prezidentem republiky bylo v řízení II. ÚS 53/06 shledáno platným, neboť předsedkyně Nejvyššího soudu v časovém období od 9. 2. 2006, tedy i dne 14. 2. 2006, kdy došlo k rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Bureše k Nejvyššímu soudu, byla oprávněna vykonávat veškeré zákonem jí (jako předsedkyni Nejvyššího soudu) svěřené kompetence z důvodu odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky nařízeného usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006sp. zn. II. ÚS 53/06(vykonatelným téhož dne).
64. I sama shora uvedená zjištění by postačovala ke zrušení napadeného rozhodnutí; Ústavní soud považuje však za vhodné uvést ještě další, nikoliv podružný, ale naopak s již uvedenými důvody rovnocenný důvod, na jehož základě bylo nezbytné napadené rozhodnutí zrušit.
65. Z ustanovení § 70 zákona o soudech a soudcích vyplývá, že akt přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je vázán na souhlas předsedy Nejvyššího soudu. V okamžiku vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu, musí být dán souhlas předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce. Je možno si představit situaci, kdy bude souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu předsedou Nejvyššího soudu udělen, ale posléze budou o osobě soudce, o jehož přidělení jde, zjištěny skutečnosti zakládající důvod k přehodnocení stanoviska předsedy Nejvyššího soudu. Na základě těchto dříve neznámých faktů zajisté by mohl předseda, ještě před vydáním rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu, tento svůj souhlas odvolat.
66. Bylo zcela nepochybně zjištěno, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše bylo vydáno dne 14. 2. 2006, ačkoliv navrhovatelka upozornila ministra spravedlnosti dne 10. 2. 2006 a opakovaně dne 13. 2. 2006 na to, že absentuje její souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu, přičemž již dne 9. 2. 2006 se stalo vykonatelným rozhodnutí Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 53/06. Z toho se jednoznačně podává, že souhlas navrhovatelky nebyl v době vydání rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše dán, ačkoliv ho zákon o soudech a soudcích vyžaduje; o nedostatku zmíněného souhlasu přitom ministr spravedlnosti věděl. Vykonatelností usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 53/06ze dne 9. 2. 2006 bylo totiž – jak již uvedeno – najisto postaveno, že je to předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová, nikoliv jeho místopředseda JUDr. Pavel Kučera, kdo je výlučně oprávněn k výkonu těch kompetencí, které zákon o soudech a soudcích předsedovi Nejvyššího soudu svěřuje.
67. V této souvislosti nutno označit za zcela nesprávnou úvahu ministra spravedlnosti, že (prý) – v důsledku toho, že rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu působilo ex nunc – nemohla předsedkyně Nejvyššího soudu dřívější [budiž však připomenuto, že až v den vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu a jen bezformálně, tudíž vadně (odstavec 61) učiněný] souhlas místopředsedy Nejvyššího soudu s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše svým vlastním rozhodnutím označit za irelevantní pro rozhodnutí ministra spravedlnosti. Lze sice souhlasit s tvrzením ministra spravedlnosti, že „z platné právní úpravy nelze dovodit povinnost ministra spravedlnosti žádat příslušné funkcionáře Nejvyššího soudu opakovaně o jejich vyjádření s cílem již jednou dané stanovisko aktualizovat“, o to však v dané věci nejde. Nikdo nepožadoval a nepožaduje na ministrovi spravedlnosti, aby se opakovaně dotazoval na to, zda řádně vyjádřený souhlas trvá; z toho však neplyne, že by explicitně (a písemně a opakovaně) vyjádřené sdělení o jeho neexistenci traktované ministrovi k tomuto souhlasu oprávněným předsedou Nejvyššího soudu, obsahující navíc i právní odůvodnění, mohl ministr spravedlnosti – přisvojiv si nepřípadně právo výlučného interpreta relevantních ustanovení zákona o soudech a soudcích – totálně ignorovat.
68. Shora uvedené důvody postačují k přijetí rozhodnutí o nezákonnosti postupu ministra spravedlnosti, a proto se Ústavní soud blíže nezabýval dalšími – byť nikoliv nevýznamnými (či okrajovými) aspekty případu, jako byla např. skutečná chronologická posloupnost událostí dne 9. 2. 2006 (poznámka pod čarou č. 1). K argumentům směřujícím k povaze výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu, individuálním veřejným subjektivním právům předsedkyně Nejvyššího soudu (zvláště ve vztahu k jejímu odvolání prezidentem republiky) či ke vztahu moci výkonné a moci soudní v procesu ustanovování soudců odkazuje Ústavní soud na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 18/06(Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 130, vyhlášen pod č. 397/2006 Sb.) asp. zn. II. ÚS 53/06(Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 159), dostupné též na www.judikatura.cz).
69. Pro rozhodnutí Ústavního soudu nebylo též potřebné zabývat se důvody, pro něž předsedkyně Nejvyššího soudu odmítla udělit souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu; ty nejsou z hlediska zákona klíčové, neboť postačí, není-li souhlas dán.
70. Ústavní soud tedy dospěl ve smyslu ustanovení § 124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k závěru, že státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je ministr spravedlnosti, avšak jen za souhlasu předsedy Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti vyžadovalo tedy ke své platnosti podle ustanovení § 70 zákona o soudech a soudcích souhlas navrhovatelky. Jelikož tento souhlas napadenému rozhodnutí nepředcházel, dostalo se rozhodnutí do rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními, ale i s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud dle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil, neboť uvedená vada ministrova právního aktu je nezhojitelná.
71. Výrokem II. nálezu bylo rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-So/6 zrušeno. Jakkoli kasační rozhodnutí Ústavního soudu mají právní účinky ex tunc, vycházeje z principu proporcionality v případě následujících konsekvencí uvedeného zrušujícího výroku nálezu v kolizi vůči sobě stojících principů, přiznává Ústavní soud prioritu principu oprávněné ochrany důvěry občanů (třetích osob) v právo, resp. principu ochrany dobré víry. Především z důvodů prevence dalších případných sporů proto Ústavní soud konstatuje, že pro uvedené zůstávají platná rozhodnutí přijatá senátem Nejvyššího soudu v období od 14. 2. 2006 do dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu, v němž v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu zasedal soudce JUDr. Jaroslav Bureš. Nedotčené zůstávají rovněž plat a náhrady výdajů, vyplacené soudci JUDr. Jaroslavu Burešovi za uvedené období (§ 28 – 32 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů). (Současně není vyloučeno, aby konsekvencí nesprávného postupu ministra spravedlnosti při přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu bylo též založení opodstatněnosti případných nároků jmenovaného vůči státu.) A contrario ale Ústavní soud připomíná, že ode dne nabytí vykonatelnosti tohoto nálezu v důsledku pozbytí platnosti rozhodnutí o přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu by již přijetí rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, v němž by zasedal JUDr. Jaroslav Bureš, zakládalo důvod porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
72. Návrhu navrhovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání Ústavní soud nevyhověl, neboť vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla odložena usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006sp. zn. II. ÚS 53/06; navíc toto rozhodnutí nebylo předmětem tohoto řízení. Ústavní soud neshledal podmínky pro projednání věci mimo pořadí či pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť důležitý zájem, pro nějž by mělo být těmto návrhům vyhověno, nebyl dán, pročež tyto návrhy odmítl.
________________________ 1) Přesto však je možno jen pro ilustraci zmínit, co vše se v souvislosti s projednávaným sporem dne 9. 2. 2006 událo: - vykonatelným se stalo usnesení Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 53/06, - proběhlo zasedání soudcovské rady Nejvyššího soudu, přičemž – mimo jiné – bylo přijato usnesení ci-tované v odstavci 19, - předseda soudcovské rady Nejvyššího soudu písemně informoval místopředsedu Nejvyššího soudu, že se soudcovská rada Nejvyššího soudu vyjádřila k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a že s ním souhlasí, bude-li týž jmenován prezidentem republiky soudcem, - místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera (dle svého tvrzení obsaženého v dopise adresova-ném předsedkyni Nejvyššího soudu dne 27. 2. 2006) „bezprostředně“ po vyjádření soudcovské rady Nejvyššího soudu sdělil telefonicky ministrovi spravedlnosti souhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bu-reše k Nejvyššímu soudu, - téhož dne je datován dopis obsahující souhlas uvedený shora (doručen byl ministrovi spravedlnosti dne 13. 2. 2006).
1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k výroku nálezu
I.
Není především správný – pro posuzovanou věc rozhodný – názor, že návrh předsedkyně Nejvyššího soudu lze podřadit čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovení § 120 až § 125 zákona o Ústavním soudu.
Z kritických ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy a § 120 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu jsou v dané věci použitelná jen ta vymezení „sporů o rozsah kompetencí“, jež postihují spory mezi „státními orgány“. Primárně je tedy třeba zjišťovat, zda subjekty řízení před Ústavním soudem splňují charakteristiku „státních orgánů“, jmenovitě zda ji splňuje předsedkyně Nejvyššího soudu, jež návrh na jeho zahájení podala, a zda jde vskutku o spor o „rozsah kompetencí“.
Většinový názor pléna Ústavního soudu (dále též jen „Ústavní soud“) připouští, že v dané věci nejde o kompetenční spor „v tradičně chápané podobě“, nicméně za takový považuje i ten, kdy „jde o spor mezi dvěma státními orgány navzájem o to, zda rozsah kompetencí zákonem jim přiznaných za účelem naplnění perfektního procesu přidělení soudce k Nejvyššímu soudu byl či nebyl realizován v souladu se zákonným vymezením“ (bod 39).
Tento závěr Ústavní soud odůvodňuje výlučně odkazem na závěry nálezuPl. ÚS 14/01(uveřejněného pod č. 285/2001 Sb.), v nichž byl vyjádřen názor, že podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy jest posoudit i spor v otázce „sdílené kompetence“, kdy jedna ze stran (vláda) tvrdila, že k perfektnímu rozhodnutí k němu oprávněného orgánu (prezidenta republiky) bylo zapotřebí kontrasignace předsedy vlády (bod 40).
Jelikož však v tomto nálezu chybí ve prospěch tohoto názoru adekvátní argumentace, chybí bližší odůvodnění logicky i v nálezu oponovaném.
I kdyby bylo nutno přijmout závěr vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 14/01jako faktum, nelze nevidět, že do posuzované věci není přenositelný. Důvod je triviální; subjekty sporu v něm zúčastněné byly nejen nezpochybnitelné státní orgány (prezident a vláda), nýbrž i orgány institucionálně oddělené a situované v navzájem rovnocenných postaveních a plné svrchovanosti. Taková situace však zde není.
Ústavní soud opětovně přehlíží zákonné vymezení „správního“ postavení předsedy Nejvyššího soudu (viz nález ze dne 11. 7. 2006sp. zn. Pl. ÚS 18/06) a připisuje mu znaky výkonu moci soudní, jež sice jinak naplňovat může, avšak jen jako soudce, nikoliv coby předseda soudu. Ač tedy též (nezávislý) soudce (a reprezentant moci soudní), v postavení předsedy soudu je součástí správním režimům příznačného hierarchizovaného systému, v jehož čele stojí Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů. Na tom nic nemění specifická (oproti předsedům jiných soudů) dílčí autonomie předsedy Nejvyššího soudu založená tím, že správu tohoto soudu vykonává Ministerstvo spravedlnosti (kromě samozřejmého vytváření vnějšího rámce pro správu vnitřní) nikoli přímo, nýbrž jeho prostřednictvím, stejně jako – zde klíčové a oproti předsedům jiných soudů exkluzivní – oprávnění předsedy Nejvyššího soudu ovlivnit personální složení soudu potud, že k přidělení soudce k tomuto soudu je zapotřebí jeho souhlasu (§ 70 zákona o soudech a soudcích).
K posledně uvedenému oprávnění je případné zdůraznit, že je zřejmým výrazem výslovně zakotvené společné (a komplementární) správní odpovědnosti Ministerstva spravedlnosti a předsedy Nejvyššího soudu za zajištění řádného chodu soudů, resp. soudu po stránce organizační a personální [srov. § 123 odst. 1 písm. a) a § 124 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Oprávněním udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu (či jej odepřít) tedy jeho předseda z výše dovozené determinace svého postavení jakožto subjektu systému správy soudů nikterak nevybočuje. Nepřestává být orgánem, jehož prostřednictvím vykonává Ministerstvo spravedlnosti správu tohoto soudu, resp. orgánem jeho vnitřního řízení, a nemá relevantní vnější oprávnění (zakládat práva a povinnosti třetím subjektům), jež naopak – jakožto státnímu orgánu – přísluší Nejvyššímu soudu jako takovému, tj. Nejvyššímu soudu jakožto vrcholnému státnímu orgánu soudní moci (čl. 92 Ústavy).
Dovozená povaha vztahu Ministerstva spravedlnosti (ministra) na straně jedné a předsedy Nejvyššího soudu na straně druhé zjevně odporuje tomu, aby jejich „spor o rozsah kompetencí“ byl připodobněn vztahu prezidenta republiky a vlády, a tím je odůvodněn i výše předznačený názor, že pouhý odkaz na nálezPl. ÚS 14/01není udržitelným argumentem ve prospěch závěru, že návrh předsedkyně Nejvyššího soudu lze podrobit režimu kompetenčního sporu podle č. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud k němu dospívá (v bodě 43) ostatně i nepřesvědčivou metodou; namísto toho, aby existenci kompetenčního sporu dokazoval, tj. dokazoval, že jsou ve sporu dva státní orgány, a že spor jde o rozsah vzájemných kompetencí, vychází naopak z toho, že kompetenční spor dán je, a protože jsou předsedovi Nejvyššího soudu svěřena oprávnění podle § 70 zákona o soudech a soudcích, má už tím „též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu“, v důsledku čehož „lze konstatovat, že … je státním orgánem, způsobilým vznést návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy“.
Obdobně je tomu s podmínkou existence sporu o rozsah kompetencí.
Ústavní soud nepochybuje, že není spor o to, kdo je oprávněn přidělit soudce k Nejvyššímu soudu; ministr spravedlnosti však neměl přehlédnout, uvádí se v nálezu, že proces výkonu jeho pravomoci vyžadoval „ke své perfektnosti předchozí souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu, jakožto podmínky sine qua non ve smyslu naplnění zákonných požadavků“ (bod 38). S tím lze samozřejmě souhlasit, avšak jedna věc je otázka „perfektnosti“ (správnosti, zákonnosti atd.) správního aktu, jinou je otázka vybočení z kompetence rozhodujícího správního orgánu. Nedostatek správního aktu spočívající v tom, že správní orgán opomenul povinnost vyžádat si předchozí souhlas (stanovisko, vyjádření, dobrozdání apod.) jiného správního orgánu či jiného subjektu, je tradičně spojen se závěrem o jeho vadě, jíž odpovídají i standardní právní důsledky [jak zákonné (podstavní) instrumenty jeho odstranění, tak i uplatnění zásady presumpce jeho správnosti], nikoli však se závěrem, že proto je takový správní akt výrazem excesu z „kompetence“. Těžko lze připustit, že o nedostatku kompetence lze hovořit vždy, když správní orgán vydá akt vadný, poněvadž je „kompetentní“ vydávat jen akty bezvadné. Nehledě na to, že v dané věci nejde ani o to, zda předchozí souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu má (či nikoli) být dán; je toliko tvrzeno, že nebyl dán řádně tím, že jej dal místopředseda, a za zvláštních okolností. Jinak řečeno, dovozený „kompetenční spor“ je zde jen sporem, kdo ze dvou správních funkcionářů Nejvyššího soudu byl oprávněn souhlas s přidělením soudce v dané skutkové situaci dát, a jeho skutečnou základnou je spor předsedkyně a místopředsedy.
Také odtud se přiléhavě – oproti nálezu (bod 39) – zjevuje, že navrhovatelkou otevřený spor se odbývá ve správní, a tím podústavní rovině.
Proto nelze souhlasit ani s těmi názory (bod 49), jimiž je podřaditelnost návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu kompetenčnímu sporu podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy odůvodněna poukazem na postavení Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), na „vyhrocenou situaci“ a na okolnost, že jiného orgánu než Ústavního soudu k řešení sporu není. Neplatí totiž, jak bylo dovozeno, předpoklad nálezem uváděný, že jde o spor mezi „orgány státní moci, reprezentujícími na jedné straně moc soudní a na druhé straně moc výkonnou“, neboť i na první straně stojí orgán správy (byť správy soudní). Pokud byl „ve hře“ prvek soudcovský, pak jej lze spíše identifikovat se soudcovskou radou Nejvyššího soudu; ta však v žádném sporu s výkonnou mocí (ministrem) nebyla, neboť se k jeho záměru přidělit Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu (opakovaně) vyjádřila souhlasně.
Rizikem příliš extenzivního výkladu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy je hrozící kolize s principem zakotveným v jejím čl. 2 odst. 3.
II.
Kritiku podřazení návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. § 120 a násl. zákona o Ústavním soudu posilují důsledky zde – v rámci řízení o kompetenčním sporu – aplikovatelného (a nálezem skutečně aplikovaného) ustanovení § 125 odst. 1 tohoto zákona, jež umožňuje rozhodnutí vydané nepříslušným orgánem zrušit.
Je-li aplikace tohoto ustanovení obhajitelná i v případě, že zrušované rozhodnutí dopadá do právních poměrů třetích osob, pak jen proto, že „tradiční“ pojetí kompetenčního sporu (viz bod 39) – oproti pojetí nálezem uplatněnému – vytváří pro kasaci podle § 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ten důležitý základ, jenž spočívá v tom, že vydané rozhodnutí (jakožto vydané nekompetentním orgánem) je aktem nicotným, který z definice nezpůsobuje žádné právní následky a k jehož (případnému) odstranění dochází jen ku zdůraznění právní jistoty v dotčených vztazích. Zcela jiná situace je však v případě posuzovaném; o nicotnosti správního aktu (chybí-li pouze náležitý předchozí souhlas třetího subjektu) nemůže být řeč a uvažovat lze jen o aktu vadném, s nímž – jak bylo výše řečeno – se pojí presumpce správnosti. Tomu pak odpovídá ten významný důsledek, že dokud není v zákonem předjímaném procesu odstraněn, je takový správní akt způsobilý do práv a povinností třetích osob zasáhnout, resp. konstituovat či deklarovat jejich práva a povinnosti.
K tomu se ovšem nezpochybnitelně připíná požadavek, aby tyto třetí osoby byly účastníky řízení, v němž o existenci (odstranění) takového aktu má být rozhodováno (§ 125 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Oproti tomu ustanovení § 121 zákona o Ústavním soudu však s takovým účastenstvím, jak též konstatuje Ústavní soud, nepočítá.
Vyústění tohoto rozporu může být jen dvojí. Buď institut kompetenčního sporu se sporem o tzv. sdílené kompetence (srov. bod 40), jehož opodstatněnost v dané věci Ústavní soud shledal, naopak vůbec nepočítá, anebo, navzdory dikci § 121 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud měl (a musel, s odvoláním na základní ústavní principy prostor pro účastenství takové třetí osoby otevřít. Jestliže tak neučinil (výslovně učinit odmítl), dal překvapivě přednost formálnímu nazírání při výkladu práva před materiálním, resp. hodnotovým, jehož prioritu ve své rozhodovací praxi jinak standardně zdůrazňuje. Přijatému extenzivnímu výkladu § 120 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu měl logicky odpovídat i obdobně široký výklad § 121 téhož.
S názory vtělenými do bodů 28 až 30 se tedy ztotožnit rovněž nelze.
III.
Další obtíže posouzení daného sporu jakožto kompetenčního se zjevují v kontextu závěru vysloveného v odůvodnění nálezu pod bodem 69, že pro rozhodnutí v dané věci nebylo třeba se zabývat důvody, pro něž předsedkyně Nejvyššího soudu odmítla udělit souhlas s přidělením Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu, neboť je prý postačující, bylo-li zjištěno, že souhlas nedala.
Je totiž namístě výhrada, že by tak mohlo být přisvědčeno „individuálním veřejným subjektivním právům předsedkyně Nejvyššího soudu“ (bod 68) i v případě, že by právo souhlas s přidělením neudělit vycházelo z postoje relevantně neodůvodněného, případně neodůvodněného vůbec, a tak by tomu bylo také v případě, že předsedkyní Nejvyššího soudu traktovaný argument nedostatku „nezávislosti“ jmenovaného Jaroslava Bureše (pro jeho tzv. „působení v politice“) by objektivně neobstál. Ústavní soud se tedy naopak jejími důvody zabývat měl, aby vyloučil možnost, že poskytne ochranu svévoli.
IV.
V otázce způsobilosti místopředsedy Nejvyššího soudu udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu nelze neoponovat úvahám o nutnosti uplynutí určitého (delšího) času, aby místopředseda k tomuto úkonu získal potřebnou způsobilost. V případě, že je předseda soudu odvolán, rezignuje, zemře atp., je totiž organizačně nevyhnutelné, aby místopředseda byl vybaven a měl k bezprostřední dispozici všechna správní oprávnění bývalého předsedy (není představitelné, aby neměl správní oprávnění k jakékoli správní činnosti, jejíž potřeba vyvstane); to na druhé straně neznamená, že nelze od místopředsedy soudu oprávněně očekávat, že svoji pravomoc bude vykonávat uměřeně, aby nezaložil - bez toho, že by zde byla objektivně daná potřeba - nezvratně nepříznivé podmínky pro výkon funkce následného předsedy. Takový požadavek je však spíše politické povahy a jeho nerespektování lze snad uvažovat v rovině kárné odpovědnosti místopředsedy; na účincích správních opatření (aktů), jež uskutečnil, to však mít vliv nemůže.
Jestliže místopředseda v takové situaci dal souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu, jeho účinky vůči ministru spravedlnosti nastaly dojitím (do jeho dispoziční sféry), a zavazují i předsedkyni (jako by úkon učinila sama). Od dojití souhlasu je ministr oprávněn (a povinen) soudce k soudu přidělit, a soudce má „legitimní očekávání“, že tak učiní. Z toho plyne, že ministr spravedlnosti akt přidělení k Nejvyššímu soudu mohl (zásadně) uskutečnit i poté, co předsedkyně Nejvyššího soudu „byla opět ve funkci“ a dala najevo, že s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu nesouhlasí.
V.