Dlouhodobě zastávám názor, že soudnictví by mělo být otevřenou soustavou, do které mají přístup též osobnosti z ostatních právnických profesí, zejména advokacie, státního zastupitelství, akademické obce. Tak malá země jako je Česká republika si nemůže dovolit, aby prostředí, ze kterého se mohou soudci rekrutovat, bylo nelogicky zužováno. Totéž platí pro funkci předsedy soudu.
Obecně je možno postulovat, že ve funkci předsedy soudu by měl příslušný soudce osvědčit schopnosti, které soudní správa vyžaduje. Měl by být nejen uznávaným odborníkem, ale i člověkem, který si umí zjednat úctu a respekt svými lidskými předpoklady; pouhé formální zaštítění se funkcí předsedy mnohdy nedostačuje. Předseda soudu by měl být schopným organizátorem a osobou, která v prostředí, kde se každý považuje za neopakovatelnou individualitu, je schopna prosadit při zachování úcty k názorům svých kolegů základní úkoly soudnictví tak, aby plnilo své ústavní funkce a neztrácelo nezbytnou důvěru veřejnosti. Předseda NS by měl dokázat prosadit sjednocující stanoviska tak, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů byl nejen včasný, ale i předvídatelný, což patří k nejdůležitějšímu úkolu NS. Funkce předsedy musí obnášet i rozhodnost a energii být v případě potřeby nekompromisním kárným žalobcem svých kolegů. Absence některých těchto vlastností jistě není, humorně řečeno, „disciplinárním prohřeškem“, dávajícím důvod k odvolání takového předsedy, ale právě v těchto situacích je neomezené funkční období, které může trvat i desítky let, překážkou pro výběr vhodnější osoby. ("poznámka pod čarou č.2")
V rámci objektivity ke shora uvedeným nárokům kladeným na funkci předsedy NS je nutno zmínit i personální kvalitu soudcovského kádru NS v podmínkách postkomunistické transformace justice. V této souvislosti mám na mysli naprosto neznámá pravidla, na základě kterých byl a doposud je výběr soudců NS praktikován. Jméno kandidáta není dopředu známo širší veřejnosti, a tudíž ani v tisku se nediskutuje k jeho integritě a odbornosti, což je zcela běžná praxe u soudců Ústavního soudu.
Sebeschopnější předseda svede málo se soudem, na kterém působí i soudci, kteří vysokému stupni sebekázně a odpovědnosti nedorostli. Připomínám situaci mediálně označovanou jako „válku soudů“, kdy Nejvyšší soud odmítal respektovat nálezy Ústavního soudu a tím přímý příkaz Ústavy České republiky. Dalším známým fenoménem je postoj Nejvyššího soudu, který vytěsňuje apriori vše, co by mohlo být považováno za cizorodé v jeho organismu; nevítá ústavní soudce po skončení jejich mandátů do svých řad a jeho soudci podepisují petice proti své předsedkyni, což považuji za naprosto nepřijatelnou formu, kterou by soudce měl vyjadřovat svůj názor.
----------------------------------------------------------------- 1) Funkční období předsedy Nejvyššího soudu např. Polsko – 6 let, Slovinsko – 6 let s možností opětovného jme-nování, Španělsko – 5 let s možností jednoho znovujmenování, Portugalsko – 3 roky s možností jednoho znovuzvolení, Estonsko – 9 let, Litva – 7 let s možností jednoho znovuzvolení.
2) Uvedenou charakteristikou nehodnotím žádného ze 3 předsedů Nejvyššího soudu po vzniku České republiky v r. 1993.