104. V souvislosti s odkazem na čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny poukazují navrhovatelé rovněž na to, že podle jejich názoru stát může poskytnout jedné skupině více výhod než skupině jiné jedině tehdy, pokud k tomu dochází při zabezpečení funkcí státu a s odvoláním na veřejné hodnoty. Přitom odkázali na nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 403/2002 Sb. a pod č. 83/2003 Sb. (pozn. red.: nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/01 a sp. zn. Pl. ÚS 12/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80; svazek 29, nález č. 20). K této otázce se Ústavní soud již vyjádřil v rámci obecné argumentace, podle které je myslivost prostředkem k dosažení úkolů státu vyplývajících z čl. 7 Ústavy České republiky, proto jsou tedy „omezení“, k nimž dochází na straně vlastníků honebních pozemků, v mezích ústavnosti.
105. S ohledem na konkrétnosti argumentace týkající se napadeného ustanovení § 18 odst. 4 zákona o myslivosti, lze rovněž podotknout, že okolnosti přičlenění v rámci procesu uznání honiteb musejí být podle zákona správním úřadem podrobně zkoumány. V případě nesouhlasu vlastníka honebního pozemku s přičleněním musí navrhovatel (tzn. jediný vlastník či přípravný výbor honebního společenstva) odůvodnit požadavek přičlenění pozemků k honitbě, která musí i bez přičleňovaných pozemků dosahovat předepsané minimální výměry. Takovými důvody v praxi může být například fakt, že pozemky obvykle malé výměry přiléhají k navrhované honitbě, nebo pozemky navrhované k přičlenění tvoří izolované ostrůvky mezi jinak souvislými pozemky navrhované honitby a jejich přičlenění je tak logické například s ohledem na zákonný požadavek souvislosti honitby; přičlenění je proto motivováno vytvořením či zlepšením podmínek řádného mysliveckého hospodaření (viz k tomu i Řehák, L. – Staněk, J. – Kříž, P.: Zákon o myslivosti s komentářem. 1. vydání. Praha: VENATOR, 2002, str. 121 a 122). Zákon podle názoru Ústavního soudu stanoví transparentní důvody přičlenění pozemků motivované potřebami zvěře a vytváří dostatečné předpoklady pro přezkum těchto důvodů v konkrétním případě.
106. S ohledem na shora uvedené je proto třeba uzavřít, že nemožnost vlastníka honebního pozemku podílet se na realizaci práva myslivosti účastí v honebním společenstvu v situaci, kdy jeho pozemek je přičleněn k honitbě jediného vlastníka, nepředstavuje protiústavní zásah, neboť ke „zhoršení“ právního postavení vlastníka honebního pozemku dochází při realizaci omezení vlastnického práva přípustných podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
K § 21 odst. 1 písm. e)
107. Předmětem kritiky tohoto ustanovení je podle navrhovatelů skutečnost, že o vzniku členství v honebním společenstvu rozhoduje valná hromada a že nelze odvodit možnost automatického vzniku členství například přičleněním pozemku. V tom nelze spatřovat dle názoru Ústavního soudu prvek diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť zde chybí důvod, pro který by byl vlastník diskriminován, jak vyžaduje čl. 3 odst. 1 Listiny (srov. výše). Nelze totiž rozlišit dvě kategorie osob ve srovnatelném právním postavení, s nimiž by bylo zacházeno různě. Jak již bylo řečeno, vlastnické právo k pozemku představuje pouze předpoklad členství a v tomto předpokladu jsou si všichni potenciální členové rovni.
K § 26 odst. 1 části věty za středníkem
108. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci navrhovatelů ohledně nerovnosti a diskriminace, k níž by měla aplikace napadeného ustanovení směřovat. Dle mínění Ústavního soudu je třeba počítat lhůtu k oznámení, že nesouhlasí se členstvím v honebním společenstvu, od okamžiku doručení rozhodnutí o povolení zápisu práva. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, vznikají práva zapisovaná do katastru nemovitostí dnem vkladu do katastru. O této skutečnosti se právně relevantním způsobem může vlastník dozvědět až doručením rozhodnutí. Ve smyslu § 2 odst. 3 uvedeného zákona právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Toto ustanovení nic nemění na předchozím závěru. Zpětné účinky jsou zakotveny s ohledem na nutnost respektovat účinky řízení o zápisu, které vznikají ke dni, kdy se poprvé mohl projevit účinek převodu (přechodu) vlastnického práva, jenž je konstituován státem. Tím je také zajištěna kontinuita řady po sobě jdoucích vlastníků, a zákon tak přesně specifikuje okamžiky, ve kterých určitá osoba byla vlastníkem. Za této situace nelze spatřovat v uvedeném ustanovení projev protiústavnosti.
K § 27 odst. 1 větě druhé
109. Ručení členů honebního společenstva za závazky společenstva není upraveno v zákoně o myslivosti podle výměry pozemků jednotlivých členů, navrhovatelé přitom dovozují, že taková úprava zakládá nerovné a diskriminační zacházení, a proto navrhují zrušit ustanovení druhé věty § 27 odst. 1 zákona myslivosti.
110. Byť Ústavní soud neakceptuje závěr o protiústavnosti druhé věty § 27 odst. 1 zákona o myslivosti, akceptuje obsahově výhrady navrhovatelů. Zákonná úprava totiž zakládá svou konstrukcí určitou disproporci. Ustanovení § 22 odst. 3 zákona o myslivosti stanoví: „Hlasovací právo na valné hromadě přísluší pouze členům honebního společenstva. Na rozhodování se členové honebního společenstva podílejí podle výměry honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu. Za každý, i započatý hektar výměry honebního pozemku, který v honitbě vlastní, přísluší členovi honebního společenstva jeden hlas.“. Člen honebního společenstva je hlasováním na valné hromadě honebního společenstva schopen ovlivnit nakládání s majetkem pouze v rozsahu, který odpovídá výměře jeho pozemků v honitbě. Napadené ustanovení však nerespektuje stejný mechanismus při kvantifikaci ručení, neboť výše ručení neodpovídá míře, kterou byl v demokratických poměrech činnosti honebního společenstva schopen jeho člen ovlivnit závazky společenstva, za něž ručí. Členové honebního společenstva – malí pozemkoví vlastníci by byli diskriminováni ve srovnání se členy honebního společenstva – velkými pozemkovými vlastníky, pokud by nemohli při shodném rozsahu ručení ovlivnit své právní postavení stejnými právními prostředky. Takový přístup proto zakládá diskriminaci v rovnosti v právech podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s první větou čl. 1 Listiny. Ústavní soud se však nedomnívá, že tato situace zakládá bez dalšího nutnost zrušení napadaného ustanovení. Poněvadž pravidlo o neomezeném ručení není v zákoně vyjádřeno výslovně, lze – v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu – upřednostnit před zrušením ustanovení jeho ústavně konformní výklad. Ústavní soud má za to, že výše ručení člena honebního společenstva musí být kvantifikována podle stejného pravidla, jaké je stanoveno pro hlasování na valné hromadě honebního společenstva, člen proto ručí za závazky společenstva podle výměry honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu. Výklad, který by takový přístup nerespektoval, by zakládal popsanou diskriminaci.
K § 31 odst. 2, 3 a 6 písm. a)
111. Argumentace použitá u § 17 odst. 6 platí zde obdobně.
K § 55 odst. 1 až 3
112. K nerovnému zacházení v tomto případě nemůže dojít, neboť o diskriminační jednání by se jednalo tehdy, pokud by – jak již bylo uvedeno – bylo zacházeno s osobami se stejným nebo obdobným právním postavením různě. Dovolávají-li se navrhovatelé rozdílného přístupu k vlastníkům honebních pozemků na jedné straně ve srovnání s jinými subjekty, je třeba zdůraznit, že postavení obou těchto skupin je různé, neboť posléze uvedené skupině subjektů nemůže vzniknout (coby nevlastníkům) škoda na zemědělských plodinách či na lesních pozemcích. O diskriminační přístup by se jednalo například tehdy, pokud by s různými skupinami vlastníků pozemků, na nichž jsou pěstovány polní plodiny, bylo zacházeno různě.
113. Předmětem úpravy je odpovědnost za specifickou škodu, která reaguje – ve srovnání s obecnou úpravou odpovědnosti za škodu např. v občanském zákoníku – na určitý specifický případ, pro nějž je typické, že s uplynutím delšího časového období je škoda fakticky nezjistitelná a bylo by možno jen stěží poskytnout ochranu práv kterékoliv z dotčených stran odpovědnostního vztahu. Ústavní soud se proto neztotožňuje s námitkou, že lhůty, které jsou zákonem o myslivosti zakotveny pro uplatnění nároku na náhradu škody, nejsou přiměřené. Jestliže vlastník pozemku obhospodařuje zemědělský pozemek, lze předpokládat, že stav výpěstků průběžně sleduje. Lhůta 20 dnů od vzniku škody se tak pro uplatnění nároku jeví naprosto přiměřená. Lhůtu pro uplatnění nároku na škodu způsobenou na lesních pozemcích a porostech, kterou lze uplatňovat za předchozí rok vždy do 20 dnů od konce měsíce června, hodnotí Ústavní soud s ohledem na stejné důvody, jaké byly zmíněny v předchozím případě, jako přiměřenou.
K § 69 odst. 1
114. Přechodné ustanovení obsažené v napadeném ustanovení zákona o myslivosti umožňuje zachovat honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů a stanoví rovněž pravidlo přechodu na požadavky nové právní úpravy v zákonné lhůtě. Takový přístup je zcela v souladu s běžnými pravidly intertemporality.
115. Argumentaci, podle níž jde o konzervaci dosavadního stavu, jež neumožňuje malým, resp. menšinovým vlastníkům vytvořit honební společenstvo podle svých představ a potřeb, nelze rovněž přisvědčit. Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že honební společenstvo, jak již bylo zmíněno v rámci argumentace k návrhu na zrušení § 17 odst. 6 zákona o myslivosti, je zakládáno programově za účelem realizace myslivosti, tedy k ochraně zvěře. Právě proto by (automatický) zákonný zánik honebních společenstev (a to i po uplynutí lhůty pro splnění požadavků nové právní úpravy) mohl ohrozit naplnění zákonného účelu myslivosti a mohl by přivodit stav, kdy by institucionálně nebyla zajištěna péče o část ekosystému, čímž by stát nezajistil plnění své ústavní povinnosti podle čl. 7 Ústavy České republiky.
X.
Na základě shora uvedené argumentace dospěl Ústavní soud k závěru, že úprava myslivosti a práva myslivosti v jednoduchém právu nezakládá namítaný rozpor s ústavními garancemi a není ani v rozporu s jinými ústavně zaručenými právy. Jedná se o omezení vlastníka honebního pozemku, jež při zachování podstaty a smyslu ostatních ústavněprávních garancí plynou z ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny.
Dochází-li při výkonu práva myslivosti užíváním honebních pozemků k zásahu do ústavně garantovaných práv vlastníků honebních pozemků, jedná se o omezení, která jsou proporcionální z hlediska cíle a účelu, k němuž právo myslivosti směřuje; taková omezení se tedy nacházejí v mezích ústavnosti.
Rovněž u zbývajících námitek navrhovatelů nebyla shledána tvrzená protiústavnost odůvodňující závěr, že se jedná o úpravu jsoucí v rozporu s namítanými či jinými ústavními garancemi.
Vzhledem k uvedeným závěrům Ústavní soud návrh na zrušení rubrikovaných ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb. a č. 59/2003 Sb., zamítl.