– Jak je tomu například s presumpcí neviny? Krásný to námět pro okouzlení slavnostních shromáždění, ale odráží se tato presumpce i v chování vyšetřujícího soudce, zástupce prokuratury nebo soudce rozhodujícího o ponechání na svobodě či uvalení vazby, tzv. JLD (Juge des Libertés et de la Détention), jehož by bylo možno nazývat soudce svobody – tak výjimečné – a vazby – tak časté?
V zákonících má totiž presumpce neviny své místo, podobně jako ve smlouvách: avšak v praxi, při soudních střetnutích, když soudce – ať již soudce vyšetřující nebo soudce rozhodující o ponechání na svobodě či umístění do vazby – musí rozhodnout, tehdy už tato presumpce neexistuje!
Samozřejmě je zde praní špinavých peněz, organizovaný zločin, ba i terorismus, to vše by bylo důvodem pro to, aby soudci prostě a jednoduše přijali policejní a bezpečnostní rozhodnutí: určitá osoba je předvedena, je tedy třeba ji zavřít. Nevina, říkáme?
– Tolik je bezdůvodných případů uvalení vazby, a přitom podle současné metody je již většina náležitostí spisu v rukou vyšetřujícího soudce, spolčení s dalšími již zadržovanými, stíhanými osobami je nemožné, stejně jako důkazy pozbývají váhy a nebezpečnost vyšetřované osoby často bývá menší než evidentní.
Je hanebné zmínit zde skandálnost uvalení vazby stejně tak pro příliš časté, ba systematické používání tohoto prostředku jako pro podmínky, v nichž toto zadržení probíhá? Stav našich vězeňských zařízení staví naši zemi do situace, v níž porušuje ta nejzákladnější lidská práva.
Co je nejvýznamnějším faktorem recidivy? Uvěznění, podmínky, v nichž je trest odnětí svobody vykonáván. Nedodržování podmínek respektování zadržených a jejich důstojnosti povede k recidivě, které nedokáže zabránit ani elektronický náramek či opatření prodlužování trestů.
Za této politováníhodné, ostudné situace, která byla nedávno odsouzena, zejména pokud jde o pařížskou vazební věznici, Evropským komisařem pro lidská práva, nemohou advokáti mlčet.
Není to pouze problém peněz, je to především nedostatek politické vůle. Provinil bych se, kdybych tuto situaci nepranýřoval.“ (srov. J.-M. Burguburu, Respektujte advokáty!, Bulletin advokacie č. 3/2006, str. 7).
Osamocený hlas voleného reprezentanta více než 6 000 advokátů zapsaných ve vůdčí francouzské advokátní komoře?
***
Bylo by jistě možné opakovat argumentaci prezidenta i navrhovatelů. Z valné většiny na ni odkáži s poznámkou, že si i pro futuro zaslouží pozornost. Neměl bych ale opomenout vlastní úvahu de lege ferenda.
Řešení vztahů trestního práva hmotného především v procesním předpisu je přinejmenším nesystémové.
Připadá mi vhodné přijímat trestní zákon a trestní řád ve stejném časovém úseku.
Nebylo by vhodnější dosáhnout shody na „evropských“ skutkových podstatách závažných trestných činů a jednotné podobě trestního řízení proti obviněným z takových činů?
Nemohla by být v každém státě zřízena pro takový případ alespoň jedna specializovaná „cizinecká“ vazební věznice?
***
Odůvodnění nálezu vychází mj. z judikatury Ústavního soudu v tom smyslu, že „teoreticky lze samozřejmě každé ustanovení právního předpisu aplikovat nesprávně, tedy v rozporu s ústavními předpisy, což samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení takto eventuálně nesprávně aplikovaného předpisu“.
Odlišné stanovisko je postaveno na principu dubitandi. Není to klasické in dubio pro reo, byť i v jeho prospěch by mělo vyznít. Nenabyl jsem dojmu, že na otázky, které jsem se laskavému čtenáři pokusil namátkově vybrat a předestřít, mám ve všech případech jednoznačné odpovědi.
Protiústavnost napadených ustanovení spatřuji pak primárně v tom, že legislativní chvat přistihl v mých očích zákonodárce poněkud nepřipraveného, a pokud jde o řešení vztahu návrhu novel zákonů spolu s návrhem novelizace Listiny, zbrklého až za hranicí ústavní konformity ústavodárného a zákonodárného procesu. Jedná se o problematiku, při jejímž řešení by se asi nemělo zkoušet, kolik Ústavní soud unese, ale naopak, postupovat s úctou k ústavnímu pořádku, jak se o to původně v Parlamentu České republiky pokusil navrhovatel novelizací. Za vzniklé situace jsou pak napadená ustanovení trestního řádu a trestního zákona, pokud jde o jejich protiústavnost, přinejmenším diskutabilní, a to z řady relevantních důvodů, na něž upozornili navrhovatelé v tomto řízení, prezident i spoludisentující kolegyně.
***
Úplně na závěr – jak se říkává v jistém prostředí – „na férovku“. Představme si, že by toto odlišné stanovisko bylo posledním slovem obžalovaného. Ve vší úctě k tlumočníkům bych prosil o to, aby si zkusili „z voleje“ cvičný překlad, a to pokud možno doslovně, do finštiny, maďarštiny, novořečtiny, holandštiny, …francouzštiny a angličtiny.
______________________________ *) poznámka analytického odboru: v originále řecký text v alfabetě; "dikigoros" v novořečtině znamená advokát, věta "Ine Tsechos simera stin Ellada akoma o xenos?" pak znamená "Je Čech ještě dnes v Řecku cizinec?".
2. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové, k němuž se připojila soudkyně Vlasta Formánková
Zdůrazňuji, že moje odlišné stanovisko nenapadá Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu (dále jen „eurozatykač“), nýbrž mám výhrady k jeho implementaci domácím zákonodárcem, přičemž směřuje k výroku i odůvodnění nálezu.
Moje výhrady ve vztahu k většinovému stanovisku jsou dvojího druhu. Jednak dle mého názoru většina promarnila příležitost zformulovat doktrínu českého Ústavního soudu ve vztahu k třetímu pilíři EU, tedy k oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech členských států EU (tj. k části tzv. unijního práva). Druhá výhrada se dotýká metody posouzení implementace eurozatykače do českého právního řádu, resp. otázky, s jakými ústavněprávními normami měla být tato implementace konfrontována.
1.
Odůvodnění většiny je založeno na využití doktríny formulované Ústavním soudem v nálezusp. zn. Pl. ÚS 50/04, který se ovšem týkal komunitárního práva, tedy předpisů, které jsou součástí acquis communautaire a tzv. prvního pilíře EU. V tomto nálezu Ústavní soud zformuloval doktrínu, podle které, vzhledem k čl. 10a Ústavy, bylo České republice umožněno přenést některé pravomoci jejích orgánů na orgány ES (EU). Dále bylo v tomto nálezu uvedeno, že důvod uplatnění komunitárního práva v České republice je třeba hledat v dogmatice, kterou ve vztahu ke komunitárnímu právu vyvinul ESD. Jinými slovy, důvod působení komunitárního práva v českém prostředí tehdy Ústavní soud nenalezl přímo v Ústavě. V ní však nalezl hranice pro takové působení, a to v čl. 9 odst. 2 a v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Tuto Ústavním soudem ani ne před dvěma měsíci zformulovanou doktrínu dnešní stanovisko většiny posouvá tvrzením, že vstupem České republiky do EU došlo „do jisté míry i k omezení pravomoci Ústavního soudu“ a „tam, kde česká právní úprava reflektuje závaznou normu evropského práva, doktrína přednosti komunitárního práva neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumávat takovou českou normu z hlediska konformity s ústavním pořádkem České republiky“. Ve skutečnosti Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že v případech zpětné delegace pravomoci z orgánů ES (EU) na orgány České republiky (stále jde o oblast prvního pilíře EU) bude Ústavní soud právní normy, které jsou jejím výsledkem, přezkoumávat z hlediska ústavního pořádku České republiky, který ovšem pro tento případ bude vykládat s ohledem na judikaturu ESD k těm principům, které jsou identické s principy obsaženými v ústavním pořádku České republiky.
Na uvedené úvahy většinové stanovisko navázalo i při hodnocení implementace smluvního práva plynoucího z třetího pilíře. S tímto postupem však nemohu souhlasit. Především v oblasti třetího pilíře EU nedošlo a nemohlo dojít k přenosu části pravomocí českých orgánů na orgány EU podle čl. 10a Ústavy. Na rozdíl od prvního pilíře EU vystavěného na enumerativním výčtu věcně vymezených kompetencí orgánů ES, by šlo v případě třetího pilíře při aplikaci čl. 10a Ústavy o „bianco šek“ poskytnutý orgánům EU ve vágně, neboť zcela rámcově, vymezené oblasti – to jest v trestní agendě spojené s justicí a policií. Protože trestní právo je svou povahou onou oblastí, která nejcitelněji ingeruje do základních práv a především do jejich samotného základu, tj. do svobody jednotlivce, byl by takový „paušální“ přenos pravomocí na orgány EU podle čl. 10a Ústavy zřejmě v rozporu s podstatnou náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Imanentní součástí podstatných náležitostí demokratického právního státu je totiž ve smyslu judikatury Ústavního soudu (sp. zn. III ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66) jak respekt k jednotlivci nadanému základními právy, tak povinnost státu chránit základní práva jednotlivých osob. Je otázkou, kterou po mém soudu je třeba zodpovědet negativně, zda dnes vůbec lze na orgány EU přenést v trestní oblasti, byť i přesně vymezenou část pravomoci podle čl. 10a Ústavy, s důsledkem, že se Česká republika ústavní kontroly nad touto oblastí vzdá, byť i s výhradou opětovného převzetí této pravomoci orgány České republiky, byla-li by tato pravomoc na úrovni EU vykonávána v rozporu především s čl. 9 odst. 2 Ústavy. Moje pochybnosti o možnosti přenosu i přesně definovaných pravomocí v trestní oblasti pramení z faktu, že EU dosud nedisponuje vlastní ústavou obsahující katalog základních práv vyrůstající ze společně sdílené představy o svobodě osob a o možnostech jejího omezení.V mém pojetí je ústava oním jednoznačným legitimizujícím instrumentem, který zároveň už svým účelem omezuje moc, kterou orgány organizovaného společenství, v daném případě orgány EU, v této citlivé oblasti, tedy v trestním právu, vykonávají, byť i pouze v úrovni normotvorby. Předivo mezinárodních smluv, na němž je dnešní Evropská unie vybudována, po mém soudu neskýtá dostatečnou záruku pro ochranu svobody jednotlivce v doslovném smyslu.
Jsem proto přesvědčena o tom, že v rámci třetího pilíře přijímaná rámcová rozhodnutí jsou svou povahou „intergovernmentálními smlouvami“, a to se všemi důsledky, které z toho plynou. Pozitivněprávně lze poukázat na čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU, podle kterého je rámcové rozhodnutí jako sekundární unijní akt závazné pouze z pohledu vytčeného cíle. Rámcové rozhodnutí nemá podle čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU bezprostřední účinky a jeho uplatnění v domácích právních řádech je odkázáno na implementaci domácím zákonodárcem. „Zahrnutím vyloučení bezprostředního účinku do Smlouvy o EU chtěly členské státy zabránit zejména tomu, aby jurisdikce ESD k bezprostřední aplikovatelnosti směrnic nebyla rozšířena i na rámcová rozhodnutí“(rozhodnutí BVerfG ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. 2 BVR 2236/04).
Povaha rámcových rozhodnutí vylučuje jejich kvalifikaci jako mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy již proto, že absentuje Ústavou předvídaný proces vnitrostátní ratifikace (souhlas Parlamentu), a preventivní kontrola ústavnosti Ústavním soudem je proto vyloučena. Dle mého názoru implementace rámcových rozhodnutí podléhá toliko režimu čl. 1 odst. 2 Ústavy a kompletnímu ústavněprávnímu přezkumu podléhá až případná implementace rámcového rozhodnutí domácím zákonodárcem. Souhlasím s nálezem potud, že domácí implementace není vynutitelná skrze jurisdikci ESD, avšak myšlenka v nálezu vyjádřená o tom, že implementaci lze vynutit politickým a administrativním tlakem Evropské komise na členský stát, je pro mě nepřijatelná, neboť ji považuji za rozpornou s náležitostmi demokratického právního státu, v němž politika se smí pohybovat toliko v mezích vytýčených ústavními principy.
To vše mne vede k přesvědčení, že doktrína zformulovaná Ústavním soudem ve vztahu ke komunitárnímu právu nemůže nalézt uplatnění ve vztahu k předpisům třetího pilíře, resp. k předpisům domácím implementujícím rámcová rozhodnutí. V těchto případech nelze hranici přezkumu snížit až na úroveň podstatných náležitostí demokratického právního státu, resp. základních náležitostí spojených s národní suverenitou. Naopak v těchto případech je třeba důsledně používat celý ústavní pořádek jako referenční hledisko při posouzení ústavnosti implementovaného rámcového rozhodnutí. Proto považuji za nutné připomenout, že zástupci vlády by při hlasování v Radě ministrů měli mít na paměti, že jejich hlas pro navrhované řešení, které bude třeba implementovat do právního řádu České republiky, musí obstát z pohledu celého českého ústavního pořádku.
2.
Nemám výhrad proti podanému objektivnímu výkladu čl. 14 odst. 4 Listiny. Nicméně byla-li jeho aplikace jako referenčního měřítka v daném případě vyloučená, je pro mne obtížně uchopitelný fakt, že se v celé části VIII. nálezu implementace eurozatykače k němu vymezuje. Tutéž metodu zvolil nález i ve vztahu ke zkoumání napadených ustanovení z hlediska čl. 39 Listiny, který je dle nálezu garancí vážící se k hmotnému právu, nikoliv k právu procesnímu, avšak přesto jsou napadená ustanovení trestního řádu z jeho pohledu dále zkoumána.
Dle mého názoru měla být napadená ustanovení zkoumána především z pohledu čl. 8 Listiny, a to zejména s důrazem na to, zda zvolená domácí úprava může být posouzena jako proporcionální. Po mém soudu proporcionalita dána není, a to zejména proto, že nebyl implementován čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí, z něhož vyplývá, že eurozatykač je možné odmítnout v případě trestných činů, které byly zcela nebo zčásti spáchány na území České republiky nebo na místě, které se za toto území považuje, nebo které byly spáchány mimo území státu, který eurozatykač vydává, a právo České republiky neumožňuje stíhání za tyto činy, byly-li spáchány mimo jeho území.
Je totiž zřejmé, že osoba podezřelá z trestného činu (typicky občan České republiky nebo osoba zdržující se trvale či dlouhodobě na území České republiky) se případným vykonáním eurozatykače, tj. předáním do cizího státu ocitá v situaci, která je pro ni mnohem nepříznivější, než kdyby byla stíhána na území České republiky, jejíž řeč ovládá, zná kulturní prostředí v širokém slova smyslu, má dokonalejší představu o domácím právním řádu a o hodnotách, na nichž je tento řád vystavěn. Pokud by bylo toto ustanovení implementováno, bylo by možné při rozhodování o eurozatykači tato kritéria zohlednit. Dnes to podle mého přesvědčení možné není. Nesouhlasím totiž s tím, že lze v takových případech aplikovat § 377 trestního řádu, a to nejen pro jeho účel vyplývající z marginální rubriky, která jej označuje, ale zejména proto, že konstrukce § 411 odst. 6 tr. ř., který upravuje zamítnutí předání vyžádané osoby, je konstrukcí kogentního ustanovení s taxativním výčtem důvodů, které nepřipouští žádnou další extenzi důvodů v něm předvídaných.
Ostatně, pokud jde o kritérium přezkumu v podobě práva na osobní svobodu, lze odkázat na rozhodnutí Odvolacího výboru Sněmovny lordů ve věci Office of the King’s Prosecutor, Brussels v. Cando Armas z 17. 11. 2005. V něm obsažené stanovisko Lorda Hope (bod 24) je založeno na přesvědčení, že při aplikaci eurozatykače „je v sázce především osobní svoboda jednotlivce a v minulosti přijatý velkorysý přístup k vydávání musí být vyvážen ve prospěch práv osob, jejichž vydání je na základě této procedury požadováno“. Baronka Hale (bod 60) pak ve svém stanovisku dodala, že by bylo politováníhodné, pokud by soudní orgány v ostatních členských státech poté, co použily eurozatykače podle Rámcového rozhodnutí, měly shledat, že anglické soudní orgány jej nejsou schopny implementovat. Zvolený přístup přitom podle ní musí odpovídat duchu a požadavkům Rámcového rozhodnutí, ovšem za podmínky důsledné ochrany osobní svobody jednotlivce.
Závěr
Podle ustanovení čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU je účelem rámcových rozhodnutí sbližování právních a správních předpisů členských států v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti. Oblast trestního práva je však tou oblastí – na rozdíl od oblasti soukromého práva, v níž se projevují hodnotová specifika toho kterého členského státu EU a která je zároveň velmi citlivá, neboť je přímo propojená s ingerencí veřejné moci do osobní svobody jednotlivých osob. V existenci a konstrukci jednotlivých trestných činů a procesních postupů se markantně promítají hodnoty získané zkušeností a sdílené společností. Nemohu proto přijmout ani tu premisu obsaženou v nálezu, že členské státy EU mají dostatečnou úroveň vzájemného sbližování hodnot.
Jako příklad odlišných, nepochybně zkušenostmi podložených, hodnotových představ o možné ingerenci do osobní svobody lze uvést úpravu obsaženou ve španělském trestním řádu, která do něj byla pojata jako tzv. antiteroristická novela. Podle ní lze podezřelou osobu zadržovat v tzv. incommunicado detenci (jakési samovazbě) až 10 dnů. V této době je této osobě odepřeno kontaktovat jak třetí osobu, tj. příbuzné, ambasádu apod., tak advokáta nebo lékaře dle vlastního výběru. Po uplynutí této doby, tj. v průběhu případné další předsoudní vazby může příslušný soudce nebo tribunál rozhodnout, vyžaduje-li to vyšetřování, že uvalí další tři dny režimu incommunicado detence.
Tuto situaci opakovaně kritizovala Komise pro lidská práva při OSN, když např. v rezoluci z roku 2003 konstatovala, že „prodlužovaná incommunicado detence může tendovat k páchání mučení a nebo sama o sobě může představovat formu krutého nelidského nebo ponižujícího zacházení anebo i dokonce mučení“ [UN Commission on Human Rights, resolution 2003/32, para 14; citováno podle Human Rights Watch, January 2005, vol. 17, No. 1 (D), s. 24].
Jako hodnotový protipól lze uvést rozhodnutí Odvolacího výboru Sněmovny Lordů (VB) z 8. 12. 2005 vyjadřující se k eventuální přípustnosti mučení a jiného krutého nelidského či ponižujícího zacházení. Ve svém stanovisku (bod 51) uvedl Lord Bingham mimo jiné, že: „anglické common law pohlíží na mučení a jeho důsledky s odporem již přes 500 let (...). Jedná se o záležitost ústavního principu, zda mohou důkazy získané mučením jiné lidské bytosti být právoplatně použity proti účastníkovi řízení před britským soudem, bez ohledu na to kde, kým, nebo na čí příkaz bylo mučení prováděno. Na tuto otázku bych dal velice jasnou zápornou odpověď.“ Lord Hoffmann ve svém stanovisku (bod 82 – 83) uvedl: „Používání mučení je hanebné, poškozuje a degraduje stát, který je používá, a právní systém, který je akceptuje (...). Odmítnutí mučení dle common law má zvláštní symbolický význam jako prubířský kámen humánního a civilizovaného právního systému“. Lord Hope postřehl (bod 126), že „názory na to, kde je hranice přijatelnosti, se mohou zásadně lišit stát od státu.“ Lord Carswell podotkl (bod 150): „Užívání mučení (...) by odporovalo mravním principům, snížilo a degradovalo soudní řízení a uvrhlo stát do morálního marasmu“.
Je otázkou, zda by český Ústavní soud považoval za mučení či kruté nebo nelidské zacházení zadržování podezřelé osoby, které svědčí presumpce neviny, v podmínkách a po dobu, kterou připouští incommunicado detence. Jisté je, že Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 3 zaručuje obviněnému nebo podezřelému z trestného činu, že bude do 48 hodin buď propuštěn na svobodu anebo odevzdán soudu, který do 24 hodin buď rozhodne o vazbě anebo tuto osobu propustí na svobodu. Navíc čl. 37 odst. 2 Listiny garantuje každému právo na právní pomoc, a to od počátku řízení, jako součást spravedlivého procesu.
Z uvedených případů vyplývá, že pojetí hodnot spojených s trestním řízením se stát od státu liší a stejně tak se liší i hodnocení toho, co je v jiných státech zákonem připuštěno. To přesto, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak však Ústavní soud České republiky judikoval v nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 36/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80; vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), dosažený standard ochrany lidských práv nelze snižovat.
Samotný eurozatykač je jistě velmi potřebný a žádoucí právní institut, bez něhož se EU mimo jiné charakterizovaná volným pohybem osob neobejde. Nelze přehlížet ani zvýšená bezpečnostní rizika společná všem státům sdruženým v EU. Přesto však mám za to, že implementace eurozatykače byla v České republice provedena nedbale. Moje výhrada vážící se k neimplementaci čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí byla vlastně ve světle výše uvedeného minimálním požadavkem, který by však významně přispěl k proporcionalitě legislativního řešení obsaženého v českých trestněprávních předpisech.