86. ESD již v roce 2003 konstatoval, že „členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku“ [věci C-187/01 a C-385/01, trestní řízení proti Hüseyinu Gözütokovi (C-187/01) a Klausi Brüggemu (C-385/01), (2003) ECR I-1345, odst. 33]. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech členských států jsou postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod totiž rovněž vychází z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
87. Rámcové rozhodnutí, s ohledem na již zmíněný princip vzájemné důvěry mezi členskými státy EU ve fungování jejich trestní justice, vychází z toho, že provádění evropského zatýkacího rozkazu lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU (ochrana lidských práv) některým členským státem, přičemž toto porušování musí být formálně Radou zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU (odstavec desátý preambule).
88. Za jistou pojistku, zaručující ochranu českého občana na ústavněprávní úrovni, lze považovat ustanovení § 377 tr. řádu, podle něhož žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat, anebo jestliže by vyřízením žádosti byl poškozen jiný významný chráněný zájem České republiky. Tento princip, obsažený v hlavě dvacáté páté oddílu prvém tr. řádu (označeném jako obecná ustanovení), se tedy vztahuje jak na klasické řízení vydávací podle oddílu druhého, tak na řízení o předání osoby mezi členskými státy EU na základě evropského zatýkacího rozkazu podle oddílu třetího téže hlavy. O významu toho ustanovení se stále vede odborná diskuze (srov. Zemánek J., Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).
89. I když je toto ustanovení trestního řádu uvozeno marginální rubrikou „ochrana zájmů státu“, lze zejména z textu jeho první věty dovodit, že se bude jednat zejména o zájem státu na tom, aby nedošlo k porušení základních práv českých občanů, zakotvených v ústavním pořádku České republiky, jehož nedílnou součástí je i Listina základních práv a svobod (... jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat...).
90. Osobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení stížnost, která má odkladný účinek (§ 411 odst. 5 tr. řádu), a eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní soud rozhoduje, lhůty k předání osoby neběží (§ 415 odst. 3 tr. řádu). Těmito ustanoveními je zachována ochrana občana, případně i jiné osoby, která má být předána k trestnímu řízení, a současně je zachována podmínka, že v důsledku předání vyžádané osoby nebude v individuálním případě dotčen ústavní pořádek České republiky.
91. Tyto zásady jsou konformní s Rámcovým rozhodnutím, podle něhož nic v něm nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace, nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno. Rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích. Rámcové rozhodnutí rovněž výslovně deklaruje, že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
92. Důvodem pro zamítnutí žádosti o předání vyžádané osoby je mj. situace, kdy na trestný čin, pro který je evropský zatýkací rozkaz vydán, se vztahuje amnestie, která byla udělena v České republice, anebo trestní stíhání či výkon trestu jsou v České republice promlčeny, jestliže stíhání tohoto trestného činu spadá do působnosti trestněprávních předpisů České republiky [§ 411 odst. 6 písm. b) tr. řádu].
93. Zachována je rovněž zásada ne bis in idem. Podle § 411 odst. 6 písm. c) tr. řádu bude žádost o předání zamítnuta, pokud vyžádaná osoba byla v České republice nebo cizím státě za tentýž skutek již pravomocným rozhodnutím odsouzena a trest byl již vykonán nebo je právě vykonáván nebo ho již nelze vykonat anebo trestní řízení bylo v České republice nebo jiném členském státě pravomocným rozhodnutím skončeno, nebyla-li taková rozhodnutí v předepsaném řízení zrušena.
94. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že trestní řízení probíhající proti vyžádané osobě na území České republiky má přednost před předáním vyžádané osoby podle evropského zatýkacího rozkazu [podle § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu soud zamítne předání vyžádané osoby tehdy, jestliže vyžádaná osoba je v České republice trestně stíhána za stejný čin, pro který byl evropský zatýkací rozkaz vydán].
95. Není proto opodstatněné tvrzení, že by vnitrostátní úpravou evropského zatýkacího rozkazu byl narušen vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání trestního řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana pro jeho stíhání v členském státě Unie pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto trestního řízení mu nic nebrání vrátit se zpět (eventuálně k výkonu trestu na území České republiky). Trestní řád specifikuje důvody, za kterých k předání osoby do jiného členského státu Unie nedojde (zejm. § 411). Občan má právo bránit se proti opatřením orgánů činných v trestním řízení opravnými prostředky, které mají odkladný účinek (viz § 411 odst. 5 tr. řádu), nevyjímaje ani případnou ústavní stížnost. V případě, kdy by předáním občana došlo k porušení ústavního pořádku, k předání občana nedojde.
96. Při těchto závěrech je nutno vzít na zřetel nejen ochranu práv osob podezřelých ze spáchání trestného činu, ale též zájmy obětí trestných činů. K ochraně práv obětí a poškozených se obecně jeví jako praktičtější a spravedlivější, aby trestní řízení probíhalo ve státě, v němž došlo ke spáchání trestného činu (srov. podmínky pro řešení případu souběhu více evropských zatýkacích rozkazů v § 419 tr. řádu a čl. 16 Rámcového rozhodnutí, kde jednou ze základních podmínek je zvážení otázky místa trestného činu). Protože realizace evropského zatýkacího rozkazu při předávání vlastních občanů je podmíněna vzájemností (§ 403 odst. 2 tr. řádu), navrhovateli napadená úprava chrání práva osob, které se považují za osoby poškozené podle českého trestního řádu. Obecně je možno říci, že ve státě, kde k trestnému činu došlo, bude, s ohledem na důkazní materiál v tomto státě se nacházející, trestní řízení rychlejší, efektivnější a současně i věrohodnější a spravedlivější jak pro obžalovaného, tak pro případnou oběť trestného činu.
IX.
Soulad napadených ustanovení s dalšími ustanoveními Listiny
97. Ústavní soud zvažoval soulad napadených ustanovení, zejména § 412 odst. 1 a 2 tr. řádu, i s čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ustanovení § 412 tr. řádu implementuje úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí a prolamuje zásadu, podle níž se osoby nevydávají k trestnímu stíhání do zahraničí, pokud nejde o podezření ze spáchání činu, který je trestný jak podle práva vyžadujícího státu, tak i ve státě předávajícím. Podle § 412 odst. 1 tr. řádu v případě, kdy je předání požadováno pro trestné činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu pak vyjmenovává trestné činy, u nichž soud v souvislosti s předávacím řízením nezjišťuje jejich trestnost podle práva České republiky.
98. Na první pohled by se zdálo, že argument spočívající v tom, že § 412 je v rozporu s čl. 39 Listiny, může být odmítnut jako z principu vyloučený. Především je nutno poznamenat, že čl. 1 odst. 3 Rámcového rozhodnutí stanoví, že „tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady, zakotvené v čl. 6 smlouvy o EU“. Tudíž Rámcové rozhodnutí nemůže být interpretováno tak, že by po členském státu vyžadovalo učinit něco, co by znamenalo porušení základních práv, tedy včetně principu legality, zakotveného v čl. 39 Listiny.
99. Všeobecně uznávaný princip legality, obsažený v čl. 39 Listiny, znamená především požadavek, že stát může uložit určité osobě trest pouze na základě řádné informace obsažené v jeho vlastním právu, podle kterého je určité chování tímto státem zakázáno. Tímto způsobem stát dává všem subjektům možnost předvídat následky jejich jednání (obecný požadavek předvídatelnosti). Tento požadavek má dva aspekty. Prvním je, že právo státu musí jasně a přesně definovat jednání, které je zakázané (srozumitelnost normy). Podle druhého musí existovat spojení mezi chováním obviněného subjektu a územím nebo veřejným zájmem státu, hodlajícího trestat (nexus, tj. spojitost s trestní jurisdikcí daného státu), tak aby bylo umožněno danému subjektu si uvědomit, že jeho chování vyvolá následky předvídané zákony daného státu.
100. Viděno z této perspektivy, argument proti § 412 tr. řádu, vzatý doslovně, by znamenal, že Česká republika selhala v požadavku na respektování principu předvídatelnosti trestního práva. Ale tento argument přehlíží skutečnost, že čl. 39 Listiny obecně omezuje Českou republiku v její vlastní trestní jurisdikci. Neupravuje totiž ani extradici ani předání osoby. V situaci, kde české právo dává České republice zmocnění k extradici či předání osoby nacházející se v její jurisdikci, Česká republika neaplikuje svou trestní jurisdikci proti obviněnému, takže by se zdálo, že čl. 39 Listiny se neuplatní. Nakonec § 412 tr. řádu nedefinuje trestné činy a aby toto ustanovení mohlo být uplatněno, musí být tyto trestné činy přesně definovány v zákoně státu požadujícího vydání či předání osoby. Ustanovení čl. 39 Listiny se, podle svého znění, aplikuje vyloženě tam, kde Česká republika si sama přeje danou osobu trestně stíhat. V takovém případě bezpodmínečně platí, že čl. 39 Listiny vyžaduje, aby takové trestní stíhání probíhalo jen pro trestný čin přesně definovaný v jejím trestním zákoně. Ze shora uvedených důvodů přijetím ustanovení § 412 tr. řádu Česká republika neporušila princip legality, zakotvený v čl. 39 Listiny.
101. Ústavní soud se proto neztotožňuje s argumentací navrhovatelů, kteří tvrdí, že § 412 odst. 2 tr. řádu je v rozporu s čl. 39 Listiny, protože tato úprava nijak nedefinuje trestné činy, nevyžadující oboustrannou trestnost. Pokud by se jednalo o hmotněprávní předpis zakotvující trestnost jednání způsobem, jakým to činí § 412 odst. 2 tr. řádu, tedy jen jeho pojmenováním bez jakékoliv zákonné definice, došlo by jistě k rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud ovšem vychází ze skutečnosti, že § 412 odst. 2 tr. řádu není ustanovením hmotněprávním, ale procesněprávním. Předání podle evropského zatýkacího rozkazu ještě není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a 40 Listiny.
102. Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle § 412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný výpočet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání uvedených v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České republiky. Přijetí § 412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Na osoby v České republice (občany, osoby s trvalým pobytem a ostatní osoby běžně se na jejím území nacházející) tedy ustanovení § 412 tr. řádu neklade povinnost znát trestní právo všech zemí EU.
103. Výčet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí navíc obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují oboustrannou trestnost, není dán proto, že by se předpokládalo, že některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle českého práva. Navíc přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně stíhána.
104. Skutečnost, že § 412 tr. řádu neposkytuje právní základ pro trestní stíhání v České republice, ještě nevyčerpává otázku, zda byl či nebyl porušen čl. 39 Listiny. Jako ustanovení týkající se spolupráce v trestních věcech mezi nezávislými státy tato otázka nemůže být nazírána pouze z perspektivy České republiky. Je třeba mít také na paměti, že osoby, na které se vztahuje jurisdikce České republiky, mohou být také podrobeny trestní jurisdikci jiných států. To může nastat v případě, kdy k jejich jednání došlo částečně v České republice, částečně v jiném státě, nebo jejich chování v České republice vyvolalo následky v jiném státě. Tato právní úprava musí tedy být viděna šířeji, jelikož se týká mezistátních souvislostí, a musí se pamatovat na skutečnost, že v takovýchto případech se budou uplatňovat právní systémy jiné než domácí, český. Tento aspekt přináší další dimenzi ochrany poskytované čl. 39 Listiny.
105. Touto další dimenzí čl. 39 Listiny je skutečnost, že zabraňuje České republice participovat či přímo napomáhat jinému státu, který nerespektuje princip legality, při realizaci trestního postihu. K tomu by došlo za situace, kdy by Česká republika sama netrestala a předala by obviněného do státu, který nerespektuje princip legality. Nutno vzít v potaz také význam rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podle ustanovení čl. 3 Úmluvy (případ Soering v. Velká Británie), které zakazuje členským státům Rady Evropy vydání osoby do státu, který není vázán zákazem krutého či svévolného zacházení a který nedává záruky, že tento zákaz neporuší.
106. Ve světle úvah o dalších, shora uvedených, aspektech principu legality, Ústavní soud může posoudit, zda opuštění požadavku oboustranné trestnosti znamená porušení čl. 39 Listiny. Požadavek oboustranné trestnosti je typickou pojistkou proti státům majícím smluvní povinnost vydat někoho k potrestání za jednání, které samo o sobě nedává k trestnímu postihu důvod. Byla to záruka proti závazku spolupracovat či tolerovat jednání přijímajícího státu, který nerespektoval principy legality, zákazu krutého, svévolného nebo nespravedlivého zacházení či trestání. Základní ideou je, že pokud oba dotčené státy shledají určitý typ jednání hodným potrestání, pak vydávající stát může jen těžko tvrdit, že trest za takovéto jednání by byl krutý, svévolný nebo v rozporu s principem legality.
107. Opuštěním principu oboustranné trestnosti ve vztahu k členským státům EU tedy Česká republika nijak neporuší princip legality. Obecně řečeno, požadavek oboustranné trestnosti může být, jako pojistka, opuštěn ve vztahu mezi členskými státy EU, které mají dostatečnou úroveň vzájemného sblížení hodnot a vzájemné důvěry, jedná se o demokratické režimy dodržující principy „rule of law“ a jsou vázány povinností tento princip dodržovat. Je to přesně ta situace, kdy úroveň sbližování mezi 25 členskými státy EU dosáhla takové míry vzájemné důvěry, že už necítí potřebu lpět na principu oboustranné trestnosti.
108. Po závěru, že princip legality podle čl. 39 Listiny nevyžaduje trvat na zásadě oboustranné trestnosti jako na nezbytné součásti předávacího procesu, obrátil Ústavní soud svou pozornost na posouzení otázky, zda předání osoby podle Rámcového rozhodnutí neodporuje čl. 39 Listiny. Je samozřejmé, že tento článek by zakázal České republice předat osobu za účelem trestního stíhání do státu, který by ve svém právu neměl jasně definováno, že chování, kterého se obviněný dopustil, je v tomto státě trestné. Ale v Rámcovém rozhodnutí není nic, co by České republice ukládalo, aby takto postupovala. Navíc, i kdyby by bylo toto chování ve státě, který hodlá uplatnit vůči osobě svou trestní pravomoc, přesně definováno, princip legality stále ještě vyžaduje nexus (viz výklad shora) mezi tvrzeným chováním a státem hodlajícím trestně stíhat.
109. Mezinárodní právo uznává několik legitimních hledisek umožňujících státu uplatňovat svou trestní jurisdikci. Těmito obecně uznávanými hledisky jsou princip nacionality, ochrany, univerzality a teritoriality. Kromě několika drobných výjimek, kterými není nutné se zabývat, první tři principy nepředstavují žádný závažný problém ve vztahu k požadavku nexu. Z hlediska požadavku nexu se tedy nic nemění na předchozím stavu, kdy občané České republiky a další osoby v její pravomoci byli a jsou odpovědni, podle právního řádu daného státu, za ty trestné činy, které spáchají v zahraničí. Na všechny osoby dopadala a dopadá zásada teritoriality, zakládající působnost trestního práva hmotného na území cizích států (včetně států EU), pokud se na území těchto států dopustí trestné činnosti. Úvahy navrhovatelů o nutnosti vnitrostátního publikování trestního zákonodárství všech dalších 24 členských států EU nejsou proto namístě. Princip teritoriality, ačkoli celkem obecně přijímán, přináší některé aplikační problémy. Například je obecně uznáváno, že stát může uplatnit svou trestní pravomoc pro chování realizované na jeho území, což už postačuje pro uznání nexu. Nicméně princip teritoriality také zahrnuje uplatnění pravomoci státu na jednání, ke kterému sice došlo mimo jeho území, ale následky zasáhly jeho území.
110. Ústavní soud vychází z toho, že předání českého občana nebo jiné osoby oprávněně se zdržující na území České republiky za účelem jejího trestního stíhání do jiného členského státu EU bude pravidelně připadat v úvahu pouze tehdy, pokud k jednání znamenajícímu spáchání trestného činu došlo nikoli v České republice, ale v jiném členském státě Unie. Pokud dojde ke spáchání trestného činu dílem v zahraničí, dílem v České republice, bude připadat v úvahu trestní stíhání v České republice. Tím vznikne překážka pro předání dané osoby k trestnímu řízení do zahraničí [srov. § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu], pokud nebude, s ohledem na povahu daného jednání, účelnější stíhání v jiném členském státě EU, např. proto, že v tomto státě je rozhodující důkazní materiál, skutek se odehrál převážně v tomto státě apod.
111. Podle čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu tehdy, pokud jde o trestný čin, který byl spáchán zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za toto území považuje. Toto ustanovení, které poskytuje domácímu justičnímu orgánu možnost uvážení, zda výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, chrání hodnotu právní jistoty, která je též hodnotou práva evropského a jejíž dodržování na evropské úrovni je předpokladem toho, že český ústavní pořádek umožní aplikaci evropského práva v domácím právním řádu (v tomto případě implementaci a aplikaci Rámcového rozhodnutí). Článek 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí sice nebyl výslovně v českém právním řádu implementován, ale v souladu s principem ústavně konformní interpretace musí český justiční orgán vzít na zřetel důvěru českých státních občanů v to, že jejich jednání na území České republiky je regulováno českým trestním právem. Zdržuje-li se totiž český občan na území České republiky, aplikuje se na jeho jednání domácí právo, z čehož plyne také ústavně chráněná důvěra této osoby v to, že jejímu právnímu jednání se přikládají právní následky stanovené českým právem. Obecná hodnota právní jistoty nachází v oblasti ústavněprávní své vyjádření v zásadě formulované v čl. 39 Listiny a v rovině podústavního práva je vyjádřena v obecném principu ustanovení § 377 tr. řádu, které se uplatní subsidiárně vůči § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu, tedy bude aplikováno pouze tehdy, pokud o stejném činu doposud neprobíhá trestní stíhání v České republice.
112. Podle § 377 tr. řádu, interpretovaného ve smyslu čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí, tedy nebude český občan předán do jiného členského státu EU pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl být spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy, s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu, je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě, například z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu jednání, které se z větší části odehrálo v zahraničí, a stíhání v daném členském státu Unie je v daném případě vhodnější než stíhání této osoby na území České republiky. Uvážení soudu, který může, ale nemusí, odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, je zde namístě, neboť v řadě případů bude vhodné, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu předána, byť k její aktivitě došlo na území České republiky (např. organizátor trestného činu, k jehož realizaci ovšem došlo v jiném členském státě Unie). Bližší konkretizaci tohoto ustanovení ovšem provede až rozhodovací praxe a v této fázi není na Ústavním soudu, aby tuto praxi předjímal.
113. Ústavní soud zdůrazňuje, že český ústavní pořádek nechrání pouze důvěru českých státních občanů v české právo, ale chrání obdobně též důvěru a právní jistotu i jiných osob oprávněně se zdržujících na území České republiky (např. osoby cizí státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky).
114. Specifickou kategorii, spadající pod zásadu teritoriality, představují trestné činy distanční, páchané zejména prostřednictvím výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky jednání, k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud připouští, že by, za zcela výjimečných okolností, mohla být aplikace evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého trestního práva, eventuálně by dokonce požíval v České republice ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody slova). V tomto smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. V takovémto, byť nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu, obsahujícího mechanismus, jak předejít neústavním důsledkům evropského zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.
115. I když tedy mohou být napadená ustanovení tr. řádu aplikována protiústavně, není takováto hypotetická a nepravděpodobná situace důvodem pro jejich zrušení. Ústavní soud již mnohokráte ve své judikatuře uvedl, že „teoreticky lze samozřejmě každé ustanovení právního předpisu aplikovat nesprávně, tedy v rozporu s ústavními předpisy, což samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení takto eventuálně nesprávně aplikovatelného předpisu.“ (nálezsp. zn. Pl. ÚS 8/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 141; vyhlášen pod č. 300/1998 Sb.). Jinými slovy, je-li právní předpis způsobilý mít vícero výkladů, přičemž jen některý z nich je protiústavní, je nutné zvolit výklad ústavně konformní (nálezsp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). Účelem řízení o obecné kontrole norem však není řešit všechny jednotlivé hypotetické situace, které doposud nenastaly, byť snad někdy nastat mohou. Pokud by takto Ústavní soud postupoval, překročil by svou funkci, která mu náleží v rámci obecné kontroly norem, a nahrazoval by ochranu základních práv, kterou z povahy věcí musí poskytovat též obecné a správní soudy.
116. Pokud jde o soulad napadených ustanovení s čl. 8 Listiny, tj. s právem na osobní svobodu, základní práva zakotvená v tomto článku jsou zajištěna v postupu justičních orgánů předepsaném podle § 409 a násl. trestního řádu.
117. Ústavní soud závěrem podotýká, že Rada EU může, po konzultaci s Evropským parlamentem, rozšířit seznam trestných činů uvedených v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, u nichž se nevyžaduje zásada dvojí trestnosti, o další druhy trestné činnosti (čl. 2 odst. 3 Rámcového rozhodnutí). Může tak učinit pouze jednomyslným rozhodnutím, tedy pouze se souhlasem zástupce České republiky, který bude, při svém eventuálním souhlasu s rozšířením seznamu těchto trestných činů, přihlížet též k požadavkům českého ústavního pořádku. Současně pochopitelně nebude vyloučen opětovný přezkum novelizovaných českých trestních předpisů Ústavním soudem.
118. S ohledem na všechny shora uvedené právní závěry Ústavní soud návrh zamítl.
1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka
Hlasoval jsem proti zamítavému nálezu, maje představu návrhu vyhovět, a to z následujících důvodů.
Okouzlen jako pokaždé při práci s Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nádherným bohatým jazykem jejich preambulí, polaskal jsem se nejprve se slůvkem vlast v čl. 14 odst. 4 větě druhé Listiny. Vybíraje, zda mi lahodněji zní patria či country, volím osobně starší z těchto slov. Jest jistě více synonym pro slovo vlast, mně nejbližším je – a to i přesto, že je musí mobilní telefonista teprve naučit systém T9 – otčina, případně také domovina. Ač je tedy někdy otázka pokládána ve smyslu „nutit někoho opustit ČR“ (srov. též J. Filip, Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2005, str. 162), nejedná se dle mého názoru o opuštění rei publicae, ale o opuštění patriae či – chcete-li – rodné hroudy, v Kollárově duchu je to „…zem ta, dříve kolébka, nyní národa mého rakev“.
Pojetí vlasti, zahrnujícímu v sobě atributy domova a rodu, odpovídá i označení jazyka jako mateřštiny či Muttersprache nebo langue maternelle apod. Předání občana k trestnímu stíhání či výkonu trestu – a nyní se soustřeďuji čistě na otázku jazykovou – je nepochybně vytržením ze shora popisovaných kořenů. „Stesk a nemožnost mluvit s někým rodným jazykem ovlivnily kvalitu veršů po stránce námětu, stylu i jazyka“ i v případě básníka, který o svém díle oprávněně napsal „ore legar populi perque omnia saecula fama vivam“, přičemž pro naše účely nepřehlédněme, že vyhnanství probíhalo v rámci téže Římské říše, nicméně v jazykově spíše řeckém Pontu (srov. též heslo Ovidius, in: Encyklopedie osobností Evropy od starověku do současnosti, Praha 1993, str. 494).
Přejděme však k nejpraktičtějším problémům, které předanému mohou vzniknout, a to i při plném respektování práva na tlumočníka, „prožijme“ s ním mozaikově jeden z „modelových“ dnů hezky po pořádku.
***
Abychom našeho hrdinu představili, není to ještě zatím či případně nebude nikdy zločinec, neboť pro prvý případ platí presumpce neviny, v případě druhém se navíc v budoucnu ukáže, že např. čin, který je mu kladen za vinu, vůbec nespáchal. I toto by jej mohlo ostatně potkat:
Probuzení v cele s portugalským spoluvězněm. Výměna „Bom dia“ za „topry ten“, občasné „tekuji“ či „obrigado“, jinak mlčení ve dvou. Kde bude ona Ptahotepova „úleva“, kterou přináší, „když je člověk alespoň vyslechnut“? (Papyrus vezíra Ptahotepa. Přeložil Z. Žába, Praha 1971, str. 35).
K obědu alfődi gulásleves. S „paprikou“ to snad nebude problém, jak však vykouzlit zápor a přidat maďarsky slůvko „žlučník“.
Odpoledne na návštěvu přijde dikigoros*), s ním stoprocentně též jeden z mnoha soudních tlumočníků specializovaných na xenofobii, a tak nebude složité najít vyčerpávající interdisciplinární odpověď na otázku: Ine Tsechos simera stin Ellada akoma o xenos?*). Zbude naprosto triviální záležitost z vazební věznice zorganizovat výměnu advokáta ex offo za obhájce na plnou moc, což arciť jistě ráda vyřeší choť obviněného, která si za čistý měsíční příjem koupí zpáteční letenku Praha – Soluň nebo Praha – Athény, a pro jistotu si na tuto misi vymění koruny z narychlo zrušeného stavebního spoření za eura, kdyby řecký advokátní tarif byl náhodou o něco vyšší než český.
V podvečer se dostavila ledvinová kolika. Díky Monteverdiho madrigalu a několikerému poslechu italského provedení Dona Giovanniho bude možno – než se podaří v den státního svátku navázat kontakt s českým konzulátem – říci italskému lékaři alespoň: „Non lasciate mi morire!“. Domýšleli jsme však, jak to bude s pacientem, který není v Itálii zdravotně pojištěn?
Primum vivere deinde philosophari platí zajisté i zde …
***
Vskutku nesahá česká historická paměť dále než k tzv. akci „Asanace“?
Nechci teď vstupovat do odborných diskusí historiků o konkrétních historických událostech, v rámci mnohonárodního evropského soužití bychom ale asi měli chápat each other. Doporučuji tak třeba přečtení vynikající právněhistorické studie z pera Jiřího Kejře „Husův proces“ (Praha 2000).
„V zápětí po Husově smrti – netřeba to ani opakovat – se v Čechách ozývá rozhořčení nad nespravedlivým a neodůvodněným rozsudkem, jak to vyjadřuje již protestní list šlechty, zaslaný 2. září 1415 do Kostnice, v němž se prokazuje, že Hus se ani nepřiznal, ani nebyl usvědčen. Ještě v Basileji je koncil kostnický nařčen z nespravedlivého soudu nad Husem, jak to čeští vyslanci opětovně vyhlašují ve svých projevech… Co však o tom soudili novodobí historikové ? …Vždyť jen otázka, zda kostnický ortel byl vysloven ve shodě s právem a spravedlivě, zda vystihl poctivě Husovu vinu, zda nebyl poplatný zaujatosti soudců a ovlivněn politickými zájmy, byla zodpovídána v nesmiřitelných divergenzích,“ , píše mj. Jiří Kejř a dodává: „Neoddáváme se přílišným nadějím, že po naší studii nezůstanou silná residua dřívějších těžko smiřitelných odsudků.“ (srov. Kejř, Husův proces, str. 200–201).
Husův proces – konán mimo Husovu vlast, soudci jiné národnosti, jednací jazyk latina, chyby v obhajobě způsobené nepřizpůsobením se pravidlům kanonického procesu. Nerezonovaly tyto úvahy v hlavách též oněm, kteří formulovali článek 14 Listiny?
Každý průměrně vzdělaný Čech byl ve školních letech seznámen s osudy Karla Havlíčka Borovského. „Vyhnanství“ v Brixenu, tehdy městě ležícím v habsburském soustátí. Jedno z nedávných podání je následující:
„V noci z 15. na 16. prosince 1851 byl zatčen a s policejním doprovodem odvezen do tyrolského městečka Brixenu, kde byl přinucen žít více než tři roky. Vytržení z české společnosti a veřejné činnosti přivedlo Havlíčka do těžkých vnitřních krizí, avšak nezlomilo ho.“ (srov. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Praha 1993, str. 97).
Můžeme si být jisti, že tuto možná i tradiční interpretaci neslýchají dodnes žáci a studenti v českých školách?
Položil jsem si tuto otázku proto, abych meditoval o právním vědomí občanů České republiky de lege ferenda v okamžiku, kdy vláda navrhovala spolu s novelou trestního řádu a trestního zákona též novelizaci čl. 14 Listiny.
Položil jsem si tuto otázku i v souvislosti s – z dnešního pohledu osobám se zkrácenou historickou pamětí již téměř pradávnou – debatou před přijetím Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. června 2002. Známe each other? Ke chvále britského modelu extradice v odůvodnění nálezu jsem si učinil jen několik marginálních anglo-amerických poznámek ďáblova advokáta – convicts servants v severoamerickém koloniálním období, americký Fugitive Slave Act z roku 1850 či rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických ve věci Dreda Scotta z roku 1857 …
Věnujme se teď chvilku reciprocitě …
***
Cui prodest?
Je skutečně tolik Evropanů, kteří páchají z českého pohledu trestnou činnost, po nichž by prahly české orgány činné v trestním řízení a kteří zůstávali jinde netrestáni? Nebo převažovala vůle transponovat více, než toho bylo třeba?
Vzpomněl jsem si na skromné zkušenosti ze své advokátní praxe a zapochyboval o tom, že výkon vazby v České republice je kvalifikovaně europeizován.
Napadly mě i další konsekvence, sliboval jsem si, že se dočkám chlácholivých odpovědí.
***
Zákonodárce, jak se ukázalo, je poněkud Superbus.
Poslanecká sněmovna zdůraznila ve vyjádření k návrhu, že Parlament je suverénním představitelem ústavodárné a zákonodárné moci, a tudíž není vázán právním názorem předkladatele novely Listiny, a je oprávněn k věci zaujmout vlastní názor.
A co tak třeba trošku pokornější vyslechnutí názoru publika? Nebylo by více hlasů více než méně? Nepozapomnělo se na přísloví „Dvakrát měř, jednou řež“?
Zajímaly mě pak odpovědi na otázky související s praktickou realizací projednávané právní úpravy. V záznamu z rozpravy ve sněmovnách jsem zmínky, jež by mě přivedly na tuto stopu, nenalezl. Ptal jsem se tudíž, zda poslanci měli k dispozici komparatistiku, týkající se řádu výkonu vazby, průběhu přípravného řízení v jednotlivých zemích, zda-li měli k dispozici informace o počtech a úrovni tlumočníků, co věděli o garancích práva na obhajobu, zda existovalo povědomí o tom, jak je upravována náhrada škody za nesprávný úřední postup (viz protokol z veřejného jednání Ústavního soudu konaného dne 3. května 2006).
Parafrázuji to, co jsem se dozvěděl. Ti, kteří nebyli členy tzv. garančního výboru, hlasovali, důvěřujíce zprávě garančního výboru, eventuálně referentovi z jejich poslaneckého klubu. Přiznám se, že řešení otázky, do jaké míry bylo věcně promyšleno stanovisko prezidenta odůvodňující, proč zákon nepodepsal, jsem si z obav o prudký pokles hladiny optimismu o stavu politické kultury raději ponechal na úrovni hypotéz …
Nepatří však k ústavní konformitě zákona též Normenwahrheit, v souzené věci promítnutá do jistot, že občan České republiky bude reálně pod ochrannou rukou své vlasti i v běžných situacích, které jsem shora předestřel?
***
Pokusil jsem se sestoupit z výšin definice právního státu k ukázkám z praxe, naznačujícím, že unifikovaný model právního státu, resp. trestní politiky zatím neexistuje. I odlišnosti, na něž nemusí být subjekt trestního řízení právě připravován, mohou jeho pozici např. v přípravě na hlavní líčení značně ztěžovat.
Nabízí se další námět k úvaze.
Ocituji z projevu pařížského bâtoniera Jean-Marie Burguburu při Zahájení soudního roku v Paříži dne 18. listopadu 2005:
„Ano, justici se daří špatně, a řekli-li Vám to, pane ministře, soudci jasně, pařížští advokáti Vám to znovu opakují.