Podle přesvědčení Ústavního soudu z výše uvedené argumentace vyplývá, že státní podnik Letiště Praha byl zřízen státem, jeho orgány jsou vytvářeny státem, stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled nad jeho činností, a plní veřejný účel; pokud jde o způsob jeho založení (zániku), ten kombinuje na jedné straně soukromoprávní postup dle obchodního zákoníku (zakladatelská listina, forma a okamžik vzniku), leč obsahuje na druhé straně schvalovací proces v rámci působení orgánu výkonné moci a celkově velkou míru ingerence státu v procesu vzniku a zániku daného státního podniku. Nelze potom než uzavřít, že výrazně převažují znaky svědčící o veřejné povaze státního podniku Letiště Praha, a proto je namístě přijmout závěr, že se jedná o instituci veřejnou.
Takový závěr Ústavního soudu je přitom kompatibilní s jeho vlastní ustálenou judikaturou, dle které za definiční znaky veřejné instituce (hospodařící s veřejnými prostředky) je třeba považovat veřejný účel, zřizování státem, vytváření jejích orgánů státem, jakož i státní dohled nad její činností (srov. nález sp. zn. III. ÚS 686/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 30, usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/03, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno).
Z těchto definičních znaků v ustálené judikatuře Ústavního soudu přitom vycházel v napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze, neboť stejně jako Ústavní soud dospěl k závěru, že státní podnik (Letiště Praha) byl zřízen státem, jeho orgány jsou vytvářeny státem a stát vykonává dohled nad jeho činností; nesprávně však zhodnotil hledisko veřejného účelu, jestliže uzavřel, že státní podnik veřejný účel neplní. Pokud jde o existenci veřejného účelu daného státního podniku, odkazuje Ústavní soud na výše uvedenou rozsáhlou argumentaci v bodě III. a) 1) e), v níž uvedený názor Městského soudu v Praze popírá. Na tomto místě Ústavní soud jen stručně uvádí, že Městský soud v Praze argumentoval především tím, že právní předpisy pozitivně nevymezují veřejný účel, ke kterému by státní podniky byly zřizovány. Přitom Ústavní soud již výše prohlásil, že k vyslovení veřejného účelu zakládání státních podniků, a to v obecné rovině, dochází v ustanovení § 3 odst. 2 zákona státním podniku a že v následném postupu státu při zakládání jednotlivých státních podniků dochází k jeho konkretizaci. Interpretace, že pokud nedojde k vyslovení veřejného účelu (tak jak je má Městský soud v Praze na mysli) v zákoně konkrétním způsobem, nelze shledávat v činnosti té které instituce veřejný účel, se jeví Ústavnímu soudu jako nepřípustně formalistická, pohybující se mimo rámec požadavků vyplývajících z materiálního pojetí právního státu. Pokud bychom nebrali v úvahu explicitní deklaraci veřejného účelu v obecné rovině v ustanovení § 3 odst. 2 zákona o státním podniku, je podstatné, zda je veřejný účel danou institucí materiálně naplňován; to je přitom v případě daného státního podniku - jak již výše Ústavní soud uvedl - splněno. Navíc je nutno zdůraznit, že zákon ani z povahy věci nemůže konkrétním způsobem vymezit veřejný účel toho kterého státního podniku v tom směru, jak Městský soud v Praze argumentuje, neboť činnost každého státního podniku je vykonávána v jiné oblasti a zákon upravuje vznik, změnu, zánik a postavení státního podniku pouze obecně. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že veřejný účel státního podniku shledal i v rovinách jiných [srov. argumentace v bodě III. a) 1) e)].
V této souvislosti lze poukázat i na nahlížení zákonodárce na pojem "veřejná instituce" v souvislosti s novelou zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., účinnou od 23. 3. 2006, v níž byla vypuštěna z tohoto ustanovení slova "hospodařící s veřejnými prostředky" (Ústavní soud v dané věci musel postupovat dle předchozí právní úpravy, neboť předmětná změna nabyla účinnosti až po vydání napadených rozhodnutí). Důvodová zpráva k této novele uvádí, že "Druhou změnou v tomto ustanovení je vypuštění slov ‚hospodařící s veřejnými prostředky'. Předkladatel vychází z názoru, že žadatel má právo na informace vztahující se k působnosti veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými prostředky či nikoli, tento názor vychází především z povahy těchto institucí, které jsou zřízeny státem, sledují veřejný účel, jejich orgány jsou vytvářeny či spoluvytvářeny státem a stát na jejich činnost dohlíží... Pokud některá instituce naplní tyto znaky, je to samo o sobě dostatečným důvodem pro to, aby i na ni dopadla povinnost poskytovat informace.". Závěr Ústavního soudu tak odpovídá i zákonodárcem vnímanému pojetí veřejné instituce v době současné, tedy trendu legislativy. Přitom Ústavní soud podotýká, že i když dnes, v době rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele, je v účinnosti úprava daného ustanovení jiná (došlo k vypuštění slov "hospodařící s veřejnými prostředky"), jeho rozhodnutí má v podobě právního názoru význam i pro interpretaci právní úpravy předchozí. Výše uváděná argumentace se totiž vztahuje na výklad pojmu "veřejná instituce", který zůstal shora citovanou novelou nedotčen.
Na podporu závěru Ústavního soudu o uváděné povaze daného státního podniku lze poukázat i na důvodovou zprávu k zákonu o státním podniku, z níž lze vyvodit, že zákonodárce zřejmě chtěl považovat i státní podniky za instituce povahy veřejné, a nikoli soukromé (aspekt historického výkladu). Důvodová zpráva totiž uvádí, že "v členských státech EU (s výjimkou Spojeného království a Irska) je úprava zřízení, organizace a činnosti veřejných podniků provedena dvojím způsobem: jednak s využitím soukromoprávních forem, tj. různých forem obchodních společností (především formy akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným), upravených občanskými nebo obchodními zákoníky; jednak s využitím veřejnoprávních forem, jež jsou v různé míře organizačně a finančně spojeny se státními orgány a jež jsou podřízeny administrativně právní úpravě. V právu členských států EU počtem výrazně převyšují soukromoprávní formy veřejných podniků. Podniky veřejnoprávní povahy byly zřízeny v menším počtu, v některých státech zcela ojediněle. Rovněž navrhovaná úprava počítá s tím, že účast státu v podnikové sféře se v ČR bude realizovat dvojím způsobem. Jednak je obecně přípustná účast státu v obchodních společnostech upravených v obchodním zákoníku, jednak ve výjimečných, málo početných případech, kde je sepětí podniku se státními orgány podstatně užší, bude možné využít navrhovanou formu státního podniku.". Z uvedeného lze tedy dovozovat, že citovaný druhý způsob účasti státu v podnikové sféře (tedy formou státních podniků) považuje zákonodárce za úpravu zřízení, organizace a činnosti s využitím veřejnoprávních forem, a že tedy považuje státní podniky za podniky veřejnoprávní povahy.
2) Pokud jde potom o splnění legálního požadavku (platného v době vydání napadených rozhodnutí obou soudů), aby se jednalo o veřejnou instituci, která hospodaří s veřejnými prostředky, lze v duchu systematického výkladu poukázat na legální definici "veřejných prostředků", obsaženou v ustanovení § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, dle které veřejnými prostředky jsou "veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a)" (srov. obdobnou argumentaci v III. ÚS 686/02), přičemž státní podnik hospodaří právě s majetkem státu a nemá vlastní majetek (srov. ustanovení § 2 odst. 2 zákona o státním podniku); za "majetek" státu je přitom namístě považovat souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu.
3) Ústavní soud tak dospěl k závěru, že se v případě státního podniku Letiště Praha jedná o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky, jde tedy o povinný subjekt dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Takový interpretační závěr Ústavního soudu přitom přispívá k žádoucímu širšímu pojetí práva na informace a důsledněji tak směřuje k realizaci smyslu právní úpravy o svobodném přístupu k informacím (jde o realizaci práva na informace, která je Listinou chápaná široce, tj. jako taková, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti a v jeho okolí. - srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno; srov. rovněž pojetí informace v tom směru, že se vztahuje především k těm údajům, které "mají vztah k veřejnému životu a nebo souvisejí s veřejným zájmem" - Klíma, K.: Ústavní právo, Aleš Čeněk, Dobrá Voda, s. 307). Je namístě v této souvislosti poukázat i na názory literatury, že "pokud má být zákon o svobodném přístupu k informacím skutečně účinný, musí postihovat všechny instituce, do nichž stát ingeruje, ať přímo, nepřímo anebo prostřednictvím veřejných finančních prostředků" (srov. Kužílek, O., Žantovský, M.: Svoboda informací - svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky, Linde, Praha, 2002, s. 18).
Ústavní soud současně dodává, že tento závěr odpovídá i těm názorům odborné nauky (reflexe subsumpce státních podniků pod pojem "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky" je však v odborné nauce málo přítomna), která se k této otázce výslovně vyjádřila (srov. Korbel, F., a kol.: Právo na informace, komentář, Linde, Praha, 2005, s. 66-67; zde se autoři přiklánějí k zahrnutí "obchodních společností a jiných formálně spíše soukromých subjektů založených orgány veřejné moci, jejichž právní podstata vyplývá z předpisu soukromého práva (zejm. obchodního zákoníku)", pod rozsah pojmu veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a toliko demonstrativně uvádějí státní podnik Povodí řek).
III. b)
Tomuto závěru svědčí i následující argumentace. Odborná nauka považuje za právnické osoby veřejného práva mj. veřejné podniky (srov. např. Průcha, P.: Správní právo, Obecná část, 6. doplněné a aktualizované vydání, Doplněk, Brno, 2004, s. 134; Hendrych, D., a kolektiv: Správní právo, Obecná část, 5. rozšířené vydání, C. H. BECK, Praha 2003, s. 387). Lze-li usuzovat, že státní podnik je podnikem veřejným, bude se současně jednat o právnickou osobu veřejného práva, a tím i o instituci veřejnou (nelze totiž logicky konstruovat takový subjekt, který by byl právnickou osobou veřejného práva, a současně soukromou institucí).
K tomu Ústavní soud navíc dodává, že již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. III. ÚS 686/02, IV. ÚS 29/03) konstatoval, že z množiny veřejnoprávních subjektů v postavení veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky je za takové nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Takový závěr přitom odpovídá i názorům vyjádřeným v teorii správního práva (srov. již citovaný Korbel, F., a kol.: Právo na informace, komentář, Linde, Praha, 2005, s. 68).
Pokud by tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že daný státní podnik je veřejným podnikem, jednalo by se ve smyslu závěrů odborné nauky a předchozí judikatury Ústavního soudu o instituci veřejnou.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na teoreticko-právní traktaci veřejných podniků; pro vymezení pojmu "veřejný podnik" je totiž namístě reflektovat závěry, ke kterým dospěla odborná nauka dlouhým vývojem. V předválečné literatuře se rozlišovaly podniky státní a podniky veřejné, byť rozdíl mezi nimi nebyl nikdy zcela zřejmý, neboť obsahově šlo v obou případech o podnikání ve veřejném zájmu. Pokud však šlo o státní podniky, byla jejich existence vysvětlitelná určitou aktivitou státu na poli hospodářském, která byla ohraničena zvláštními předpisy, jež stanovily i formu tohoto podnikání a vztahy státních podniků ke státu. Odborná nauka potom vymezila pojem "veřejný podnik" jako pojem společný pro obě výše uvedené kategorie tak, že jde o podnik, jehož činnost je spojena s veřejným zájmem (srov. Hendrych, D., a kolektiv: Správní právo, Obecná část, 5. rozšířené vydání, C. H. BECK, Praha 2003, s. 386, který takové pojetí veřejného podniku považuje za "užší"). Teorie správního práva vymezila nejobecněji veřejný podnik tak, že "... má účel prospěti nikoli jen zájmům svého subjektu, nýbrž že ukájí svou činností také potřeby veškerenstva neb alespoň neurčité části subjektů, jimž činnost podniku přichází k dobru" (srov. Havelka, J.: Podniky státní a veřejné, Slovník veřejného práva československého, Sv. III., s. 126). V tomto směru poukazuje Ústavní soud na výše uváděnou argumentaci ohledně veřejného účelu daného státního podniku, z níž lze vyvodit zřejmou přítomnost veřejného zájmu při jeho činnosti. K tomu je třeba dodat, že rovněž Nejvyšší správní soud připustil, že jednání státního podniku lze kvalifikovat za jednání ve veřejném zájmu, a to z důvodu "podnikání s využitím státem svěřeného majetku".
Státní podnik je přitom možné podřadit i pod pojem "veřejný podnik" podle dalších odbornou naukou vnímaných náhledů (náhledů spíše konkretizujících), dle nichž se míní veřejným podnikem "každá hospodářská činnost veřejnoprávních subjektů. Je pak veřejným podnikem vše, co provozuje stát, obec a jiné veřejnoprávní korporace a co leží ve sféře hospodářské (a contrario působnosti vrchnostenské)" (srov. Havelka, J.: Podniky státní a veřejné, Slovník veřejného práva československého, Sv. III., s. 126; obdobně rovněž vymezení pojmu veřejného podniku v užším slova smyslu dle Hendrych, D., a kolektiv: Správní právo, Obecná část, 5. rozšířené vydání, C. H. BECK, Praha 2003, s. 385-6). Lze tak konstatovat - jak správně uvádí Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí - že "stát prostřednictvím státních podniků vstupuje na trh" a provozuje tak aktivitu na poli hospodářském, a to ve formě provozování podnikatelské činnosti státními podniky s jeho majetkem, přičemž nabývá-li státní podnik majetek od jiné osoby než od státu, nabývá jej pro stát (srov. rovněž výše citovanou část důvodové zprávy, která uvádí, že "účast státu v podnikové sféře se v ČR bude realizovat dvojím způsobem", jestliže pod jeden z těchto dvou způsobů podřazuje státní podnik). I v tomto směru tak lze nalézt naplnění pojmu "veřejný podnik" ve formě podniku státního.
I se zřetelem k těmto úvahám lze považovat daný státní podnik za veřejný podnik a je namístě dospět k závěru, že se jedná o veřejnou instituci. V tomto směru je možné rovněž odkázat - v duchu historického výkladu - na výše citovanou část důvodové zprávy k zákonu o státním podniku (str. 10-11 tohoto nálezu), ze které jednoznačně vyplývá, že zákonodárce měl v úmyslu považovat státní podnik za podnik veřejný.
Současně se přitom jedná o instituci hospodařící s veřejnými prostředky, neboť hospodaří s majetkem státu [srov. argumentace Ústavního soudu sub III. a) 2].
IV.
Z pohledu práva jednoduchého dopadajícího na předmětnou věc dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť nepodřadily daný státní podnik pod toto ustanovení a nepovažovaly jej za subjekt povinný k poskytování informací.
Na tomto závěru Ústavního soudu pak nemůže nijak změnit ani argumentace Nejvyššího správního soudu, že činnost příslušného státního podniku je činností výdělečného charakteru (srov. názor Nejvyššího správního soudu: "Je-li kromě právě uvedeného činnost příslušného státního podniku činností výdělečného charakteru, jež je jinak srovnatelná s činností jiných subjektů disponujících příslušným podnikatelským oprávněním, pak není důvodu považovat příslušný subjekt, byť podnikající ve formě státního podniku, za osobu práva veřejného, jež by byla veřejnou institucí." nebo "... I zde je tedy třeba za významnou považovat přítomnost prvku hospodářské výdělečné činnosti."). Nutno totiž uvést, že činnost výdělečného charakteru je vlastní nejen státnímu podniku, ale je též pojmovou náplní veřejného podniku, což ostatně vyplývá již ze samostatného názvu "veřejný podnik" (v rámci každého podnikání se jedná o činnost výdělečného charakteru). V tomto směru potom odborná nauka rozlišuje veřejný podnik a veřejný ústav, a to na základě kritéria materiálního prospěchu, přesněji řečeno zisku (srov. Hendrych, D., a kolektiv: Správní právo, Obecná část, 5. rozšířené vydání, C. H. BECK, Praha 2003, s. 386). Veřejné podniky tak lze diferencovat od veřejných ústavů z hlediska existence podnikatelského záměru (srov. Korbel, F., a kol.: Právo na informace, komentář, Linde, Praha, 2005, s. 68). Proto skutečnost, že příslušný subjekt vykonává činnost výdělečného charakteru, nemůže být sama o sobě argumentem pro odmítnutí povahy instituce jako veřejné; lze poukázat již jen na to, že činnost výdělečného charakteru je rovněž pojmovou součástí veřejného podniku, který je odbornou naukou i judikaturou Ústavního soudu považován za osobu veřejného práva a za veřejnou instituci.
Pokud potom Nevyšší správní soud uvádí, že nelze zaměňovat pojem "veřejný podnik" s pojmem "veřejná instituce", Ústavní soud s tím souhlasí, leč jen do určité míry; kdyby totiž soudy s náležitou pozorností zkoumaly názory odborné nauky a předchozí judikatury Ústavního soudu na pojem "veřejný podnik", musely by dospět k závěru, že pojem "veřejný podnik" je toliko podmnožinou pojmu "veřejná instituce".
K vymezení pojmu veřejné správy provedené Nejvyšším správním soudem tak, že pod něj nelze zahrnout působení daného státního podniku, je třeba dodat, že - jak již Ústavní soud uvedl výše - daný státní podnik je veřejným podnikem; teorie správního práva považuje veřejné podniky za subjekty veřejné správy (srov. např. Průcha, P.: Správní právo, obecná část, 6. doplněné a aktualizované vydání, Doplněk, Brno, 2004, s. 133-134; Hendrych, D., a kolektiv: Správní právo, Obecná část, 5. rozšířené vydání, C. H. BECK, Praha 2003, s. 376 a 382-387), přičemž daný státní podnik veřejným podnikem je. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na pojetí veřejné správy v odborné literatuře (srov. např. Hendrych, D.: Právnické osoby veřejného práva, Správní právo, č. 1/1996, s. 2), dle které veřejná správa nemůže být redukována jen na činnosti nařizovací, vrchnostensky vykonávající moc pomocí jednostranných a autoritativních abstraktních nebo konkrétních aktů správy. Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že veřejná správa může být realizována jak vrchnostenským působením, tak i působením nevrchnostenským.
K častému odkazu Nejvyššího správního soudu na obchodní společnosti (podnikání státu formou obchodní společnosti) a jejich srovnávání se státním podnikem (srov. např. tvrzení "... není důvodu tyto dva způsoby nepovažovat z hlediska práva na informace za zcela srovnatelné" a další), poukazuje Ústavní soud jen stručně (příkladmo) na jejich četné a podstatné rozdíly. Pokud jde o majetkový podíl u obchodních společností, jedná se o subjekt čistě soukromého práva (což se již nedá říci o státním podniku); postavení a právní poměry státního podniku jsou upraveny ve zvláštním právním předpise (zákon o státním podniku), který zohledňuje specifický charakter této právnické osoby, kdežto postavení a právní poměry obchodních společností jsou určovány obchodním zákoníkem (soukromoprávním předpisem); obchodní společnosti hospodaří zásadně se svým majetkem a tímto majetkem rovněž plně odpovídají za své závazky, kdežto státní podnik je subjektem hospodařícím s majetkem státu a odpovědnost státního podniku je omezena pouze na obchodní majetek apod. Není proto možné argumentovat v tom duchu, že pokud by měl být subjektem povinným k poskytování informací státní podnik, měla by jím být analogicky obchodní společnost s majetkovou účastí státu. Lze přitom poukázat na názory části odborné nauky, dle které je možné pod pojem veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky dokonce zahrnout i obchodní společnosti zakládané státem (srov. Korbel, F., a kol.: Právo na informace, komentář, Linde, Praha, 2005, s 66-67).
Nejvyšší správní soud argumentoval - toliko podpůrně - i poukazem na Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru, podle které "veřejnoprávním subjektem" není ten, kdo má průmyslovou nebo obchodní povahu. K tomu Ústavní soud jen stručně uvádí, že touto směrnicí skutečně není považován za "veřejnoprávní subjekt" ten, který má obchodní povahu [srov. čl. 2 bod 2 písm. a) směrnice], přičemž v důvodu přijetí směrnice pod bodem 10 je uvedeno, že "tyto definice se nevztahují na veřejné podniky". Tato směrnice byla transponována do právního řádu České republiky, a to zákonem č. 61/2006 Sb. (srov. ustanovení § 1 zákona o svobodném přístupu k informacím: "Tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropských společenství ...", a je u něj dán odkaz na danou směrnici). Nelze však vytýkat zákonodárci, že se v rámci své autonomní zákonodárné vůle již dříve rozhodl - v ustanovení § 2 odst. 1 zákoně o svobodném přístupu k informacím - stanovit rozsah povinných subjektů šířeji (tj. dle interpretace Ústavního soudu rovněž ve vztahu danému státnímu podniku), než je okruh "veřejnoprávních subjektů" dle předmětné směrnice. Relevantní je v této souvislosti především fakt, že obsah směrnice byl do právního řádu České republiky transponován. Proto skutečnost, že snad směrnice do okruhu "veřejnoprávních subjektů" nezahrnuje subjekty obchodní povahy (a tím i veřejné podniky), nezakládá důvod, proč by nebylo možné interpretovat pojem "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím tak, že zahrnuje i daný státní podnik (srov. rovněž např. vymezení veřejných podniků jako veřejnoprávních subjektů v nálezu sp. zn. III. ÚS 686/02: "Z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, ..."). K tomu lze navíc dodat, že citovaná směrnice vychází při stanovení definice "veřejnoprávního subjektu" ze směrnic pro zadávání veřejných zakázek (srov. bod 10 důvodů pro přijetí směrnice); v této souvislost je možné poukázat na vymezení pojmu "veřejných zadavatelů" veřejných zakázek dle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, které je velice podobné právě vymezení "veřejnoprávních subjektů" dle dané směrnice. Tedy, i rozsah povinných subjektů podle ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona o svobodném přístupu k informacím je stanoven šířeji než okruh "veřejných zadavatelů" veřejných zakázek dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
Lze ještě dodat, že v argumentaci Nejvyššího správního soudu je možné nalézt i jistou dávku rozpornosti; jde např. o tvrzení, že "veřejnou institucí by mohl být pouze takový státní podnik, jenž by mohl být jednoznačně klasifikován jako osoba veřejného práva, byť vystupující též v soukromoprávních vztazích" a že "Nelze tak vyloučit, že postavení osoby veřejného práva ve shora uvedeném smyslu veřejné instituce může mít i subjekt zřízený ve formě státního podniku, a že tedy takový subjekt může být shledán povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona.". Z těchto tvrzení přitom vyplývá, že Nejvyšší správní soud paušálně nevylučoval možnou subsumpci státního podniku pod pojem "veřejné instituce" (a že se domnívá, že může existovat státní podnik, který by bylo možné pod dané ustanovení zahrnout). Nicméně, následný argumentační postup - po vytyčení těchto tezí - v podstatě takové jejich paušální vyloučení znamenal. Pokud totiž bylo rozhodujícím argumentem, že se v případě procesu vzniku (a rovněž zániku) státního podniku jedná procedurálně o režim plně korespondující s režimem aplikovatelným na obchodní společnosti, je skutečností, že v případě vzniku a zániku každého státního podniku se vždy jedná o totožný režim; proto pohledem tohoto argumentu by žádný státní podnik nemohl být veřejnou institucí, neboť každý státní podnik vzniká a zaniká - dle Nejvyššího správního soudu - principiálně totožně jako osoby soukromého práva. Totéž je potom možné uvést ve vztahu k argumentu, že státní podniky provozují činnost výdělečného charakteru; všechny státní podniky totiž vykonávají činnost výdělečného charakteru, a vedlo by to tak k jejich paušálnímu vyloučení z okruhu povinných subjektů.
V.
Z pohledu ústavněprávního existují podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech lze přitom vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že se interpretace ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, obsažená v napadených rozhodnutích obecných soudů, ocitá v nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou a v neposlední řadě v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení základního práva na informace dle čl. 17 Listiny.
Ústavní soud přitom nijak nepředjímá závěr obecných soudů, zda stěžovatelem požadovaná smlouva (její kopie) mezi daným státním podnikem a Evropskou investiční bankou tvoří obchodní tajemství státního podniku Letiště Praha či nikoli, a zda proto znamená zákonnou výjimku z povinnosti poskytovat informace o své činnosti. Nutno totiž reflektovat, že tuto otázku soudy v dosavadním řízení zatím vůbec neposuzovaly, takže Ústavní soud neměl co v tomto směru z hlediska ústavnosti hodnotit a svým případným vyjádřením k ní by předbíhal její nezávislé posouzení obecnými soudy.
Proto Ústavní soud napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].