Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19.12.2006, sp. zn. 11 C 60/2004, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.7.2007, sp. zn. 21 Co 272/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podání, označené jako ústavní stížnost, Ústavní soud obdržel dne 26.10.2007, aniž by ovšem byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen o této podmínce řízení, resp. o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05 nebo sp. zn. III. ÚS 243/05).
Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé sdělit stěžovateli, že ústavní stížnost lze podat jen cestou právního zastoupení advokátem, pak se jeví požadavek poučovat stěžovatele v dalším konkrétním řízení znovu jako zcela neefektivní a formalistický.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci např. sp. zn III. ÚS 59/06, IV. ÚS 168/06, III. ÚS 201/06, I. ÚS 548/06 a mnoho dalších) tudíž Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Vojen Güttler soudce zpravodaj